Patricia Cornwell

Patricia Cornwell

Kay Scarpettová 04. Výjimečný trest

P R O L O G

(Meditace odsouzence ve Spring Street)

Do Vánoc zbývají dva týdny. Do nicoty čtyři dny. Ležím na kavalci, civím na své špinavé bosé nohy, bílou záchodovou mísu bez prkénka, a když se švábi promenují po podlaze, už nevyskakuji. Pozoruji je stejně jako oni mě.

Zavírám oči a pravidelně dýchám.

Vzpomínám si, jak jsem v parných dnech hrabal seno a dostával mzdu, která mi neumožňovala žít jako bílí. Vybavuji si, jak jsem v plechovce pražil buráky, a když dozrála rajčata, cpal se jimi k prasknutí. Vidím se, jak se mi obličej leskne potem a já řídím malý náklaďák krajem, v němž mi nekyne žádná budoucnost. Zapřisáhl jsem se, že odtud odejdu.

Nemůžu se vyčurat, vysmrkat a zakouřit si, aby to dozorci nezaznamenali. Nejsou tu hodiny. Nevím, jaké je počasí. Když otevřu oči, věčně vidím jen slepou zeď. Co má člověk cítit, když je ztracený?

Je to jako smutná, velmi smutná písnička. Neznám slova. Nevzpomínám si na ně. Prý se to stalo v září, kdy se dny podobají jako vejce vejci, listy jakoby spaluje oheň a snášejí se k zemi. Ve městě se říkalo, že bestie se utrhla z řetězu. Nikdo ani nedutal.

Bestii nezabijí tím, že zabijí mě. Její příznivkyní je tma, kochá se masem a krví. Když si myslíte, že se nemusíte mít na pozoru, je nejvyšší čas se obezřetně rozhlédnout, přátelé.

Nic nekončí.

Ronnie Joe Waddell

Kapitola 1

To pondělí, kdy jsem nosila v kabelce úvahu Ronnieho Joea Waddella, jsem neviděla slunce.

Odjížděla jsem do práce ještě za tmy. A za tmy jsem se vrátila domů. Ve světlech vozu se třpytily drobné kapky deště, bezútěšnost noci násobila mlha a pronikavá zima.

Rozdělala jsem v obývacím pokoji oheň v krbu a představovala si virginský venkov a plantáže rajčat dozrávajících na slunci. V duchu jsem viděla mladého muže černé pleti v rozpálené kabině malého náklaďáku a přemítala, jestli měl hlavu plnou vraždy. Waddellovu úvahu otiskl Richmond TimesDispatch, vzala jsem výstřižek do práce, abych ho přiložila k jeho bobtnajícímu spisu. Ale celodenní shon mě zcela pohltil a úvaha zůstala v kabelce. Přečetla jsem si ji několikrát a zarazilo mě, že poezie a krutost mohou přebývat v témže srdci.

V několika následujících hodinách jsem vyřizovala různé platby a psala blahopřání na vánoční pohlednice; k tornu mi tlumeně hrála televize. Jako před každou popravou jsem společně s většinou občanů Virginie sledovala v médiích, zda byla projednána všechna odvolání proti rozsudku nebo zda guvernér neudělil odsouzenci milost. Taková zpráva rozhodovala o tom, jestli se v noci vyspím, nebo se rozjedu do márnice.

Před desátou hodinou zazvonil telefon. Zvedla jsem sluchátko v očekávání, že volá můj zástupce nebo někdo ze zaměstnanců, kteří musí být toho večera v pohotovosti stejně jako já.

„Haló?“ ozval se mužský hlas, který jsem nepoznala. „Volám správně Kay Scarpettovou? Tedy hlavní soudní lékařku, doktorku Kay Scarpettovou?“

„U telefonu,“ odpověděla jsem.

„No výborně. Tady detektiv Joe Trent z Henrika. Našel jsem vaše číslo v seznamu. Promiňte, že vás ruším doma.“ Mluvil naléhavě. „Nastala taková situace, že vás moc potřebujeme.“

„V čem je problém?“ zeptala jsem se a strnule civěla na televizi. Právě běžela reklama. Doufala jsem, že se nebudu muset vydat na místo činu.

„V Northsidu, před velkoprodejnou potravin, došlo navečer k únosu třináctiletého chlapce bílé pleti. Byl střelen do hlavy a asi tu sehrál nějakou úlohu i sex.“

Srdce se mi na okamžik zastavilo, sáhla jsem po papíru a propisce. „Kde je mrtvola?“ zeptala jsem se.

„Našli ho za nákupním střediskem na Patterson Avenue. Ale on nezemřel. Neprobral se z bezvědomí a nikdo momentálně nedokáže říct, jestli se kdy probere. Chápu, že dokud není mrtvý, nespadá to do vaší kompetence. Utrpěl ovšem i velmi podivná zranění. Nikdy jsem nic takového neviděl. Vy v tom směru máte obrovskou zkušenost. Snad byste ze zranění poznala, jak a proč mu je pachatel způsobil.“

„Popište mi je,“ vyzvala jsem ho.

„Týkají se dvou částí těla. Jednak vnitřní strany pravého stehna, hodně vysoko, skoro v rozkroku. A pak pravého ramene. Chybí tam kůže i s kusy masa, pachatel ji zřejmě vyřízl. A okraje ran lemují zvláštní vrypy a škrábance. Zatím na oběti pracují doktoři v Henriku.“

„Našli jste vyříznutou tkáň?“ Moje mysl rychle probírala jiné případy a hledala podobný.

„Tak daleko ještě nejsme. Naši lidé pátrají v terénu. Ke zločinu došlo možná v autě.“

„V čím autě?“

„Pachatelově. Parkoviště nákupního střediska, kde chlapce objevili, je dobré tři čtyři míle od velkoprodejny potravin, kde ho viděli naposled. Podle mě nasedl k někomu do auta, možná ho k tornu donutili.“

„Pořídili jste fotografie zranění, než na něm začali pracovat lékaři?“

„Ano. Ale moc toho s ním zatím nenadělali. Protože oběti chybí poměrně dost pokožky, bude se prý muset provést transplantace kožním štěpem, což vám určitě říká víc než mně.“

Vyrozuměla jsem z toho, že rány vyčistili, podali intravenózně antibiotika a hodlají přistoupit k hýžďové autotransplantaci. Pokud ovšem postupovali jinak, tedy ošetřili rány a zašili je, pak toho moje oči moc neuvidí. „Takže mu rány nešili?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Prý ne.“

„Chcete tedy, abych se na něho podívala?“

„To by bylo vynikající,“ prohlásil s úlevou. „Určitě byste z ran hodně vyčetla.“

„Kdy bych se měla dostavit?“

„Stačí zítra.“

„Dobře. V kolik hodin? Čím dřív, tím líp.“

„V osm? Budu vás čekat před ambulancí.“

„Přijedu,“ řekla jsem, zatímco z televizoru na mne zachmuřeně civěl moderátor. Zavěsila jsem, chopila se dálkového ovládání a zesílila zvuk.

„… Eugenie? Můžete nám sdělit, jestli se nějak vyjádřil guvernér?“

Obrazovka nabídla záběr Virginské státní věznice na skalnatém výběžku u Jamesovy řeky nad městem, kam už po dvě století zavírají nejtěžší zločince státu Virginie. Před ní se ve tmě shromáždili demonstranti s transparenty, vyjadřujícími protest proti očekávané

popravě, a odpůrci trestu smrti; záře televizních reflektorů nelítostně odhalovala jejich tváře. Zatrnulo ve mně, protože někteří z nich se smáli. V popředí stanula hezká mladá zpravodajka v červeném plášti.

„Jak víte, Bille, včera byla zřízena přímá telefonní linka mezi pracovnou guvernéra Norringa a věznicí,“ řekla. „Dosud jí guvernér nevyužil, což je velmi výmluvné. Historicky vzato, pokud guvernér nehodlá zasáhnout, mlčí.“

„Jak to na místě vypadá? Panuje tam zatím klid?“

„Zatím ano, Bille. Podle mého odhadu noční hlídku drží několik set lidí. Věznice je ovšem jinak téměř prázdná. Až na několik desítek vězňů převezli všechny do nového nápravně výchovného zařízení v Greensville.“

Vypnula jsem televizor a za chvilku už jsem ujížděla autem se zamčenými dveřmi a tiše hrajícím rádiem na východ. Únava mnou prostupovala jako anestetikum. Otupěla jsem bezútěšností. Popravy mě děsily. Děsilo mě čekání na to, až někdo zemře a já zabořím skalpel do tkáně stejně teplé jako mé tělo. Jsem soudní lékařka. Studium mě poučilo o tom, co všechno život dává a co bere, co mu prospívá a co škodí. Pak se mým mentorem stala zkušenost, jež zanechávala stopy v mém já, přesněji řečeno v jeho analytické a názorotvorné části. Myslící bytost skličuje, když musí připustit, že mnohá klišé jsou pravdivá. Na tomto světě neexistuje spravedlnost. Ničím nelze odčinit to, co spáchal Ronnie Joe Waddell.

Strávil v cele smrti devět let. Jeho obětí jsem se z moci úřední nezabývala, protože ji zavraždil předtím, než mě jmenovali hlavní soudní lékařkou státu Virginie a přesídlila jsem do Richmondu. Nicméně jsem se seznámila s materiály o případu. Znala jsem jej do nejmenších drastických podrobností. Před deseti lety, čtvrtého září dopoledne, oznámila moderátorka televizní stanice Channel 8 Robyn Naismithová v práci, že onemocněla. Šla si koupit léky proti nachlazení a vrátila se domů. Na druhý den našli její nahé, četnými zraněními poznamenané tělo opřené o televizor. Podle krvavého otisku palce objeveného na lékárničce později identifikovali jako pachatele Ronnieho Joea Waddella.

Když jsem přijížděla, za márnicí parkovala řada aut. Můj zástupce Fielding už byl na místě. Stejně tak administrátor Ben Stevens a márniční technička Susan Storyová. Široké dveře vjezdu do zadního traktu byly otevřené, v tlumeném světle se za nimi leskla asfaltová plocha, v označeném autě na parkovišti seděl důstojník metropolitní policie a pokuřoval. Když jsem zastavila, vystoupil.

„Považujete za bezpečné nechávat vjezd otevřený?“ zeptala jsem se. Byl to vysoký vychrtlý muž s hustými šedivými vlasy. Ačkoli jsem s ním v minulosti mluvila mnohokrát, nepamatovala jsem si, jak se jmenuje.

„Momentálně se nic neděje, doktorko Scarpettová,“ odpověděl a zapnul si prošívanou nylonovou bundu. „Zatím se tu neobjevili žádní výtržníci. Ale až přivezou náklad z věznice, dám to tady uzavřít a zajistím, aby se sem nikdo nedostal.“

„Prima. Hlavně abyste tu ještě byl.“

„Ovšemže budu, paní. Spolehněte se. Mám v záloze pár strážníků pro případ, kdyby nastaly problémy. Sešlo se hodně demonstrantů. Asi jste četla v novinách, kolik lidí podepsalo protestní petici guvernérovi. Dneska jsem se doslechl, že dokonce až v Kalifornii drží několik citlivků hladovku.“

Rozhlédla jsem se po prázdném parkovišti na protější straně hlavní ulice. Auta uháněla kolem, pneumatiky šustily na mokré vozovce. Veřejné osvětlení tonulo v mlze.

„Ať si trhnou nohou, mě to nedojímá. Kvůli Waddellovi bych si neodpustil ani kafe.“ Policista skryl v dlaních zapalovač a potáhl z cigarety. „Rozhodně ne po tom, co provedl té Naismithové. Dodnes si ji dobře pamatuju z televize. Víte, mám rád ženské, co se podobají mému kafi teda sladké a bílé. Musím ovšem přiznat, že to byla nejhezčí černoška, jakou jsem kdy viděl.“

Přestala jsem kouřit před necelými dvěma měsíci a sledovat kuřáka s cigaretou v ruce mě přivádělo k zoufalství. „Páni, bude to už skoro deset let,“ pokračoval. „Nikdy nezapomenu na ten poprask. Byl to jeden z nejhorších případů, co jsme tu kdy měli. Jako by ji rozsápal medvěd…“

Přerušila jsem ho. „Vyrozumíte nás o tom, co se děje?“

„Ano, paní. Dají mi zprávu vysílačkou a já se vám hned ozvu.“ Stáhl se do úkrytu služebního auta.

Uvnitř márnice odbarvilo chodbu bílé světlo zářivek, dezodorant pronikavě páchl. Minula jsem malou kancelář, v níž pohřební ústavy vyřizovaly formality spojené s předáváním mrtvol, rentgenovou kobku a lednici, respektive mrazírnu s výsuvnými policemi a masivními ocelovými dveřmi. Susan si pohrávala s nožem na otevírání dopisů a Fielding lepil štítky na zkumavky. Oba vypadali unaveně a tvářili se pramálo nadšeně stejně jako já.

„Ben je nahoře v knihovně, dívá se na televizi,“ řekl mi Fielding. „Přijde nám povědět, kdyby se něco dělo.“

„Myslíte, že ten chlapík měl AIDS?“ zajímala se Susan o Waddella, jako by už byl mrtvý.

„Nevím,“ odpověděla jsem. „Vezmeme si dvoje rukavice, jinak zachováme obvyklá bezpečnostní opatření.“

„Snad by nám to řekli, kdyby měl,“ vedla dál svou. „Vězně, co nám posílají, přijímám s nedůvěrou. Správa věznice se nestará, jestli jsou HIV pozitivní, není to jejich problém. Oni je nebudou pitvat, jim nic nehrozí.“

Susan se v poslední době až chorobně zaměřila na omezení rizik povolání, například působení radiace, toxických látek a infekce. Nevyčítala jsem jí to. Byla několik měsíců těhotná, přestože to na ní nebylo příliš vidět.

Přešla jsem do šatny, převlékla se do zeleného pracovního kompletu, vzala si plastovou zástěru, vklouzla do gumových přezůvek a zastrčila do kapsy dva páry chirurgických rukavic. Zkontrolovala jsem pojízdný stolek vedle pitevního stolu číslo tři. Všechno bylo označeno štítky s Waddellovým jménem, datem a číslem pitvy. Jestli v poslední chvíli zasáhne ve prospěch odsouzence guvernér Norring, označené zkumavky a kartonové pořadače se vyhodí. Ronnieho Waddella vyškrtnou z pitevního programu a jeho číslo přidělí dalšímu uchazeči.

Ve třiadvacet hodin sešel dolů Ben Stevens a pokývl hlavou. Všichni jsme se podívali na hodiny. Nikdo nepromluvil. Vteřiny odtikávaly.

Do místnosti vstoupil důstojník metropolitní policie s vysílačkou v ruce. Konečně jsem si vzpomněla, že se jmenuje Rankin.

„Prohlásili ho za mrtvého ve třiadvacet nula pět,“ řekl. „Za čtvrt hodiny ho tady máme.“

Sanitka výstražně zapípala, vjela do areálu, a když se rozletěly zadní dveře, vyskákalo z ní dost vězeňských dozorců na to, aby dokázali čelit menší vzpouře odsouzenců. Čtyři se chopili nosítek s tělem Ronnieho Waddella. Vynesli je na rampu a do márnice, šoupali

nohama, kov cvakal, všichni jsme ustoupili z cesty. Položili nosítka na dlaždicovou podlahu, a aby si ušetřili námahu, postrkovali je jako sáňky; pasažéra pod krví potřísněným prostěradlem přidržovaly řemeny.

„Krvácel z nosu,“ sdělil mi jeden z dozorců, aniž jsem se zeptala.

„Kdo krvácel z nosu?“ zajímala jsem se a všimla si, že dozorce má zakrvácené rukavice. „Přece Waddell.“

„V sanitce?“ podivila jsem se, neboť když Waddella nakládali, měl určitě nulový krevní tlak.

Ale dozorce se už zabýval jinými věcmi a neodpověděl mi. Musí to počkat.

U pitevny jsme tělo přeložili na vozík. Čilé ruce uvolnily řemeny a sňaly prostěradlo. Vězeňští dozorci zmizeli stejně rychle, jako se objevili, dveře pitevny se za námi tiše zavřely.

Waddell byl mrtvý přesně dvacet dvě minuty. Cítila jsem jeho pot, pach špinavých bosých nohou, slabý odér spálené tkáně. Nohavici na pravé noze měl vyhrnutou nad koleno, popáleninu na lýtku mu posmrtně čerstvě obvázali. Byl to vysoký, silný muž. Noviny Ronnieho označily za něžného obra, div ne za básníka s oduševnělýma očima. Jenže mohutná ramena, svalnaté paže a velké ruce, na něž jsem teď zírala, kdysi zbavily života jinou lidskou bytost.

Rozepnula jsem cvočky jeho bleděmodré džínové košile, a když jsem ho vysvlékala, zajela jsem rukou do všech kapes. Hledat osobní věci patří k rutině a je to obvykle zbytečné. Vězňové si s sebou na elektrické křeslo nesmějí nic brát, proto mě velmi překvapilo, když jsem v zadní kapse jeho džín našla jakýsi dopis. Obálka byla zalepená. Na ní stálo velkými tiskacími písmeny: PŘÍSNĚ TAJNÉ. POHŘBĚTE PROSÍM SE MNOU!!!

„Pořiďte kopii obálky a všeho, co obsahuje, originály pak přiložte k jeho osobním věcem,“ řekla jsem a podala obálku Fieldingovi.

Zasunul ji pod pitevní protokol na psací podložce se sponou a zamumlal: „Kristepane. Je udělanější než já.“

„Žasnu, že někdo může být udělanější než vy,“ poznamenala Susan na adresu mého kulturistického zástupce.

„Ještě že není mrtvý dlouho,“ prohodil. „Jinak bychom na něj potřebovali žraločí čelisti.“

Svalnatí lidé jsou za několik hodin po smrti poddajní asi jako mramorové sochy. V tomto případě zatím nenastala posmrtná ztuhlost. Waddell byl pružný jako zaživa. Někdo by si mohl myslet, že spí.

Obličejem dolů jsme ho s vypětím sil společně umístili na pitevní stůl. Vážil 117,5 kg. Chodidla přečnívala přes okraj. Prohlížela jsem popáleninu na noze, když se ozval od hlavního vchodu zvonek. Susan se šla podívat, kdo se na nás dobývá, a krátce nato vstoupil poručík Pete Marino v rozepnutém nepromokavém plášti; pásek za sebou vláčel po dlaždicové podlaze.

„Na lýtku popálenina druhého stupně obdélníkového tvaru o rozměru osm krát čtyři centimetry,“ diktovala jsem Fieldingovi. „Rána nekrvavá, stažená, puchýřovitá.“

Marino si zapálil cigaretu. „Křiklouni žvaní o tom, že krvácel,“ pronesl znepokojeně.

„Rektální teplota čtyřicet stupňů,“ hlásila Susan a vytáhla chemický teploměr. „Čas třiadvacet čtyřicet devět.“

„Proč má zakrvácený obličej?“ zeptal se Marino.

„Podle dozorce krvácel z nosu,“ odpověděla jsem. „Musíme ho obrátit.“

„Všimla jste si vnitřní strany jeho levé paže?“ Susan ukazovala na oděrku.

Prohlédla jsem ji v ostrém světle lupou. „Nejsem z toho moudrá. Snad ji způsobil kožený pás.“ „Totéž je i na pravé paži.“

Zkoumala jsem oděrku, zatímco Marino mě pozoroval a pokuřoval. Obrátili jsme tělo a zasunuli pod ramena podpěru. Z pravé nosní dírky se vinula stružka zaschlé krve. Na vyholených tvářích a na hlavě už vyrašilo nerovné strniště. Provedla jsem řez ve tvaru Y.

„Možná má poraněný jazyk,“ řekla Susan a podívala se do úst.

„Vyjměte ho.“ Vložila jsem teploměr do jater. „Kristepane,“ vydechl Marino.

„Teď hned?“ Susan držela skalpel v pohotovosti. „Ne. Vyfotografujte popáleniny na hlavě. Musíme je změřit. Jazyk vyjmete potom.“

„Do háje,“ ulevila si. „Kdo naposled fotil?“

„Omlouvám se,“ ozval se Fielding. „Ve foťáku není film. Zapomněl jsem to ohlásit. Ostatně nasazovat filmy je vaše záležitost.“

„Uvítala bych, kdybyste mi oznámil, když film dofotíte.“

„Předpokládám u žen intuici. Nenapadlo mě, že vám to musím hlásit.“

„Změřila jsem ty popáleniny na hlavě,“ pravila Susan a ignorovala jeho poznámku. „Povídejte.“

Susan mu sdělila rozměry, načež začala pracovat na jazyku.

Marino se odvrátil od stolu. „Kristepane,“ opět vydechl. „Vždycky mi to dává zabrat.“

„Teplota jater čtyřicet celých pět,“ hlásila jsem Fieldingovi.

Mrkla jsem na hodiny. Waddell zemřel před hodinou. Moc nevychladl. Byl velký. Poprava na elektrickém křesle zahřeje. Teplota mozku menšího muže, jehož jsem pitvala, činila čtyřicet tři stupně. Ve Waddellově pravém lýtku byla nejméně tak vysoká, pálilo na dotek, svaly zcela strnulé.

„Menší ranka na špičce jazyka. Nic významného,“ řekla Susan a ukázala mi ji.

„Takže nekrvácel tolik proto, že se kousnul do jazyka?“ zeptal se Marino.

„Ne,“ odpověděla jsem.

„Já že už kvůli tornu dělají dusno.“ Zvýšil hlas. „Asi bys to měla vědět.“

Přerušila jsem práci a odložila skalpel na kraj stolu. „Byl jsi svědkem popravy.“

„Ano. Taky jsem tě o tom předem informoval.“

Všichni se na něho podívali.

„Venku to spěje k průšvihu,“ řekl. „Nikdo ať odtud neodchází sám.“

„K jakému průšvihu?“ zeptala se Susan.

„Od rána se poflakoval na Spring Street houf náboženských blouznivců. Nějak se dověděli, že krvácel, a když kolem nich projela sanitka s jeho mrtvolou, vydali se na pochod tímhle směrem jako záhrobní příšery.“

„Všiml jste si, kdy přesně začal krvácet?“ otázal se Fielding.

„Jo. Pustili do něj šťávu dvakrát. Poprvý hlasitě zasyčel, jako když uniká pára z radiátoru, a zpod masky začala týct červená. Tvrdí se, že nejspíš selhalo křeslo.“

Susan zapnula elektrickou pilku a její řev, když pronikala lebeční kostí, se nikdo nepokoušel překřiknout. Zkoumala jsem dál orgány. Srdce bylo v dobrém, věnčité tepny ve vynikajícím stavu. Když pilka ztichla, nadiktovala jsem Fieldingovi, co jsem mezitím zjistila.

„Co váha?“ zeptal se.

„Srdce dvě celé čtyřicet tři kilogramu, drobný srůst levého horního laloku a aortálního oblouku. Našla jsem čtyři příštítná tělíska, pokud jsi to ještě nezapsal.“

„Zapsal.“

Umístila jsem žaludek na podložku. „Je skoro tubulární.“

„Vážně?“ Fielding se přiblížil, aby se podíval. „To je divné. Takový mohutný chlap potřebuje minimálně čtyři tisíce kalorií denně.“

„Tak vydatně se neživil, aspoň v poslední době ne,“ řekla jsem. „Žaludek nic neobsahuje. Je úplně prázdný a čistý.“

„Nedal si poslední jídlo podle přání?“ zeptal se mě Marino.

„Vypadá to tak.“

„Obvykle se odsouzenec před popravou nají, ne?“

„Obvykle ano,“ připustila jsem.

Skončili jsme v jednu hodinu v noci a vyšli z pitevny spolu se zřízenci pohřebního ústavu; pohřební vůz čekal před vjezdem do márnice. Když jsme opouštěli budovu, tma pulsovala červenými a modrými světly. V chladném vlhkém vzduchu se z vysílaček ozýval praskot, motory předly, parkoviště ohrazené řetězem obepínal ohnivý kruh. Muži, ženy a děti tiše stáli, ve světle svíček se mihotaly jejich obličeje.

Zřízenci neotáleli, naložili Waddellovu mrtvolu do pohřebního vozu a přibouchli zadní dveře.

Někdo vykřikl, nerozuměla jsem co, a náhle svíčky přeletěly řetězový plůtek jako roj padajících hvězd a přistály na asfaltové ploše.

„Zatracení parchanti!“ zvolal Marino.

Parkoviště posely žhoucí knoty a drobné plamínky. Pohřební vůz rychle vycouval. Zasvětélkovaly fotoblesky. Všimla jsem si, že na hlavní ulici parkuje dodávka zpravodajského štábu televizní stanice Channel 8. Někdo utíkal po chodníku. Strážníci udusávali svíčky, přesunuli se k řetězu a žádali, aby se lidé rozešli.

„Nepřejeme si žádné problémy,“ hlásal jeden z policistů. „Jestli nechcete strávit noc v base…“

„Řezníci!“ vykřikla jakási žena.

Ostatní se k ní přidali, chopili se řetězu a lomcovali jím.

Marino mě spěšně odvedl k mému autu.

Výkřiky nabraly na intenzitě a slily se ve skandování. „Řezníci, řezníci, řezníci… „

Zápolila jsem s klíčky, upadly mi na kobereček, chňapla jsem po nich a konečně našla ten správný.

„Pojedu za tebou až domů,“ řekl Marino.

Zapnula jsem topení na nejvyšší výkon, ale ne a ne se zahřát. Dvakrát jsem si ověřila, že jsem zamkla dveře. Noc nabyla fantaskní podoby, světla a temná okna se ocitla v podivné nerovnováze, v koutcích očí se mi usazovaly stíny.

Seděli jsme v kuchyni nad skotskou. Bourbon mi došel.

„Nechápu, jak ti tohle může chutnat,“ poznamenal Marino neotesaně.

„Nalij si cokoli, co najdeš v baru,“ řekla jsem.

„Kdo ví, jestli bych si polepšil.“

Nevěděla jsem, jak převést řeč na aktuální téma, a Marino mi to očividně nehodlal usnadnit. Byl nervózní, zbrunátněl ve tváři. Pramínky prošedivělých vlasů se mu lepily ke zpocené proplešatělé hlavě, kouřil jednu cigaretu za druhou.

„Už jsi byl někdy předtím u popravy?“ zeptala jsem se.

„Nijak jsem po tom nebažil.“

„Tentokrát ses zúčastnil dobrovolně. Posedla tě zřejmě neodolatelná touha.“

„Kdybys do toho hodila kousek citronu a stříkla trochu sodovky, dalo by se to pít.“

„Když si tolik přeješ, abych zničila dobrou skotskou, vynasnažím se.“

Přisunul ke mně sklenici. Přešla jsem k ledničce. „Mám jen citrusovou šťávu, ne citróny.“ Zapátrala jsem v přihrádkách.

„To bude dobrý.“

Kápla jsem mu do skleničky citrusovou šťávu, přilila schweppes. Marino nedbal na to, jak podivnou směs to pije, a pronesl: „Možná si nepamatuješ, ale případ Robyn Naismithové jsem vyšetřoval já. Se Sonnym Jonesem.“

„Tenkrát jsem tu ještě nebyla.“

„No jasně. Divný je, že mi připadá, jako bys tu byla odjakživa. Ale víš, co se tenkrát stalo, ne?“

Když došlo k vraždě Robyn Naismithové, působila jsem jako zástupkyně hlavního soudního lékaře dadeského okresu, četla jsem o tom případu v novinách a sledovala ho v televizi, později jsem se zúčastnila demonstrace případu s promítáním diapozitivů na národní odborné konferenci. Někdejší Miss Virginie byla úchvatná krasavice se sametovým altem. Před kamerou působila kultivovaně a charismaticky. Bylo jí pouhých dvacet sedm let.

Obhájce tvrdil, že Ronnie Waddell se vydal loupit a Robyn se naneštěstí nevhod vrátila domů z lékárny. Waddell údajně nepatřil mezi televizní diváky, a když vykrádal její byt a brutálně s ní účtoval, netušil, jak se jmenuje, netušil nic o skvělých vyhlídkách, které se jí nabízely. Byl údajně v tu chvíli natolik zfetovaný, že nevěděl, co dělá. Nicméně porota odmítla obhájcovu teorii o Waddellově přechodné nepříčetnosti a doporučila soudu, aby vynesl trest smrti.

„Vím, že veřejnost vyvinula neuvěřitelný tlak na dopadení vraha.“

„Všichni se do toho srali. Měli jsme jen otisk jedno

ho prstu. A stopu po kousnutí. Tři lidi se ve dne v noci probírali rejstříky a databázemi. Nespočítal bych, kolik hodin jsem věnoval tomu zatracenýmu případu. A pak toho parchanta dopadli proto, že v Severní Karolíně řídil auťák s prošlou nálepkou o technický prohlídce.“ Odmlčel se a oči se mu chladně zaleskly, když dodal: „Teď u toho Jones chyběl. Škoda přeškoda že neviděl, jak se Waddell dočkal odplaty.“

„Viníš Waddella z toho, co se stalo se Sonnym Jonesem?“ zeptala jsem se.

„A co si o tom myslíš ty?“

„Byli jste kamarádi.“

„Makalí jsme spolu v oddělení vražd, jezdili jsme na ryby, hráli kuželky za stejný mančaft.“

„Vím, že tě jeho smrt těžce zasáhla.“

„Jo, zničil ho ten případ. V jednom kuse dřel, nespal, doma se skoro neukázal, což neprospívalo jeho manželství. Svěřoval se mi, že ho to zmáhá, ale po čase se stáhnul do sebe. A jednou v noci se zakousnul do bouchačky.“

„To je smutné,“ řekla jsem jemně. „Ale nevím, jestli z toho můžeš vinit Waddella.“

„Musel jsem si s ním vyrovnat účty.“

„Vyrovnaly se tím, že jsi přihlížel jeho popravě?“

Marino neodpověděl hned. Civěl přes kuchyni do zdi, ve tváři se ostře rýsovala sanice. Dívala jsem se, jak kouří a popíjí.

„Můžu ti ještě nalít?“

„Jo, proč ne.“

Vstala jsem a mechanicky mu dolila, zatímco jsem přemítala o křivdách a ústrcích, které Marina formovaly. Prožil dětství bez lásky a poznamenané bídou v horší části New Jersey, vypěstoval si trvalou nedůvěru ke každému, kdo dostal do vínku lepší osud. Nedávno ho po třiceti letech opustila manželka, o jeho synovi nevěděl nikdo nic bližšího. Navzdory oddanosti zákonu a řádu a vynikajícímu služebnímu hodnocení se zřejmě nenarodil k tomu, aby zbohatl. Protloukal se životem po křivolaké, rozbité cestě. Obávala jsem se, že nedoufá na jejím konci v nalezení moudrosti a míru, ale v jakousi celoživotní odměnu. V Marinovi neustále dřímal hněv.

„Na něco se tě zeptám, doktorko,“ spustil, když jsem se vrátila ke stolu. „Co bys cítila, kdyby dopadli gaunery, kvůli kterým zahynul Mark?“

Otázka mě zaskočila. Bránila jsem se myšlenkám na tyhle lidi.

„Nepřeješ si z duše vidět ty parchanty na popravišti?“ pokračoval. „Nepřeješ si z duše připojit se k zásahovýmu týmu a sama stisknout spoušť?“

Mark zemřel při výbuchu bomby nastražené v odpadkovém koši na Viktoriině nádraží v Londýně, když náhodou procházel kolem. Otřes a žal mě katapultovaly za hranice pomsty.

„Přemýšlet o tom, že vykonám trest na skupině teroristů, považuju za čirou marnost,“ odvětila jsem.

Marino mě spaloval pohledem. „Tohle je jedna z tvých vyhýbavých odpovědí. Kdybys mohla, provedeš jejich pitvu zdarma. A vůbec nejradši bys je pitvala zaživa a řezala hodně pomalu. Vyprávěl jsem ti někdy, jak dopadla rodina Robyn Naismithové?“

Sáhla jsem po skleničce.

„Její otec byl lékař a působil na severu Virginie, moc prima chlap,“ řekl. „Půl roku po soudním procesu u něho propukla rakovina a za pár měsíců zemřel. Robyn byla jedináček. Matka se přestěhovala do Texasu, havarovala s autem a od tý doby je upoutaná na invalidní vozík, zůstaly jí jen vzpomínky. Waddell vlastně vyvraždil celou rodinu Robyn Naismithové. Otrávil každý život, kterýho se dotknul.“

Pomyslela jsem nato, že Waddell vyrůstal na farmě, obrazy vylíčené v jeho úvaze mi táhly myslí. Představovala jsem si, jak sedí na schodech k verandě a kouše do rajského jablíčka, které chutná jako slunce. Co mu asi proběhlo hlavou v posledním okamžiku života? Jestlipak se modlil?

Marino típl cigaretu. Zjevně pomýšlel na odchod. „Znáš detektiva Trenta z Henrika?“ otázala jsem se. „Joe Trent. Bývalý strážník, dosáhl hodnosti seržanta a před několika měsíci se stal detektivem. Občas nervózní jako slečinka, ale člověk na svým místě.“ „Volal mi kvůli chlapci…“ „Kvůli Eddiemu Heathovi?“ přerušil mě. „Nevím, jak se jmenuje.“

„Máš na mysli toho třináctiletýho kluka bílý pleti?

Děláme na tom. Lucky je na území města.“

„Lucky?“

„To je velkoprodejna potravin na Chamberlayne Avenue směrem na Northside, kde ho naposled viděli. Co chtěl Trent?“ Marino se zamračil. „Dostal snad hlášku, že se z toho Heath nevylíže, a prozíravě si s tebou domluvil schůzku?“

„Požádal mě, abych se podívala na podivná zranění oběti. Pachatel ho možná záměrně zohavil.“ „Kristepane. Je mi nanic, když jde o děti.“ Marino odsunul židli a mnul si spánky. „Zatraceně. Jen se člověk zbaví jedný ropuchy, hned se objeví jiná.“

Když Marino odešel, seděla jsem v obývacím pokoji u krbu a pozorovala žhavé uhlíky. Padla na mne únava, otupělost a neodbytný smutek, nedostávalo se mi sil je zaplašit. Markova smrt zanechala v mé duši nezhojitelnou jizvu. Uvědomovala jsem si, jak jsem ho hluboce, celou svou bytostí milovala.

Viděla jsem ho naposled onoho dne, kdy odlétal do Londýna. Než odjel na Dullesovo letiště, stačili jsme poobědvat ve městě. Ze společně strávené poslední hodiny si nejjasněji vybavuji, jak jsme se oba dívali na hodinky, zatímco bouřkové mraky zakryly oblohu a dešťové kapky se rozstřikovaly na skleněné tabuli u našeho boxu. Na tváři měl stroupek, řízl se při holení, a kdykoli si vybavím jeho obličej, vždycky s tím drobným poraněním, což mě dodnes ničí.

Zemřel v únoru, právě když končila válka v Perském zálivu. Abych setřásla bolest, prodala jsem dům a přestěhovala se. Změnila jsem bydliště, protože známé rostliny a stromy na zahradě a vůbec okolí mě přestaly uklidňovat, ale nedosáhla jsem ničeho. Zařídila jsem si nový domov, upravila zahradu, ale to jen prohloubilo mou vnitřní krizi. Všechno, co jsem prováděla, mě rozrušovalo, připravovalo o čas, představovala jsem si, jak mě Mark pozoruje a vrtí hlavou.

„Někdo, kdo uvažuje tak logicky…,“ pronesl by a usmál se.

„A co bys dělal ty?“ ptávala jsem se ho v duchu za nocí, kdy jsem nemohla spát. „Co by sis hernajs počal na mém místě ty?“

Vrátila jsem se do kuchyně, opláchla svou skleničku a přešla do pracovny, abych ze záznamníku zjistila, co mě čeká. Telefonovalo několik novinářů, moje matka a neteř Lucy. Kromě toho kdosi třikrát vyťukal číslo a po mém nahraném ohlášení zavěsil.

Přála bych si mít tajné číslo, ale to bylo vyloučeno. Policisté, státní zástupci a na čtyři sta soudních lékařů Virginie měli zákonné právo se se mnou spojit po pracovní době. Abych čelila naprosté ztrátě soukromí, využívala jsem k registraci hovorů záznamníku, a pokud mi někdo zanechal výhrůžný nebo sprostý vzkaz, riskoval, že ho vyhledá identifikátor spojení.

Stiskla jsem tlačítko paměti a v úzkém okénku se zobrazovala účastnická čísla volajících. Když jsem dospěla ke zmíněným třem pokusům o spojení, zrozpačitěla jsem a zneklidněla. Čísla mi připadala podivuhodně povědomá. Objevila se v okénku během týdne několikrát, volající vždycky zavěsil, aniž zanechal vzkaz. Jednou jsem vyťukala číslo, abych zjistila, kdo z účastnického čísla volal, ale ve sluchátku se ozval vysoký tón, jako by na linku byl připojený fax nebo počítačový modem. Ať tak či onak, jistá osoba nebo zařízení se mě mezi dvaadvacátou hodinou dvaceti minutami a třiadvacátou hodinou, tedy v době, kdy jsem čekala v márnici, až přivezou Waddellovu mrtvolu, telefonicky dožadovala celkem třikrát. Nesmyslně úporně. Počítačem naprogramované pokusy by nebyly tak časté, zejména ne v pozdních hodinách, a pokud by jeden modem usiloval o spojení s jiným a místo toho se mu ozval můj hlas ze záznamnku, nepomyslel by si volající, že zadal špatné číslo?

V několika málo hodinách, které zbývaly do rána, jsem se několikrát probudila. Každé vrznutí či sebemenší jiný zvuk v domě mi zrychlily puls. Červené světlo na ovládacím panelu zabezpečovacího zařízení naproti posteli zlověstně svítilo, když jsem se obrátila nebo se chumlala do přikrývky, senzory pohybu, které jsem po dobu své přítomnosti vypínala, mě tiše pozorovaly pomrkávajícíma červenýma očima. Pronásledovaly mě divné sny. V půl šesté jsem rozsvítila a oblékla se.

Když jsem jela do práce, tma ještě zdaleka neustoupila a provoz byl velmi řídký. Parkoviště za márnicí zelo prázdnotou, poseté desítkami voskových svíček, což připomínalo náboženské obřady protestantských církví. Jenže tyto svíčky vyjadřovaly protest. Před několika hodinami se staly zbraněmi. V kanceláři jsem si uvařila kávu a probírala se úředními písemnostmi, které mi tam zanechal Fielding, neméně mě však zajímal obsah obálky, kterou jsem našla v zadní kapse Waddellových kalhot. Očekávala jsem báseň, možná další meditaci nebo dopis od jeho pastora.

Místo toho jsem zjistila, že to, co Waddell považoval za „přísně tajné“ a podle jeho přání mělo být pohřbeno s ním, byly pokladní stvrzenky. Nechápavě jsem civěla na pět vyúčtování meziměstských telefonických hovorů a tři účtenky za jídlo jedna z nich byla na smažené kuře objednané k večeři před čtrnácti dny v restauraci Shoney’s.

Kapitola 2

Detektiv Joe Trent by vypadal docela mladě, nebýt vousů a řídnoucích blond vlasů, které začínaly šedivět. Vysoký a elegantní muž měl na sobě pevně přepásaný trenčkot a dokonale naleštěné boty. Když jsme si na chodníku před Střediskem záchranné služby v Henriku podali ruce a představovali se, nervózně pomžikával. Usoudila jsem, že ho vyvedl z míry případ Eddieho Heathe.

„Nemohli bychom si promluvit chvilku tady?“ pronesl a dech se mu zrychlil. „Není nad diskrétnost.“

Roztřásla jsem se a přitiskla si lokty k bokům, neboť z helioportu na vyvýšené travnaté ploše nedaleko nás právě se strašným řevem startoval záchranářský vrtulník. Srpek měsíce se jako ledová šupina rozpouštěl na břidlicově šedém nebi, auta na parkovišti byla špinavá z prosolených a zablácených vozovek, zkrápěných mrznoucím zimním deštěm. Ostrý vítr v šerém nehostinném ránu jako by mě políčkoval, vzhledem ke své zdejší úloze jsem všechno vnímala zjitřeněji. I kdyby se náhle rozzářilo slunce a teplota stoupla na pětadvacet stupňů ve stínu, asi by mě to nezahřálo.

„Máme tady opravdu zlý případ, doktorko Scarpettová.“ Zamžikal. „Asi s námi budete souhlasit, že by se podrobnosti neměly dostat ven.“

„Co mi o tom chlapci povíte?“

„Mluvil jsem s rodinnými příslušníky a několika lidmi, kteří ho znají. Pokud jsem mohl zjistit, Eddie Heath je normální, obyčejný kluk sportuje, ví, co chce, a nikdy neměl potíže s policií. Jeho otec pracuje v telekomunikační společnosti, matka je zakázková švadlena. Včera paní Heathová narychlo vařila večeři a potřebovala konzervu smetanové žampiónové polévky, tak požádala Eddieho, aby skočil do velkoprodejny potravin Lucky.“

„Jak daleko je ta velkoprodejna od jejich domu?“ zeptala jsem se.

„Jen několik bloků, Eddie tam byl nesčetněkrát. Prodavači ho znají jménem.“

„V kolik hodin ho viděli naposled?“

„Kolem půl šesté. Zdržel se v prodejně pár minut a odešel.“

„Venku už musela být tma,“ konstatovala jsem.

„To ano.“ Trent se zadíval na vrtulník, který na dálku vypadal jako bílá vážka a za bzukotu se nořil do mraků. „Zhruba v půl deváté kontroloval strážník na pravidelné hlídce zadní trakt budov na Patterson Avenue a objevil u kontejneru na odpadky bezvládného chlapce.“

„Máte fotografie?“

„Ne, madam. Jakmile strážník zjistil, že kluk žije, přivolal především lékařskou pomoc. Odtud žádné snímky nemáme. Ale strážník všechno velmi podrobně vylíčil. Chlapec byl nahý, opřený vsedě o kontejner, nohy rovně natažené před sebou, paže svěšené podél těla, hlavou skloněnou na prsa. Poměrně pečlivě na hromádku složené oblečení leželo na zemi, vedle malá taška s konzervou smetanové žampiónové polévky a tyčinkou Snickers. Venku byly dva stupně pod nulou. Domníváme se, že než ho strážník našel, seděl tam několik minut až půl hodiny.“

Kousek od nás zastavila sanitka. Dveře se rozletěly, zaskřípal kov, zdravotníci rychle vytáhli pojízdná nosítka se starým mužem a uháněli otevřeným proskleným vchodem do budovy. Beze slova jsme se vydali za nimi; kráčeli jsme světlou, úzkostlivě čistou chodbou, která se hemžila zdravotním personálem přemísťujícím různým neštěstím stižené pacienty. Když jsme jeli výtahem do druhého patra, přemítala jsem, kolik stop a důkazů asi v rámci očisty zahladili a vyhodili do odpadků.

„Co jeho oblečení? A vyňali už střelu?“ zeptala jsem se, když se otevíraly dveře výtahu.

„Oblečení mám v autě a hodím ho odpoledne se všemi vzorky do laborky. Střela pořád vězí v mozku. Zatím se ji nepokoušeli vyjmout. Doufám, že vědí, co je pro něj momentálně lepší.“

Jednotka intenzívní péče pro děti a mládež se nalézala na konci čistotou zářící chodby; prosklené dvoukřídlé dveře oživoval plakát s roztomilým dinosaurem. Uvnitř zdobila blankytně modré stěny duha, nad postelemi s hydraulickým nastavováním optimálního tvaru a polohy v osmi pokojích uspořádaných do půlkruhu kolem místností sester visely třepetalky ve tvaru zvířátek. U monitorů seděly tři mladé ženy, jedna právě něco vyťukávala na klávesnici, druhá telefonovala. Štíhlá bruneta v červené manšestrové kazajce a roláku se poté, co jí Trent vysvětlil, proč jsme přišli, představila jako vrchní sestra.

„Ošetřující lékař tu momentálně není,“ řekla na omluvu.

„Potřebujeme se podívat na Eddieho zranění. Nebude to trvat dlouho,“ prohlásil Trent. „Rodiče jsou tu pořád?“

„Ano, byli u něho celou noc.“

Následovali jsme ji, v teplém umělém osvětlení jsme míjeli dvoukolové vozíky se zelenými bombami s kyslíkem, které by nemusely stát před pokoji malých chlapců a děvčátek, kdyby byl svět, jaký má být. Když jsme došli k Eddieho pokoji, sestra vstoupila dovnitř a přivřela dveře.

„Nebude to dlouho trvat,“ zaslechla jsem, jak říká Heathovým. „Jen ho prohlédneme.“

„Co to bude tentokrát za specialistu?“ zeptal se otec rozechvěle.

„Doktorka, která hodně ví o poraněních. Je něčím jako policejní lékařkou.“ Sestra se diplomaticky vyhnula konstatování, že jsem soudní lékařka, ba co horšího, koronerka.

Po odmlce otec tiše pronesl: „A tak, to je kvůli důkazům.“

„Ano. Nedáte si kávu? Nechcete něco sníst?“

Rodiče Eddieho Heathe se vynořili z pokoje, oba poněkud obézní, šaty pomačkané, jak v nich spali. Tvářili se zmateně jako nevinní, prostí lidé, jimž právě oznámili, že svět spěje k zániku. Když na nás pohlédli unavenýma očima, přála jsem si, abych jim mohla říct, že je to úplně jinak nebo aspoň trochu lepší. Slova útěchy mi však odumírala v hrdle, zatímco pár pomalu odcházel.

Eddie Heath se na posteli ani nepohnul, hlavu v obvazech, napojený na plicní ventilátor a kapačky. Mléčně bílá plet postrádala ochlupení, tenká membrána očních víček ve sporém světle namodrala. Barvu vlasů jsem odhadla podle slámově blond obočí. Ještě nepřekonal křehké předpubertální vývojové stadium, kdy mají chlapci plné rty a zpívají něžněji než jejich sestřičky. Předloktí měl pohublá, tělo pod přikrývkou drobné. Jen žilnaté velké ruce působily u neopeřeného lidského mláděte disproporčně. Na třináct let nevypadal.

„Potřebuje se podívat na jeho rameno a nohu,“ vysvětlil Trent přidušeně sestře.

Vzala dva páry rukavic, jeden pro mne, druhý pro sebe, a navlékly jsme si je. Chlapec byl pod pokrývkou nahý, špína se mu usadila v záhybech kůže a za nehty. Pacienti v nestabilizovaném stavu se nepodrobují důkladné očistě.

Sestra sňala z ran nasáklé obvazy a Trent zneklidněl. „Panebože,“ vydechl. „Vypadá to hůř než večer. Ježíšikriste.“ Zavrtěl hlavou a ustoupil o krok.

Kdyby mi někdo řekl, že chlapce napadl žralok, asi bych souhlasila, nebýt ostrého ohraničení ran způsobených nepochybně ostrým rovným nástrojem, například nožem nebo břitvou. Kdosi vyřízl z pravého ramene a vnitřní strany pravého stehna kusy pokožky i s měkkou svalovou tkání velikostí loketní záplaty. Otevřela jsem lékařskou brašnu, vytáhla pravítko a měřila jsem rány, aniž bych se jich dotkla; potom jsem je vyfotografovala.

„Vidíte ty škrábance a stupňovitý zářez?“ Trent ukázal prstem. „Hlavně to jsem měl na mysli, když jsem s vámi mluvil. Jako by si pachatel nejdřív vzal vzorek, a teprve pak se pustil do větší řezničiny.“

„Neměl natržený konečník?“ zeptala jsem se vrchní sestry.

„Když jsem mu rektálně měřila teplotu, nevšimla jsem si žádného poškození, při intubaci se nenašlo nic neobvyklého ani v jeho ústech a krku. Nezjistily se ani žádné starší zlomeniny nebo pohmoždění.“

„A co tetování?“

„Tetování?“ otázala se sestra, jako by v životě neviděla tetovaného člověka.

„Tetování, mateřská znaménka, jizvy. Zajímá mě všechno, co by někdo z určitých důvodů mohl chtít odstranit,“ vysvětlila jsem.

„Nevěděla jsem, co všechno mám hledat,“ připustila váhavě.

„Zeptám se rodičů.“ Trent si otřel zpocené čelo.

„Šli nejspíš do restaurace.“

„Najdu je,“ řekl a vyšel ze dveří.

„Co říkají jeho stavu lékaři?“ zeptala jsem se vrchní sestry.

„Považují ho za velmi kritický, pacient je v hlubokém bezvědomí a vůbec nereaguje,“ konstatovala věcně očividnou skutečnost.

„Můžu se podívat, kudy vnikla střela do hlavy?“

Uvolnila obvaz na chlapcově hlavě a nadzdvihla gázu. Na pravém spánku, blíže k čelu, jsem spatřila drobný, na okraji ožehnutý černý otvor.

„Prošla střela čelním lalokem?“ zeptala jsem se.

„Ano.“

„Provedli jste angiografii?“

„Vzhledem k otoku mozku ustala cirkulace krve. Přístroje nezaznamenaly elektroencefalitickou aktivitu. Když jsme mu stříkli do uší studenou vodu, nenastala termoregulační reakce. Nepodařilo se vyvolat mozkovou činnost.“

Stála na druhé straně lůžka, ruce v rukavicích svěšené podél těla, a nevzrušeně mě informovala o řadě testů a zásahů, které měly snížit nitrolebeční tlak. Užila jsem si své s oživováním a udržováním životních funkcí lidí a dobře jsem věděla, že se snáze vyšetřuje pacient, který neprocitl k vědomí. Eddie Heath ovšem neprocitne nikdy. Jeho mozková kůra odumřela. To, co ho činilo člověkem, umožňovalo mu myslet a cítit, bylo nenávratně ztraceno. Neustaly jen ty nejzákladnější životní funkce, uchoval se mozkový kmen. Z Eddieho zbylo dýchající tělo s bijícím srdcem, ovšem pouze díky podpoře přístrojů.

Začala jsem pátrat po zraněních vzniklých při obraně. Soustředila jsem se a neuvědomila si, že držím chlapcovu ruku, až do chvíle, kdy ji k mému údivu stiskl. Reflexivní pohyby nejsou u lidí, kteří jsou kortikálně mrtví, neobvyklé. Podobně když novorozenec stiskne reflexivně člověku prst, není to výsledek nějakého myšlenkového procesu. Jemně jsem vymanila ruku z chabého sevření, zhluboka jsem se nadechla a čekala, až mě přestane píchat u srdce.

„Vyčetla jste z toho něco?“ zeptala se vrchní sestra.

„Nechci dělat ukvapené závěry,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

Přiložila opět obvazy a přitáhla chlapci přikrývku k bradě. Sundala jsem si rukavice a zahodila je do koše, právě když se vracel detektiv Trent, oči vzrušením poněkud rozšířené.

„Není tetovaný,“ řekl sotva popadaje dech, jako by do restaurace a zpět sprintoval. „Nemá taky žádná mateřská znaménka ani jizvy.“

Za chvíli jsme se vydali zpět k parkovišti. Slunce vykukovalo a zase se schovávalo za mraky, ve vzduchu poletovaly drobné sněhové vločky. Mhouřila jsem ve větru oči a zadívala se na Forest Avenue; provoz zhoustl. Mnohá auta měla na mřížce chladiče vánoční věnce.

„Radši se připravte na možnost, že zemře,“ řekla jsem.

„Kdybych tohle věděl, netahal bych vás sem. Zatraceně, to je zima.“

„Postupoval jste naprosto správně. Za několik dní se jeho rány změní.“

„Prý má být takovýhle celý prosinec. Svinská zima a hory sněhu.“ Zadíval se na chodník. „Máte děti?“

„Mám neteř,“ řekla jsem.

„Já mám dva kluky. Jednomu je třináct.“ Vytáhla jsem klíčky. „Parkuju tamhle.“

Trent přikývl a doprovodil mě. Beze slova pozoroval, jak odemykám šedivý mercedes. Když jsem si zapínala bezpečnostní pás, utkvěl očima na koženém čalounění. Prohlížel si na autu hned to, hned ono, jako by oceňoval oslnivou ženu.

„Co soudíte o té chybějící kůži?“ zeptal se. „Viděla jste někdy něco takového?“

„Možná máme co činit s někým, kdo má sklony ke kanibalismu,“ odpověděla jsem.

Vrátila jsem se do úřadu, přebrala poštu, podepsala stoh laboratorních zpráv, nalila jsem si z kávovaru do hrnku tekutinu barvou a hustotou podobnou dehtu a odmítla se s kýmkoli bavit. Seděla jsem u psacího stolu a Rose vstoupila tak tiše, že bych si jí hned nevšimla, kdyby nepoložila novinové výstřižky na několik dalších uprostřed psací mapy.

„Vypadáte unaveně,“ řekla. „V kolik hodin jste tu ráno byla? Když jsem přijela, našla jsem tu zbytek kávy, ale vy už jste zase byla někde pryč.

,,Povolali mě do Henrika,“ řekla jsem. „Kvůli chlapci, kterého sem pravděpodobně brzy přivezou.“

„Myslíte Eddieho Heathe?“

„Ano,“ přisvědčila jsem ohromeně. „Jak to víte?“

„Píše se o něm v novinách,“ odpověděla Rose. Všimla jsem si, že si pořídila nové brýle, které ubíraly její aristokratické tváři na povýšenosti.

„Máte pěkné brýle,“ řekla jsem. „Mnohem lepší než ty ve stylu Benjamina Franklina, co vám seděly na špičce nosu. Co se o případu píše?“

„Není toho moc. V článku stojí, že chlapce našli za nákupním střediskem na Patterson Avenue a byl postřelený. Já bych svému synovi v jeho věku nedovolila, aby roznášel noviny.“

„Eddie Heath neroznášel noviny, když byl ten večer napaden.“

„To je jedno. Nedovolila bych v téhle době ani nic podobného. Takže k věci.“ Poškrábala se prstem na nose. „Fielding dole pitvá a Susan odjela s několika vzorky z mozků ke konzultaci ohledně tkáně. Jinak se nic nestalo, zatímco jste tu nebyla, až na to, že nám klekly počítače.“

„Stále nefungují?“

„Margaret na tom pracuje a myslím, že bude brzy hotová,“ odpověděla Rose.

„Dobře. Až to spraví, potřebuju, aby mi něco vyhledala. Ať mi vyjede všechno, co se týká řezných ran, zohavení, kanibalismu, kousnutí. Možná by mohla vytáhnout zvlášť excize v souvislosti s pokožkou a tkání a různé kombinace. At zkusí taky odnětí, musíme zkrátka hledat hodně zeširoka.“

„Které části státu se to má týkat a za jaké časové období?“ Rose si dělala poznámky.

„Celého státu za posledních pět let. Zajímají mě zejména případy, které se týkaly dětí, ale neomezujme se jen na to. A požádejte ji, ať taky nahlédne do registru úrazů. Minulý měsíc jsem mluvila na poradě s ředitelem odboru evidence a statistiky a projevil ochotu se s námi podělit o data.“

„Chcete získat údaje i o obětech, které přežily?“ „Ano, pokud je to možné, Rose. Musíme projít všechno, chci vědět, jestli se některý případ nepodobá tomu, co se stalo Eddiemu Heathovi.“

„Hned to Margaret vyřídím, snad už se do toho bude moct pustit,“ řekla moje sekretářka na odchodu. Probírala jsem se zprávami, které vystřihla z novin.

Většina se zabývala především tím, že Ronnie Waddell údajně krvácel „z očí, nosu a úst“, což mě nepřekvapilo. Místní skupina organizace Amnesty International prohlásila, že jeho poprava byla stejně nelidská jako vražda. Tiskový mluvčí Výboru na obranu lidských práv vězňů prohlásil, že elektrické křeslo „patrně špatně fungovalo, takže Waddell strašlivě trpěl“. Pokračoval srovnáním tohoto incidentu s popravou na Floridě, při níž byla v čapce smrti poprvé použita plastiková houba, která způsobila, že odsouzenci vzplály vlasy.

Uložila jsem výstřižky do Waddellovy složky a snažila se odhadnout, jak divokého králíka tentokrát vytáhne z klobouku jeho právní zástupce Nicholas Grueman. Naše konfrontace, byť nepříliš časté, se staly pověstnými. Málem jsem věřila, že hlavním cílem jeho snažení je zpochybnit mou kompetentnost a udělat ze mne hlupačku. Grueman navíc nikdy nedal najevo, že si na mne vzpomíná jako na svou studentku z Georgetownu, což mě doopravdy štvalo. V jeho prospěch hovoří to, že v prvním ročníku na fakultě jsem studium práv nenáviděla a poprvé a naposled za studium jsem nedostala u zkoušky výbornou, takže mě v Law Review nejmenovali. Nezapomenu na Nicholase Gruemana, co budu živa, a připadá mi nespravedlivé, že on si mě nepamatuje.

Zavolal mi ve čtvrtek krátce poté, co jsem se dověděla, že Eddie Heath zemřel.

„To je doktorka Scarpettová?“ ozvalo se ve sluchátku.

„U telefonu.“ Zavřela jsem oči a podle tlaku pod víčky jsem pochopila, že nebezpečně rychle pěním.

„Tady Nicholas Grueman. Přečetl jsem si předběžnou zprávu o pitvě toho Waddella a měl bych pár otázek.“

Nic jsem neříkala.

„Mluvím o Ronniem Joeovi Waddellovi.“

„Co pro vás můžu udělat?“

„Začněme s jeho takzvaně téměř tubulárním žaludkem. Mimochodem, to je zajímavý obrat. Zajímalo by mě, jestli patří k vaší osobní hantýrce, nebo je to opravdu odborný lékařský termín. Pochopil jsem správně, že Waddell nejedl?“

„Netvrdím, že vůbec nejedl. Ale měl scvrklý žaludek. Prázdný a čistý.“

„Nedoneslo se vám náhodou, že třeba mohl držet hladovku?“

„Nic takového se mi nedoneslo.“ Vzhlédla jsem k hodinám a světlo mě bodlo do očí. Došel mi aspirin a lék na snížení překrvení jsem nechala doma.

Slyšela jsem, jak šustí stránky.

„Tady se píše o oděrkách na vnitřní straně horních částí obou paží,“ řekl Grueman.

„To souhlasí.“

„Kde přesně na vnitřní straně paží?“

„Na vnitřní straně paží nad fossa antecubitalis.“ Chvíli bylo ticho. „Nad fossa antecubitalis?“ pronesl udiveně.

„Ano, když dovolíte. Když vytočíte paži tak, aby byla dlaní vzhůru, vidíte loket zevnitř. A takovou jamku v ohybu. Je to pro vás dost přesné? Umíte si představit oděrky nad fossa antecubitalis, tedy na vnitřní straně nad předloketní jamkou?“

„Teď už celkem přesně.“

„Výborně.“

„Čemu připisujete ta zranění na vnitřní straně Waddellových paží?“

„Patrně je způsobily pásy,“ odpověděla jsem nedůtklivě.

„Pásy?“

„Ano, kožené pásy, které poutají odsouzence k elektrickému křeslu.“

„Řekla jste patrně. Patrně tedy kožené pásy?“

„Domnívám se, že ano.“

„Znamená to, že nemůžete potvrdit s jistotou, co způsobilo zranění, paní doktorko?“

„V životě můžete s jistotou tvrdit velmi málo věcí, pane Gruemane.“

„Lze tedy důvodně usuzovat, že oděrky způsobilo něco jiného? Například člověk? Lidská ruka?“

„Oděrky, které jsem zkoumala, nemohly způsobit lidské ruce,“ odpověděla jsem.

„Takže ona poranění mohlo způsobit elektrické křeslo respektive kožené pásy, které jsou jeho součástí?“

„Podle mého názoru ano.“

„Podle vašeho názoru, doktorko Scarpettová?“

„Nezkoumala jsem ovšem elektrické křeslo,“ řekla jsem ostře.

Následovala dlouhá odmlka, jíž se Nicholas Grueman při seminářích proslavil, když chtěl demonstrovat studentovu neschopnost. Vybavilo se mi, jak se nade mnou zastavil, ruce založené za zády, tvářil se lhostejně a hodiny na stěně hlasitě tikaly. Jednou jsem vydržela jeho tiché zkoumání více než dvě minuty, zatímco mé oči nevidomě těkaly po stránkách v otevřené knize precedenčních případů, která ležela přede mnou. Když jsem nyní po dvaceti letech coby hlavní soudní lékařka středního věku s tolika diplomy a osvědčeními, že bych si jimi mohla vytapetovat, seděla u svého masivního psacího stolu, cítila jsem, že opět rudnu. Ožilo ve mně dávné ponížení a vztek.

Susan vstoupila do mé kanceláře právě v okamžiku, kdy Grueman rázně ukončil naši přestřelku přáním dobrého dne a zavěsil.

„Přivezli mrtvolu Eddieho Heathe.“ Měla na sobě čistý operační plášť, vzadu nezavázaný, a tvářila se vyděšeně. „Nepočkalo by to do zítřka?“

„Ne,“ řekla jsem. „Nepočkalo.“

Na chladném ocelovém stole vypadal chlapec menší než na bělostném nemocničním lůžku. Místnost nezdobila duha, na stěnách, oknech a prosklených dveřích se neskvěli dinosauři, nehýřilo to tu veselými barevnými třepetalkami pro potěchu dítěte. Eddie Heath byl nahý, stále v obvazech, a čouhaly z něho jehly kapaček a katétry. To všechno byly smutné pozůstatky všeho, co ho drželo na vezdejším světě; jakmile ho odpojili od přístrojů, duše vzlétla do povětří jako balon, na zemi zůstal jen balast. Dobrou hodinu jsem zaznamenávala zranění a stopy po léčbě, zatímco Susan fotografovala a brala telefony.

Zamkly jsme dveře k pitevně a slyšely, jak za nimi lidé vystupují z výtahu a odcházejí domů; venku se rychle šeřilo. Dvakrát ohlásil bzučák zaměstnance pohřebních ústavů, kteří přivezli mrtvolu nebo si pro ni přijeli. Rány na Eddieho rameni a stehně zaschly a byly temně rudé.

„Proboha,“ vydechla ohromeně Susan. „Proboha, kdo mohl něco takového udělat? Podívejte se na vrypy kolem ran. Jako by někdo nejdřív nožem vyznačil určitou plochu a pak z ní sejmul kůži.“

„Podle mě to právě tak udělal.“

„Myslíte, že někdo chtěl vyřezat do kůže určitý obrazec?“

„Někdo se spíš pokusil něco zahladit. A když se to nedařilo, odstranil pokožku.“

„Zahladit? A co?“

„Nic, co tam bylo původně,“ řekla jsem. „Nebyl tetovaný, neměl na těch místech mateřská znamení nebo jizvy. Jestliže tam původně nic nebylo, pak tam nejspíš něco přibylo, a to musel pachatel odstranit, protože by ho to mohlo usvědčit.“

„Například stopy po kousnutí.“

„Ano,“ přisvědčila jsem.

Tělo ještě nestačilo ztuhnout, dokonce bylo trochu

teplé, když jsem otírala místečka, která patrně mycí žínka pominula. Věnovala jsem pozornost podpaží, hýždím, ušním boltcům zevnitř i zvenčí, pupku. Odřízla jsem nehty a uložila je do čistých bílých obálek, pátrala jsem ve vlasech a ochlupení po vláknech a čemkoli jiném.

Susan mě nepřestávala pozorovat; vyzařovalo z ní napětí. Nakonec se váhavě zeptala: „Hledáte něco konkrétního?“

„Ano, například zaschlé sperma,“ odpověděla jsem.

„I v podpaží?“

„I tam, v každé jamce, záhybu pokožky, otvoru.“

„Všechny tyhle oblasti obvykle nezkoumáte.“

„Obvykle nehledám zebry.“

„Cože?“

„Na medicíně se tradovalo takové rčení: Když slyšíš dusot kopyt, poohlédni se po koních. Jenže v tomhle případě se musím poohlédnout i po zebrách,“ řekla jsem.

Zkoumala jsem každý čtvereční centimetr těla lupou. Když jsem se dostala k zápěstím, pomalu jsem kroutila rukama sem tam a prohlížela je tak dlouho, že Susan ustala ve své činnosti. Sáhla jsem po psací podložce s klipsem a pustila se do porovnávání zakreslených stop po terapii s tím, co jsem zjistila.

„Kde je jeho dokumentace?“ Rozhlédla jsem se.

„Tamhle.“ Susan přinesla ze stolu složku. Listovala jsem papíry, soustředila jsem se hlavně na záznamy z jednotky intenzívní péče a zprávu od záchranné služby. Nikde se neobjevila zmínka o tom, že by měl Eddie Heath spoutané ruce. Snažila jsem se vzpomenout si, co mi prozradil detektiv Trent ohledně nálezu chlapcova těla. Neřekl, že Eddieho ruce spočívaly volně podél těla?

„Našla jste něco?“ otázala se nakonec Susan.

„Podívejte se na to lupou. Tady. Zespoda na zápěstích a na levé ruce navíc u zápěstní kosti. Vidíte ty skvrny? Lepí, vypadá to na stopy po náplasti. Myslím ta našedlá špína.“

„Málem bych ty skvrny přehlédla. Třeba se v nich zachytila nějaká vlákna.“ Susan tiše žasla, dívala se lupou a opírala se o mne ramenem.

„Pokožka je naprosto hladká,“ pokračovala jsem ve výkladu. „Tady a ještě tady chybí jakékoli chmýří.“

„Když mu sňali náplast, strhli mu chloupky.“

„Právě. Musíme odebrat vzorek. Při odstraňování náplasti na ní lepidlo z větší části drží a ulpí v něm chloupky a vlákna. Pokud by se našla náplast, kterou měl na zápěstích, dalo by se zjistit, z které cívky pochází.“

„Nevím, jak by nám to pomohlo.“ Narovnala se a zadívala se na mne. „Jehly kapaček se přece připevňují leukoplastí. Tím je po záhadě, ne?“

„Jenže na zápěstí nejsou žádné vpichy, které by svědčily o terapii,“ řekla jsem. „Co a kam na něj přilepili, jste viděla, když ho přivezli. Odtud se sem lepidlo nedostalo.“

„To je pravda.“

„Pořídíme fotografie a já pak sejmu zbytky lepidla a pošlu je Tracy, ať zjistí, co se dá.“

„Jeho tělo našli mezi kontejnery. Z toho bude Tracy pěkně bolet hlava.“

„Záleží na tom, jestli se zápěstími dotýkal vozovky.“ Opatrně jsem seškrabovala skalpelem zbytky lepidla. „Nejspíš tam neluxovali.“

„Ne, pochopitelně. Ale když slušně požádáme, něco se třeba dozvíme. Za pokus to stojí.“

Pokračovala jsem ve zkoumání zápěstí a předloktí Eddieho Heathe, hledala jsem pohmoždění či oděrky, které mi mohly uniknout. Nic dalšího jsem nenašla.

„Kotníky se zdají v pořádku,“ konstatovala Susan z druhého konce stolu. „Nevidím žádné lepidlo ani stržené ochlupení. Žádná poranění. Nevypadá to, že by mu někdo spoutal kotníky. Jen ruce v zápěstí.“

Nepamatuji si mnoho případů, kdy náplast použitá ke spoutání nezanechala na pokožce oběti žádné stopy. Tady byla nepochybně v přímém kontaktu s Eddieho pokožkou. Patrně hýbal rukama, cvičil, jak mu čím dál víc vadilo omezení krevního oběhu. Ale nepostavil se na odpor. Neškubal rukama, nekroutil jimi, nepokoušel se osvobodit.

Pomyslela jsem na krvavé skvrny na rameni jeho bundy a cákance a kapičky na límci. Znovu jsem zkoumala okolí úst a jazyk, přitom jsem pošilhávala do zdravotních záznamů. Pokud ho umlčeli roubíkem, nic o tom nesvědčilo, žádné oděrky, škrábance, zbytky lepidla. Představila jsem si chlapce opřeného o kontejner, v lezavé zimě nahého, oblečení složené stranou, ne pedanticky, ale ani nedbale, spíš ležérně, aspoň podle toho, jak mi to popsali. Snažila jsem se dešifrovat, jaké emoce zločin provázely neshledala jsem hněv, paniku ani strach.

„Pachatel po něm nejdřív střelil, ne?“ Susan se rozšířily oči jako obezřetnému cizinci, neznámému člověku, jehož míjíte v temné, vylidněné uličce. „Dotyčný mu spoutal ruce teprve potom, co ho postřelil.“

„Vypadá to tak.“

„To je divné,“ řekla. „Nemá valný smysl poutat někoho, koho předtím střelíme do hlavy.“

„Nevíme, o čem to individuum fantazírovalo.“ Hlavou mi projela pronikavá bolest a dobyla mě jako obleženou pevnost. Slzely mi oči, lebka jako by se mi smrštila na polovinu.

Susan odvinula z cívky kabel a napojila na něj pilku.

Upnula do skalpelů nové čepele a zkontrolovala nože na pojízdném stolku. Zmizela v rentgenové komoře, vrátila se s Eddieho snímky a upevnila je na prosvěcovací tabuli. Nervózně pobíhala kolem a pak se jí stalo něco, co se jí nikdy předtím nestalo. Prudce narazila do pojízdného stolku s nástroji, které předtím naaranžovala, a dvě litrové láhve s formalinem se skácely na podlahu, kde se roztříštily.

Rozběhla jsem se k ní. Ona uskočila, lapala po dechu, máváním rukama odháněla od obličeje výpary. Jedna noha jí uklouzla a rozkopla rozbité sklo na všechny strany.

„Nestříklo vám to do obličeje?“ Popadla jsem ji za předloktí a spěšně ji vlekla do šatny.

„Myslím, že ne. Ne. Panebože. Mám to na nohou. A taky na paži.“

„Víte určitě, že se vám nic nedostalo do očí ani do úst?“ Pomáhala jsem jí svléknout zelený komplet. „Určitě.“

Natáhla jsem se k pákové baterii ve sprchové kóji. Prudký proud vody z ní prakticky strhl zbytky oblečení.

Přinutila jsem ji stát pod bodavou sprchou dost dlouho, nasadila jsem si masku, ochranné brýle a navlékla tlusté gumové rukavice. Použila jsem neutralizační podušky dodané státem pro případ biochemického ohrožení a vysála jimi nebezpečnou chemikálii. Zametla jsem sklo a všechno jsem vložila do dvojitých plastových pytlů. Potom jsem ostříkala podlahu hadicí, umyla se a převlékla do čistého zeleného odění. Susan se vynořila ze sprchy, zrůžovělá a vystrašená.

„Moc se omlouvám, paní doktorko,“ řekla.

„Jde mi především o vás. Jste v pořádku?“

„Připadám si slabá a trochu se mi motá hlava. Pořád cítím ty výpary.“

„Dokončím to tu sama,“ rozhodla jsem. „Jeďte domů.“

Nejdřív si trochu odpočinu. Půjdu radši nahoru.“

Můj laboratorní plášť spočíval na opěradle židle, sáhla jsem do kapsy a vytáhla klíče. „Prosím,“ řekla jsem a podala jí je. „Lehněte si v mojí kanceláři na pohovku. Kdyby závrať neustupovala a přitížilo se vám, ihned mi zavolejte dispečinkem.

Objevila se znovu za hodinu, na sobě zimník upnutý až k bradě.

„Jak se cítíte?“ zeptala jsem se, zatímco jsem šila řez ve tvaru Y.

„Ještě se trochu klepu, ale jinak jsem v pořádku.“

Chvíli mě beze slova pozorovala a pak dodala: „Když jsem byla nahoře, něco mi došlo. U tohohle případu byste mě asi neměla uvádět jako svědkyni.“

Překvapeně jsem vzhlédla. Uvést v protokolu jako svědka kohokoli, kdo byl přítomen pitvě, patřilo k běžné rutině. Susanina nepřímá žádost byla nepodstatná, přesto podivná.

„Nezúčastnila jsem se pitvy,“ pokračovala. „Totiž, pomáhala jsem vám s vnějším ohledáním, ale nebyla jsem u vlastní pitvy. Tohle vypadá na velký případ pokud dopadnou pachatele a postaví ho před soud. Právě proto si myslím, že byste mě neměla uvést v protokolu, jelikož opakuju u vlastní pitvy jsem opravdu nebyla.“

„Dobře,“ přislíbila jsem. „S tím nebudou žádné těžkosti.“

Položila na stůl mé klíče a odešla.

Marino byl doma, když jsem mu o hodinu později zkusila zatelefonovat z auta; předtím jsem trochu zpomalila.

„Znáš ředitele ve Spring Street?“ zeptala jsem se.

„Jmenuje se Frank Donohue. Odkud voláš?“

„Z auta.“

„To jsem si myslel. Poslouchá nás na krátkovlnkách možná polovina řidičů, co projíždějí Virginií.“

„Nebudou z toho moc moudří.“

„Slyšel jsem o tom klukovi,“ řekl. „Skončila jsi s ním?“

„Ano. Brnknu ti z domova. Mezitím bys pro mě mohl něco udělat. Potřebovala bych rychle zjistit pár věcí v té báni.“

„Potíž je v tom, že v báni jsou skoupí na slovo.“

„Proto chci, abys jel se mnou,“ zalichotila jsem mu.

Když nic jiného, po dvou utrápených semestrech pod patronací mého někdejšího profesora na právech jsem se aspoň naučila připravovat na zkoušky. V sobotu odpoledne jsem ujížděla s Marinem do státní věznice. Nebe bylo olověné, vítr zmítal stromy podél silnice, celý vesmír upadl do stavu naprosté netečnosti, což odpovídalo mému depresivnímu rozpoložení.

„Jestli chceš znát moje mínění, tak Grueman s tebou pěkně cvičí,“ řekl Marino, když jsme vyjeli.

„Ani v nejmenším.“

„Tak proč vždycky, když se koná poprava a on se kolem ní motá, máš takovou honičku?“

„Jak by sis v takové situaci poradil ty?“

Zatlačil na zapalovač v přístrojové desce. „Stejně jako ty. Zatraceně dobře bych si prohlídnul cely smrti a elektrický křeslo, všechno zdokumentoval a pak řekl Gruemanovi, že je sráč. Nebo ještě líp, řekl bych novinářům, že je sráč.“

Dnešní ranní noviny citovaly Gruemanovo tvrzení, že Waddell nedostával řádnou stravu a měl na těle oděrky, jejichž původ nedovedu uspokojivě vysvětlit.

„Co tím sleduje?“ pokračoval Marino. „Hájil tyhle ptáčky v době, kdy jsi studovala?“

„Ne. Před několika lety se stal vedoucím katedry trestního práva na Georgetownské univerzitě. Tehdy se taky zaměřil na trest smrti, údajně z humánních důvodů.“

„Tomu chlapovi přeskočilo.“

„Je velkým odpůrcem nejvyššího trestu a podařilo se mu každého odsouzence, kterého zastupoval, proslavit. V neposlední řadě Waddella.“

„Páni! Svatý Mikuláši, patrone špinavců! To jsou mi věci!“ zvolal Marino. „Proč mu nepošleš barevné fotky Eddieho Heathe a nezeptáš se ho, jestli si nechce promluvit s chlapcovými rodiči? Zajímalo by mě, co si myslí o prasákovi, co spáchal takový zločin.“

„Gruemanův názor nic nezmění.“

„Nemá děti? Manželku? Někoho blízkého?“

„Nijak by ho to neovlivnilo, poručíku. Předpokládám, že ohledně Eddieho nevíš nic nového.“

„Ne a Henrico jakbysmet. Máme jeho oblečení a kulku dvaadvacítku. Laboratoř možná něco vymáčkne z toho, co jsi dodala ty.“

„A co VICAP?“ zeptala jsem se s poukazem na Vyhledávací program soustředěného potírání násilných trestných činů iniciovaný Federálním úřadem pro vyšetřování, v jehož rámci Marino a Benton Wesley, specialista FBI na modelování pravděpodobné osobnosti podezřelých, spolupracovali jako regionální partneři.

,,Trent zpracovává podklady, za pár dní je odešlu,“ odpověděl Marino. „Bentona jsem o případu vyrozuměl včera večer.“

„Patřil Eddie k chlapcům, kteří by nastoupili k někomu cizímu do auta?“

„Podle rodičů ne. Buď na něho pachatel zaútočil bleskově, anebo to byl někdo, kdo si získával jeho důvěru delší čas, aby ho pak napadl.“

„Má sourozence?“

„Bratra a sestru, oba víc než o deset let starší než on. Eddie nejspíš přišel na svět víceméně náhodou,“ řekl Marino, právě když se před námi vynořila věznice.

Omítka na zvenčí léta neudržovaných budovách vybledla a nabyla špinavě růžového odstínu. Temná okna zakrývaly okenice z tvrdé umělé hmoty, které drnčely ve větru. Blížili jsme se po Belvederu a odbočili vlevo na Spring Street, omšelou spojnici dvou světů, které nepatřily na tutéž mapu. Ulice se táhla podél věznice, načež se zařízla do Gambles Hill, kde se ve svahu na dokonale pěstěném trávníku vyjímalo bílé zděné sídlo Ethyl Corporation jako velká volavka nad skládkou odpadků.

Než jsme zaparkovali a vystoupili z auta, mrholení se změnilo v plískanici. Následovala jsem Marina podél kontejnerů, pak po rampě před skladišti, v nichž se proháněla spousta koček, jejichž bezstarostností probleskovala obezřetnost šelem. Hlavním vchodem, prostými prosklenými dveřmi, jsme vešli do jakési imitace vstupní haly a ocitli se před mřížemi. Nebyly tam žádné židle, zato mrazivý, zatuchlý vzduch. Po pravé straně se nalézala dozorčí místnost s okénkem; hřmotná žena v uniformě si dala na čas, než je otevřela.

„Přejete si?“

Marino předložil služební odznak a lakonicky vysvětlil, že máme schůzku s Frankem Donahuem, ředitelem věznice. Prohlásila, že musíme počkat. Okénko se zase zavřelo.

„To je Nasírací Helen,“ informoval mě Marino. „Byl jsem tu nesčetněkrát, ale vždycky se chová, jako by mě neznala. Zřejmě nejsem její typ. Sama ji brzo prokoukneš.“

Od mříží vedla fádní chodba s hnědou dlaždicovou podlahou a stěnami z tvárnic, kanceláře připomínaly klece. Dohlédli jsme až k prvnímu bloku cel, který se úředně zelenal a místy prokvétal rzí. Byl prázdný.

„Kdy přemístí zbytek vězňů?“ zeptala jsem se.

„Koncem týdne.“

„Kdo tu zůstal?“

„Několik opravdových virginských džentlmenů samotkářů. Jsou připoutaní řetězy k postelím v celách bloku C, ten se nachází tamhle.“ Mávl rukou vpravo. „Nepůjdeme tam, neboj se. Ani bych tě tudy nevedl. Někteří z těch mizerů neviděli léta ženskou Nasírací Helen nepočítám.“

Z chodby se vynořil statný mladý muž v modré uniformě vězeňské služby a zamířil k nám. Upřeně se na nás zadíval skrze mříže chladnýma šedýma očima, nesmlouvavý výraz v přitažlivé tváři s výraznou čelistí se nezměnil. Sytě zrzavý knír zakrýval horní ret a patrně potlačoval krutost celkového vzezření.

Marino nás představil a dodal: „Přijeli jsme se podívat na křeslo.“

„Ovšem. Jmenuju se Roberts a budu vás provázet na královské cestě.“ Klíče zazvonily o železo a muž otevřel těžké dveře. „Donahue tu dneska není, stůně.“ Ozvěna znásobila cvaknutí zavírajících se dveří. „Bohužel vás musíme nejdřív prohledat. Stoupněte si laskavě tamhle, madam.“

Začal zkoumat Marina detektorem, mezitím se otevřely jiné mřížové dveře a z dozorčí místnosti vyšla Helen. Vypadala, jako by se nikdy v životě neusmála, postavou připomínala baptistický kostel, jen lesknoucí se služební opasek naznačoval, kde má pas. Vlasy černočerné jako krém na boty měla mužsky nakrátko zastřižené. Letmo, leč pronikavě se mi podívala do očí. Na pozoruhodně se dmoucích prsou se skvěla jmenovka, na níž stálo „Grimesová“.

„Vaši kabelu,“ přikázala.

Předala jsem jí lékařskou brašnu. Prohrabala obsah, načež mě drsně pošťuchovala hned sem hned tam, přičemž nade mnou systematicky kroužila detektorem a prohmatávala mě rukama. Celá prohlídka netrvala déle než dvacet vteřin, ale podařilo se jí seznámit se s celým mým tělem; mohutným, neústupným poprsím mě přirazila ke stěně, jako velikánský pavouk mě opřádala tlustými všetečnými prsty a hlasitě při tom funěla. Poté stroze pokývla na znamení, že mě zkontrolovala, a vrátila se do svého brlohu z tvárnic a železa.

Marino a já jsme procházeli za Robertsem jedněmi mřížovými dveřmi za druhými, náš průvodce je odemykal a zamykal, jednotvárný třesk nepřátelského kovu rozechvíval chladný vzduch. Na nic se nás nevyptával a nepronesl jedinou ani vzdáleně přátelskou poznámku. Plně ho zaměstnávala jeho dnešní úloha, nevím, zda průvodce či hlídacího psa.

Zabočili jsme vpravo a vstoupili do prvního vězeňského bloku, obrovského prostoru z nazeleno natřených tvárnic s vyraženými okny, jímž se proháněl průvan, připomínajícího chrámovou loď a lemovaného ve čtyřech podlažích řadami cel. Falešná střecha byla zevnitř pokrytá ostnatým drátem. Uprostřed se na hnědé dlaždicové podlaze tyčila obrovská neuspořádaná halda matrací z umělé hmoty, kolem se povalovala košťata, mopy a několik potrhaných vyrudlých holičských křesel. Hromady tenisek, džín a různých osobních věcí dosahovaly v celách až k okenním parapetům, v mnohých se válely televizory, knihy a kufry. Vypadalo to, že když vězně stěhovali, nedovolili jim vzít si s sebou osobní věci, což by do jisté míry vysvětlovalo obscénní nápisy načmárané fixy po stěnách.

Odemkla se před námi ještě řada dveří, než jsme stanuli na čtvercovém dvoře se zdusaným trávníkem, obklopeném ponurými vězeňskými bloky. Stromy se tu nevyskytovaly. V každém rohu se tyčily strážní věže, službu konající muži na sobě měli teplé pláště a v rukou svírali pušky. Šli jsme rychle a beze slova, mrznoucí déšť nás bodal do tváří. Sestoupili jsme po několika schodech, prošli do dalšího dvora a zastavili se před železnými dveřmi, masivnějšími než jakékoli jiné, které jsem kdy viděla.

„Jsme u východního suterénu,“ oznámil Roberts a vsunul klíč do zámku. „Po pobytu v něm nikdo netouží.“

Vstoupili jsme do bloku cel smrti.

Nabídl se nám pohled na pět cel, každou z nich vybavenou železnou postelí, bílým umyvadlem a toaletou. Uprostřed rozšířené chodby stál velký stůl a několik židlí, na nichž sedávali nepřetržitě čtyřiadvacet hodin denně dozorci, pokud byly cely smrti obsazeny.

„Waddell obýval celu číslo dvě.“ Roberts na ni ukázal. „Podle zákona tu musí být vězeň umístěn patnáct dní před popravou.“

„Kdo k nim má po dobu pobytu zde přístup?“ otázal se Marino.

,,Do bloku cel smrti mají přístup pořád jedni a titíž lidé. Advokáti, duchovní, členové týmu smrti.“

„Členové týmu smrti?“ podivila jsem se.

„Tvoří ho vězeňští dozorci a inspektoři; jejich totožnost se tají. Tým se aktivizuje, když sem pošlou vězně z Mecklenburgu. Střeží ho a zařizují všechno od začátku do konce.“

„Není to nejspíš zrovna moc příjemný úkol,“ poznamenal Marino.

„Žádný úkol, ale dobrovolně zvolené poslání,“ odpověděl Roberts se siláctvím a nevyzpytatelností trenéra na tiskovce před velkým utkáním.

„Nevadí vám to?“ zeptal se Marino. „Viděl jsem totiž Waddella jít ke křeslu. Musí to být nápor na nervy.“

„Ani v nejmenším. Klidně jsem jel potom domů, dal si pár piv a tvrdě usnul.“ Sáhl do kapsy u košile uniformy a vytáhl balíček cigaret. „Podle toho, co mi řekl Donahue, chcete vědět, jak všechno proběhlo. Vylíčím vám to.“ Usedl na desku stolu a zapálil si. „V určený den, třináctého prosince, mu byla povolena dvouhodinová návštěva nejbližších členů rodiny, v tomto případě jeho matky. V jednu hodinu po poledni jsme mu nasadili náramky a na nohy okovy, obojí připevněné řetězy k opasku, a odvedli jsme ho k návštěvní přepážce.

V pět hodin odpoledne dostal poslední jídlo. Vyžádal si svíčkovou pečeni, opékané brambory, salát a ořechový koláč, všechno připravili v Bonanza Steak House. Restauraci si nevybral. To vězňové nesmějí. Podle zvyklostí jsme objednali dvě stejná menu. Jedno snědl odsouzenec, druhé člen týmu smrti. Dělá se to proto, aby se vyloučilo nebezpečí, že se nějaký přehnaně přičinlivý šéfkuchař rozhodne urychlit cestu vězně na onen svět a okoření mu jídlo něčím obzvlášť ostrým, například arzenikem.“

„Snědl to Wadell?“ zeptala jsem se a pomyslela na jeho prázdný žaludek.

„Neměl velký hlad, požádal, abychom mu jídlo schovali na druhý den.“

„Patrně počítal s tím, že mu guvernér Norring udělí milost,“ podotkl Marino.

„Nevím, co si myslel, informuju vás jen o tom, co řekl, když mu podali jídlo. Potom, v půl osmé, se do cely dostavili úředníci z vězeňské správy, provedli soupis jeho osobních věcí a zeptali se, co si přeje, aby s nimi učinili. Tedy s náramkovými hodinkami, jedním prstenem, oblečením, knihami, básněmi a korespondencí. V osm hodin ho vyvedli z cely. Oholili mu hlavu, tvář a nohu nad pravým kotníkem. Zvážili ho, osprchovali a oblékli do oděvu, v němž půjde na křeslo. Pak ho odvedli zpátky do cely.

V deset čtyřicet pět mu za přítomnosti týmu smrti přečetli příkaz k popravě.“ Roberts vstal ze stolu. „Nato ho převedli bez pout do místnosti vedle popravčí komory.“

„Jak se v těch chvílích choval?“ zeptal se Marino, když Roberts odmykal jedny ze dveří a otevřel je.

„Řekněme, že jeho rasový původ mu neumožňoval zbělet jako papír. Jinak by se to určitě stalo.“

Místnost byla menší, než jsem si představovala. Asi dva metry od protější zdi se na lesknoucí se betonové podlaze tyčilo křeslo, bezútěšný, nekompromisní trůn z tmavého leštěného dubu. Široké kožené pásy byly omotány kolem vysokého laťkového opěradla, dvou předních nohou a loketních opěrek.

„Waddella posadili a nejdřív připoutali pásem přes hrudník,“ pokračoval Roberts tímtéž nezúčastněným tónem. „Následovaly pásy na pažích, na břiše a na nohou.“ Při líčení postupu neurvale trhal příslušnými pásy. „Připoutání trvalo minutu. Na obličej mu upevnili koženou masku, hned vám ji ukážu. Na hlavu mu nasadili helmici, k pravé noze přišněrovali lýtkový svod.“

Vytáhla jsem fotoaparát, pravítko a fotokopie nákresů Waddellovy tělesné schránky.

„Přesně dvě minuty po jedenácté dostal první dávku, výboj o napětí dva tisíce pět set voltů a intenzitě šesti a půl ampéru. Mimochodem, dva ampéry by vás zabily.“

Poranění vyznačená na nákresech Waddellova těla dokonale odpovídala konstrukci křesla a umístění pásů.

„Helmice se napojuje k tomuhle.“ Roberts ukázal na trubku visící od stropu přímo nad křeslem a ukončenou měděnou křídlovou maticí.

Vyfotografovala jsem křeslo ze všech možných úhlů.

„Svod na lýtku se zajišťuje touhle křídlovou maticí.“ Fotoblesky ve mně vyvolávaly podivný pocit. Znervózněla jsem.

„Tělo toho chlapa působilo jako naprostý nevodič.“

„Kdy začal krvácet?“ zeptala jsem se.

„Hned jak dostal první dávku, madam. A nepřestal, dokud nebylo definitivně po všem, pak se zatáhla opona, aby svědkové neviděli následné rutinní úkony. Tři členové týmu smrti Waddellovi svlékli košili, lékař si ho poslechl stetoskopem, nahmatal krční tepnu a prohlásil ho za mrtvého.

Uložili Waddella na vozík a přepravili do chladírny, kam se za chvíli dostaneme.“

„Co soudíte o údajném selhání elektrického křesla?“ otázala jsem se.

„To jsou žvásty, nic než žvásty. Waddell měřil sto devadesát centimetrů, vážil sto sedmnáct a půl kila. Byl bez sebe dávno předtím, než ho posadili do křesla, krevní tlak by zřejmě strhal škálu. Vzhledem k tornu krvácení se po prohlášení Waddella za mrtvého dostavil zástupce ředitele, aby se na něho mrknul. Waddellovi nelezly oči z důlků. Z uší mu nečouhaly bubínky. Prostě mu spustila z nosu červená stejně jako těm, co přehánějí na hajzlíku úsilí v boji se zácpou.“

Mlčky jsem s ním souhlasila. Waddellovo krvácení z nosu způsobilo náhlé zvýšení nitrohrudního tlaku. Nicholas Grueman nezajásá nad zprávou, kterou mu pošlu. ,

„Jaké jste provedli testy, abyste zjistili, jestli křeslo řádně fungovalo?“ zajímal se Marino.

„Stejné jako vždycky. Především celé zařízení zkontrolovala Virginská elektrárenská.“ Ukázal na obrovskou rozvodnou skříň ve zdi za křeslem, již skrývaly šedivé ocelové dveře. „Uvnitř je kontrolní panel s dvaceti dvousetwattovými žárovkami, které pokrývají všechny obvody. Týden před popravou zařízení třikrát denně testujeme, navíc pak ještě jednou pro svědky, jakmile zaujmou svá místa.“

„Ano, to mi neuniklo,“ přitakal Marino a zadíval se na svědeckou kóji vzdálenou sotva pět metrů a oddělenou sklem. Za ním se rýsovaly tři řady černých plastových křesílek po dvanácti kusech.

„Všechno funguje dokonale,“ dodal Roberts.

„Vždycky?“ zeptala jsem se.

„Kam sahá moje paměť, ano, madam.“

„Kde je hlavní vypínač?“

Přešel ke skříňce ve zdi vpravo od svědecké kóje. „Tady je hlavní vypínač, ale vlastní spouštěč najdeme ve velíně. Ředitel věznice nebo pověřená osoba zapne obvod a stiskne knoflík. Chcete si to prohlédnout?“

„Ráda bych.“

Nebylo toho moc, co v místnůstce sousedící s popravčí komorou stálo za vidění. Dominoval jí velký řídicí pult s měřicími přístroji a ovládacími prvky, které umožňovaly přesně zvyšovat či snižovat napětí; nejvyšší hodnota na škále činila tři tisíce voltů. Řada doutnavek ihned ujišťovala, že všechno probíhá řádně, či varovala, pokud se věci komplikovaly.

„V Greensville bude všechno řídit počítač,“ dodal Roberts.

V dřevěné skříni byla helmice, lýtkový svod a dva silné kabely. Roberts je uchopil a vysvětloval: „Připevňují se jedním koncem ke křídlovým maticím nad křeslem a po straně, druhým pak k téhle křídlové matici na helmici a téhle na lýtkovém svodu.“ Objasňování detailů mu nečinilo potíže; stejně nezúčastněně dodal: „Je to totéž, jako když zapojujete video.“

Jádro helmice a lýtkového svodu tvořily měděné proděrované pláty, do nichž byla režnou bavlnou vpletena houbovitá vystýlka. Helmice kupodivu nevážila mnoho, kontaktní pláty na hranách zeleně zpatinovaly měděnkou. Nedovedla jsem si představit, že bych něco takového měla na hlavě. Černou masku tvořil pouhý široký pás hrubé kůže, který se připevnil vězni sponkou za hlavou, z trojúhelníkového otvoru pak čouhal jeho nos. Kdyby ji vystavili v historické expozici v londýnském Toweru, nepochybovala bych o její autenticitě.

Prošli jsme kolem transformátoru s vinutím až ke stropu a Roberts odemkl další dveře. Vstoupili jsme do o něco větší místnosti.

„Tohle je chladírna,“ řekl. „Sem jsme Waddella přepravili a položili ho na tenhle stůl.“

Byl ocelový, kolem nýtů začínal rezivět.

„Nechali jsme ho tu deset minut zchladnout s nohama zatíženýma pytlíky s pískem. Tamhle je vidíte.“

Pytlíky s pískem ležely na podlaze vedle stolu.

„Každý váží pět kilogramů. Říkejme tornu opak patelárního reflexu. Noha je nepřirozeně pokrčená a pytlíky s pískem ji narovnají. Pokud se zjistí těžké popáleniny jako ve Waddellově případě, ovážeme je. Když bylo všechno hotovo, přeložili jsme Waddella zpátky na vozík a vydali se s ním stejnou cestou, kterou přišel. Jen jsme se netrápili se schody. Nikdo nestojí o kýlu. Použili jsme kuchyňský výtah, vyjeli hlavním vchodem a naložili ho do sanitky. Pak už jsme s ním uháněli rovnou k vám jako vždycky, když si naše děti hrají s elektrikou.“

Těžké dveře se přibouchly. Zachrastily klíče. Cvakly zámky. Roberts dál velkohubě žvanil a vedl nás zpět do vstupní haly. Neposlouchala jsem ho a Marino neřekl ani slovo. Mokrý sníh s deštěm vytvářel na trávě a na zdech ledovou krustu. Chodník byl mokrý, zima lezla do těla. Zvedal se mi žaludek. Zoufale jsem toužila po teplé sprše a domácím oděvu.

„Lidi nižšího postavení ve vězeňské hierarchii jako Roberts často stojí jen o stupínek výš než sami trestanci,“ řekl Marino a nastartoval. „Po pravdě řečeno, někteří nejsou o nic lepší než ti paraziti, které drží pod zámkem.“

O chvíli později zastavil na červenou. Dešťové kapky na čelním skle se třpytily jako krev, stěrače je otřely, ale nahradily je stovky jiných. Led jako by pokrýval stromy skleněnou vrstvou.

„Máš čas, abych ti něco ukázal?“ Marino otřel zamlžené čelní sklo rukávem kabátu.

„Záleží na tom, jak je to důležité. Můžu si čas udělat.“ Doufala jsem, že ho má zjevná váhavost pohne k tomu, aby mě zavezl domů.

„Chci s tebou projít poslední cestu Eddieho Heathe.“ Vyrazil na zelenou. „Myslím, že bys měla vidět, kde ho našli.“

Heathovi bydleli na jih od Chamberlayne Avenue, vyjádřeno Marinovými slovy na té horší straně. Jejich zděný domek se nalézal pouhých pár bloků od restaurace Golden Skillet, proslulé kuřecími specialitami, a od velkoprodejny potravin, kam se Eddie vydal koupit matce polévku v konzervě. Na příjezdové cestě k Heathovým parkovalo několik velkých, typicky amerických aut, z komína stoupal kouř a mizel na šedém nebi. Nevýrazně se zaleskl hliník, otevřely se celokovové dveře, vykročila z nich stará žena zachumlaná v černém zimníku, zastavila se a říkala něco někomu uvnitř. Pak se pevně chytila zábradlí, jako by hrozilo, že ji zimní odpoledne vyvrhne přes palubu, sestupovala pomalu ze schodů a tupě civěla na projíždějící Ford LTD.

Kdybychom pokračovali další tři kilometry východním směrem, vstoupili bychom na válečné území federálního projektu bytové výstavby.

„Všude tady bydlívali jen bílí,“ prohodil Marino. „Vzpomínám si, že když jsem přišel do Richmondu, tohle se považovalo za lepší čtvrt. Žilo tu mnoho slušných, pracovitých lidí, vzorně udržovali svoje domky a v neděli chodívali do kostela. Časy se mění. Dneska bych svým dětem nedovolil, aby tu vystrčily po setmění nos z domu. Ovšem když tady člověk bydlí, přestane vnímat nebezpečí. Eddie se tu klidně pohyboval, roznášel noviny a chodil matce na nákupy.

Toho večera, kdy se to stalo, vyšel z domku hlavními dveřmi, zamířil do Azaley, načež zabočil doprava tak jako teď my. Vlevo za čerpací stanicí je Lucky.“ Ukázal na velkoprodejnu potravin se zelenou koňskou podkovou na světelném štítě. „Nároží vpravo je oblíbený shromaždiště feťáků. Dealeři tu prodávají za hotový crack a hned mizí. Když tu verbež pochytáme, za dva dny se děje to samý na jiným rohu.“

„Nezapletl se Eddie nějak s drogami?“ Otázka by byla přitažená za vlasy v době, kdy jsem profesionálně začínala, dnes však zdaleka ne. Mladiství nyní tvoří ve Virginii v průměru deset procent z počtu zatčených v souvislosti s kšeftováním s narkotiky.

„Zatím jsme na nic takovýho nenarazili. A cejtím v těle, že ne,“ odtušil Marino.

Zajel na parkoviště velkoprodejny potravin, seděli jsme a dívali se na výkladní skříně polepené reklamami a přehršli světel, která provrtávala mlhu. Zákazníci postávali v dlouhých frontách a uštvané pokladní ťukaly do kláves registračních pokladen, aniž vzhlédly.

Mladý muž tmavé pleti ve vysokých botách a koženém saku neomaleně zíral na naše auto, pomalu se sunul s plechovkou piva v ruce ke stěně u vchodu a hodil drobné do telefonního automatu. Brunátný muž v džínách potřísněných barvami rázoval k náklaďáku a stahoval celofán z balíčku cigaret.

„Vsadím se, že tady se setkal se svým vrahem,“ prohlásil Marino.

„Jak si myslíš, že k tomu došlo?“

„Docela prostě. Vyšel z obchodu, ten dobytek se mu připletl do cesty a dal s ním řeč, aby si získal jeho důvěru. Něco mu nakukal, načež šel Eddie s ním a nasedl do auta.“

„Stav těla oběti tornu odpovídá,“ připustila jsem. „Nenašla se zranění, která by svědčila o tom, že se bránil, bojoval s někým. Nikdo z prodejny ho s nikým neviděl?“

„Z těch, co jsem zatím vyslechl, nikdo. Ale vidíš, jaký tu panuje ruch, navíc venku byla tma. Pokud někdo něco viděl, pak leda zákazník, který mířil do prodejny nebo se vracel ke svýmu auťáku. Požádám o spolupráci média, abychom se dostali pokud možno ke každýmu, kdo se tu onoho večera zastavil mezi pátou a šestou hodinou. Přikážu to hlídkám.“

„Věděl Eddie o nástrahách ulice?“

„Sebebystřejší a sebeobeznámenější dítě snadno naletí. V New Yorku jsem měl případ, kdy desetiletá holčička šla koupit kilo cukru do místního krámku. Když se vracela, oslovil ji pedofil a odvolal se na to, že ho posílá její otec. Prý mámu museli narychlo odvézt do špitálu, on měl malou najít a dopravit k ní. Nastoupila do auta a skončila ve statistice.“ Pohlédl na mne. „Tak co, bílý nebo černý?“

„V kterém případě?“

„U Eddieho Heathe.“

„Podle toho, cos mi řekl, byl útočník nejspíš běloch.“

Marino se opřel a čekal, až mu provoz umožní se zařadit. „Modus operandi odpovídá bělochovi. Eddieho táta nemá rád barevný a ani Edddie jim nevěřil, tudíž je nepravděpodobný, že by si Eddieho důvěru získal černoch. A pokud by si lidi všimli bílýho kluka s bílým chlapíkem i kdyby se kluk tvářil ne právě spokojeně považovali by je za staršího a mladšího bráchu nebo za otce a syna.“ Zabočil vpravo a rozjel se na západ. „Pokračuj, doktorko. Co dál?“

Marino tuhle hru miloval. Skýtalo mu nesmírné potěšení, když jsem skočila na návnadu a vydala se zcela nesprávným směrem.

„Pokud byl útočník běloch, pak se ovšem řada zjištění vymyká z běžného schématu, byť ne na první pohled.“

„A když ponecháme stranou rasu, vymyká se pachatel něčím ze schématu?“

„Samotným modem operandi,“ řekla jsem zpříma. „Střelit někoho do hlavy byť třináctiletého chlapce není při pouličních násilnostech nic neslýchaného, ale platí to jen všeobecně. Eddieho někdo střelil dvaadvacítkou, ne zbraní ráže devět či deset milimetrů, žádným velkorážním revolverem. Byl nahý a zohavený, což nasvědčuje sexuálně motivovanému násilí. Pokud víme, neměl u sebe nic, co by stálo za loupež, a svým životním stylem se nevystavoval nějakému riziku.“

Hustě pršelo, ulice se staly zrádnými, neboť auta ujížděla s rozsvícenými světly nerozumnou rychlostí. Lidé se patrně hrnou do obchodů. Uvědomila jsem si, že přípravu na Vánoce jsem poněkud zanedbala.

Vlevo před námi se vynořilo nákupní středisko na Patterson Avenue. Nevzpomínám si, jak se dřív celý komplex jmenoval, firemní štíty dávno sňali, zůstal jen holý zděný objekt s mnoha výlohami a okny. Okolí bylo špatně osvětlené a policie by se zřejmě neobtěžovala zkontrolovat zadní trakt budovy, kdyby v levé části nezbylo několik provozoven. Napočítala jsem jich pět: lékárnu, opravnu obuvi, čistírnu, železářství a italskou restauraci. Onoho večera, kdy sem pachatel přivezl zemřít Eddieho Heathe, byly všechny zavřené a opuštěné.

„Nevíš, kdy areál přestal fungovat jako celek?“ zeptala jsem se.

„Ve stejnou dobu jako řada jiných. Po vypuknutí války v Perském zálivu.“

Projížděli jsme uličkou, kužely světel olizovaly zdi a nadskakovaly na terénních nerovnostech někdejšího dláždění. Plůtek za budovou odděloval popraskaný asfalt parkoviště od parčíku se vzrostlými stromy, jimiž ve tmě zmítal vítr. Mezi větvemi holých stromů jsem dohlédla ke vzdálené osvětlené ulici a zářícímu reklamnímu štítu Burger King.

Marino zaparkoval, světlomety se zavrtávaly do hnědavého prorezivělého kontejneru s oprýskanou barvou, po stěnách stékaly stružky vody. Kapky deště pleskaly o sklo a bubnovaly na střechu; z dispečinku řízení dopravy jistě vysílali na místa nehod zásahová vozidla.

Marino sevřel rukama volant a protáhl si záda. Nato si začal masírovat zátylek. „Ach jo, nějak stárnu,“ zalamentoval. „Mám v kufru pláštěnku.“

„Potřebuješ ji víc než já. Jsem nerozpustná,“ řekla jsem a otevřela dveře.

Marino si natáhl tmavomodrý policejní pršiplášť a já jsem si vyhrnula límec k uším. Déšť mě bodal do tváří a mrazivě mi oťukával temeno. Téměř okamžitě mě začaly zábst uši. Kontejner stál u plůtku, na okraji chodníku, asi šest sedm metrů od zadní části budovy. Všimla jsem si, že se vyklápěl horem, nikoli do strany.

„Když policie dorazila, bylo víko kontejneru otevřené, nebo zavřené?“

„Zavřené.“ Kapuce pršipláště mu nedovolovala podívat se na mne, aniž by ke mně natočil horní část těla. „Všimni si, že tady není nač si stoupnout.“ Posvítil baterkou kolem kontejneru. „Byl prázdný. Nikde nic kromě rezu a kostry krysy, dost velký na to, aby ji člověk zaživa osedlal a zarajtoval si na ní.“

„Můžeš zvednout víko?“

„Jen trochu. Tenhle typ má po stranách západky. Vyšší člověk dokáže víko trochu nadzvednout, přidržet a druhou rukou uvolnit západky. Pak se dá otevřít natolik, že dovnitř prostrčíš i velký balík svinstva. Potíž je v tom, že na tomhle kousku západky špatně zacvakávají a nezajišťují polohu víka. Musela bys otevřít víko dokořán a přetáhnout ho až do krajní polohy, jenže to by sis musela na něco stoupnout.“

„Kolik měříš? Metr osmdesát tři, pět?“

„Tak nějak. Když kontejner neotevřu já, nemohl ho otevřít ani pachatel. Nabízí se teorie, že vynesl tělo z auta a opřel ho o kontejner, aby si uvolnil ruce, otevřel víko a chtěl ho hodit dovnitř jako pytel odpadků. Jenže se mu nepodařilo víko dostatečně otevřít a zajistit, tak to vzdal a nechal chlapce na chodníku tak, jak byl.“

„Mohl ho odvléct tamhle dozadu mezi stromy.“

„Je tu ten plůtek.“

„Není vysoký, sotva půldruhého metru,“ ukázala jsem. „Mohl tělo zatáhnout aspoň za kontejner. Takhle měl každý, kdo sem vjel, chlapce na očích.“

Marino se beze slova rozhlížel, posvítil si baterkou za plot. Kapky deště v kuželu světla vypadaly jako miliony hřebíčků sypajících se z nebe. Nemohla jsem ohnout prsty. Vlasy mi nasákly ledovou vodou, stékala mi po krku. Vrátili jsme se k autu a Marino zapnul topení na plný výkon.

„Trent a jeho parta se upnuli na kontejner, způsob jeho vyklápění, umístění víka a podobně,“ řekl. „Podle mýho ale kontejner posloužil našemu šikulkovi jen jako podstavec, o který opřel svý zvrácený umělecký dílo.“

Zadívala jsem se do deště.

„Nezavlekl sem totiž chlapce proto, aby ho ukryl, ale naopak aby ho někdo co nejdřív našel. Tohle ovšem hoši z Henrika neberou na vědomí. Mě to nejen bije do očí, přímo mě ta představa pronásleduje na každým kroku.“

Dál jsem zírala na kontejner. Viděla jsem drobné tělo Eddieho Heathe opřené o jeho stěnu tak živě, jako bych byla při tom, když je objevili. Náhle mě osvítil blesk poznání.

„Kdy ses naposled probíral případem Robyn Naismithové?“ zeptala jsem se.

„To není důležitý. Pamatuju si všechno do detailu,“ odpověděl Marino a hleděl přímo před sebe. „Čekal jsem, jestli tě to napadne. Mě to praštilo do očí, hned jak jsem poprvé přijel na tohle místo.“

Kapitola 3

Večer jsem rozdělala oheň v krbu a snědla v příjemném teple zeleninovou polévku, zatímcovenku se mísil mrznoucí déšť se sněhem. Zhasla jsem světla a zatáhla závěs na francouzském okně. Trávník zbělel mrazem, listy rododendronu se zimomřivě svinuly, holé větve stromů se temně rýsovaly v měsíčním světle.

Den mě vysál, jako by nějaká temná síla dusila můj vnitřní plamen. Cítila jsem agresivní ruce vězeňské dozorkyně jménem Helen i zatuchlý pach cel, které donedávna zadržovaly nelítostné a nenávistné muže. Vzpomínám si, jak jsem si při výroční konferenci Americké kriminologické akademie v hotelovém baru v New Orleansu prohlížela proti světlu diapozitivy. Vražda Robyn Naismithové zůstávala nevyřešena a probírat se tím, co se jí dělo, zatímco kolem dokola vládlo hlučné masopustní veselí, mi připadalo absurdní.

Pachatel ji ubil, utýral a ubodal v obývacím pokoji, aspoň se to předpokládalo. Ale lidmi nejvíc otřáslo, co Waddell s obětí provedl po smrti, celý ten neobvyklý a hrůzný rituál. Když zemřela, svlékl ji. Pokud ji znásilnil, nenašly se důkazy. Jeho specialitou bylo kousání a opakované dranžírování měkkých částí jejího těla nožem. Když se u ní zastavila na návštěvu kolegyně z práce, našla Robynino zbědované tělo opřené o televizor, s hlavou skleslou, pažemi svěšenými, nohama nataženýma; vedle ní ležela hromádka šatstva. Vypadala jako zkrvavená loutka v lidské velikosti, kterou vrátili na místo po představení jakéhosi hororu.

Podle svědectví soudního znalce z oboru psychiatrie se Waddella po vraždě zmocnily výčitky svědomí, posadil se k mrtvole a možná hodiny s ní rozmlouval. Soudní psycholog dospěl k odlišnému závěru. Waddell podle něho znal Robyn jako televizní osobnost, a to, že ji opřel o televizor, mělo symbolický význam. Ve své fantazii ji znovu sledoval na televizní obrazovce. Vrátil ji médiu, jež je seznámilo, což ovšem svědčilo o předchozím úmyslu. Nekonečné analýzy a následné významové odstíny a akcenty časem všechno ještě víc zkomplikovaly.

Groteskní naaranžování mrtvoly sedmadvacetileté moderátorky neslo Waddellův osobitý rukopis. Nyní, o deset let později zemřel chlapec a kdosi se na něm podepsal v předvečer Waddellovy popravy stejným způsobem.

Uvařila jsem si kávu, nalila ji do termosky a odnesla do pracovny. Usedla jsem k psacímu stolu, zapnula počítač a spojila se s jiným ve středu města. Musela jsem ještě projít výsledky Margaretina zkoumání, ale obávala jsem se, že příslušný výtisk leží v deprimujícím velkém stohu dalších zpráv a úředních listin, které se stačily navršit do pozdního pátečního odpoledne v mé přihrádce. Ale data budou stále na pevném disku. Přihlásila jsem se jménem a heslem do operačního systému UNIX a pozdravilo mě blikající slůvko mail. Margaret, moje počítačová analytička, mi zanechala vzkaz.

„Podívejte se do souboru ,tkáně`,“ četla jsem.

„Brr, z toho jde hrůza,“ zamumlala jsem, jako by mě mohla Margaret slyšet.

Přes adresář nazvaný Šéfka, pod nějž Margaret pravidelně zařazovala mnou požadované materiály, jsem vyhledala soubor „tkáně“.

Byl dost rozsáhlý, protože Margaret vybrala údaje ze všech smrtelných případů a rovněž všechna zajímavá data z registru úrazů. Nepřekvapilo mě, že většina materiálů o ztrátách údů a tkání se vztahovala k dopravním nehodám a neštěstím, na nichž se podílely stroje. U čtyř vražd se na mrtvolách našly stopy po kousání. Dvě z obětí byly ubodány, dvě uškrceny. Čtveřici tvořili dospělý muž, dvě dospělé ženy a teprve šestnáctileté děvče. Poznamenala jsem si čísla případů a kódy.

Nato jsem se probrala registrem úrazů, respektive zprávami o obětech, které přežily a přijali je do nemocnice. Předpokládala jsem, že získat informace se neobejde bez problémů, což se potvrdilo. Nemocnice zveřejňovaly údaje o pacientech až poté, co je sterilizovaly a odosobnily jako prostředí operačního sálu. V zájmu ochrany osobnosti znečitelnily jména, čísla sociálního pojištění a ostatní identifikační data. Navíc neexistoval návazný systém úřední dokumentace a osoba, která prošla rukama záchranářů, různými policejními odděleními, péčí traumatologických ambulancí a dalšími útvary, se ztrácela v byrokratickém labyrintu. Politováníhodným výsledkem bylo, že údaje o oběti se nalézaly v databázích třeba šesti různých institucí a sotva mezi nimi někdo mohl vysledovat souvislost, zvlášť pokud na vstupu došlo k nějakým chybám. Mohlo se tudíž stát, že objevím případ, který mě zajímá, ale stě ží zjistím, kdo byl pacient a jestli zemřel.

Poznamenala jsem si z registru úrazů čísla záznamů, které kynuly jakousi nadějí, a uzavřela jsem soubor. Nakonec jsem sérií příkazů vybrala podle adresáře všechna zajímavá data, zprávy, hlášení a poznámky z obsahu pevného disku mého osobního počítače. Přitom jsem narazila na soubor, jemuž jsem nerozuměla.

Skrýval se pod názvem tty07. Měl jen dvanáct bajtů a provázel ho časový údaj 16. 12. 16:26 hodin, tedy tento čtvrtek. Soubor obsahoval jedinou znepokojivou větu: Nemohu najít.

Sáhla jsem po telefonu, začala vyťukávat Margaretino číslo domů, ale zarazila jsem se. Adresář Šéfka a jeho soubory byly v bezpečí. Nikdo k němu nemohl, pokud se nepřihlásil mým uživatelským jménem a heslem, natož aby se dobral k souborům a četl si v nich. Margaret byla kromě mě jedinou osobou, která znala moje heslo. Pokud vstoupila do mého adresáře, co v něm nemohla najít a proč by mi to sdělovala tímto způsobem?

Takhle by Margaret nepostupovala, pomyslela jsem si a soustředěně se dívala na stručné sdělení na obrazovce.

Nejistota mě neopouštěla a vzpomněla jsem si nasvou neteř. Třeba se Lucy vyzná v Unixu. Pohlédlajsem na hodinky. Byla sobota večer, něco po osmé hodině, svým způsobem by mě mrzelo, kdybych Lucy zastihla doma. Měla by být na schůzce nebo někdes přáteli. Nebyla.

„Nazdar, teto Kay.“ Zaznělo to překvapeně, což mi připomnělo, že jsem jí delší čas netelefonovala.

„Jak se má moje nejmilejší neteřinka?“

„Jsem tvoje jediná neteřinka. Celkem dobře.“

„Co děláš v sobotu večer doma?“ zeptala jsem se.

„Dokončuju pololetní práci. Co děláš v sobotu večer doma ty?“

Zaskočila mě, nevěděla jsem, co odpovědět. Sedmnáctiletá neteř mě dokázala usadit jako málokdo. „Sužují mě problémy kolem počítače,“ řekla jsem konečně.

„Pak ses dovolala do správného oddělení,“ řekla Lucy, neobdařená přílišnou skromností. „Vydrž. Jen co odhrnu knihy a papíry, abych se dostala ke klávesnici.“

„Netrápí mě samotný počítač,“ řekla jsem. „Víš něco o operačním systému UNIX?“

„Nenazývala bych UNIX operačním systémem, teto Kay. To je jako zaměňovat podnebí s životním prostředím, které je určuje a zahrnuje základní prvky a předpoklady všeho ostatního. Využíváš služeb AT & T?“

„Panebože, Lucy, to nevím.“

„Čím jsi napojená?“

„Pomocí NCR mini.“

„Pak jsi na AT & T, běžné telefonní připojení.“ „Myslím, že si někdo poradil se zabezpečením,“ řekla jsem.

„To se stává. Proč si to myslíš?“

„Našla jsem ve svém adresáři divný soubor, Lucy.

Můj adresář a soubory jsou zabezpečené, bez hesla by ses k nim nedostala.“

„Chyba lávky. Pokud má někdo kořenová privilegia a je superuživatel, může si dělat, co chce, a cokoli si přečíst.“

„Jediný superuživatel je moje počítačová analytička.“

„Možná. Ale kořenová privilegia může mít řada uživatelů, o nichž vůbec nevíš, skrývají se v softwaru. Snadno to zjistíme, ale nejdřív mi pověz o tom divném souboru. Jak se nazývá a co obsahuje?“

„Nazývá se tty07 a obsahuje sdělení Nemohu najít.“

Slyšela jsem, jak zacvakala klávesnice.

„Co děláš?“ zeptala jsem se.

„Jen si něco poznamenávám. Tak. Začneme s tím nejobvyklejším. Hlavním vodítkem je název souboru, tedy tty07. To je ovšem odkaz na zařízení. Jinými slovy tty07 je pravděpodobně něčí terminál ve tvém úřadě. Mohla by to být taky tiskárna, ovšem myslím, že ať už vstoupil do tvého adresáře kdokoli, chtěl odeslat zprávu na zařízení tty07. Jenže ta osoba to zpackala a místo odeslání zprávy založila soubor.“

„Když píšeš vzkaz, nevytváříš tím soubor?“

„Ne, pokud ho rovnou odesíláš a nehodláš uložit.“

„Jak to?“

„Docela jednoduše. Jsi teď v Unixu?“ „Ano.“

„Tak napiš cat redirect ttyq…“ „Okamžik.“

„Nedělej si starosti s dev obrácené lomítko…“ „Ne tak rychle, Lucy.“

„Záměrně adresář dev vynecháváme a vsadila bych se, že dotyčná osoba udělala totéž.“ „Co teď, co potom?“

„Jedem. Nejdřív přesměruješ výstup a pak to zařízení…“

„Pomalu, prosím tě.“

„Měla by sis pořídit čtyři sta osmdesát šestku, teto Kay. Proč to pracuje tak pomalu?“

„Sakra, pomalý není ten počítač!“

„Ach, promiň,“ vyhrkla Lucy. „Já zapomněla.“

Co zapomněla?

„Vraťme se k věci,“ pokračovala. „Předpokládám, že nemáš žádné zařízení pod jménem ttyq. Jak jsi daleko?“

„U toho přesměrování,“ pronesla jsem bezmocně. „Takže přesměrování… Safra. To je ta šipka vpravo?“

„Ano. Teď zaentruj a kurzor poskočí na prázdnou řádku. Vyťukej zprávu, která se má objevit na výstupu ttyq.“

Splnila jsem příkaz a cosi krátce zasvětélkovalo na obrazovce.

„Stalo se to asi takhle,“ poznamenala Lucy. „Někdo se dostal do tvého adresáře k tomu se hned vrátím. Nejspíš něco hledal ve tvých souborech a nenašel to. A tak se pokusil poslat zprávu na zařízení tty07. Jenže asi spěchal, a místo aby přesměroval výstup, vynechal adresář dev a založil soubor. Proto se na obrazovce zařízení tty07 neobjevilo žádné echo. Jinými slovy, namísto aby si dotyčný na tty07 vytáhl, co chtěl, nechtěně vytvořil soubor tty07.“

„Kdyby ta osoba nic nepopletla, zanechala by po sobě nějakou stopu?“ zeptala jsem se.

„Ne. Dotyčný by si vytáhl požadovaná data na tty07 a zase by vyklouzl ven. V adresáři ani jinde bys o tom nenašla zmínku. A už vůbec by nezaložil soubor.“

„To znamená, že pokud by vetřelec postupoval správně, mohl si z mého adresáře kdovíkolikrát vytáhnout, co chtěl?“

„Přesně tak.“

„Stejně nechápu, jak se někdo může probírat mým adresářem,“ vrátila jsem se k základnímu problému.

„Víš určitě, že nikdo nezná tvoje heslo?“ „Nikdo kromě Margaret.“ „Ona je i tvůj správce sítě?“ „Ano.“

„Neposkytla heslo někomu?“

„To si neumím představit.“

„Dobře. Když máš kořenová privilegia, dostaneš se k adresáři i bez hesla,“ řekla Lucy. „To si ověříme. Přejdi z pracovního adresáře ke kořenovému. Najed’ acyklický graf a zadej rootgroup, podíváme se na seznam uživatelů.“

Váhavě jsem se probírala klávesnicí. „Co vidíš?“

„Ještě to nemám,“ řekla jsem a stěží skrývala podrážděnost.

Pomalu mi popsala sled úkonů.

„Vidím tři identifikační jména,“ hlásila jsem. „Dobře. Zapiš si je. A teď’ opačným postupem opusť seznam uživatelů a najed heslový soubor a mrkni se, jestli identifikační jména s kořenovými privilegii ne mají hesla.“

„Lucy!“ zaúpěla jsem a odtáhla ruce od klávesnice.

„Není nic snazšího, pokud mají hesla, v druhém poli se ti objeví v zakódované podobě. Pokud ne, v druhém poli bude jen dvojtečka.“

„Lucy!“

„Promiň, teto Kay. Moc to na tebe chrlím, vid’?“ „Nejsem programátorka. Zrovna tak můžeš mluvit svahilštinou.“

„Měla by ses učit. UNIX je fakt kouzelný.“

„Děkuju, jenže můj problém spočívá v tom, že momentálně nemám čas se učit. Někdo se vloupal do mého adresáře. Uchovávám velmi důležité dokumenty a data. Nemluvě o tom, že se mi někdo může hrabat v soukromých souborech, zajímalo by mě, kdo co hledá a proč.“

„Otázku kdo snadno zodpovíme, jestli vetřelec vstoupil do sítě zvenčí prostřednictvím modemu.“ „Dotyčný chtěl přece poslat data někomu v mém úřadu, na naše zařízení.“

„Může to taky znamenat, že někdo z tvých lidí požádal o vloupání někoho odjinud, teto Kay. Třeba tenčmuchal nevěděl nic o Unixu, a aby pronikl do tvéhoadresáře, obrátil se na programátora zvenčí.“

„To je vážná věc,“ řekla jsem.

„Zdá se. Když nic jiného, tvůj systém nepatří k nejbezpečnějším.“

„Kdy máš odevzdat tu svou pololetní práci?“ zeptalajsem se.

„Po prázdninách.“ „Kolik ti zbývá?“ „Jsem skoro hotová.“

„Kdy začínají vánoční prázdniny?“ „V pondělí.“

„Nepřijela bys na pár dní a nepomohla bys mi s tím?“ zeptala jsem se.

„Děláš si legraci?“

„Myslím to úplně vážně. Ale moc si od toho neslibuj. Žádnou velkou vánoční výzdobu nedělám. Dám do oken pár větviček pryšce a svíčky. Zato budu vařit.“

„Budeš mít stromek?“

„Moc bys ho postrádala?“

„Ani ne. Sněží u vás?“

„Víceméně ano.“

„Nikdy jsem neviděla na vlastní oči sníh.“

„Tak mi předej maminku,“ řekla jsem.

Když se Dorothy, můj jediný sourozenec, po několika minutách ohlásila v telefonu, projevila dojemnou starost.

„Pořád tak tvrdě makáš? Jsi největší dříč, co znám. Kay. Lidi tuhnou obdivem, když řeknu, že jsme sestry. Jaké je v Richmondu počasí?“

„Vypadá to na bílé Vánoce.“

„To je senzace. Lucy by měla aspoň jednou v životě zažít bílé Vánoce. Mně se to dodnes nepodařilo. Vlastně jednou ano. To když jsem byla o Vánocích na Západě lyžovat s Bradleym.“

Jméno Bradley mi nic neříkalo. Nekonečnou přehlídku milenců a manželů své mladší sestry jsem dávno přestala sledovat.

„Moc ráda bych, kdyby Lucy strávila Vánoce se mnou,“ řekla jsem. „Co ty na to?“

„Nemůžeš přijet do Miami?“

„Ne, Dorothy. Letos ne. Mám zrovna na krku několik velmi složitých případů a soud navíc stanovil jedno přelíčení na Štědrý den.“

„Neumím si představit Vánoce bez Lucy,“ pravila dost zdráhavě.

„Už jsi bez ní Vánoce trávila. Například když jsi na Západě lyžovala s Bradleym.“

„To je fakt. Ale bylo to pro mě těžké,“ odvětila rozpačitě. „A pokaždý, když jsme trávily Vánoce odděleně, jsem se zapřísahala, že to už nikdy nedopustím.“

„Rozumím. Tak třeba někdy jindy.“ Tyhle sestřiny hry nesnáším. Věděla jsem, že nevystrčí Lucy ze dveří bez opiček.

„Vlastně mi hoří termín odevzdání mojí nejnovější knížky, takže budu o svátcích většinou sedět u počítače,“ rychle uvažovala nahlas. „Možná by bylo Lucy líp u tebe. Se mnou by si moc neužila. Řekla jsem ti už, že mám v Hollywoodu agenta? Je fantastický a zná všechny, co tam něco znamenají. Vyjednává mi smlouvu u Disneyů.“

„To je skvělé. Podle tvých knih vzniknou jistě báječné filmy“ Dorothy píše vynikající knihy pro děti a získala několik prestižních cen. Jen poněkud selhává jako lidská bytost.

„Je tu matka,“ řekla sestra. „Chce s tebou mluvit. Moc ráda jsem s tebou pokecala. Málo spolu komunikujeme. Dohlídni na to, aby Lucy jedla i něco jiného než saláty. Taky tě upozorňuju, že bude posilovat, až ti z toho půjde hlava kolem. Bojím se, že bude vypadat jako chlap.“

Než jsem stačila zareagovat, ozvala se matka.

„Proč nepřijedeš ty sem, Katie? Slunce tu hřeje a zrají grapefruity.“

„Nemůžu, mami. Moc mě to mrzí.“

„A Lucy pojede k tobě? Slyšela jsem dobře? To tu mám spořádat krocana sama?“

„Bude tam přece Dorothy.“

„Cože? Děláš si blázny? Ta bude s Fredem. Nesnáším ho.“

Dorothy se v létě opět rozvedla. Neptala jsem se, kdo je Fred.

„Myslím, že je Íránec nebo něco takového. Kvůli nikláku by si nechal vrtat koleno a má vlasy přes uši. Pochopitelně není katolík a Dorothy v poslední době nechodí s Lucy do kostela. Podle mě to dítě zraje pro peklo.“

„Uslyší tě, mami.“

„Neuslyší: Jsem sama v kuchyni a koukám na plný dřez špinavého nádobí, Dorothy určitě čeká, že ho umyju. A podobně si počíná u mě, chodívá mě navštívit většinou proto, že se nepostarala o večeři, a samozřejmě spoléhá na to, že uvařím. Myslíš, že někdy něco přinese? Uvědomuje si vůbec, že jsem stará žena a prakticky mrzák? Možná bys měla Lucy promluvit do duše.“

„Proč Lucy potřebuje promluvit do duše?“ zeptala jsem se.

„Nemá žádné přátele až na jednu holku, nad kterou člověk leda žasne. Kdybys viděla Lucyin pokoj! S těm jejími počítači, tiskárnami, přístroji a příslušenstvím to tam vypadá jako v nějakém scifi filmu. Pro sedmnáctileté děvče není normální neustále se obírat vlastním mozkem a nevyrazit si někam s mládeží svého věku Dělá mi starosti stejně jako kdysi ty.“

„Dopadla jsem nakonec docela dobře,“ podotkla jsem.

„Až moc jsi ležela v učených knihách, Katie. A taky se to podepsalo na tvém manželství.“

„Mami, ráda bych, aby Lucy pokud možno přijela zítra. Letenku a rezervaci jí zařídím. Dohlídni, ať si s sebou vezme teplé oblečení. Pokud jí bude něco chybět, například zimník, něco se tu najde.“

„Teď už si může klidně půjčit oblečení od tebe. Kdys ji viděla naposled? Loni o Vánocích?“

„Opravdu už je to tak dávno.“

„Něco ti povím. Od té doby jí narostla prsa. A neumíš si představit, jak se obléká! Myslíš, že se obtěžovala poradit se s babičkou, než si ostříhala svoje krásné vlasy? Ani nápad. Taky se ani nenamáhala mi sdělit…“

„Musím volat aerolinky.“

„Moc bych si přála, abys přijela sem. Byli bychom všichni pohromadě.“ Do jejího hlasu se vkradl podivný tón. Matka se téměř rozplakala.

„Kéž bych mohla,“ řekla jsem.

V nedělním dopoledni jsem ujížděla po ztmavlé mokré silnici na letiště oslepovaná slunečními paprsky odrážejícími se od všudypřítomné jakoby skelné tříště. Střechy, stromy a elektrické vedení setřásaly námrazu, kousky ledu bombardovaly zemi jako křišťálové střely vypouštěné z oblaků. Podle předpovědi počasí se blížila další vánice, ale navzdory tornu jsem se tetelila blahem. Toužila jsem po klidném posezení s neteří u krbu. Lucy dospěla.

Připadalo mi, jako by se narodila nedávno. Nikdy nezapomenu na její vykulené oči, které bez mrknutí sledovaly každé mé hnutí v jejich domě, nebo na její úžas, nedůtklivost a smutek, když jsem se jí něčím sebemíň dotkla. Lucyino neskrývané zbožňování mě hluboce dojímalo a zároveň děsilo. Zakoušela jsem pocity, které jsem v takové míře do té doby nepoznala.

Prošla jsem bezpečnostní kontrolou a čekala u východu; dychtivě jsem pátrala mezi cestujícími blížícími se po nástupním mostě. Hledala jsem podsaditého puclíka s dlouhými nazrzlými vlasy a zubními rovnátky, když se mi do očí zadívala okouzlující mladá žena a usmála se.

„Lucy!“ zvolala jsem a objala ji. „Panebože! Málem bych tě nepoznala.“

Vlasy měla nakrátko ostříhané a záměrně rozčepýřené, tím víc vynikaly její světle zelené oči a dříve nevýrazné lícní kosti. V ústech nebylo po kovu ani památky a masivní brýle nahradily lehoučké želvovinové rámečky, které jí dodávaly vzezření půvabné, leč seriózní studentky Harvardovy univerzity. Ale nejvíc jsem užasla nad tím, jak se změnilo její tělo. Z pubertálního cvalíka, jehož jsem viděla naposled, se stala štíhlá sportovně vypracovaná slečna s dlouhýma nohama, oblečená v přiléhavých, vybledlých a poněkud krátkých džínách přepásaných červeným koženým pleteným opaskem, a v bílé blůzce, na nohou naboso mokasíny. Přes rameno měla kabelu, patrně s knihami, a postřehla jsem, jak se jí na kotníku zaleskl jemný zlatý řetízek. Vsadila bych se, že se nenalíčila a neměla podprsenku.

„Kde máš kabát?“ zeptala jsem se cestou k výdeji zavazadel.

„Ráno bylo v Miami sedmadvacet stupňů ve stínu.“

„Než dojdeme k autu, zmrzneš.“

„Fyzikálně je vyloučeno, abych zmrzla, než dojdeme k autu, ledaže parkuješ v Chicagu.“

„Nemáš v kufru aspoň svetr?“

„Uvědomuješ si, že se mnou mluvíš stejně jako babička s tebou? Mimochodem tvrdí, že vypadám jako hipíkoskinhead. Tuhle trapnost opakuje měsíce. Prostě mě považuje za praštěného křížence hnutí, která pamatuje z mládí.“

„Mám doma nějaké zimní bundy, manšestráky, lyžařské čepice a rukavice. Půjčíš si, co se ti bude líbit.“

Zavěsila se do mne a čichla k mým vlasům. „Pořád nekouříš, vid’?“

„Nekouřím a nepřipomínej mi to, protože pak musím na kouření myslet.“

„Vypadáš líp a nepáchneš cigaretami. A vidíš, neztloustla jsi. Jú, to je mrňavé letiště!“ vyjekla Lucy, jejíž počítačový mozek formátoval nedostatečně oddělený diplomatický sektor. „Proč se richmondskému letišti říká mezinárodní?“

„Protože se odtud létá do Miami.“

„Proč se k tobě nikdy nevydá babička?“

„Nerada cestuje a odmítá létat.“

„Je to bezpečnější než cestovat autem. Dost se jí zhoršila kyčel, teto Kay.“

,,Já vím. Nechám tě tady, vyzvedni si svoje zavazadla a já zatím předjedu s autem,“ řekla jsem, když jsme došly k dopravníkům. „Dobře se podívej, který pás je přiveze.“

„Tady jsou jen tři karusely. To určitě zvládnu.“

Vyšla jsem do prozářeného chladného vzduchu a byla jsem ráda, že mohu chvíli o samotě přemýšlet. Moje neteř se změnila natolik, že mě to vyvedlo z míry, a najednou jsem nevěděla, jak se k ní chovat.

S Lucy to nikdy nebylo snadné. V době, kdy fenomenální dospělý mozek potlačovala ještě infantilní přecitlivělost a její matka se provdala za Armanda, vyvrcholila její vzpurnost. Mou jedinou výhodou byl vzrůst a věk. Nyní byla Lucy stejně vysoká jako já a hovořila tichým, klidným hlasem vyrovnaného člověka. Jistě už neutíká do svého pokoje a nepráská za sebou dveřmi. A nedává najevo nesouhlas vykřikováním, že mě nenávidí a je ráda, že nejsem její matka. Netušila jsem, jaké náladičky mívá teď, natož jak jim čelit. Už jsem ji viděla, jak chladně opouští můj dům a odjíždí v mém autě.

Za jízdy jsme si trochu povídaly, Lucy fascinovalo zimní počasí. Ledová skulptura okolního světa tála, zlověstně šedý obzor ohlašoval další studenou frontu. Když jsme odbočily do čtvrti, kam jsem se přestěhovala od její poslední návštěvy, zírala na drahé domy a pěstěné trávníky, cihlové chodníky a tradiční vánoční výzdobu. Muž oblečený jako Eskymák venčil starého tlustého psa, ulicí plul černý jaguár zšedlý solí z vozovky a rozstřikoval vodu.

„Je neděle. Kam se poděly děti, copak tady nebydlí?“ řekla Lucy, jako by mě tím i trochu obviňovala.

„Bydlí jich tu málo.“ Zabočila jsem do své ulice.

„Nevidím na zahradách kola, sáňky, altány. To tu nikdo nechodí ven?“

„Tohle je velmi klidná oblast.“

„Proto sis to tu vybrala?“

„Částečně ano. Je tu taky poměrně bezpečno a koupit tady dům je snad i dobrá investice.“

„Hlídá vás bezpečnostní agentura?“

„Ano,“ přiznala jsem poněkud rozpačitě.

Dívala se na domy, které jsme míjely. „Tady zřejmě, jakmile lidi vejdou dovnitř a zavřou za sebou dveře, nikdo o nikom neví. A nikdy nevyjdou ven, leda vyvenčit psa. Jenže ty nemáš psa. Kolik masek tě navštívilo o Halloweenu?“

„Tady probíhá tenhle svátek poklidně,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

Ve skutečnosti u mých dveří zazvonily namaskované zrůdičky jen jednou, když jsem něco dělala v pracovně. Kamera umístěná u vchodu mi na monitoru ukázala čtyři maskované postavy, zvedla jsem domácí telefon a chtěla jim říct, že hned přijdu, když jsem zaslechla, co si mezi sebou povídají.

„Ne, tady není žádná mrtvola,“ zašeptalo mrňavé světélkující strašidýlko.

„Ale je,“ řekl Spiderman. „Pořád vystupuje v televizi, protože rozřezává mrtvoly a dává je do sklenic. Vím to od táty.“

Zajela jsem do garáže a řekla Lucy: „Zabydli se ve svém pokoji, já zatím rozdělám oheň a uvařím kakao. Pak popřemýšlíme o obědě.“

„Nepiju kakao. Máš kávovar?“ „Samozřejmě.“

„To je perfektní, zvlášť jestli máš pražičku na kávu, co omezuje obsah kofeinu. Znáš svoje sousedy?“

„Vím, co jsou zač. Tak, já vezmu tenhle kufr, ty nes to ostatní, abych mohla odemknout a vypnout alarm. Panebože, to je tíha!“

„Babička trvala na tom, abych přivezla floridské grapefruity. Jsou vynikající, ale samá zrníčka.“ Než Lucy vstoupila do domu, rozhlédla se. „Jú, střešní okno. Jak se říká tomuhle architektonickému stylu kromě toho, že je pro boháče?“

Možná se její postoj zlepší, když si ho nebudu všímat, pomyslela jsem si.

„Pokoj pro hosty je tamhle vzadu,“ řekla jsem. „Jestli chceš, dám tě nahoru, ale myslím, že budeš radši dole vedle mě.“

„Dole mi to vyhovuje. Budu tak co nejblíž počítači.“

„Mám ho v pracovně, sousedí s tvým pokojem z druhé strany.“

„Přivezla jsem si manuál o Unixu, počítačovou literaturu a pár dalších drobností.“ Zastavila se u posuvných prosklených dveří v obývacím pokoji. „Tvoje dřívější zahrada byla hezčí.“ Pronesla to tónem, jako bych zklamala každého, koho jsem v života potkala.

„Na zahradě budu makat ještě léta. Aspoň se mám na co těšit.“

Lucy pomalu zkoumala prostředí, nakonec její oči spočinuly na mně. „Máš kamery u dveří, senzory pohybu, plot, bezpečnostní rámy a co ještě? Střílny?“

„Žádné střílny.“

„To je tvoje pevnost, vid, teto Kay? Přestěhovala ses sem, protože Mark zemřel a na světě žijí už jen zlí lidé.“

Poznámka mě zasáhla nečekaně a tím strašlivěji ranila, slzy se mi draly do očí. Přešla jsem do pokoje pro hosty, položila na zem kufr, zkontrolovala, jestli jsou v koupelně ručníky, mýdlo a zubní pasta. Pak jsem v pokoji roztáhla závěsy, ověřila, jestli jsou prázdné zásuvky v prádelníku, nahlédla do vestavěné skříně, seřídila topení, zatímco neteř seděla na pelesti a sledovala každý můj pohyb. Za chvíli jsem se jí mohla opět podívat do očí.

„Až si vybalíš, ukážu ti komoru, kde se můžeš probrat zimním oblečením,“ navrhla jsem jí.

„Nevidělas ho tak jako všichni ostatní.“

„Bavme se o něčem jiném, Lucy.“ Rozsvítila jsem lampu a ujistila se, že je zapojený telefon.

„Bez něj ti to svědčí,“ dodala s hlubokým vnitřním přesvědčením.

„Lucy…“

„Nebyl pro tebe tím, čím měl být. A nikdy by se tím nestal, byl prostě svůj. A vždycky, když se něco nedařilo, přizpůsobila ses ty.“

Stála jsem u okna a dívala se ven na přezimující plaménky a popínavé růže přimrzlé k mřížoví.

„Nauč se troše taktu a ohleduplnosti. Nemůžeš vždycky říkat přesně to, co si myslíš.“

„Od tebe to zní dost divně. Vždycky jsi mi vykládala, že nenávidíš faleš a předstírání.“

„Lidi mají taky cit.“

„Pochopitelně. Včetně mě,“ řekla.

„Dotkla jsem se nějak tvých citů?“

„Jak myslíš, že jsem se cítila?“

„Asi ti nerozumím.“

„Vůbec sis na mě nevzpomněla. Proto mi taky nerozumíš.

,,Myslím na tebe pořád.“

„To je, jako kdybys byla bohatá, a přitom mi nedala ani vindru. Co z toho mám, když to přede mnou tak pečlivě skrýváš?“

Nevěděla jsem, co odpovědět.

„Přestala jsi mi telefonovat. Od té doby, co umřel, jsi mě nepřijela navštívit.“ Z jejího hlasu zněla dlouho střádaná bolest. „Psala jsem ti, a tys neodpovídala. A včera jsi mi zavolala, abych přijela, jen proto, že ode mě něco potřebuješ.“

„Tak jsem to nemyslela.“

„Zrovna tak se chová moje máma.“

Zavřela jsem oči a opřela si čelo o chladné sklo. „Očekáváš ode mě někdy příliš mnoho, Lucy. Nejsem dokonalá.“

„Nežádám od tebe dokonalost. Ale myslela jsem, že jsi jiná.

„Neumím se proti výrokům tohoto druhu obhajovat.“

„Protože se obhájit nemůžeš.“

Pozorovala jsem urousanou veverku, která hopsala po plotu kolem zahrady. Ptáci vyzobávali z trávy semínka.

„Teto Kay?“

Otočila jsem se k ní a nikdy jsem v jejích očích nespatřila víc sklíčenosti.

„Proč jsou muži vždycky důležitější než já?“

„Nejsou, Lucy.“ zašeptala jsem. „Přísahám.“

Neteř si přála k obědu tuňákový salát a caffé latte. Zatímco jsem seděla u krbu a upravovala článek pro časopis, kramařila v mé skříni a prádelníku. Snažila jsem se nemyslet na to, že se mým oblečením probírá jiná lidská bytost, neuloží nic tak, jako bych to udělala já, nevrátí bundu na správné ramínko. Lucy měla zvláštní nadání přimět mě, abych se cítila jako těžkooděnec v rezavějícím brnění. Opravdu jsem se stala nepřizpůsobivou, nekompromisní dospělou osobou, jaké jsem v jejím věku nesnášela?

„Co ty na to?“ zeptala se, když se vynořila v půl druhé z ložnice. Měla na sobě mou tenisovou teplákovou soupravu.

„Na to, že sis vybrala jen tohle, jsi hledala dost dlouho. Ale ano, padne ti.“

„Našla jsem ještě několik věcí, které mi sedí, ale pořídila sis spoustu až moc elegantních šatů. Těch tmavomodrých a černých úřednických kostýmků, šedivých nebo khaki šatů s jemným proužkem, toho hedvábí a kašmíru! Určitě máš na dvacet bílých halenek a stejně tolik vázanek. Mimochodem, radím ti, varuj se hnědé. A neviděla jsem skoro nic červeného, přitom ti červená sluší, ladí s tvýma modrýma očima a prošedivěle blond vlasy.“

„Platinově blond,“ opravila jsem ji.

„Tak popelavě, popel je šedý nebo bílý. Podívej se do krbu. Nemáme stejně velkou nohu, ale já po elegantních značkových lodičkách stejně nijak zvlášť netoužím. Zato jsem objevila fakt senzační černou koženou bundu. Nebylas v některém z minulých životů členkou motorkářského gangu?“

„Je z jehněčiny a ráda ti ji půjčím.“

„A co parfém Fendi a perly? Máš džíny?“

„Posluž si.“ Rozesmála jsem se. „Ano, někde tu džíny mám. Možná v garáži.“

„Vezmu tě na nákup, teto Kay.“ „To bych musela být blázen.“ „Prosím?“

„Možná,“ opravila jsem se rychle.

„Jestli dovolíš, ráda bych navštívila tvůj sportovní klub a trochu na sobě zapracovala. Jsem z letadla celá ztuhlá.“

„Kdyby sis chtěla zahrát tenis, zjistím, kdy bude mít Teď čas, aby tě prohnal. Rakety jsou v komoře vlevo. Zrovna jsem si koupila novou wilsonku. Můžeš podávat stošedesátikilometrovou rychlostí. Bude se ti líbit.“

„Ne, děkuju. Radši budu šlapat na pohyblivém schodišti, trochu si zavzpírám a proběhnu se. Zatímco budu posilovat, zahraj si s Tedem ty, můžeme jet spolu.“

Úslužně jsem sáhla po telefonu a vyťukala číslo soukromého sportovního klubu Westwood. Teď byl zadaný až do deseti večer. Instruovala jsem Lucy, dala jí klíčky od auta, a když odešla, četla jsem si u krbu a zničehonic jsem usnula.

Když jsem otevřela oči, slyšela jsem praskat uhlíky a tiše cinkat cínovou korouhvičku, do níž se opíral vítr za francouzským oknem. Sníh se pomalu snášel dolů v obrovských chuchvalcích, nebe nabylo barvy zaprášené školní tabule. Na zahradě se rozsvítilo, v domě bylo takové ticho, že jsem slyšela tikat nástěnné hodiny. Bylo pár minut po čtvrté hodině a Lucy se dosud nevrátila z klubu. Vyťukala jsem číslo svého mobilního telefonu v autě, ale neohlásila se. Ještě nikdy neřídila na sněhu, pomyslela jsem si s obavou. Taky jsem potřebovala zajet do obchodu koupit k večeři rybu. Mohla jsem brnknout přímo do klubu a nechat si ji vyvolat. Pak jsem usoudila, že by se mi nejspíš vysmáli. Lucy odjela před necelými dvěma hodinami. Není už dítě. V půl páté jsem znovu volala na svůj mobil v autě. V pět hodin jsem zatelefonovala do klubu, ale nemohli ji najít. Vyplašila jsem se.

„Víte určitě, že není na pohyblivém schodišti nebo že se nesprchuje v dámské šatně? Třeba se taky zastavila v denním baru,“ naléhala jsem na mladou ženu v klubu.

„Vyvolávali jsme ji čtyřikrát, paní doktorko. Osobně jsem ji hledala v celém areálu. Podívám se po ní znovu. Jestli ji najdu, ihned se vám ohlásí.“

„Víte, jestli k vám vůbec dorazila? Měla se tam objevit kolem druhé hodiny.“

„Bohužel. Nastoupila jsem ve čtyři. Nevím.“

Opakovaně jsem volala na svůj mobil v autě.

„Stanice, kterou voláte, je dočasně mimo provoz…“

Pokoušela jsem se zastihnout Marina, ale nebyl doma ani v kanceláři. V šest hodin jsem stála v kuchyni u okna a civěla ven. Sněhové vločky vířily v záři pouličního osvětlení. Srdce mi bušilo v hrudi, přecházela jsem z místnosti do místnosti a neustále vyťukávala číslo vlastního mobilu v autě. V půl sedmé jsem se rozhodla oficiálně požádat policii o pátrání po pohřešované osobě, když vtom zazvonil telefon. Rozběhla jsem se do pracovny, popadla sluchátko a zároveň jsem se všimla, že na identifikačním displeji naskočilo povědomé číslo. Vyzvánění z tohoto účastnického čísla ustalo po Waddellově popravě. Od té doby jsem na ně ani nepomyslela. Ohromením jsem znehybněla a čekala, že volající, jakmile uslyší nahraný vzkaz, zavěsí. Ozval se však hlas, který jsem okamžitě poznala, a roztřásla jsem se.

„Dělám to hrozně nerad, doktorko…“

Sevřela jsem sluchátko, odkašlala si a nevěřícně pronesla: To jsi ty, Marino?“

„Ano,“ odpověděl. „Mám pro tebe špatnou zprávu.“

Kapitola 4

„Kde jsi?“ dožadovala jsem se a nemohla odtrhnout oči od čísla na displeji.

„V East Endu a pěkně mě to štve,“ odvětil Marino. „Dorazil jsem k mrtvole. Jde o ženu bílé pleti. Na první pohled to vypadá na typickou sebevraždu plynem, auto v garáži, hadice zastrčená do výfuku. Jenže to všechno opřádají hodně podivné okolnosti. Radši sem rychle přijed’.“

„Odkud přesně voláš?“ naléhala jsem tak důrazně, že zaváhal. Vycítila jsem, že ho to zaskočilo.

„Z domu zesnulé. Před chvílí jsem přijel. A zvláštní věc. Ve vstupu do domu nám nic nebránilo. Zadní vchod byl odemčený.“

Zaslechla jsem, jak se otevírají vrata od garáže. „Ach, díkybohu! Nezavěšuj, Pete,“ zadrmolila jsem a ulevilo se mi.

Dveře od kuchyně se otevřely a zapraskaly papírové pytle.

Zakryla jsem rukou mikrofon a zavolala: „Jsi to ty, Lucy?“ .

„Ne, sněhulák promrzlý na kost. Měla bys vidět, co se děje venku. To je děs!“

Přitáhla jsem si propisku, blok a zeptala jsem se Marina: „Jméno a adresa zemřelé?“

„Jennifer Deightonová. Ewing Avenue dva, jedna, sedm.“

Jméno mi nic neříkalo. Ewing byl vedle Williamsburg Road, nedaleko letiště, moc jsem to tam neznala.

Lucy vešla do pracovny, právě když jsem zavěsila. Tvářejí zrůžověly zimou, oči jiskřily.

„Kde jsi proboha byla?“ obořila jsem se na ni.

Přestala se usmívat. „Na pochůzkách.“

„Dobře, probereme to potom. Musím jet na místo činu.“

Pokrčila rameny a oplatila mi podrážděný tón: „A co je jinak nového?“

„Omluv mě. Nerozhoduju o tom, kdy lidi umírají.“

Popadla jsem kabát a rukavice a pospíchala do garáže. Nastartovala jsem, zapnula si bezpečnostní pás, seřídila topení a studovala na mapě města a okolí cestu; neuvědomila jsem si hned, že bych měla otevřít vrata. Udivilo mě, jak rychle se uzavřený prostor naplní výfukovými plyny.

Panebože, blesklo mi hlavou a rychle jsem dálkovým ovládáním otevřela vrata garáže. Otrava výfukovými plyny je snadný způsob, jak sprovodit sebe či někoho jiného ze světa. Nejeden mladý pár, který se k sobě tiskl na zadním sedadle, zatímco motor běžel a topení hřálo, usnul navěky v objetí. Sebevrazi proměnili auta v malé plynové komory a přenechali řešení svých problémů pozůstalým. Zapomněla jsem se Marina zeptat, jestli Jennifer Deightonová žila sama.

Napadlo několik centimetrů sněhu, všudypřítomná bělost prosvětlovala noc. Rozjela jsem se pustými ulicemi, i na dálnici byl slabý provoz. Z autorádia se nepřetržitě linula vánoční hudba, ale mně v hlavě chaoticky vířily myšlenky, a když dostaly řád, vyústily v úzkost. Jennifer Deightonová volávala na moje číslo a zavěšovala, anebo někdo používal její telefon. Teď je mrtvá. Nadjezd se stáčel k východní části centra, železniční koleje se pode mnou proplétaly jako stehy na ranách, betonové parkovací plochy se rozkládaly výš než střechy mnoha domů. Budova hlavního nádraží se rýsovala na pozadí mléčného nebe, červenou střechu pokryla bílá námraza, hodiny na věži přípomínaly kalné Kyklopovo oko.

Jela jsem pomalu po Williamsburg Road kolem nyní zavřeného supermarketu a těsně před hranicí města a henrikského okresu jsem narazila na Ewing Avenue. Lemovaly ji malé domy, před nimi parkovaly dodávky a starší typy amerických aut. U čísla 217 na příjezdové cestě i po obou stranách ulice stály policejní vozy. Zastavila jsem za Marinovým fordem, vystoupila s lékařskou brašnou a kráčela po nezpevněné cestě k malé garáži, osvětlené jako betlém. Vytažená roleta nabízela pohled na policisty shromážděné kolem otlučeného béžového chevroletu. Spatřila jsem Marina, přidřepl si k zadním dveřím na straně řidiče a studoval část zelené zahradní hadice, vedoucí od výfuku do pootevřeného okna vozu. Kabina byla očazená, chladný vlhký vzduch nasákl pachem výfukových plynů.

„Zapalování je pořád zapnutý,“ sdělil mi Marino. „V autě došel benzin.“

Mrtvé ženě bylo k šedesátce nebo něco málo přes. Svezla se za volantem vpravo, pokožka na krku a rukou jí zrůžověla. Čalounění pod hlavou potřísnila nyní už zaschlá krev. Z místa, kde jsem stála, jsem jí neviděla do obličeje. Otevřela jsem lékařskou brašnu, vytáhla chemický teploměr, abych zjistila teplotu uvnitř garáže, a natáhla si chirurgické rukavice. Požádala jsem mladého policistu, aby otevřel přední dveře auta.

„Zrovna práškujeme,“ hlásil.

„Počkám.“

„Johnsone, co kdybys popráškoval kliku u dveří, aby doktorka mohla dovnitř?“ Upřel na mne uhrančivé blankytné oči. „Promiňte, já jsem Tom Lucero. Ukazuje se, že tady něco nehraje. Především ta krev na předním sedadle.“

„To se dá vysvětlit několika způsoby,“ řekla jsem. „Například posmrtným krvácením.“

Přimhouřil oči.

„Tlak v plicích vypuzuje krev z nosu a úst,“ vysvětlila jsem.

„Mhm. Ovšem to se běžně nestává, dokud se tělo nezačne rozkládat, ne?“

„Běžně ne.“

„Podle toho, co víme, ta dáma je mrtvá zhruba čtyřiadvacet hodin a tady je zima jako v márniční lednici.“

„To je pravda,“ připustila jsem. „Ale pokud měla zapnuté topení a do kabiny proudily horké výfukové plyny, muselo být uvnitř dost vedro, tedy dokud nedošel benzin.“

Marino, umouněný od sazí, vyhlédl oknem a řekl: „Topení bylo nejspíš zapnutý na maximum.“

„Taky je možné,“ pokračovala jsem, „že když upadla do bezvědomí, udeřila se o volant, o přístrojovou desku nebo o sedadlo. A z nosu jí spustila krev. Třeba se kousla do jazyka nebo do rtů. To zjistím při bližším ohledání.“

„Ovšem, ale co její oblečení?“ řekl Lucero. „To, že vyšla ven do mrazu a do ledové garáže, zavedla od výfuku do kabiny hadici a usedla do auta jen v noční košili, přece přímo bije do očí.“

Bleděmodrá noční košile jí sahala až ke kotníkům, měla dlouhé rukávy a byla ušitá z tenkého syntetického materiálu. Ten, kdo páchá sebevraždu, se neřídí přesnými pravidly odívání. Bylo by logické, kdyby si Jennifer Deightonová na cestu do mrazivé zimní noci oblékla kabát a obula se. Ale pokud si hodlala vzít život, věděla, že nebude trpět zimou dlouho.

Technik výjezdové identifikační skupiny dokončil poprašování dveří auta. Zadívala jsem se na teploměr. V garáži byly dva stupně pod nulou.

„Kdy jste sem přijeli?“ zeptala jsem se Lucera.

„Asi před půldruhou hodinou. Než jsme otevřeli vrata, bylo tu zřejmě tepleji, ale ne zas o moc. Garáž není vytápěná. Kapota byla studená. Podle mě autu došel benzin a baterie se vybila mnoho hodin předtím, než nás přivolali.“

Otevřenými dveřmi jsem pořídila sérii snímků oběti, načež jsem obešla vůz na stranu spolujezdce, abych se podívala na její hlavu. Nutila jsem se k maximální pozornosti, někdy detail probudí leccos dávno zasutého v paměti. Ale tady nebylo čeho se chytit. Jennifer Deightonovou jsem neznala. V životě jsem ji neviděla.

Odbarvené vlasy, u kořínků tmavší, si namotala na malé růžové natáčky, některé se uvolnily. Měla výraznou nadváhu, ale z jemných rysů se dalo usoudit, že v mladší a štíhlejší podobě byla docela hezká. Prohmatala jsem hlavu a krk a nezjistila zlomeniny. Zasunula jsem jí jednu ruku pod hlavu a snažila se tělo pootočit. Bylo studené a ztuhlé, bledá tvář, dosud zabořená do čalounění sedadla, horkem opuchla. Nezdálo se, že by tělem někdo po smrti hýbal, na pokožce se nevyskytovala bílá místa po otlacích. Zemřela nejméně před dvanácti hodinami.

Až když jsem se chystala nasadit jí na ruce papírové sáčky, všimla jsem si, že má něco pod nehtem na pravém ukazováčku. Posvítila jsem si baterkou, abych lépe viděla, vytáhla jsem obálku na důkazy a pinzetu. Pod nehet se zapíchl drobný, kovově lesklý zelenavý úlomek, patrně z vánoční ozdoby. Našla jsem rovněž zlatavá vlákna, a jak jsem prohlížela prst po prstu, nálezy se množily. Natáhla jsem jí na ruce hnědé papírové sáčky, zajistila je na zápěstích gumovými náramky a přešla jsem na protější stranu auta. Chtěla jsem si prohlédnout její chodidla. Nohy jí zcela zdřevěněly, a když jsem je uvolňovala zpod volantu a posouvala po sedadle, vzpíraly se. Při prohlídce tlustých tmavých ponožek jsem našla pod chodidly ve vlněném chlupu vlákna podobná těm, která jsem objevila pod nehty. Neulpěla na nich špína, bláto, tráva. V mé hlavě se rozezněl alarm.

„Objevila jsi něco zajímavého?“ zeptal se Marino.

„Nepovalovaly se tu pantoflíčky nebo nějaké střevíce?“ oplatila jsem mu otázkou.

„Nic takového,“ odpověděl Lucero. „Jak jsem řekl, připadá mi divné, že vyšla z domu do mrazivé noci jenom v…“

„Je tu jistý problém,“ přerušila jsem ho. „Má příliš čisté ponožky.“

„A sakra,“ utrousil Marino.

„Potřebuju ji dopravit k nám.“ Ustoupila jsem od auta.

„Zařídím to,“ nabídl se Lucero.

„Chtěla bych se porozhlédnout po domě,“ obrátila jsem se na Marina.

„Ovšem.“ Stáhl si rukavice a foukal si do dlaní. „Taky jsem chtěl, aby ses tam podívala.“

Čekala jsem, až mrtvou odnesou, a opatrně, abych nešlápla, kam nemám, a nepřekážela, jsem se pohybovala garáží. Nebylo tam nic zvlášť zajímavého, jen neuspořádaně odložené nářadí pro práci na zahradě a všelijaké krámy, pro něž se nenašlo jinde místo. Zaznamenala jsem hromady starých novin, proutěné košíky, zaprášené plechovky s barvami a zrezivělý gril na dřevěné uhlí, léta očividně nepoužívaný. Nedbale stočená v koutě, jako bezhlavý zelený had, ležela hadice, z níž někdo odřízl část, která spojovala výfuk auta s kabinou. Poklekla jsem k jejímu konci, ale čerstvého řezu jsem se nedotkla. Opláštění z umělé hmoty nebylo potrhané, kdosi hadici rázně přeťal na první pokus. Všimla jsem si o kousek vedle rovného záseku v betonové podlaze. Vztyčila jsem se a prohlížela nástroje uložené na polici. Byla tam sekera a palice, obojí narezlé a opředené pavučinou.

Záchranáři přišli s nosítky a vakem na tělo.

„Našli jste v domě něco, čím mohla odříznout hadici?“ zeptala jsem se Lucera.

„Ne.“

Jennifer Deightonová nechtěla opustit auto, mrtvá se vzpírala rukám živých. Přešla jsem na stranu spolujezdce, abych pomohla. Tři jsme ji uchopili v podpaží a v pase, čtvrtý ji popadl za nohy. Uložili ji do vaku, zatáhli zip a vynesli ven do sněžné noci. Plahočila jsem se s Lucerem po příjezdové cestě a litovala, že jsem si neobula pořádné kozačky. Vstoupili jsme zadním vchodem do zděného domu bungalovového typu a ocitli se nejprve v kuchyni.

Vypadalo to, že ji domácí paní nedávno renovovala, spotřebiče byly černé, pracovní linka, pult a skříňky bílé, stěny pokrývala světlemodrá tapeta s orientálními květinovými vzory v pastelových barvách. Lucero a já jsme zamířili za hlasy, prošli jsme úzkou chodbou s palubovou podlahou a zastavili se na prahu ložnice, kde se právě Marino a identifikační technik probírali obsahem zásuvek prádelníku.

Rozhlížela jsem se a pozvolna vstřebávala tento jedinečný otisk osobnosti Jennifer Deightonové. Jako by její ložnice byla solárním článkem, jímž zachycovala vyzařovanou energii a přetvářela ji v magickou sílu. Opět jsem si vzpomněla na ty telefonáty do mého domu; moje paranoia zřejmě postupuje mílovými kroky.

Stěny, závěsy, koberec, ložní prádlo a proutěný nábytek byly bílé. Na rozestlané posteli, nedaleko zadního čela, o něž se opíraly dva polštáře, ležel čistý list kancelářského papíru zatížený jehlanem z křišťálového skla. Na prádelníku se zrcadlem a na nočním stolku stály křišťálové koule, jedna menší visela v okně. Představila jsem si, jak se asi v ložnici roztančí duha, když dovnitř proudí sluneční paprsky a sklo světlo rozkládá.

„Trochu podivínské, co?“ poznamenal Lucero.

„Nebyla jasnovidka nebo médium?“ zeptala jsem se.

„Něco takového, vlastně si z toho udělala živnost a provozovala ji doma.“ Lucero přešel k telefonnímu záznamníku na nočním stolku. Signální světlo blikalo, v rámečku červeně zářila číslice třicet osm.

„Třicet osm vzkazů od včerejška, od osmé hodiny večerní,“ informoval Lucero. „Poslechl jsem si některé z nich. Dáma sestavovala horoskopy. Lidé se jí vyptávali, jestli je čeká úspěšný den, výhra v loterii nebo zda po Vánocích dokážou splatit dluh, který vznikl na jejich platební kartě.“

Marino otevřel krytku na záznamníku, pomocí kapesního nože vyňal magnetofonovou minikazetu, zastrčil ji do plastové obálky a zapečetil. Zajímaly mě další předměty na nočním stolku a přistoupila jsem blíž. Vedle poznámkového bloku a propisky stála sklenice s trochou čiré tekutiny. Sklonila jsem se k ní, přičichla, nic. Voda, pomyslela jsem si. Na stolku spočívaly ještě dvě knihy v paperbackovém vydání, Pařížská třpytka Petea Dextera a Sethova výpověď Jane Robertsové. Jiné knihy v ložnici nebyly.

„Ráda bych se na to podívala,“ řekla jsem Marinovi.

„Pařížská třpytka, „ pronesl pobaveně. „To je něco o rybaření ve Francii?“ Naneštěstí to myslel vážně.

„Třeba mi to naznačí něco o stavu její mysli předtím, než zemřela,“ vysvětlila jsem.

„Klidně. Technici se mrknou, jestli na nich nejsou nějaký otisky, a předáme ti je. A taky by se měli podívat na ten papír,“ řekl a pokývl hlavou k čistému listu na posteli.

„Pochopitelně,“ utrousil posměšně Lucero. „Co když napsala dopis na rozloučenou neviditelným inkoustem.“

„Pojď,“ pobídl mě Marino. „Chci ti ukázat pár věcí.“

Odvedl mě do obývacího pokoje, kde se v rohu krčil umělý vánoční stromek, přetížený nevkusnými vánočními ozdobami, stříbřitými lamelami, elektrickými hvězdičkami a řetězy. Pod ním stály dózy s cukrovím a kandovaným ovocem, sklenice s nějakými sušenými bylinami, jedno balení léčivé rašeliny a keramický nosorožec s vyvalenýma modrýma očima a pozlaceným rohem. Ze zlatavého koberce s vysokým vlasem pocházela patrně vlákna, která jsem našla na ponožkách Jennifer Deightonové a pod jejími nehty.

Marino vytáhl z kapsy malou baterku a přidřepl.

„Podívej,“ vyzval mě.

Přiklekla jsem vedle něho a ve světelném kuželu se kovově zatřpytil kousek tenké zlaté šňůrky trčící z vysokého hustého vlasu koberce pod stromkem.

„Když jsem sem přišel, nejdřív ze všeho jsem se podíval, jestli měla pod stromkem nějaké dárky,“ rozpovídal se Marino a zhasl baterku. „Nejspíš je rozbalila dřív. Ozdobný papír a kartičky naházela tamhle do krbu je plný popela z papíru, fólie jen ohořely. Paní, co bydlí přes ulici, si všimla, že se včera před setměním kouřilo z komína.“

„To ona vyrozuměla policii?“ zeptala jsem se. „Ano.“

„Proč?“

„To přesně nevím. Musím s ní promluvit.“

„Při té příležitosti se zeptej, jak na tom ta žena byla

po zdravotní stránce, jestli neměla nějaké psychické problémy a podobně. Potřebuju vědět, kdo byl jejím praktickým lékařem.“

„Za chvilku se tam přesunu. Můžeš jít se mnou a zeptat se sama.“

Pomyslela jsem na Lucy, která na mne čeká doma, a pokračovala jsem v podrobném zkoumání pokoje. Moje oči se zastavily uprostřed místnosti na čtyřech malých čtvercových důlcích vytlačených v koberci.

„Taky jsem si jich všiml,“ řekl Marino. „Jako by sem někdo přinesl židli, pravděpodobně z jídelny. U stolu jsou tam čtyři židle se čtvercovýma nohama.“

„Ještě něco bys měl zjistit,“ uvažovala jsem nahlas. „Podívej se na její video, jestli si nenaprogramovala nahrávání nějakých pořadů. I to nám o ní třeba něco prozradí.“

„Dobrý nápad.“

Přešli jsme z obývacího pokoje do malé jídelny s dubovým stolem a čtyřmi židlemi s rovnými opěradly. Kobereček na palubové podlaze byl bud’ nový, nebo se po něm málo chodilo.

„V téhle místnosti asi trávila vůbec nejvíc času,“ řekl Marino, když jsme z chodby vstoupili do pokoje, který jí patrně sloužil jako pracovna.

Místnost byla přeplněna vybavením potřebným pro chod malé živnosti včetně faxu, na který jsem se zaměřila nejdřív. Byl vypnutý, spojovací šňůra vedla k jediné zásuvce na stěně. Rozhlížela jsem se a můj údiv rostl. Na psacím stole spočíval osobní počítač, frankovací strojek a různé formuláře a obálky. Encyklopedie a literatura o parapsychologii, astrologii, zvěrokruhu, východních a západních náboženstvích vyplňovaly knihovnu. Povšimla jsem si několika překladů bible a asi desítky účetních knih s letopočtem na hřbetu.

U frankovacího strojku se kupily, jak se ukázalo,

předplatitelské formuláře; sáhla jsem po jednom. Za tři sta dolarů ročně mohl abonent jednou denně zatelefonovat Jennifer Deightonové, a ta mu během tří minut sdělila jeho aktuální horoskop „založený na individuálním přístupu a datech počínaje postavením planet v okamžiku narození“. Za dalších dvě stě dolarů ročně poskytovala celoročně týdenní horoskop. Po poukázání příslušné částky obdržel předplatitel identifikační kód platný po příslušné období.

„Samý kraviny,“ poznamenal Marino. „Myslím, že žila sama.“

„Vypadá to tak. Osamělá ženská, která se živí tímhle způsobem to může zatraceně vábit zlý lidi.“

„Nevíš, kolik měla telefonních linek, Pete?“

„Ne. Proč?“

Pověděla jsem mu o svých potížích s telefonem; soustředěně mě pozoroval. Poklesla mu čelist.

„Ráda bych věděla, jestli fax a telefon mají společnou linku,“ dodala jsem.

„Prokristapána.“

„Jestli ano a pokud nechávala fax na noc zapnutý, vysvětlovalo by to, proč se ozval vysoký tón, když jsem jednou zpětně vyťukala číslo, které naskočilo na mém displeji,“ pokračovala jsem.

„Kristova noho,“ ulevil si a vytáhl z kapsy vysílačku. „Proč ses o tom nezmínila dřív?“

„Nechtěla jsem o tom mluvit před ostatními.“

Přiložil vysílačku k ústům. „Sedm set deset.“ Otočil se ke mně. „Když tě ty telefonáty znepokojovaly, proč jsi mi to neřekla už dávno?“

„Tolik mě zase neznepokojovaly.“

„Sedm set deset,“ zapraskal z vysílačky dispečerův hlas.

„Sto pět, osm set dvacet jedna.“

Dispečer odvysílal 821, kód příslušného inspektora.

„Potřebuju, abyste zavolal jedno číslo,“ řekl Marino, když se mu ohlásil inspektor. „Máte po ruce mobilní telefon?“

„Sto čtyři.“

Marino mu nadiktoval číslo Jennifer Deightonové a zapnul fax. Za okamžik se ozvala kakofonie vyzvánění, pípání a dalších stížností.

„Odpovědělo to na tvou otázku?“ zeptal se Marino.

„Na jednu ano, ale ne na tu nejdůležitější,“ řekla jsem.

Sousedka, která vyrozuměla policii, se jmenovala Myra Claryová. Provázela jsem Marina do malého domku obloženého hliníkovými zateplovacími panely, s plastovým Santa Clausem na trávníku a světelnými girlandami rozvěšenými po zimostrázových keřích. Sotva Marino zazvonil, otevřely se dveře a paní Claryová nás pozvala dovnitř, aniž se zeptala, kdo jsme. Napadlo mě, že nejspíš sledovala za oknem, jak se blížíme.

Uvedla nás do ponurého obývacího pokoje, kde se u elektrického krbu choulil její manžel. Ze županu mu čouhaly dlouhé hubené nohy a tupě zíral na chlapíka, který se v televizní reklamě mydlil dezodorizujícím gelem. Ze všeho čišela zanedbanost. Čalounění v místech, která nejvíc přicházela do styku s lidským tělem, bylo potrhané a znečištěné. Parkety pod vrstvami vosku zešedly, obrazy na stěnách pod zaprášeným sklem zežloutly. Mastný pach milionů jídel uvařených v kuchyni a konzumovaných u televize prosytil vzduch.

Marino vysvětlil, proč jsme přišli, paní Claryová mírně znervózněla, sklidila z pohovky noviny, vypnula televizor a odnesla do kuchyně špinavé talíře od večeře. Její manžel se ani nepokusil vynořit ze svého vnitřního světa, hlava se mu třásla na lodyhovitém krku. Příznaky Parkinsonovy choroby připomínají projevy stroje, který se divoce otřásá těsně předtím, než definitivně vysadí, jako by věděl, co ho čeká, a protestoval jediným způsobem, který mu zbývá.

„Ne, děkujeme,“ pravil Marino, když nám paní Claryová nabídla jídlo a pití. „Posaďte se a uklidněte se. Vím, že jste prožila těžký den.“

„Prej seděla v autě a nadejchala se těch plynů. Ach, bože!“ zalamentovala. „Všimla jsem si začouzenýho okna, vypadalo to, jako by v garáži něco hořelo. Teď vím, že už tehdy bylo zle.“

„Od koho víte, co se stalo?“ zeptal se Marino.

„Od policie. Ohlásila jsem, co jsem viděla, a čekala, až se objeví. Když přijeli, šla jsem se podívat, jestli je Jenny v pořádku.“

Paní Claryová nevydržela klidně sedět v ušáku naproti pohovce, do níž jsme se s Marinem propadli. Z drdolu na temeni se uvolnily šedivé vlasy, obličej měla zvrásněný jako scvrklé jablko, oči jí hořely zvědavostí, zorničky rozšířené strachem.

„Vím, že už jste mluvila s policisty,“ řekl Marino a přisunul si popelník. „Přesto bych rád, kdybychom to znovu podrobně probrali, počínaje tím, kdy jste Jenny Deightonovou viděla naposled.“

„Viděla jsem ji v tejdnu…“

Marino ji přerušil. „Který den?“

„V pátek. Zvonil telefon, šla jsem ho do kuchyně zvednout a zahlídla jsem ji z okna. Zrovna přijížděla k domu.“

„Dávala auto vždycky do garáže?“ zeptala jsem se. „Vždycky.“

„A co včera?“ zajímal se Marino. „Viděla jste včera ji nebo její auto?“

„Ne, neviděla. Ale šla jsem ven ke schránce pro poštu. Bylo dost pozdě, touhle roční dobou to totiž nemá dřív smysl. Poštu nenosí dřív než ve tři, čtyři hodiny. Myslím, že jsem se vydala ke schránce tak v půl šestý, možná o něco pozdějc. Stmívalo se a všimla jsem si, že se u Jenny kouří z komína.“

„Víte to jistě?“ otázal se Marino.

Přikývla. „No ovšem. Blesklo mi hlavou, že je příjemný si v takovej večer zatopit v krbu. Tohle bejvala u nás vždycky Jimova práce. Nikdy mi neukázal, jak se to správně dělá. To, v čem se vyznal, si nedal vzít. Tak jsem se rozloučila s otevřeným ohněm a zavedli nám tam elektrický poleno.“

Jim Clary se na ni podíval. Pochybovala jsem, že ví, co jeho manželka říká.

„Hrozně ráda vařím,“ pokračovala. „V tomhle čase hodně peču. Dělám cukrový koláčky a rozdávám je sousedům. Včera jsem se s nima chtěla stavit u Jenny, ale radši v takovým případě vždycky předem brnknu. Jeden neví, jestli je někdo doma, zvlášť když lidi garážujou auta. A nechat koláče na rohožce, tak je zdejší psi sežerou. Tak jsem jí zatelefonovala, ale ozval se záznamník. Zkoušela jsem to celej den, ale nedovolala jsem se jí, a abych řekla pravdu, trochu jsem se o ni bála.“

„Proč?“ zeptala jsem se. „Měla zdravotní problémy nebo vůbec nějaké problémy? Víte o něčem?“

„Trápil ji cholesterol. Jednou se zmínila, že jí zjistili přes dvě stě jednotek. Taky měla vysokej krevní tlak, vyskytuje se prej u nich v rodině.“

Nenašla jsem v domě Jennifer Deightonové žádné léky, které se vydávají jen na předpis.

„Nevíte, kdo byl její praktický lékař?“

„Nevzpomínám si. Ale Jenny moc nevěřila na doktory a kurýrování. Svěřila se mi, že když její zle, tak medituje.“

„Vypadá to, že jste se dobře znaly,“ poznamenal Marino.

Paní Claryová si uhlazovala sukni, trhala rukama jako hyperaktivní dítě. „Trávím tu celý dny kromě toho, když jdu nakupovat.“ Pohlédla na manžela, který opět civěl na televizi. „Tu a tam jsem se u ní stavila spíš jako sousedka, někdy jsem jí přinesla na ochutnání, co jsem uvařila.“

„Měla hodně přátel?“ zeptal se Marino. „Navštěvovali ji lidé často?“

„No, pracovala hlavně na dálku. Spoustu věcí totiž vyřizovala telefonicky. Ale taky chodívali lidi za ní.“ „Znala jste někoho?“

„Nikdo se mi nevybavuje.“

„Nevšimla jste si, jestli ji někdo přišel navštívit včera večer?“

,,Nevšimla.“

„A když jste šla pro poštu a zahlédla jste, jak se z jejího komína kouří nenasvědčovalo nic tomu, že má návštěvu?“

„Neviděla jsem žádný auto. Nic mě netrklo, že by měla návštěvu.“

Jim Clary upadl do hlubokého spánku. Slintal. „Podle vás tedy pracovala doma,“ řekla jsem. „Víte, čím se živila?“

Paní Claryová na mne vytřeštila oči. Předklonila se a tiše pronesla: „Já vím, co lidi tvrdí.“

„Co tvrdí?“ Stiskla rty a zavrtěla hlavou.

„Paní Claryová, cokoli z toho, co nám řeknete, může pomoci vyšetřování,“ naléhal Marino. „A vy nám přece chcete pomoct.“

„Dva bloky odtud stojí metodistickej kostel. Nemohli jste ho přehlídnout. Věž je v noci osvětlená a vždycky byla od tý doby, co kostel před třemi nebo čtyřmi roky postavili.“

„Viděl jsem ho, když jsme sem jeli,“ řekl Marino. „Ale co to má společnýho s…“

„Jenny se sem přistěhovala někdy začátkem září,“ vpadla mu do řeči. „Pořád si to nedokážu vysvětlit. Tu věc s osvětlením věže. Všimněte si, až pojedete domů. Ale…“ Odmlčela se a zatvářila se tajemně. „… třeba se to už neděje.“

„Co se neděje?“ zeptal se Marino.

„Zhasínala a zase se rozsvěcela. Neviděla jsem nic záhadnějšího. Věž svítí, a když se za chvíli podíváte z okna, nevidíte nic než tmu, jako by tam kostel vůbec nebyl. Za nějakou dobu znovu kouknete z okna a věž svítí jako dřív. Stopovala jsem to. Svítí minutu, pak dvě minuty nesvítí, a zase svítí tři minuty. Občas svítí nepřetržitě celou hodinu. Není v tom žádná pravidelnost.“

„Jak to souvisí s Jennifer Deightonovou?“ zeptala jsem se.

„Poprvé jsem si toho všimla těsně po tom, co se přistěhovala, pár týdnů předtím, než Jimmyho ranila mrtvice. Byla chladná noc, tak zatopil v krbu. Vařila jsem v kuchyni a viděla jsem oknem věž osvětlenou jako vždycky. Přišel, aby si nalil skleničku, a já mu povídám: Víš, co praví bible o těch, co se opíjejí lihovinou a odmítají víno.’ Odpověděl: Víno nepiju. Piju whisky. Bible whisky nezakazuje.` A právě v tom okamžiku věž potemněla. Jako kdyby se kostel rozplynul ve vzduchu. Povídám: ,Tady to máš. Bůh promluvil. Takhle se dívá na tebe a tvoji whisky.’

Rozesmál se, jako bych řekla největší hloupost pod sluncem, ale od tý doby si nelíznul. Každou noc stával v kuchyni u okna nad dřezem a vyhlížel ven. Věž chvíli svítila, chvíli ne. Nechala jsem Jimmyho při tom, že je to boží varování, hlavně že se nedotknul flašky. Jenže než se přistěhovala slečna Deightonová, s kostelem se nic takovýho nedělo.“

„Světlo takhle zhasíná a rozsvěcí se dodnes?“ zeptala jsem se.

„Včera to tak bylo. Jak teď’, to nevím. Vlastně jsem se dneska ještě nedívala.“

„Takže se domníváte, že nějak ovlivňovala osvětlení kostelní věže,“ pronesl Marino tiše.

„Hodně lidí tady v ulici si o ní už nějakou dobu myslí to samý.“

„Co o ní soudí?“

„Že je čarodějnice,“ odpověděla paní Claryová.

Její manžel začal chrápat, chvílemi ošklivě chroptěl, ale manželka si toho nevšímala.

„Vypadá to, jako by to od doby, kdy se sem přistěhovala slečna Deightonová a začala ta hra světel, šlo s vaším manželem z kopce,“ konstatoval Marino.

Nervózně se rozhlédla. „No, je to tak. Jimmymu se to stalo koncem září.“

„Myslíte, že to spolu souvisí? Že s tím Jennifer Deightonová měla něco společnýho stejně jako s osvětlením věže?“

„Jimmymu nepadla do oka,“ vyhrkla paní Claryová. „Chcete říct, že se ti dva vzájemně nesnášeli?“ upřesnil Marino.

„Hned jak se nastěhovala, párkrát k nám přišla a požádala ho, aby jí pomohl s různýma věcma kolem domu, s tím, čemu rozumí chlapi. Vzpomínám si, jak jednou její zvonek začal vydávat příšerný zvuky a ona přiběhla celá ustrašená, aby od elektřiny nevypuknul požár. Tak jí to Jimmy spravil. Jindy jí zase vytekla myčka na nádobí, další malér. Jimmy byl ohromně šikovnej.“ Pokradmu pohlédla na chrápajícího manžela.

„Pořád jste mi nevysvětlila, proč ji Jimmy nesnášel,“ připomněl Marino.

„Prohlásil, že tam chodí nerad,“ řekla. „Nelíbilo se mu v domě už kvůli těm křištálovejm koulím. Taky u ní věčně vyzváněl telefon. Ale doopravdy ho zamrazilo, když mu řekla, že předpovídá lidem osud a bude to pro něj dělat zadarmíko, když jí pomůže s drobnýma opravama v domě. Odpověděl, pamatuju si to, jako by to bylo včera: Ne, děkuju, slečno Deightonová, moji budoucnost řídí Myra, plánuje mi každou minutu.“` „Nevíte náhodou o někom, s kým Jennifer případně měla tak velké neshody, že by jí přál něco zlého nebojí dokonce chtěl ublížit?“ pokračoval Marino.

„Myslíte zabít ji?“

„Mnoho věcí je pro nás zatím nejasných. Musíme prověřit každou možnost.“

Založila paže pod pokleslým poprsím a rytmicky svírala ruce.

„Co její duševní stav?“ dotázala jsem se. „Nepřipadala vám někdy deprimovaná? Nevíte, jestli neměla potíže, s nimiž si nedokázala poradit, zvlášť v poslední době?“

„Tak dobře jsem ji neznala.“ Uhnula přede mnou očima.

„Nevíte, jestli v poslední době nenavštívila nějakého lékaře?“

„Ne.“

„Co její příbuzní? Měla někoho blízkého?“

„Netuším.“

„Jak to dělala s telefonem?“ zeptala jsem se.

„Brala ho, když byla doma, nebo využívala záznamník?“ „Podle mýho, když byla doma, tak telefon brala.“ „A proto vás tedy znepokojilo, když vám dneska nevzala telefon,“ konstatoval Marino.

„Právě.“

Myra Claryová si příliš pozdě uvědomila, co přiznala. „To je zajímavé,“ utrousil Marino. Zrudla až na krku, ruce znehybněly. „Jak víte, že dneska byla doma?“ zeptal se Marino.

Neodpověděla. Manžel zachrčel, rozkašlal se a se zamrkáním otevřel oči.

„Předpokládala jsem to. Neviděla jsem ji odjíždět. Její auto…“

Paní Claryová ztichla.

„Třeba jste k ní během dne zašla,“ nabídl jí jakoby pomocnou ruku Marino. „S koláčky, jen tak ji pozdravit, myslela jste si, že auto je v garáži.“

Utřela si slzy, které se jí draly z očí. „Celý dopoledne jsem byla v kuchyni, pekla jsem a nezahlídla jsem ji jít pro noviny ani odjíždět autem. Kolem desátý jsem vyšla ven, vydala se k jejím dveřím a zazvonila. Neozvala se. Podívala jsem se do garáže.“

„Uvedla jste, že jste si všimla začouzeného okna. Vůbec vás nenapadlo, že se děje něco nedobrého?“ zeptal se Marino.

„V tu chvíli jsem si to neuvědomila, byla jsem zmatená.“ Hlas jí přeskočil o několik oktáv. „Panebože! Kéž bych zavolala někoho hned! Třeba byla ještě…“

Marino ji přerušil. „Nevíme, jestli byla ještě naživu, jestli vůbec mohla být.“ Významně na mne pohlédl.

„Když jste se podívala do garáže, slyšela jste, jak běží motor?“ zeptala jsem se paní Claryové.

Zavrtěla hlavou a vysmrkala se.

Marino vstal a zastrčil poznámkový blok do kapsy kabátu. Tvářil se sklesle, jako by ho paní Claryová hluboce zklamala neupřímností a nečestností. Neexistovala ovšem role, kterou bych v jeho provedení neznala.

„Měla jsem zatelefonovat dřív,“ obrátila se ke mně Myra Claryová rozechvělým hlasem.

Neodpověděla jsem. Marino zabodl oči do koberce.

„Není mi dobře. Potřebuju si lehnout.“

Marino vytáhl z náprsní tašky služební vizitku a podal ji paní Claryové. „Kdybyste si vzpomněla na něco, co bych měl vědět, brnkněte mi.“

„Ano, pane,“ řekla ochable. „Slibuju.“

„Provedeš pitvu ještě v noci’?“ zeptal se mě Marino, když se za námi zavřely dveře.

Sníh nám sahal po kotníky a dál padal.

„Zítra dopoledne,“ odpověděla jsem a vylovila z kapsy kabátu klíčky od auta.

„Co o případu soudíš?“

„Myslím, že neobvyklá profese vystavovala tu ženu značnému riziku, kdo ví, jaké se kolem ní točily pochybné existence. To, že žila osaměle, jak vyplývá z líčení paní Claryové, i fakt, že patrně rozbalila vánoční dárky dřív, verzi sebevraždy přímo nabízí. Ale značně ji komplikují její čisté ponožky.“

„To je pravda,“ přitakal Marino.

V domě Jennifer Deightonové se svítilo, na příjezdovou cestu právě odbočil skříňový náklaďák se sněhovými řetězy. Sníh tlumil hlasy pracujících mužů, všechna auta parkující na ulici pokryla a zaoblila bílá čepice.

Sledovala jsem Marinův pohled; mířil nad střechu domu slečny Deightonové. O pár bloků dál se na pozadí perleťově šedého nebe rýsoval kostel, věž podivným tvarem připomínala čarodějnický klobouk. Klenutý ochoz na nás shlížel zasmušilýma, prázdnýma očima, vtom však kostel náhle ozářilo světlo. Zbarvilo fasádu žlutohnědě; neveselý, leč úhledný ochoz jako by se ve tmě vznášel.

Zadívala jsem se k domku Claryových, závěsy na okně se zatáhly.

„Kristepane, já odtud mizím.“ Marino si pospíšil přes ulici.

„Mám zburcovat Neilse kvůli jejímu autu?“ křikla jsem za ním.

„Jo,“ vyrazil ze sebe. „To by bylo dobrý.“

Když jsem se vrátila domů, uvnitř se svítilo a z kuchyně se linuly libé vůně. V krbu plápolal oheň a na servírovacím stolku před ním bylo prostřeno pro dvě osoby. Odložila jsem lékařskou brašnu na pohovku, rozhlížela se a naslouchala. Z mé pracovny se halou nesl tichý, rychlý klapot kláves.

„Lucy?“ zvolala jsem, odložila rukavice a rozepnula si kabát.

„Tady jsem.“ Klapot kláves neustal. „Co jsi uvařila?“

„Večeři.“

Zamířila jsem do pracovny a spatřila neteř, která seděla u psacího stolu a soustředěně hleděla na monitor počítače. Zatrnulo mi, když jsem si všimla, co je na obrazovce. Pracovala s Unixem. Podařilo se jí proniknout do počítače v úřadu.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptala jsem se. „Neprozradila jsem ti provolbu, jméno uživatele, heslo, nic.“

„Ani jsi nemusela. Našla jsem si dávkový soubor. Navíc tu máš kódované programy se svým uživatelským jménem a heslem, aby tě počítač opakovaně nevyzýval k jejich zadání. Je to dobrá, ale riskantní zkratka. Tvoje uživatelské jméno zní Marley a heslo mozek.“

„Jsi nebezpečná.“ Přitáhla jsem si židli.

„Kdo je Marley?“ Nepřestala datlovat.

„Při laboratorních pracích na fakultě platil přísný zasedací pořádek. Vedle mě seděl dva roky Marley Scates. Specializoval se na neurochirurgii.“ „Milovala jsi ho?“

„Nerandila jsem s ním.“

„Miloval on tebe?“

„Moc se vyptáváš, Lucy. Nemůžeš se ptát lidí na všechno, co tě zajímá.“

„Můžu. Nemusí mi ovšem odpovědět.“

„Jsi agresivní.“

„Myslím, že jsem zjistila, jak se někdo dostal do tvého adresáře, teto Kay. Vzpomínáš, jak jsem ti říkala o superuživatelích uložených v softwaru?“

„Ano.

„Je tu jeden demonstrační program spojený s kořenovými privilegii a nezabezpečený heslem. Někdo toho využil a já ti ukážu, jak to pravděpodobně udělal.“ Zatímco vykládala, její prsty se neustále proháněly po klávesnici. „Teď si vyvolávám menu pro správu sítě, abych se přihlásila do systému. Budeme hledat konkrétního uživatele. V tomto případě s kořenovými privilegii. Teď stačí ťuknout na g a šipkou nahoru. Tady to máme.“ Ukázala prstem na řádku na obrazovce.

„Šestnáctého prosince v 17.06 se někdo přihlásil do systému ze zařízení ttyl4. Tato osoba disponovala kořenovými privilegii a předpokládám, že pronikla do tvého adresáře. Nevím, co ten člověk hledal. Ale po dvaceti minutách v 17.26 se pokusil odeslat zprávu „Nemohu najít“ na tty07 a nechtěně založil soubor. Odhlásil se v 17.32, celkem se snažil dvacet šest minut. Mimochodem, nezdá se, že by něco vytiskl. Ověřila jsem si to v manipulačním programu tiskáren, záznam o tisku chybí. Jinak jsem nezjistila nic pozoruhodného.“

„Dovol, abych si to ujasnila. Někdo se pokusil odeslat zprávu z ttyl4 na tty07,“ shrnula jsem.

„Ano. Mrkla jsem se, co je to za zařízení. V obou případech jde o terminály.“

„Jak zjistíme, v čí kanceláři jsou ty terminály?“

„Překvapilo mě, že jsem nikde nenarazila na seznam. Zatím jsem ho nenašla. Jestli všechno selže, dá se to zjistit podle kabelů, které vedou k terminálům. Obvykle mívají štítky. Jestli tě zajímá můj názor, tvoje počítačová analytička nešpioní. Především proto, že zná tvoje uživatelské jméno a heslo a obešla by se bez demonstračního programu. Navíc předpokládám, že v její kanceláři je systémový terminál.“

„Ano.“

„Systémový terminál má název ttyb.“ „Výborně.“

„Jiný způsob, jak vypátrat, kdo to provedl, je navštívit kanceláře zaměstnanců v době, kdy tam zrovna nejsou, ale neodhlásili se ze systému. Stačí otevřít UNIX, vyťukat kdo jsem?’ a systém ti odpoví.“

Odstrčila křeslo a vstala. „Doufám, že ti vyhládlo. Máme kuřecí prsíčka a chlazený salát z divoké rýže s oříšky kešu, paprikou a sezamovým olejem. Navíc je tu chleba. Funguje ti gril?“

„Je jedenáct pryč a venku sněží.“

„Já přece nechci jíst venku. Jen to kuře opeču na rožni.“

„Kde ses naučila vařit?“

Vydaly jsme se do kuchyně.

„Od mámy ne. Proč myslíš, že jsem byla takový cvalík? Protože jsem jedla blafy, co pořád kupovala. Zákusky, pizzu a zapíjela jsem to sladkou limonádou. Kvůli mámě mě budou celej život trápit žravé buňky.“

„Musíme probrat dnešní odpoledne, Lucy. Kdyby ses vrátila o chvilku později, pátrala by po tobě policie.“

„Posilovala jsem půldruhé hodiny, pak jsem si dala sprchu.“

„Byla jsi pryč čtyři a půl hodiny.“

„Nakupovala jsem a zařídila pár drobností.“ „Proč jsi v autě nebrala telefon?“

„Předpokládala jsem, že někdo volá tobě. Navíc to s takhle instalovaným telefonem neumím. Naproti tomu mi už není dvanáct, teto Kay.“

„Já vím. Ale nevyznáš se tu a nikdy jsi nejezdila na sněhu. Bála jsem se o tebe.“

„Promiň,“ řekla.

Jedly jsme u krbu, obě jsme seděly na podlaze u servírovacího stolku. Zhasla jsem světlo. Plameny poskakovaly a stíny tančily po stěnách, jako by oslavovaly kouzlo chvíle, kterou nám nabídl život.

„Co si přeješ k Vánocům?“ zeptala jsem se a chopila se sklenice vína.

„Naučit se střílet,“ odpověděla.

Kapitola 5

Lucy pracovala na počítači dlouho do noci, a když mě budík probudil do časného pondělního rána, neslyšela jsem, že by se byť jen pohnula. Roztáhla jsem v ložnici závěsy a chvilku jsem pozorovala, jak prachové vločky víří v osvětleném patiu. Napadlo hodně sněhu a sousedé zatím nejevili známky života. Vypila jsem kávu, prolétla noviny, oblékla se, a když jsem došla skoro ke dveřím, otočila jsem se. Přestože Lucy už nebylo dvanáct let, nemohla jsem odejít, aniž bych se na ni podívala.

Vklouzla jsem k ní do pokoje. Spala na boku zachumlaná do prostěradel, prošívaná přikrývka se z větší části svezla na podlahu. Dojalo mě, že má na sobě tepláky, které si vybrala z mé garderoby. Nikdy předtím jsem si nepřála, aby jiná lidská bytost spala v čemkoli z mého šatníku, ale teď jsem ji opatrně přikryla, abych ji nevzbudila.

Jízda do centra byla strašlivá, záviděla jsem těm, jejichž firmy v důsledku vytrvalého sněžení zůstaly zavřené. Ti, kteří se netěšili nečekané dovolené, se ploužili po vozovce, při sebemenším dotyku brzdového pedálu se dostávali do smyku a vyhlíželi zacákaným čelním sklem, nepříliš účinně očišťovaným stěrači. Přemýšlela jsem, jak vysvětlím Margaret, že moje sedmnáctiletá neteř považuje naši počítačovou síť za nedostatečně zabezpečenou. Kdo pronikl do mého adresáře a proč Jennifer Deightonová volávala moje účastnické číslo a vždycky zavěsila?

Dorazila jsem do úřadu až v půl deváté, zamířila jsem k márnici, ale uprostřed chodby jsem se zmateně zastavila. Někdo ke dveřím lednice z nerezavějící oceli nedbale odstavil vozík s mrtvolou přikrytou prostěradlem. Podle štítku připevněného k palci na noze jsem zjistila, že tělesná schránka patří Jennifer Deightonové, a rozhlédla jsem se. V protější kanceláři ani v rentgenové komoře nikdo nebyl. Otevřela jsem dveře do pitevny a spatřila Susan, už převlečenou do pracovního stejnokroje, jak vyťukává telefonní číslo. Rychle zavěsila a nervózně pozdravila: „Dobré ráno.“

„Jsem ráda, že jste dorazila.“ Rozepínala jsem si kabát a zvědavě ji pozorovala.

„Přivezl mě Ben,“ řekla. Ben byl můj administrátor a vlastnil džíp s pohonem všech čtyř kol. „Zatím jsme tu jen tři.“

„Fielding se neobjevil?“

„Volal před několika minutami, prý nemůže vyjet od domu. Řekla jsem mu, že zatím máme jen jeden případ, a pokud nějaký přibude, Ben pro něho zajede.“

„Víte, že náš případ parkuje na chodbě?“

Zaváhala, zrudla. ,Vezla jsem ji na rentgen, když zazvonil telefon. Promiňte.“

„Zvážila jste ji a změřila?“

„Ne.“

„Tak do toho.“

Vyběhla z pitevny, dřív než jsem stačila cokoli dodat. Úředníci a vysoce kvalifikovaní odborníci, kteří pracují v laboratořích o patro výš, vstupují do budovy a odcházejí zadním traktem kolem márnice, protože se tak snáz dostanou na parkoviště. Chodí tudy rovněž údržbáři a opraváři. Nechat jen tak bez dozoru mrtvolu uprostřed chodby je velmi nezodpovědné a může to dokonce ohrozit případ zničit důkazy potřebné pro soudní jednání by byla hračka.

Susan se vrátila s vozíkem a pustily jsme se do práce; z pronikavého pachu rozkládajícího se těla se zvedal žaludek. Vzala jsem si z police rukavice a plastovou zástěru, na psací desku s klipsem jsem přicvakla příslušné formuláře. Susan mlčela a čišelo z ní napětí. Když přešla ke kontrolnímu panelu, aby seřídila mostní váhu vybavenou počítačem, všimla jsem si, že se jí třesou ruce. Možná trpí ranní nevolností, pomyslela jsem si.

„Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se.

„Jsem trochu unavená.“

„Jinak nic?“

„Kdepak. Váží rovných dvaaosmdesát kilogramů.“

Převlékla jsem se do zeleného kompletu a odebrala jsem se přes chodbu do rentgenové komory, kde jsme mrtvolu přesunuly z vozíku na stůl. Odkryla jsem prostěradlo a vsunula jí pod krk podložku, aby ho nezakrývala brada. Pokožka na krku byla čistá, neulpěly na ní saze a špína, neboť zatímco běžel motor, svezla se na sedadle v autě stranou a brada jí spočívala na prsou. Nezpozorovala jsem žádná povrchová zranění, žádné oděrky ani zlomené nehty. Rovněž nos nijak neutrpěl. Nekousala se do rtů ani si nepřekousla jazyk.

Susan připravovala rentgen a já jsem prohlížela lupou oběť ležící na zádech. Objevila jsem mnoho sotva viditelných bělavých vláken, pravděpodobně z prostěradla či přikrývky, dále pak taková, která se podobala těm, co ulpěla na chodidlech jejích ponožek. Neměla na sobě žádné šperky a byla pod noční košilí nahá. Vybavila se mi zmuchlaná přikrývka na její posteli, polštáře opřené o čelo a sklenice vody na nočním stolku. V noci, kdy zemřela, si natočila vlasy, svlékla se a zřejmě si v posteli chvíli četla.

Susan vyšla z temné komory, složila ruce na rostoucím bříšku a opřela se o zeď.

„Co o té dámě víme?“ zeptala se. „Byla vdaná?“

„Zřejmě žila sama.“

„Byla zaměstnaná?“

„Pracovala doma.“ Cosi upoutalo mou pozornost. „Čím se živila?“

„Byla něco jako jasnovidka.“ Peříčko bylo očazené a přichytilo se k noční košili na levém boku. Uložila jsem ho do plastového sáčku a snažila si vzpomenout, jestli jsem v domě zahlédla něco péřového. Peří možná vyplňovalo polštáře na posteli.

„Našly se důkazy, že se věnovala magii?“

„Někteří sousedé ji považují za čarodějnici,“ řekla jsem.

„Na základě čeho?“

„Poblíž jejího domu stojí kostel. Od té doby, co se před několika měsíci přistěhovala, se na věži údajně rozsvěcují a zhasínají světla.“

„To je snad legrace.“

„Když jsem odjížděla, viděla jsem na vlastní oči, jak se věž rozsvítila. Předtím tonula ve tmě. A najednou se světla rozzářila.“

„To vypadá divně.“

„Je to divné.“

„Třeba to řídí časový spínač.“

„Sotva. Celonoční rozsvěcování a zhasínání osvětlení není z hlediska spotřeby elektřiny právě šetrné. Pokud se to ovšem opravdu děje celou noc. Já jsem to viděla jen jednou.“

Susan mlčela.

„Možná je to špatnými kontakty, krátkým spojením.“ Pracovala jsem a vážně uvažovala, že do kostela zatelefonuju. Třeba o tom problému nevědí.

„Byly v domě nějaké podivné věci?“

„Křištálové koule. A nevšední knihy.“ Nastalo ticho.

Po chvíli Susan pronesla: „Škoda že jste mi to neřekla dřív.“

„Prosím?“ Vzhlédla jsem. Celá nesvá zírala na mrtvolu. Zbledla.

„Není vám nevolno?“ zeptala jsem se.

„Z takových věcí se mi dělá zle.“

„Z čeho konkrétně?

„Když má někdo AIDS a podobně. Mohla jste mě upozornit. Zvlášť teď’.“

„Není pravděpodobné, že tahle žena měla AIDS nebo…“

„Měla jste mě varovat. Než jsem se jí dotkla.“

„Susan…“

„Chodila jsem do školy s holkou, která byla čarodějnice.“

Ustala jsem v práci. Susan se opírala o zeď a ruce si tiskla na břicho.

„Jmenovala se Doreen. Účastnila se sabatů a v posledním ročníku moji sestru Judy, byly jsme dvojčata, proklela. Judy zahynula při autonehodě čtrnáct dní před maturitou.“

Užasle jsem se na ni zadívala.

„Magie a její projevy mě děsí! Jako před pár měsíci ten kravský jazyk propíchaný jehlami, co přivezla policie. Zabalený v papíru se seznamem mrtvých. Našli to na hrobě.“

„To byl žert,“ připomněla jsem jí tiše. „Někdo koupil v samoobsluze hovězí jazyk a ta jména prostě opsal z náhrobků na hřbitově, jinak tím nic nesledoval.“

„Se satanismem by si člověk neměl zahrávat, ať už vážně, nebo žertem.“ Hlas se jí třásl. „Beru ďábla stejně vážně jako Boha.“

Susan byla dcerou pastora, a dávno se vzdala víry. Nikdy jsem ji neslyšela mluvit o ďáblu nebo Bohu, pouze v kletbách. Domnívala jsem se, že není ani v nejmenším pověrčivá a v tomto směru nervově labilní. Teď’ se málem rozplakala.

„Tak dobře,“ řekla jsem klidně. „Dneska zřejmě bude chybět řada zaměstnanců, ujměte se tedy nahoře telefonů a já to tady dole zvládnu sama.“

Z očí jí vytryskly slzy, pospíšila jsem k ní.

„To se spraví.“ Objala jsem ji kolem ramen a odvedla z místnosti. „No tak,“ řekla jsem jemně, když se o mne opřela a rozvzlykala se. „Ben vás odveze domů, chcete?“

Přikývla a zašeptala: „Promiňte. Promiňte.“ „Potřebujete si jen trochu odpočinout.“ Usadila jsem ji na židli v kanceláři vedle márnice a sáhla po telefonu.

Jennifer Deightonová se nenadýchala oxidu uhelnatého nebo sazí, protože v době, kdy se ocitla v autě, už nežila. Byla nepochybně zavražděna, v průběhu odpoledne jsem nechávala Marinovi jeden naléhavý vzkaz za druhým, aby se mi ozval. Několikrát jsem se pokusila zjistit, jak se daří Susan, ale její telefon jen nekonečně vyzváněl.

„Znepokojuje mě to,“ svěřila jsem se Benu Stevensovi. „Susan nebere telefon. Když jste ji vezl domů, nezmínila se, že se chystá někam ven?“

„Prohlásila, že si lehne.“

Seděl za psacím stolem a probíral se haldou výjezdů z počítače. Rádio na knihovně tiše vyhrávalo rokenrol, Ben popíjel minerálku s mandarinkovou příchutí. Stevens byl mladý, chytrý, vypadal chlapecky a slušelo mu to. Pilně pracoval a taky si pilně užíval po barech, jak jsem se doslechla. Byla jsem přesvědčena, že místo administrátora v mém úřadu je pro něho jen odrazovým můstkem k něčemu lepšímu.

„Asi ztlumila telefon, aby mohla spát,“ řekl a dál ťukal do kalkulačky.

„Snad.“

Nato mi stručně vylíčil naše aktuální rozpočtové strasti. Navečer, když už se šeřilo, mi Stevens zatelefonoval.

„Volala Susan. Prý zítra nepřijde. A právě mám na drátě Johna Deightona. Tvrdí, že je bratr Jennifer Deightonové.“

Stevens mi přepojil hovor.

„Zdravíčko. Prej jste pitvala moji sestru,“ zamumlal mužský hlas. „Teda, moje sestra je Jennifer Deightonová.“

„Jak se prosím jmenujete?“

„John Deighton. Žiju v Columbii, v Jižní Karolíně.“

Vzhlédla jsem, protože ve dveřích mé kanceláře stanul Marino, a pokynula jsem mu, aby se posadil.

„Prej si zavedla hadici od výfuku do auťáku a spáchala sebevraždu.“

„Kdo vám to řekl?“ zeptala jsem se. „A mohl byste mluvit zřetelněji?“

Zaváhal. „Jméno si nepamatuju, měl jsem si ho poznamenat, jenže mnou to strašně otřáslo.“

Neznělo to jako slova otřeseného člověka. Mluvil přidušeně, stěží jsem slyšela, co říká.

„Velmi mě to mrzí, pane Deightone,“ řekla jsem. „Ale o jakoukoli informaci ohledně smrti vaší sestry musíte požádat písemně. Zároveň potřebuju, abyste k písemné žádosti přiložil nějaký listinný důkaz, že jste blízký příbuzný.“

Neodpověděl.

„Haló?“ dožadovala jsem se reakce. „Haló?“ Ozval se oznamovací tón.

„To je divné,“ řekla jsem Marinovi. „Víš o nějakém Johnu Deightonovi? Prohlašuje se za bratra Jennifer Deightonové.“

„To byl on? Ksakru. Snažíme se ho sehnat.“ „Prý ho někdo vyrozuměl o její smrti.“ „Nevíš, odkud volal?“

„Zřejmě z Columbie v Jižní Karolíně. Zavěsil mi.“

To Marina už tolik nezajímalo. „Jdu právě od Vandera,“ řekl. Neils Vander je náš hlavní odborník na otisky prstů. „Prohlídnul auťák Jennifer Deightonové, knížky na nočním stolku a básničku, kterou někdo zastrčil do jedný z nich. S tím čistým listem papíru z postele ještě není hotov.“

„Co zjistil?“

„Jenom málo. V případě potřeby prožene otisky prstů počítačem. Většina pravděpodobně patří jí. Prosím.“ Položil na můj psací stůl papírový sáček. „Hezky si počti.“

„Radši ať ty otisky prožene počítačem hned,“ pronesla jsem zachmuřeně.

V Marinových očích se mihl stín. Třel si spánky.

„Jennifer Deightonová rozhodně nespáchala sebevraždu,“ informovala jsem ho. „Obsah oxidu uhelnatého činil míň než sedm procent. V dýchacích cestách se nezachytily saze. Plet se jí zbarvila do růžova zimou, ne otravou oxidem uhelnatým.“

„Ježíšikriste,“ vydechl.

Hrábla jsem do papírů před sebou a podala mu zprávu o vyšetření zemřelé, otevřela jsem obálku a vytáhla polaroidové fotografie krku Jennifer Deightonové.

„Jak vidíš, nejsou tu žádná zevní poranění,“ pokračovala jsem.

„A co ta krev na sedadle v autě?“

„Krvácení nastalo v důsledku posmrtného puzení. Tělo se začínalo rozkládat. Nenašla jsem žádné oděrky, zhmožděniny ani škrábance. Ale tady,“ ukázala jsem na snímek krku z pitvy, „má nepravidelný krevní výron ve sternomastoidálním svalstvu. Taky je tu fraktura pravých rohů jazylky. Zemřela udušením v důsledku tlaku na krk…“

Marino mě halasně přerušil. „Takže ji někdo zardousil?“

Podala jsem mu další fotografii. „V obličeji měla tečkovité krevní výrony, což odpovídá rdoušení. Ano. Stala se obětí vraždy a asi by bylo dobré podržet to v tajnosti tak dlouho, jak to půjde.“

„Co bych to vytruboval.“ Zadíval se na mne krhavýma očima. „Teď tu debatujeme, a já mám na krku dalších osm neobjasněných vražd. V Henriku se na Eddieho Heathe vykašlali a klukův táta mi telefonuje skoro denně. Nehledě na válku drogových gangů v Mosby Court. Mám vesele zasraný Vánoce. Tohle mi ještě scházelo.“

„Jennifer Deightonová by o nějaký humbuk taky nestála, Pete.“

„Pokračuj. Co jsi ještě zjistila?“

„Trpěla vysokým krevním tlakem, jak se zmínila její sousedka paní Claryová.“

„Chm,“ odfrkl si a odtrhl ode mne oči. „To sis bezpečně ověřila?“

„Trpěla ventrikulární hypertrofií, zvětšením levé srdeční komory.“

„To je důsledek vysokého krevního tlaku?“

„Ano. Měla bych najít fibrilní změny v ledvinových mikrovaskulárách nebo ranou nefrosklerózu. Předpokládám, že v důsledku hypertenze postihly mozek změny v cerebrálních arteriolách, ale s jistotou to můžu konstatovat, až uvidím tkáň pod mikroskopem. „Vysoký krevní tlak tedy mozkové a ledvinové buňky zabíjí?“

„Dá se to tak říct.“

„Co ještě víme?“

„Už nic podstatného.“

„Jak to vypadá s obsahem žaludku?“

„Maso, nějaká zelenina, obsah zčásti strávila.“ „Co alkohol nebo drogy?“

„Alkohol nepila. Testy na drogy se provádějí.“ „Nebyla znásilněna?“

„Nenašla jsem poranění nebo jiné důkazy o sexuálním násilí. Provedla jsem výtěr kvůli případné přítomnosti spermatu, ale výsledky ještě nemám. Ani pak ovšem nebudeme mít úplnou jistotu.“

Marino se tvářil záhadně.

„Co tě trápí?“ zeptala jsem se konečně.

„Uvažuju, jak to pachatel narežíroval. Dal si spoustu práce s tím, abychom si mysleli, že se otrávila výfukovými plyny. Přitom dáma byla mrtvá dřív, než ji dovlekl do auta. Domnívám se, že neměl v úmyslu odkráglovat ji v domě. Co když ji chtěl jen přidusit, jenže do toho dal víc síly a ona zemřela? Možná nevěděl, že si zdravotně nestojí zrovna valně, a tak ji zabil nechtěně dřív.“

Zavrtěla jsem hlavou. „To nesouvisí s vysokým krevním tlakem.“

„Tak mi pověz, jak zemřela.“

„Předpokládejme, že útočník je pravák, levou paži jí ovinul kolem krku a pravou rukou přitáhl její levé zápěstí k pravému.“ Názorně jsem to předvedla. „Výsledkem velkého tlaku na krk byla fraktura pravého většího rohu jazylky. Přehradily se horní cesty dýchací a téměř zneprůchodnila krční tepna. Nedostával se jí kyslík, lapala po vzduchu. Někdy tlak na krk způsobí bradykardii, zpomalení srdeční činnosti, oběť při tom trpí arytmií.“

„Můžeš na základě pitvy konstatovat, jestli útočník sevřel krk, aby ji jen přidusil, a přitom ji zardousil? Jinými slovy, co když ji chtěl jen přemoct, ale dal do toho moc síly?“

„To medicínskou cestou nezjistím.“

„Ale možný by to bylo?“

„Spadá to do rámce možností.“

„No tak, doktorko,“ reagoval Marino podrážděně. „Netvař se, jako bys seděla na lavici svědků, ano? Nejsme snad v kanceláři jen my dva?“

Byli jsme sami. Den mě dost vyčerpal. Většina zaměstnanců se dneska nedostavila do práce a Susan si počínala prapodivně, Jennifer Deightonová, pro mne donedávna neznámý člověk, se mi patrně pokoušela volat, poté byla zavražděna a muž, který se vydával za jejího bratra, mi zavěsil. Stranou ponechávám Marinovu mizernou náladu. Kdykoli jsem cítila, že se přestávám ovládat, až příliš jsem lpěla na objektivitě.

„Poslyš, pachatel mohl nasadit škrtící chvat, aby ji přemohl, dát do toho víc síly a omylem ji zardousit,“ řekla jsem. „Ano, mohl si dokonce myslet, že ji jen ochromil, a když ji posadil do auta, možná netušil, že je mrtvá.“

„Pak máme co činit s natvrdlým srágorou.“

„To bych na tvém místě netvrdila. Ale jestli si zítra přečte v novinách, že Jennifer Deightonová byla zavražděna, dost ho to překvapí. Bude dumat, co pokazil. Proto doporučuju zatím to novinářům zamlčet.“

„Bez problémů. Mimochodem, to, že jsi neznala Jennifer Deightonovou, ještě neznamená, že ona neznala tebe.“

Čekala jsem na vysvětlení.

„Přemýšlel jsem o těch tvých trablích s telefonem. Lidi tě znají z televize, z novin. Možná tušila, že po ní někdo jde, nevěděla, kam se vrtnout, tak se obracela o pomoc k tobě. Ale když zaslechla tvůj záznamník, zazmatkovala a nenechala ti vzkaz.“

„To je dost deprimující.“

„Skoro všechno, o čem v souvislosti s tímhle případem uvažujeme, je deprimující.“ Vstal ze židle.

„Udělej mi laskavost, Pete,“ požádala jsem. „Rozhlédni se znovu v jejím domě. Potřebuju vědět, jestli tam nejsou péřové polštáře, bundy, péřová prachovka, zkrátka cokoli s peřím.“

„Proč?“

„Našla jsem peříčko na její noční košili.“

„A tak. Dám ti vědět. Jedeš domů?“

Podívala jsem se za něho, neboť jsem zaslechla, jak se dveře výtahu otevřely a zavřely. „To byl Stevens?“ zeptala jsem se.

„Ano.“

„Než pojedu, musím vyřídit ještě pár věcí,“ řekla jsem.

Jakmile Marino nastoupil do výtahu, přešla jsem k oknu na konci chodby a přehlédla parkoviště za zadním traktem. Chtěla jsem se ujistit, že džíp Bena Stevense odjel. Byl pryč, a tak jsem sledovala, jak Marino vychází z budovy a našlapuje po uježděném sněhu ozářeném veřejným osvětlením. Doplahočil se k autu, zastavil se a rázně si oklepával z podrážek nalepený sníh, jako když kočka setřásá vodu, načež usedl za volant a nastartoval. Bůh chraň, aby něco poskvrnilo dokonale čistý a voňavý interiér jeho svatyně. Uvažovala jsem, jaký má asi Marino o Vánocích program, a zlobila se na sebe, že mě nenapadlo pozvat ho na večeři. Budou to jeho první Vánoce po rozvodu s Doris.

Vracela jsem se opuštěnou chodbou a nakoukla do každé kanceláře; zajímaly mě počítačové terminály. Bohužel žádný nepracoval v systému a jediný kabel označený štítkem s číslem byl u Fieldingova zařízení. Nebylo to tty07 ani ttyl4. Zklamaná jsem odemkla dveře Margaretiny kanceláře a rozsvítila.

Vypadalo to tam, jako by se místností přehnala vichřice, psací stůl posetý papíry, knihy halabala nacpané do knihovny nebo prostě odložené na podlahu, to odpovídalo normálu. Z tiskárny visel nekonečný papír jako měch tahací harmoniky, samolepicí lístečky s nerozluštitelnými vzkazy a telefonními čísly zdobily stěny a monitory. Počítač bzučel jako hmyz a světlo se odráželo od řady modemů na polici. Usedla jsem do křesla před systémový terminál, otevřela zásuvku po své pravici a rychle se probírala deskami s tabulkami souborů. Některé nesly slibné nápisy „Uživatelé“ a „Síť“, ale z ničeho jsem nevyčetla to, co jsem potřebovala vědět. Váhala jsem, co dál, rozhlížela se a všimla si tlustého svazku kabelů, který se zvedal za počítačem, směřoval po stěně vzhůru a mizel ve stropě. Každý kabel byl označen štítkem.

Jak tty07, tak tty14 ústily přímo do počítače. Vytáhla jsem ze zásuvky nejdřív tty07 a chodila od terminálu k terminálu, abych zjistila, který jsem odpojila. Nefungoval terminál v kanceláři Bena Stevense, zapojila jsem tedy kabel a terminál znovu ožil. Nato jsem se vydala po stopách kabelu tty14 a udivilo mě, že odpojení se nikde neprojevilo. Terminály na psacích stolech všech mých spolupracovníků fungovaly. Vzpomněla jsem si na Susan. Její kancelář se nalézala až dole u márnice.

Odemkla jsem dveře a v okamžiku, kdy jsem vstoupila do kanceláře, jsem zaznamenala dvě skutečnosti. Nebyly tam žádné osobní věci, například fotografie a různé drobnosti, a polici nad psacím stolem vyplňovaly příručky o Unixu, SQL a WordPerfectu. Matně se mi vybavilo, že Susan na jaře absolvovala několik počítačových kurzů. Zapnula jsem monitor, přihlásila se do systému a užasla jsem, že mě akceptoval. Terminál zůstal napojený, nemohl to být ttyl4. A pak jsem si uvědomila něco tak samozřejmého, že bych se rozesmála, kdyby mě to nevyděsilo.

Vyběhla jsem nahoru, stanula ve dveřích vlastní kanceláře a rozhlížela se jako někdo, kdo se tam ocitl poprvé. Psací stůl kolem počítače tonul pod laboratorními zprávami, papírky se vzkazy, úmrtními listy a stránkovou korekturou učebnice soudní patologie, na níž jsem pracovala; vedle na stole s mikroskopem to nevypadalo líp. U stěny stály tři vysoké registratury, na druhé straně pohovka dostatečně vzdálená od knihoven, aby se dala obejít a mohla jsem snadno vylovit knihy i z nejspodnějších přihrádek. Přímo za mou židlí byl dubový kabinet, který jsem objevila v magistrátním skladu vyřazeného nábytku. Zásuvky byly opatřeny zámky, využívala jsem ho jako vhodné skrýše pro svou kabelku a živé, zvlášť citlivé případy. Klíče jsem schovávala pod telefonem a úkryt jsem změnila právě ve čtvrtek, kdy Susan během pitvy Eddieho Heathe rozbila sklenice s formalinem.

Neznala jsem číslo vlastního terminálu, protože jsem ho k ničemu nepotřebovala. Usedla jsem k psacímu stolu, vytáhla zásuvku s klávesnicí a přihlásila se do systému, ale počítač mé příkazy ignoroval. Odpojením tty14 jsem odpojila sebe.

„Zatraceně,“ zašeptala jsem a krev mi ztuhla v žilách. „Zatraceně!“

Neodeslala jsem žádné zprávy na administrátorův terminál. Nevyťukala jsem slova „Nemohu najít“. Když ve čtvrtek pozdě odpoledne náhodně vznikl nový soubor, byla jsem zrovna v márnici. Susan nikoli. Dala jsem jí klíče a doporučila jí, aby si lehla na pohovku v mé kanceláři, dokud se nevzpamatuje z formalinových výparů. Co když pronikla nejen do mého adresáře, ale probírala se spisy a dokumenty na psacím stole? Nepokusila se odeslat zprávu Benu Stevensovi, protože nenašla, co je zajímalo?

Náhle ve dveřích stanul jeden z laboratorních techniků z horního patra a zadíval se na mne.

„Dobrý večer,“ zamumlal a hrábl do papírových desek, knoflíky laboratorního pláště zapnuté až k bradě. Vytáhl několikastránkovou zprávu, vešel a podal mi ji.

„Chtěl jsem vám to dát do přihrádky, ale protože jste ještě tady, tak vám to radši předám osobně,“ řekl. „Zkoumal jsem to, co se uchytilo ve zbytcích lepidla na zápěstích Eddieho Heathe.“

„Stavební hmoty?“ otázala jsem se, když jsem přelétla očima první stránku zprávy.

„Ano. Barva, štuk, dřevo, cement, azbest, sklo. Takovou změť obvykle nacházíme v souvisiosti s loupežemi, často na oblečení, v záložkách kalhot, v kapsách, na botách a podobně.“

„Co bylo na oblečení Eddieho Heathe?“

„Stopy po některých z těch látek.“

„A barvy? Jak je to s nimi?“

„Našel jsem otěry a odprýsknuté barvy pěti různých typů. Tři úlomky byly vrstevnaté, jako by někdo něco přemaloval několikrát.“

„Pocházejí z motorových vozidel nebo staveb?“ vyptávala jsem se.

„Z motorového vozidla pochází jediný, jemný akrylový lak, takový používají na vrchní krycí vrstvu při výrobě aut u General Motors.“

Možná se barva odštípla z vozidla, jímž unesli Eddieho Heathe, pomyslela jsem si. Ale taky mohla být z kteréhokoli jiného auta.

„O jakou jde barvu?“

„O modrou.“

„Přichytila se k ní jiná vrstva?“ „Ne.“

„Co obsahovala drť z chodníku na místě, kde se našla mrtvola? Požádala jsem Marina, aby vám předal, co tam seberou.“

„Písek, hlína, úlomky dlažby plus změť všeho možného, co se dá čekat u kontejneru. Taky sklo, papír, popel, pylový spad, rez, rostlinné látky.“

„Tedy něco jiného, než co se našlo na zápěstí, ne?“

„Ano. Podle mě mu spoutali i uvolnili zápěstí tam, kde se vyskytovala tříšť stavebních materiálů a ptáci.“

„Ptáci?“

„Viz třetí strana zprávy,“ upozornil mě. „Našel jsem hodně peříček.“

Když jsem přijela domů, Lucy tak překypovala aktivitou, až mi to lezlo na nervy. Očividně neměla čím vyplnit den, a tak přeorganizovala mou pracovnu. Místo změnila laserová tiskárna, stejně tak modem a počítačové manuály a příručky.

„Proč jsi to udělala?“ zeptala jsem se.

Seděla na mé židli, zády ke mně, a odpověděla mi, aniž se otočila nebo sebeméně zvolnila tempo prstů, které se hbitě proháněly po klávesnici. „Takhle je to mnohem smysluplnější.“

„Nemůžeš vtrhnout do něčí pracovny a obrátit všechno vzhůru nohama, Lucy. Jak by se ti líbilo, kdybych provedla totéž já tobě?“

„U mě bys neměla důvod něco přemisťovat. Všechno

jsem uspořádala racionálně.“ Přestala ťukat a otočila se i s křeslem. „Podívej, teď dosáhneš na tiskárnu a nemusíš vstát ze židle. Na knihy zrovna tak, naproti tomu ti nepřekáží modem. Na modem bys neměla pokládat knihy, šálky s kávou a další věci.“

„Byla jsi tu celý den?“ zeptala jsem se.

„Kde bych měla být? Vzala sis auto. Jen jsem si v okolí trochu zaběhala. Zkusila jsi někdy běhat na sněhu?“

Přitáhla jsem si židli, otevřela kufřík a vytáhla papírový sáček, který mi dal Marino.

„Takže potřebuješ auto?“

„Cítím se tu uvázaná.“

„Kam chceš jet?“

„Do tvého klubu. Možná i jinam. Chci mít možnost volby. Co je v tom pytlíku?“

„Knihy a báseň, které mi dal Marino.“

„Odkdy se zajímá o literaturu?“ Vstala a protáhla se. „Uvařím bylinkový čaj. Dáš si taky?“

„Kávu, prosím.“

„Škodí ti,“ utrousila a vyšla z místnosti.

„Kčertu,“ ulevila jsem si, když jsem vytáhla knihy a báseň ze sáčku a umazala si ruce a šaty od červeného fluorescenčního prášku.

Neils Vander pečlivě provedl obvyklé testy, ale zapomněla jsem na jeho zálibu v nové hračce. Před několika měsíci získal alternativní světelný zdroj a vyřadil laser do šrotu. LumaLite, „třistapadesátiwattová vysokonapěťová zesílená oblouková lampa s vysoce jasovým modrým světlem“, jak Vander rád každému vysvětloval, kdykoli se naskytla příležitost, osvětluje prakticky neviditelné vlasy a vlákna oranžovou barvou. Skvrny po spermatu a drogách se rozzáří jako slunce a nejlepší je, že světlo vytáhne otisky prstů, které byly dosud neviditelné.

Vander podrobil paperbacková vydání románů z nočního stolku Jennifer Deightonové mnohostrannému zkoumání. Umístil knihy do skleněného válce a vystavil výparům esteru kyseliny kyanoakrylové, na něž reagují složky lidského potu. Pak posypal lesklé obálky červeným fluorescenčním práškem, který jsem teď měla všude na sobě. Nakonec knihy nasvítil chladně modrým jasem reagenční lampy, když předtím potřísnil stránky purpurovým ninhydrinem. Doufala jsem, že se za tolik námahy dočká odměny. Já jsem si svůj díl vybrala očistou v koupelně.

Ze zběžné četby Pařížské třpytky jsem nezmoudřela. Román pojednával o kruté vraždě děvčete černé pleti; nepochopila jsem, zda nějak souzněl s vnitřním světem Jennifer Deightonové. V Sethově vyprávění kdosi zřejmě z jiného života poněkud strašidelným způsobem sděloval prostřednictvím autora svůj osud. Nepřekvapilo mě, že slečna Deightonová, která komunikovala s jinými světy, četla něco takového. Nejvíc mě zaujala báseň.

Kdosi ji napsal na stroji na list kancelářského papíru, nyní purpurově potřísněný ninhydrinem a uložený v plastovém obalu.

JENNY

Jenny líbávala

líc i rub staré pence,

co na krku jí

visela na bavlnce.

V jarním slunci

na cestě prašné,

co vedla v lukách,

spatřil tu minci

a věnoval ji Jenny.

Nevyznal se z lásky

slovy,

věřil, že jí to pence

poví.

Zežloutla louka, podzim

vysál šťávu života

i z něho.

Až na dno jezera

klesla mince,

co visela kdysi

na bavlnce.

Báseň nebyla datována, chybělo jméno autora. List papíru měl ostré přehyby, kdosi ho nadvakrát přeložil. Vstala jsem a přešla do obývacího pokoje, kde Lucy naservírovala kávu a čaj a prohrabovala oheň v krbu.

„Nemáš hlad?“ zeptala se.

„Po pravdě řečeno mám,“ přiznala jsem, zahleděla se znovu na text básně a hloubala jsem, co znamená. Byla opěvovanou „Jenny“ Jennifer Deightonová? „Co by sis nejradši dala k jídlu?“ zeptala jsem se.

„Budeš se divit, ale steak. Ovšem jen z krávy, kterou nekrmili chemikáliemi,“ řekla Lucy. „Nemohla bys tenhle týden jezdit služebním autem? Ráda bych si půjčila tvoje.“

„Pokud nemám pohotovost, nejezdívám služebním autem domů.“

„Včera jsi jela na místo činu a oficiálně jsi neměla pohotovost. Fakticky držíš pohotovost pořád, teto Kay.“

„Dobře, provedeme to takhle. Vyrazíme na nejlepší steak ve městě. Potom se zastavíme v úřadu, já přesednu do kombíka a ty pojedeš domů mým autem. Místy je na silnici pořád náledí. Slib mi prosím, že budeš zvlášť opatrná.“

„Nikdy jsem nebyla u tebe v práci.“ „Provedu tě, jestli chceš.“

„Kdepak. V noci ne.“

„Mrtví ti neublíží.“

„Ale ano,“ namítla Lucy. „Táta mi ublížil, když umřel. Zavinil, že mě vychovávala máma.“ „Pojďme si vzít kabáty.“

„Proč vždycky, když se dotknu problémů naší nefunkční rodiny, změníš téma?“

Zamířila jsem do ložnice pro kabát. „Nechceš si půjčit moji černou koženou bundu?“

„Vidíš, děláš to zase,“ vykřikla.

Celou cestu do vyhlášené restaurace jsme se hádaly; než jsem zaparkovala, rozbolela mě hlava a byla jsem sama sebou dokonale znechucená. Lucy mě vyprovokovala, že jsem zvýšila hlas, jediný člověk, komu se to jinak spolehlivě daří, je moje matka.

„Proč jsi tak úporná?“ zašeptala jsem jí do ucha, když nás uvedli ke stolu.

„Jakmile s tebou začnu mluvit o něčem choulostivém, vykrucuješ se,“ odpověděla.

Ihned se objevil číšník a otázal se, co si dáme k pití. „Skotskou se sodou,“ řekla jsem.

„Tonik s citronem,“ objednala si Lucy. „Neměla bys pít, když řídíš.“

„Dám si jen jednu. Ale máš pravdu. Neměla bych si dát ani skleničku. Vidíš, zase mě peskuješ. Jak chceš mít přátele, když se do lidí věčně navážíš?“

„Kvůli přátelům si nedám nohu za krk.“ Uhnula očima. „Všichni čekáte, že budu mít přátele. Třeba o přátele ani nestojím. Většina lidí mě totiž nudí.“

Beznaděj mi sevřela srdce. „Myslím, že stojíš o přátele víc než kdokoli, koho znám, Lucy.“

„Věřím, že si to myslíš. A nejspíš si taky myslíš, že bych se měla za pár let vdát.“

„Vůbec ne. Upřímně řečeno doufám, že se s tím neukvapíš.“

„Když jsem dneska brouzdala tvým počítačem, objevila jsem soubor s názvem ,tkáně`. Proč jsi založila takový soubor?“ zeptala se neteř.

„Protože se právě zabývám jedním velmi složitým případem.“

„Tím klukem Eddiem Heathem? Narazila jsem na hlášení o jeho případu. Našli ho bez šatů u kontejneru na odpadky. Někdo mu vyříznul kusy kůže.“

„Neměla by sis číst v případech, Lucy,“ řekla jsem, když náhle pípl můj pager. Odepnula jsem ho od pásku na sukni a pohlédla na číslo.

„Omluv mě na okamžik,“ řekla jsem a vstala od stolu, právě když číšník nesl pití.

Našla jsem telefonní automat. Bylo už skoro osm hodin.

„Potřebuju s vámi mluvit,“ řekl Neils Vander; byl ještě v práci. „Měla byste sem přijet a rovnou s sebou vezměte kartičky s otisky prstů Ronnieho Waddella.“

„Proč?“

„Máme tu bezprecedentní problém. Zavolám taky Mari novi.“

„Dobře. Vyřiďte mu, ať se zastaví za půl hodiny u márnice.“

Vrátila jsem se ke stolu a Lucy z výrazu mé tváře poznala, že pokazím další večer.

„Hrozně mě to mrzí,“ řekla jsem.

„Kam jedeme?“

„Do úřadu, potom do Seaboard Building.“ Vytáhla jsem peněženku.

„Co je v Seabord Building?“

„Nedávno se tam přestěhovala sérologie, laboratoř na zkoumání DNA a daktyloskopie. Sejdeme se taky s Marinem,“ vysvětlovala jsem. „Dlouho jsi ho neviděla.“

„Drni jako on se nemění, a když, tak jen k horšímu.“ „Jsi nezdvořilá, Lucy. Marino není drn.“ „Při mojí poslední návštěvě se tak choval.“ „Ty jsi na něho taky nebyla zrovna milá.“ „Neřekla jsem o něm, že je přidrzlej, rozmazlenej spratek.“

„Častovala jsi ho spoustou jiných výrazů, pokud si vzpomínám, a ustavičně jsi opravovala jeho mluvu.“

Za půl hodiny jsem posadila Lucy do kanceláře u márnice a vyrazila nahoru. Odemkla jsem kabinet, vytáhla složku s Waddellovým případem, a ještě než jsem stačila nastoupit do výtahu, rozezněl se zvonek v zadním traktu budovy. Marino měl na sobě džíny a tmavomodrou sportovní bundu s kapucí a zimní vložkou, olysalou hlavu mu hřála čepice se znakem baseballového mužstva Richmond Braves.

„Vy dva se znáte, ne?“ řekla jsem. „Lucy ke mně přijela na Vánoce a pomáhá mi řešit problémy s počítačem,“ vysvětlila jsem, když jsme vykročili chladnou nocí.

Seabord Building se tyčila na druhé straně ulice za parkovištěm u márnice a diagonálně k hlavnímu nádraží. Přestěhoval se do ní komisariát zdravotnictví poté, co strhli jeho předchozí sídlo kvůli nadměrnému množství azbestu použitému při stavbě. Hodiny na věži hlavního nádraží pluly vysoko nad námi jako měsíc v úplňku, červená světla na střechách vysokých budov vysílala varovné signály nízko letícím letadlům. Ve tmě rachotil a na kolejích skřípěl vlak, země se otřásla.

Marino kráčel před námi, konec jeho cigarety rytmicky žhnul. Nebylo mu po chuti, že Lucy jde s námi, a ona to vycítila. Když jsme došli k Seaboard Building, kde se v době občanské války překládalo zboží do krytých nákladních vozů, stiskla jsem zvonek u dveří. Téměř vzápětí se objevil Vander a pustil nás dovnitř.

Nepozdravil se s Marinem ani se neotázal, kdo je Lucy. Kdyby někoho, komu důvěřoval, provázel mimozemšťan, Vander by se nevyptával a nečekal, že mu ho představí. Následovali jsme ho po schodišti do prvního poschodí; chodby a kanceláře tu vymalovali modrošedě, zařídili psacími stoly a knihovnami třešňové barvy a tmavě zelenomodrými čalouněnými židlemi.

„Co vás zdrželo v práci tak dlouho?“ zeptala jsem se, když jsme vstoupili do místnosti vyhrazené Automatizovanému daktyloskopickému identifikačnímu systému, zkráceně nazývanému AFIS.

„Případ Jennifer Deightonové,“ odpověděl.

„K čemu potom potřebujete kartičky s Waddellovými otisky?“ zeptala jsem se zmateně.

„Chtěl bych se ujistit, že jste minulý týden pitvala Waddella,“ řekl bez obalu.

„O čem to kruci mluvíte?“ ohromeně vyhrkl Marino a zadíval se na něho.

„Hned vám to ukážu.“ Vander usedl před terminál dálkového vstupu, který se navenek nijak nelišil od běžného osobního počítače. Modem ho spojoval s počítačem státní policie, jehož databáze uchovává více než šest milionů otisků prstů. Klepl na několik kláves a aktivoval laserovou tiskárnu.

„Dokonalé otisky z místa činu nebývají časté, tenhle se ale vyvedl.“ Vander ťukal do klávesnice a obrazovku vyplnil zářivě bílý otisk prstu. „Pravý ukazováček se všemi rýhami.“ Ukázal na shluk čar za sklem. „Zatraceně dobrý otisk i v detailech, a to z domu Jennifer Deightonové.“

„Odkud přesně pochází?“

„Ze židle v jídelně. Nejdřív jsem si říkal, že to bude omyl. Ale očividně není.“ Vander civěl na obrazovku,

doťukal a řekl: „Ten otisk tam zanechal Ronnie Joe Waddell.“

„To je vyloučeno,“ vydechla jsem ohromeně. „Podle mě ne,“ pravil Vander zadumaně.

„Našli jste v domě Jennifer Deightonové něco, co by svědčilo o tom, že se s Waddellem znali?“ zeptala jsem se Marina a otevřela Waddellův spis.

„Ne.“

„Porovnejme otisky, které jste sňala Waddellovi v márnici, s těmi, co máme v Afisu,“ obrátil se na mne Vander.

Vytáhla jsem dvě papírové obálky a ihned mě zarazilo, že nejsou těžší a tlustší. Když jsem je otevřela a nenašla v obálkách nic než fotografie, rozhořely se mi tváře. Žádná neobsahovala desítku kartiček s Waddellovými otisky prstů. Vzhlédla jsem. Všichni se dívali na mne.

„Tohle nechápu,“ řekla jsem, vědoma si i znepokojeného pohledu Lucy.

„Ty nemáš jeho otisky?“ zeptal se nevěřícně Marino. Rychle jsem se přehrabovala spisem. „Nejsou tady.“ „Obvykle je snímá Susan, ne?“ vyzvídal Marino. „Ano. Vždycky. Má pořídit dvě sady. Jednu pro věznici, jednu pro nás. Možná je předala Fieldingovi, a ten mi je zapomněl odevzdat.“

Vytáhla jsem adresář a sáhla po telefonu. Zastihla jsem Fieldinga doma, ale o kartičkách s otisky prstů nevěděl nic.

„Ne, nevšiml jsem si, jestli mu snímala otisky prstů, ale stejně tak mi uniká, co tam dole dělá polovina lidí,“ řekl. „Předpokládal jsem, že dala kartičky tobě.“

Zatímco jsem se pokoušela dovolat Susan, vzpomínala jsem, jestli jsem ji viděla s obálkou a kartičkami nebo přímo přikládat Waddellovy prsty na razítkovací polštářek.

„Pamatuješ si, jestli před tebou Susan snímala Waddellovy otisky?“ naléhal Marino, zatímco telefon u Susan vyzváněl.

„V mojí přítomnosti ne. Byla bych jí pomohla. Tam to nikdo nebere.“ Zavěsila jsem.

„Waddell byl zpopelněn?“ zeptal se Vander.

„Ano,“ přisvědčila jsem.

Chvíli jsme mlčeli.

Pak řekl Marino Lucy příkřeji, než situace vyžadovala: „Omluvíš nás na chvíli? Potřebujeme si důvěrně promluvit.“

„Posaďte se u mě v kanceláři,“ nabídl jí Vander. „Chodbou rovně, první dveře vpravo.“

Když odešla, ujal se slova Marino: „Za Waddellem se zavřely brány kriminálu před deseti lety, ale otisk sňatý ze židle u Jennifer Deightonové nemůže pocházet z doby před deseti lety. Přestěhovala se do domu na Ewing Avenue teprve před několika měsíci a nábytek v jídelně je očividně zbrusu nový. Mimochodem, podle důlků na koberci v obývacím pokoji se zdá, že židli někdo přenesl tam, možná dokonce v noci, kdy zemřela. Proto jsem žádal, aby se začalo s práškováním židlí.“

„Nabízí se ďábelská možnost,“ pravil Vander. „V tomto okamžiku nemůžeme potvrdit, že muž, kterého popravili před týdnem, byl Ronnie Waddell.“

„Třeba najdeme jiné vysvětlení, jak se dostal Waddellův otisk na židli v domě Jennifer Deightonové,“ řekla jsem. „Například že ve věznici je truhlářství, které vyrábí nábytek.“

„To je pěkně uhozený,“ ozval se Marino. „V téhle báni se truhlařina neprovozuje a vězňům z bloku smrti se taková práce stejně nepovoluje. A i kdyby, většina občanů o nábytek vyrobený v kriminále nestojí.“

„Přesto by bylo zajímavé zjistit, kde Jennifer Deightonová koupila nábytek do jídelny,“ obrátil se Vander k Marinovi.

„Pochopitelně. To je prvořadá věc.“

„Záznamy a materiály o Waddellově věznění včetně jeho otisků prstů by měly být ve spisu na FBI,“ dodal Vander. „Požádám o zaslání kopie jejich kartiček a vyhledám fotografii otisku palce z případu Robyn Naismithové. Kde všude Waddella věznili?“

„Jen tady,“ odpověděl Marino. „Plně spadal pod zdejší jurisdikci, záznamy o něm by měly být v Richmondu.“

„Víc otisků než tenhle na židli z jídelny Jennifer Deightonové jste neidentifikoval?“ obrátila jsem se na Vandera.

„Ovšemže ano, jenže drtivá většina patřila Jennifer Deightonové,“ odpověděl. „Zvlášť hojně jich bylo na knížkách u postele, na složeném listu papíru s tou básničkou. Pár neznámých otisků se objevilo na autě, což se dalo čekat, nejspíš od někoho, kdo jí nakládal do kufru nákup nebo čepoval benzin do nádrže. To je všechno.“

„Kápnul jste na něco u Eddieho Heathe?“

„Nebylo moc co zkoumat. Papírový sáček, konzerva s polévkou, čokoládová tyčinka. Posvítil jsem si na jeho boty a šaty. Ne, nekápnul jsem na nic.“

Vander nás vyprovázel přes oddělení, v němž uzamčené mrazničky skrývaly krev usvědčených těžkých zločinců, jejichž počet odpovídal stavu obyvatel malého města. Vzorky čekaly na zpracování a zanesení údajů do databanky DNA státu Virginie. Pokračovali jsme halou, kde stálo auto Jennifer Deightonové vypadalo žalostněji, než když jsem ho viděla naposled, jako by ho dramaticky poznamenala vražda majitelky. Na bocích karoserie byly vrypy a škrábance od opakovaného otloukání dveřmi jiných aut. Lak místy prorezl, škrábance odhalovaly základní barvu, povrch vinylové střechy se loupal. Lucy se zastavila, aby se podívala dovnitř začouzeným oknem.

„Hej, ničeho se nedotýkej!“ okřikl ji Marino.

Beze slova ho zpražila pohledem a vyšli jsme ven.

Lucy vyrazila mým autem, nečekala na Marina a na mne a uháněla rovnou ke mně domů. NEŽ jsme my dva vstoupili do domu, stačila se zavřít v mé pracovně.

„Koukám, že je pořád stejně roztomilá,“ poznamenal Marino.

„Ty ses dneska taky moc nevyznamenal.“ Přihodila jsem do krbu několik polínek.

„Bude mlčet o tom, o čem jsme mluvili?“

„Ano, ovšem,“ řekla jsem unaveně.

„No, chápu, že jí věříš, jsi koneckonců její teta. Jen nevím, jestli bylo dobře, že toho tolik vyslechla, doktorko.“

„Já Lucy opravdu věřím. Hodně pro mě znamená. Ale ty taky. Doufám, že se spolu spřátelíte. Na stolku je pití, já mám chuť na kávu.“

„Kafe by bodlo.“

Usedl ke krbu a vytáhl švýcarský vojenský nůž. Zatímco jsem vařila kávu, stříhal si nehty a házel rohovinu do ohně. Pokoušela jsem se znovu dovolat Susan, ale nebrala telefon.

„Podle mě Susan otisky prstů nesňala,“ prohlásil Marino, když jsem položila na konferenční stolek podnos s kávou. „Koumal jsem nad tím, když jsi byla v kuchyni. Vím to, protože jsem tu noc byl v márnici a prakticky jsem se nehnul z fleku. Jestli to neudělala hned po přijetí mrtvoly, už k tornu nedošlo.“

„Zřejmě ne,“ připustila jsem nervózně. „Dozorci odjeli za chvilku. Probíhalo to dost horečně. Bylo pozdě, všechny zmáhala únava. Susan zapomněla a já jsem si toho nevšimla, protože jsem se věnovala svým povinnostem.“

„Doufej, že zapomněla.“

Napila jsem se kávy.

„Podle toho, cos mi vylíčila, se s ní něco děje. Nevěřil bych jí, a kdybych mohl, vyhodil bych ji,“ řekl. To jsem teď ovšem nemohla.

„Viděl jsi Waddella na pitevním stole, Pete. Přihlížel jsi jeho popravě. Nemůžu uvěřit, že to nebyl on.“

„Nemůžeme to ovšem ani vyloučit. Můžeme porovnat jeho policejní fotky se snímky z márnice, a stejně nezískáme jistotu. Neviděl jsem ho předtím víc než deset let, a to od tý doby, co za ním zaklaply dveře vězeňský cely. Chlapík, kterýho přivedli k elektrickýmu křeslu, vážil o čtyřicet kilo víc. Oholili mu vousy, knír i vlasy. Samozřejmě tu byla zjevná podoba. Ale nemohl bych přísahat, že to byl on.“

Vybavila se mi Lucy, jak před několika dny vystupovala z letadla. Moje neteř. Neviděla jsem ji pouhý rok, a přesto jsem ji málem nepoznala. Příliš dobře jsem věděla, že vizuální identifikace bývá nespolehlivá.

„Jestli došlo k záměně vězňů, Waddell si běhá na svobodě a popravili někoho jiného, pověz mi proč,“ pronesla jsem zamyšleně.

Marino si přidal do kávy další lžičku cukru. „Motiv, proboha, Pete. Co by za tím mohlo být?“

Vzhlédl. ,Nevím.“

Právě v tom okamžiku se otevřely dveře od pracovny, oba jsme se otočili. Do pokoje vstoupila Lucy. Přešla ke krbu a usedla naproti Marinovi, který se natočil ke krbu zády a opíral si lokty o kolena.

„Co mi můžeš prozradit o Afisu?“ zeptala se mě, jako by Marino v pokoji neseděl.

„Co tě zajímá?“ opáčila jsem.

„Programovací jazyk. A hlavní přenosový rámec.“

„Technické podrobnosti opravdu neznám. Proč se po nich pídíš?“

„Můžu zjistit, jestli někdo nepozměnil soubory.“ Cítila jsem, že mě Marino spaluje pohledem. „Nemůžeš se vloupat do počítače státní policie, Lucy.“

„Asi bych to dokázala, ale nepovažuju to za nutné. Mohly by být jiné cesty, jak do něj získat přístup.“

Marino se k ní obrátil. „Chceš naznačit, že bys poznala, i jestli někdo pozměnil v Afisu Waddellovy materiály?“

„Ano, pokud ty materiály někdo v počítači pozměnil, poznám to.“

Marinovi poklesla čelist. „Jestli se našel šikula, co to dokázal, pak to určitě zařídil tak, aby se toho nedomáknul kdejaký počítačový nedouk.“

„Nejsem počítačový nedouk. Nejsem nedouk v žádném směru.“

Oba se odmlčeli, seděli proti sobě u krbu jako nasupení protivníci.

„Nesmíš vstoupit do Afisu,“ řekla jsem Lucy. Lhostejně na mne civěla.

„Ne na vlastní pěst,“ dodala jsem. „Ne, pokud si tam nemůžeš zjednat přístup normální cestou. A i kdyby to šlo, radši bych, aby ses držela stranou.“

„Pochybuju, že si to opravdu přeješ. Jestli tam někdo s něčím manipuloval, zjistila bych to, a ty to víš, teto Kay.“

„To dítě má komplex všemocnosti.“ Marino vstal.

„Dokázal byste sestřelit dvanáctku tamhle z těch hodin na zdi?“ zeptala se. „Tasit a bez míření zasáhnout cíl?“

„Nehodlám střílet v domě tvé tety jen proto, abych ti něco dokazoval.“

„Trefil byste dvanáctku z místa, kde stojíte?“

„Spolehni se.“

„Jste si tím jistý?“

„Jo, jsem si jistý.“

„Ten poručík má komplex všemocnosti,“ prohodila Lucy směrem ke mně.

Marino se otočil ke krbu, ale ne tak rychle, abych si nevšimla, že mu po tváři přelétl úsměv.

„Neils Vander má k dispozici jen počítač a tiskárnu,“ řekla Lucy. „S počítačem státní policie ho spojuje modem. Bylo to vždycky tak?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Než daktyloskopii přestěhovali, měl co se týče počítačů mnohem bohatší vybavení.“

„Popiš mi ho.“

„Tvořila ho celá soustava zařízení. Měl prakticky stejný počítač jako Margaret ve své kanceláři.“ Uvědomila jsem si, že Lucy v Margaretině kanceláři nebyla. „Obdobu našeho hlavního počítače,“ dodala jsem.

Plameny rozehrály na jejím obličeji stínohru. „Vsadím se, že AFIS nemá specifický hlavní rámec. Podle mě se skládá z řady přenosových rámců pospojovaných dohromady Unixem nebo jiným multiuživatelským systémem s víceúlohovým prostředím. Jestli mi umožníš přístup do systému, poradím si s tím z tvého domácího terminálu, teto Kay.“

„Nerada bych, aby mě někdo vystopoval,“ řekla jsem s obavou.

„Nikdo tě nevystopuje. Navážu spojení s počítačem ve tvém úřadě, potom projdu řadou vstupů a vytvořím velmi složité spojení. Jakmile budu všechno vědět, dost těžko mě někdo vystopuje.“

Marino zamířil do koupelny.

„Chová se, jako by tu bydlel,“ poznamenala Lucy.

„Ne tak docela“ upřesnila jsem.

Za chvíli jsem šla Marina vyprovodit. Zmrzlý sníh na trávníku světélkoval, vzduch se ostře zařezával do plic jako první šluk z mentolované cigarety.

„Ráda bych, abys se mnou a s Lucy na Štědrý večer povečeřel,“ řekla jsem ve dveřích.

Zaváhal, pohlédl ke svému autu zaparkovanému na ulici.

„To je od tebe hrozně hezký, ale nemůžu, doktorko.“

„Přála bych si, abys na Lucy nebyl tak napružený,“ dodala jsem dotčeně.

„Chová se ke mně jako k zabedněnci z Hnojákova.“

„Někdy si jako zabedněnec z Hnojákova počínáš. A moc se nesnažíš získat si její respekt.“

„Je to rozmazlený spratek z Miami.“

„Spratkem z Miami byla ve svých deseti letech,“ řekla jsem. „Ale nikdo ji nerozmazloval. Právě naopak. Ráda bych, abyste spolu dobře vycházeli. Přeju si to jako dárek k Vánocům.“

„Kdo říká, že ti chci dát k Vánocům dárek?“

„Ovšemže chceš. Dej mi to, oč žádám. Vím, co by všechno dokonale vyřešilo.“

„Co?“ zeptal se podezřívavě.

„Lucy se chce naučit střílet a ty jsi řekl, že bys sestřelil z mých hodin dvanáctku. Dej jí pár lekcí.“

„Na to zapomeň,“ řekl.

Kapitola 6

Příští tři dny vyplňoval typický předvánoční shon. Nikdo nebyl, kde měl být, nikdo nebral telefon. Na zaměstnaneckých parkovištích se našlo dost místa, polední přestávky se prodlužovaly a služební pochůzky zahrnovaly tajné návštěvy obchodů, bank a pošt. Poslední dny před svátky přestalo ve

Virgínii fungovat prakticky všechno, co s nimi bezprostředně nesouviselo. Neils Vander se ovšem jako vždycky choval velmi netypicky. Nedbal na místo a čas a zatelefonoval mi na Štědrý den dopoledne.

„Zrovna jsem začal zkoumat něco, co by vás mohlo zajímat,“ oznámil. „Týká se to případu Jennifer Deightonové.“

„Hned přijedu,“ řekla jsem.

Rychle jsem kráčela chodbou a málem jsem se srazila s Benem Stevensem, který vyšel z pánské toalety.

„Mám schůzku s Vanderem,“ prohodila jsem přes rameno. „Nezdržím se tam dlouho, pak se dám do papírování.“

„Zrovna jsem šel za vámi.“

Neochotně jsem se zastavila a vyslechla, co měl na srdci. Přemítala jsem, jestli tuší, že mě stojí nemalé úsilí, abych se v jeho společnosti tvářila jakoby nic. Lucy zkoumala z mého domácího terminálu náš počítač, aby zjistila, jestli se někdo znovu nepokusil proniknout do adresáře. Podle všeho zatím ne.

„Ráno jsem mluvil se Susan,“ informoval mě Stevens.

„Jak se jí daří?“

„Nevrátí se do práce, paní doktorko.“

Nepřekvapilo mě to, jen se mě dotklo, že mi to nesdělila sama. Do té doby jsem se ji pokoušela zastihnout nejmíň pětkrát a nikdy se neozvala ona ani manžel, aby Susan aspoň omluvil a vysvětlil, proč nemůže k telefonu.

„Opravdu? Už se vůbec nevrátí? Uvedla důvod?“ zajímala jsem se.

„Myslím, že má obtížnější těhotenství, než předpokládala. Podle mého názoru v tomto stavu svoji práci nezvládá.“

„Musí podat výpověď písemně,“ řekla jsem, aniž bych dokázala zcela potlačit hněvivý tón. „Zařiďte s personálním oddělením všechno nezbytné. Musíme taky okamžitě hledat náhradu.“

„Momentálně máme stopstav,“ připomněl mi, když už jsem odcházela.

Vozovky protažené pluhem lemovaly valy špinavého zmrzlého zledovatělého sněhu, u chodníku se nedalo zaparkovat a vyškrábat se na něj, slunce se sinale prodíralo zlověstnými mraky. Kolem projížděla tramvaj s dechovou kapelou a já jsem za břeskného vyhrávání stoupala po prosoleném žulovém schodišti. Uniformovaný strážník mě vpustil do Seabord Building a o patro výš jsem našla mezi zářícími monitory a ultrafialovými lampami Vandera. Seděl u počítače s grafickými programy, soustředěně něco pozoroval na obrazovce a pohyboval myší.

„Ten list není úplně čistý,“ oznámil bez pozdravu. „Někdo něco napsal na jiný papír a položil ho na tenhle, přinejmenším zčásti ho překrýval. Když se pozorně podíváte, spatříte sotva zřetelný průsvit.“

Začínala jsem chápat. Uprostřed prosvětlovacího stolu po jeho levici ležel čistý list bílého papíru, naklonila jsem se, abych lépe viděla. Průsvit byl tak nezřetelný, že jsem si nebyla jista, jestli nefantazíruju.

„To je ten list papíru nalezený pod křišťálovým jehlanem?“ zeptala jsem se a cítila, jak se mě zmocňuje vzrušení.

Přikývl, pohnul myší a zesílil kontrast.

„To snímáte ze stolu?“

„Ne. Průsvit písma zaznamenala videokamera, všechno jsem uložil na pevný disk. Papíru se nedotýkejte. Otisky prstů jsem se zatím nezabýval. S tímhle teprve začínám, držte mi palce. Tak dělej, dělej.“ Poslední slova adresoval regenerátoru obrazů. „Kamera má bystré oko. A ty nám ještě pomůžeš.“

Počítačové metody zvýrazňování a rekonstrukce obrazů jsou založeny na kontrastu a rozluští leckterou záhadu. Kamera rozliší víc než dvě stě odstínů šedé barvy, lidské oko méně než čtyřicet. To, že něco někde nevidíme, neznamená, že to tam není.

„U papíru bohudík odpadají starosti se šumy pozadí,“ pokračoval Vander, aniž přestal pracovat. „Všechno se teď podstatně urychlilo. Co času si dřív vyžádaly třeba krvavé otisky na ložním prádle. Kvůli struktuře vlákna a vazbě tkaniny. Ještě nedávno byl takový otisk téměř bezcenný. Tak.“

Přes zobrazenou část papíru se přelil další odstín šedé.

„Zas o krůček dál. Vidíte?“ Ukázal na chabé „duchy“ v horní části obrazovky.

„Skoro nic.“

„Snažím se zvýšit kontrast mezi stínovým průsvitem písma a okolím. Nikdo totiž na tento papír nic nenapsal, a tudíž z něj ani nevymazal. Stíny vznikly dopadem šikmých světelných paprsků na plochý povrch papíru a průsvit jako takový zachytila videokamera zřetelně a nezpochybnitelně. Bez pomoci techniky bychom neviděli nic. Teď trochu posílíme vertikály.“ Pohnul myší. „Horizontály o fous ztmavnou. Dobře. A tady to máme. Dvě nula dvě, pomlčka. Vypadá to na část telefonního čísla.“

Přitáhla jsem si židli blíž k němu a posadila se. „To je směrové číslo Washingtonu,“ řekla jsem.

„Rýsuje se mi tu čtyřka a trojka. Nebo je to snad osmička?“

Přimhouřila jsem oči. „Podle mě je to trojka.“

„Teď je to lepší. Máte pravdu. Určitě je to trojka.“

Pokračoval ještě chvíli v práci a na obrazovce se zviditelňovala další čísla a písmena.

Pak si povzdechl a řekl: „Zrada. Nemůžu sloužit poslední číslicí. Není tam, ale podívejte se před směrové číslo Washingtonu. Je tu Pro a následuje dvojtečka. A hned pod tím je Od a zase dvojtečka. Osm nula čtyři. To je zdejší předčíslí. Tyhle číslice jsou hodně nejasné. Pětka a možná sedmička, nebo je to devítka?“

„Vypadá to na číslo Jennifer Deightonové,“ řekla jsem.

„Měla na jedné lince telefon i fax, takový ten běžný přístroj, co bere obyčejný kancelářský papír. Vypadá to, že položila stránku určenou pro fax na ten čistý list, když fax psala. Co odeslala? Dokument na jiném papíře? Není tu žádná zpráva.“

„Ještě jsme neskončili. Teď se pravděpodobně dostáváme k datu. Jedenáct? Ne, to je sedmička. Sedmnáctého prosince. Popojedu.“

Pohnul myší a šipky zamířily na obrazovce dolů. Ťukl do klávesy, zvětšil si část, jíž chtěl věnovat pozornost, načež ji tónoval odstíny šedé barvy. Seděla jsem a ani nedutala, z předpeklí písmen pomalu vystupovaly tvary, křivky, body. Vander pracoval mlčky. Skoro jsme nemrkali a nedýchali. Vydrželi jsme tak sedět dobrou hodinu, písmena se pomalu zaostřovala, kontrast mezi odstíny šedé zesiloval, Vander dobýval molekulu za molekulou, kousek po kousku. Vnucoval písmu svou vůli, škemral, aby slova ožila. Bylo to neuvěřitelné. Zčitelnil všechno.

Přesně před týdnem, necelé dva dny před vraždou, odfaxovala Jennifer Deightonová do Washingtonu tuto zprávu:

Ano, budu spolupracovat, ale je pozdě, příliš, příliš pozdě. Raději sem přijeďte. Všechno dopadlo moc špatně!

Když jsem konečně odtrhla oči od obrazovky a Vander stiskl klávesu, aby spustil tisk, točila se mi hlava. Viděla jsem chvíli rozmazaně, adrenalin vykonal své.

„Tohle musí okamžitě vidět Marino. Doufejme, že zjistíme, komu to washingtonské číslo patří. Máme ho celé až na poslední číslici. Kolik může být ve Washingtonu stejných faxových čísel, která se liší jen poslední číslicí?“

„Může jí být jen nula až devítka.“ Vander zvýšil hlas, aby přehlušil vrkání tiskárny. „Nanejvýš jich bude deset. Deset naprosto stejných čísel faxu nebo telefonu, které se liší jen poslední číslicí.“

Podal mi výtisk. „Později to pročistím a pošlu vám lepší exemplář,“ přislíbil. „A ještě něco. Nedaří se mi sehnat jeden otisk Ronnieho Waddella, konkrétně fotografii otisku zkrvaveného palce pořízenou v domě Robyn Naismithové. Kdykoli volám do archivu, odpoví mi, že pořád hledají jeho spis.“

„Uvědomte si, že svátky jsou za dveřmi. Málokdo ještě pracuje,“ pronesla jsem neschopna zaplašit neblahé tušení.

Když jsem se vrátila do své kanceláře, zatelefonovala jsem Marinovi a vyložila mu, co všechno Vander objevil.

„Sakra, od telekomunikací si moc neslibuj,“ spustil Marino. „Můj tamější informátor už odjel na svátky, na Štědrý den večer pro nás nikdo jiný nehne prstem.“

„Možná dokážeme zjistit sami, komu odeslala fax,“ řekla jsem.

„Nevím jak, doufáš snad, když odfaxuje na všechna ta čísla Kdo jste?’, že ti někdo odpoví Ahoj. Jsem vrah Jennifer Deightonový.’?“

„Záleží na tom, jestli účastníci mají ve faxu naprogramovanou vizitku,“ odvětila jsem.

„Vizitku? „

„Lepší faxy umožňují, aby sis do systému naprogramoval jméno nebo název společnosti. Vizitka se pak vytiskne na všechno, co někomu posíláš. A co je podstatnější, vizitka příjemce zprávy se objeví na displeji faxu odesílatele. Jinými slovy, když ti něco odfaxuju, naskočí na mém displeji hned nad číslem, které jsem právě vyťukala, nápis Richmondská policie.“

„Ty se můžeš dostat k tak chytrýmu faxu? Ten, co máme na oddělení, zrovna stávkuje.“

„Mám ho v úřadu.“

„Tak mi brnkni, co jsi zjistila. Musím vyrazit do ulic.“

Rychle jsem desetkrát opsala telefonní číslo začínající šesti číslicemi, které jsme s Vanderem vydolovali z listu papíru nalezeného na posteli Jennifer Deightonové. Doplnila jsem je postupně sedmou číslicí od nuly do devítky a zkoušela se dovolat telefonem. Jen jedinkrát mi odpověděl nelidský, vysoký pisklavý tón.

Chytrý fax se nalézal v kanceláři mé počítačové analytičky; Margaret naštěstí strhl sváteční vír dřív. Zavřela jsem dveře, posadila se k jejímu psacímu stolu a přemýšlela, zatímco počítač tiše předl a na modemu poblikávaly kontrolky. Systém vizitek funguje dvousměrně. Jakmile navážu spojení, vizitka mého úřadu se objeví na displeji faxu příjemce. Musím proces přerušit, respektive ukončit před odesláním zprávy. A doufat, že do té doby nikdo k faxu nepřistoupí, aby se podíval, co se děje, takže nápis „Úřad hlavního soudního lékaře“ a naše číslo zmizí bez povšimnutí.

Vložila jsem mezi vodicí lišty čistý list papíru, vyťukala washingtonské číslo a čekala, až se uskuteční spojení. Na mém displeji však nic nenaskočilo. Do háje. Fax, s nímž jsem navázala kontakt, neměl vizitku. Tím jsem byla vyřízená. Zrušila jsem spojení a vrátila se v poraženecké náladě do své kanceláře.

Jen jsem dosedla k psacímu stolu, zazvonil telefon.

„Scarpettová,“ ohlásila jsem se.

„Tady Nicholas Grueman. Ať jste mi odeslala cokoli, nic jsem nedostal.“

„Prosím?“ vyhrkla jsem ohromeně.

„Nevylezlo mi z faxu nic než čistý list papíru s názvem vašeho úřadu. A pak naskočil zmateční kód nula nula jedna a výzva k odeslání zprávy.“

„Omlouvám se,“ řekla jsem a na pažích mi naskočila husí kůže.

„Možná jste mi chtěla poslat dodatek k vaší zprávě. Prý jste si prohlédla elektrické křeslo.“ Neodpověděla jsem.

„Postupujete velmi pečlivě, doktorko Scarpettová. Možná jste zjistila ještě něco nového ohledně poranění, o nichž jsme spolu hovořili, o těch oděrkách na vnitřní straně Waddellových paží. V oblasti fossae antecubitalae.“

„Nadiktujte mi prosím znovu číslo vašeho faxu,“ požádala jsem už klidně.

Odrecitoval mi ho. Shodovalo se s tím, které jsem před chvilkou vyťukala.

„Fax je ve vaší kanceláři, nebo se o něj dělíte s kolegy, pane Gruemane?“

„Mám ho přímo na psacím stole. Nemusíte na zprávu psát, že je pro mě. Prostě mi odešlete zprávu a pospěšte si, paní doktorko. Rád bych brzy odjel domů.“

Odešla jsem z úřadu krátce poté, vyhnal mě pocit marnosti. Marina jsem se nedovolala. Víc už jsem nemohla udělat. Připadalo mi, že jsem se chytila do sítě bizarních vztahů, bezmocná vůči jejich propletenci.

Z náhlého popudu jsem zajela na tržiště West Cary, kde starý muž prodával vánoční věnce a stromky. Seděl na stoličce uprostřed svého malého lesa a vypadal jako bájný dřevorubec; chladný vzduch provoněla věčná zeleň. Patrně mě konečně postihla předvánoční horečka. Anebo jsem prostě hledala únik. V tomto víc než pozdním předvánočním čase nebyl velký výběr, zbyly jen různě znetvořené nebo poškozené stromky předurčené stejně k zániku, leč vyvolené ke krátkodobé slávě. Ten, který jsem vybrala, neměl valnou šanci ani na to. Kéž by aspoň nebyl tak křivý! Strojení připomínalo spíš ortopedický zásah než sváteční rituál, ale se strategicky rozmístěnými ozdobami, girlandami světel a dráty korigujícími problémová místa se nakonec pyšně tyčil v obývacím pokoji.

„A je to,“ pronesla jsem směrem k Lucy a ustoupila, abych obdivovala své dílo. „Co tomu říkáš?“

„Připadá mi divné, že ses najednou na Štědrý den rozhodla koupit vánoční stromek. Kdy jsi ho měla naposled?“

„Asi když jsem byla vdaná.“

„Z té doby pocházejí ozdoby?“

„Potom jsem na Vánoce zanevřela.“

„Takže je normálně neslavíš.“

„Mám taky víc práce než dřív.“

Lucy přisunula pohrabáčem polínka v krbu ke středu ohniště. „Prožila jsi s Markem Vánoce?“

„Nevzpomínáš si? Loni o Vánocích jsme přijeli k vám.“

„Ne. Přijela jsi jen ty, a to tři dny po Vánocích, na Nový rok jsi zase letěla domů.“

„Mark trávil Vánoce se svými nejbližšími.“

„Tebe nepozval?“

„Ne.“

„Proč?“

„Mark pocházel se staré bostonské rodiny. Ctili určité zásady. Co si vezmeš večer na sebe? Líbil by se ti můj kabátek s černým sametovým límcem?“

„Nic jsem si nezkusila. Proč musíme objet tolik lidí?“ zeptala se Lucy. „Nikoho neznám.“

„Nebude to taková štrapáce. Musím předat dárek tě

hotné spolupracovnici, která se už pravděpodobně nevrátí do úřadu. A zastavit se na večírku tady poblíž. Přijala jsem pozvání dřív, než jsem věděla, že přijedeš na návštěvu. Nenutím tě, abys jela se mnou.“

„Radši bych zůstala tady,“ řekla. „Chtěla bych si pohrát s Afisem.“

„Bud trpělivá,“ řekla jsem, ale sama jsem k trpělivosti měla daleko.

V pozdním odpoledni jsem nechala Marinovi další vzkaz u dispečera; zřejmě mu nefungoval pager nebo měl tolik práce, že se k telefonování nedostal. V oknech sousedů se rozzářily svíčky, dorůstající měsíc stříbřitě svítil vysoko nad stromy. Abych se dostala do patřičného duševního rozpoložení, pustila jsem si vánoční hudbu v provedení Pavarottiho a Newyorské filharmonie, osprchovala jsem se a oblékla. Večírek u sousedů začne v sedm. Zbývalo mi dost času, abych zajela k Susan s dárkem a promluvila s ní.

Překvapilo mě, že zvedla telefon i že zaváhala, když jsem se zeptala, jestli ji mohu krátce navštívit.

„Jason tu není,“ řekla, jako by na tom záleželo. „Jel nakupovat.“

„Mám pro vás nějakou maličkost,“ vysvětlila jsem. „Jakou maličkost?“

„Drobnost k Vánocům. Jsem pozvaná na jeden večírek, takže se opravdu nezdržím dlouho. Vyhovuje vám to?“

„Celkem ano. Totiž, je to od vás milé.“

Zapomněla jsem, že bydlí v jižní části města za řekou, kam se zřídka dostanu, a málem jsem zabloudila. Provoz předčil mé nejhorší obavy, po midlothianské dálnici se hnali ti, co nechali nákupy na poslední chvíli, a aby si užili „šťastné a veselé“, klidně by člověka vytlačili z vozovky. Parkoviště se hemžila auty, prodejny a obchodní domy zářily, až to oslepovalo. Naproti tomu v okolí Susanina bydliště bylo dost tma, dvakrát jsem musela zastavit u chodníku, rozsvítit vnitřní lampičku a přečíst si její instrukce. Po delším kroužení jsem konečně objevila přízemní domek bungalovového typu vtěsnaný mezi dva úplně stejné domky.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem a zadívala se na ni přes kytici růžových pryšců, kterou jsem podpírala předloktím.

Nervózně odemkla a uvedla mě do obývacího pokoje. Odsunula stranou knihy a časopisy, dala pryšce do vázy a postavila na konferenční stolek.

„Jak se vám daří?“ zeptala jsem se.

„Už líp. Můžu vám něco nalít? Dovolte, odložte si kabát.“

„Děkuju. Nic mi nenalévejte. Nemůžu se dlouho zdržet.“ Podala jsem jí balíček. „To je taková maličkost, na kterou jsem narazila v létě v San Francisku.“ Sedla jsem si na pohovku.

„No ne! Nakupujete na Vánoce vážně včas.“ Vyhnula se mému pohledu a svinula se v ušáku do klubíčka. „Mám to otevřít?“

„Jak chcete.“

Opatrně nehtem palce odloupla lepicí pásku a sňala saténovou stužku. Urovnala a pečlivě složila ozdobný papír, jako by ho chtěla znovu použít, položila si ho na klín a otevřela černé kartonové pouzdro.

„Ó!“ vydechla a rozložila červený hedvábný šátek.

„Myslela jsem si, že se vám hodí k černému plášti,“ řekla jsem. „Nevím, jak vy, ale já nemám moc ráda, když se vlněná látka dotýká přímo pokožky.“

„Je krásný. Jste nesmírně pozorná, paní doktorko. Ze San Franciska mi ještě nikdy nikdo nic nepřivezl.“

Z výrazu jejího obličeje mě až píchlo u srdce, ihned jsem začala ostřeji vnímat okolí. Susan na sobě měla dlouhé žluté domácí froté šaty s roztřepenými rukávy a černé ponožky, které zřejmě patřily jejímu manželovi. Nábytek byl laciný, poškrábaný, čalounění oblýskané. Umělý, skromně ozdobený vánoční stromek, jemuž chybělo několik větví, stál vedle malého televizoru. Pod ním se krčilo několik dárků. O stěnu se opírala rozebraná dětská postýlka, zjevně zakoupená v bazaru.

Susan si všimla, že se rozhlížím, a neklidně se zavrtěla.

„Máte tu dokonalý pořádek,“ řekla jsem.

„Znáte mě. Jsem tím přímo posedlá.“

„Bohudík. Pokud může márnice vypadat báječně, pak to platí o té naší.“

Pozorně složila šátek a uložila ho do pouzdra. Přitáhla si šaty k tělu a tiše zírala na pryšce.

„Susan, nechcete si popovídat o tom, co se děje?“ zeptala jsem se tiše.

Nepodívala se na mne.

„Nějak si s vámi nedokážu srovnat, jak jste se tuhle poránu rozčílila. A zrovna tak to, že jste přestala chodit do práce a praštila se vším, aniž byste se mnou promluvila.“

Zhluboka se nadechla. „Moc se omlouvám. V posledních dnech prostě nic nezvládám. Reaguju nepřiměřeně. Připomněla se mi totiž Judy.“

„Vím, že vás sestřina smrt hluboce zasáhla.“

„Byly jsme dvojčata. Ale moc jsme se jedna druhé nepodobaly. Judy byla mnohem krásnější než já. Z toho vznikaly problémy. Doreen na ni žárlila.“ „Doreen bylo to děvče považované za čarodějnici?“

„Ano. Promiňte. Nechci přijít do styku s ničím takovým. Zvlášť ne teď’.“

„Možná se vám uleví, když vám řeknu, že jsem volala do kostela poblíž domu Jennifer Deightonové a dověděla jsem se, že věž osvětlují sodíkové výbojky, a před několika měsíci úplně vysadily. Nikdo si pak nevšiml, že osvětlení nebylo řádně opraveno. Zdá se, že to vysvětluje, proč výbojky stále zhasínaly a rozsvěcely se.“

„Vyrůstala jsem v kostele a mezi našimi farníky se vyskytovali lidé, kteří věřili v zaříkávání a vymýtání ďábla. Vzpomínám si na člověka, který k nám přišel na večeři a vykládal o svém setkání s démony, jak ležel v noci v posteli, slyšel ve tmě kohosi dýchat, knihy opouštěly police a poletovaly vzduchem. Takové věci mě k smrti děsily. Nemohla jsem kdysi jít ani na film Exorcista.“

„V práci musíme být objektivní a zachovat si jasnou hlavu, Susan. Nesmí nás ovlivňovat naše minulost, víra nebo fobie.“

„Nevyrůstala jste jako dcera pastora.“

„Mě vychovávali jako katoličku.“

„Nic se nedá srovnat s tím, co znamená vyrůstat jako dcera fundamentalistického pastora,“ prohlásila a pomžikáváním se snažila zapudit slzy.

Nepřela jsem se.

„Myslela jsem, že jsem se osvobodila od toho starého harampádí, jenže ono to škrtí dál,“ pokračovala ztěžka. „Jako by uvnitř mě byl někdo jiný a stravoval mě.“

„Jak se to projevuje?“

„V některých věcech jsem ztroskotala.“

Čekala jsem, jestli se rozpovídá, ale dál se nešířila. Civěla na své ruce, v očích zoufalství. „Drtí mě ten obrovský tlak,“ zamumlala.

„Co na vás tolik tlačí, Susan?“

„Práce.“

„Změnilo se na ní něco?“ Předpokládala jsem, že za faktor, který mění situaci, označí své těhotenství.“

„Jason si myslí, že to neprospívá mému zdraví. Vždycky si to myslel.“

,,Chápu.“

„Vracím se domů a vykládám mu, co jsem přes den zažila, a on tím vyloženě trpí. Uvědomuješ si, jak je to strašné?’ říkává. ,To pro tebe není dobré.’ A má pravdu. Nedokážu to už ze sebe setřást. Ničí mě ty rozkládající se mrtvoly, znásilněná, podřezaná a prostřílená těla. Ničí mě mrtvé děti a oběti autohavárií. Nechci už násilí.“ Zadívala se na mne, dolní ret se jí třásl. „Nechci už žádnou smrt.“

Pomyslela jsem na to, jak těžké bude najít za ni náhradu. S novým člověkem se všechno zpomalí, bude se dlouho zaučovat. Náročné a ošidné bývají úvodní pohovory s uchazeči, musí se vyloučit podivíni a úchylové. Ne každý, kdo touží po práci v márnici, je normální. Měla jsem Susan ráda, ranila mě a přidělala mi vážné starosti. A nebyla ke mně upřímná.

„Nechcete se mi svěřit ještě s něčím?“ zeptala jsem se a nespouštěla z ní zrak.

Pohlédla na mne, v očích strach. „Nenapadá mě s čím.“

Zaslechla jsem, jak bouchly dveře. „Přišel Jason,“ hlesla.

Tím náš rozhovor skončil, vstala jsem a řekla jí tiše: „Kdybyste něco potřebovala, Susan, ozvěte se. Ať už pracovní hodnocení nebo si jen tak popovídat. Víte, kde mě najdete.“

S manželem jsem na odchodu prohodila jen pár slov. Byl vysoký, urostlý, měl kučeravé kaštanové vlasy a z očí mu čišel chlad. Ačkoli se choval zdvořile, vycítila jsem, že ho má návštěva nepotěšila. Když jsem jela přes řeku, zhrozila jsem se představy, jak se na mne asi takový mladý pár, který zápasí o existenci, dívá. Jsem pro ně šéfka oblečená v modelu od známého módního návrháře, která přijela na Štědrý večer mercedesem s dárkem. Odcizení dosud oddané Susan mnou otřáslo. Z proměny vztahu ke mně, z toho, jak mě vnímá, jsem znejistěla. Bála jsem se, že poté, co Mark zahynul, jsem propadla v jakési zkoušce, jako by se v mé reakci na ztrátu skrývala odpověď na otázku, proč se ke mně lidé v mém okolí chovají jinak. Patrně se předpokládalo, že se vyrovnám se smrtí lépe. Doktorka Kay Scarpettová je přece soudní patoložka. Namísto toho jsem se uzavřela do sebe a vím, že ze mne na ostatní čišel
chlad, ať jsem se chovala sebepřátelštěji nebo se o to alespoň usilovně snažila. Spolupracovníci mi přestávají důvěřovat. V mém úřadu nyní došlo k narušení bezpečnosti a Susan odchází.

Odbočila jsem z Cary Street jakoby k domovu, ale zamířila jsem k domu okresního soudce Bruce Cartera. Bydlel na Sulgrave, několik bloků ode mne najednou jsem si zase připadala jako dítě a zírala na to, co jsem považovala za opravdové sídlo. Vzpomněla jsem si, jak jsem s dětským kočárkem plným citrusových plodů coby podomní obchodnice objížděla luxusní čtvrť a věděla, že elegantní ruce, které mi dávají drobné, patří soucitným lidem z nedosažitelných výšin. Vybavilo se mi, jak jsem se vracívala domů, v kapse mi cinkaly mince a z ložnice, kde ležel umírající otec, mě ovanul pach nemoci.

Windsor Farms působily honosně, georgiánské a tudorovské stavby se vznosně tyčily mezi ulicemi s anglickými jmény, zčásti zastíněné stromy a obehnané hadovitě se vinoucími cihlovými ploty. Soukromé bezpečnostní agentury žárlivě střežily vyvolené, pro něž byl alarm proti lupičům stejnou samozřejmostí jako zahradní postřikovače. Nevyřčená pravidla měla větší váhu než tištěné zákony. Nikdo si tu nedovolil natáhnout šňůry na prádlo nebo se dostavit bez ohlášení. Zdejší obyvatel nemusel jezdit jaguárem, ale pokud disponoval rezivějící dodávkou nebo kombíkem, nebylo vhodné vystavovat je na odiv mimo garáž.

Ve čtvrt na osm jsem zaparkovala na konci dlouhé řady aut před bílým zděným domem s břidlicovou střechou. V keřích zimostrázu a na větvích jedlí zářila bílá světélka, voňavý čerstvý adventní věnec zdobil červené vstupní dveře. Nancy Carterová mě uvítala oslnivým úsměvem a sama se ujala mého kabátu. Nepřestávala na mne mluvit na pozadí nesrozumitelné zvukové kulisy davu, filtry na dlouhých rudých šatech se třpytily v záři světel. Soudcova manželka se po padesátce vyznačovala pěstěným ušlechtilým zjevem, na němž se podílely peníze. Myslím, že v mládí nebyla krásná.

„Bruce je někde…“ Rozhlížela se. „Občerstvení najdete vedle.“

Uvedla mě do obývacího pokoje, kde vybraně, svátečně odění hosté báječně ladili s rozměrným pestrým perským kobercem, pravděpodobně dražším než dům na druhém břehu řeky, který jsem předtím navštívila. Zahlédla jsem soudce rozmlouval s mužem, jehož jsem neznala. Přelétla jsem další tváře a poznala několik lékařů, právníků, nejrůznějších lobbistů a guvernérova personálního šéfa. Najednou jsem v ruce držela skotskou se sodou a mé paže se dotkl muž, jehož jsem v životě neviděla.

„Promiňte, doktorka Scarpettová? Jsem Frank Donahue,“ představil se halasně. „Přeju veselé Vánoce!“

„Nápodobně,“ řekla jsem. Ředitel věznice, údajně nemocný v den, kdy jsme s Marinem zavítali do jeho zařízení, byl malý muž s hrubými rysy a hustými šedivými vlasy. Vystrojil se jako karikatura anglického ceremoniáře, měl na sobě světle červený frak, plisovanou bílou oblekovou košili a červenou vázanku, v níž poblikávala žárovička. V jedné ruce držel nebezpečně nakloněnou sklenici neředěné whisky, druhou mi podal.

Naklonil se k mému uchu. „Hrozně mě mrzelo, že jsem vás tuhle nemohl provést kriminálem.“

„Postaral se o nás jeden z vašich podřízených. Děkuju.“

„Prý vás provázel Roberts.“

„Ano, tak se jmenoval.“

„Je mi líto, že jste se obtěžovala celkem zbytečně.“ Donahueovy oči bloudily místností, na kohosi za mnou mrkl. „Nažvanilo se toho až hanba. Waddellovi už v minulosti párkrát tekla z nosu červená, trpěl vysokým krevním tlakem. Pořád si na něco stěžoval. Na bolesti hlavy. Na nespavost.“

Sklonila jsem hlavu, abych lépe slyšela.

„Tihle řízkové z bloku smrti jsou prohnaní komedianti. A upřímně řečeno, Waddell byl jedním z nejmazanějších.“

„To jsem netušila,“ poznamenala jsem a zadívala se na něho.

„Potíž je v tom, že je nikdo nezná. Ať si říká kdo chce co chce, nikdo do nich nevidí tak jako my, co kolem nich poskakujeme denně.“

„Ovšem.“

„Proměna, která se s Waddellem údajně udála, z něj udělala pro někoho málem anděla. Někdy vám budu vyprávět, doktorko Scarpettová, jak se chvástal před vězni tím, co provedl té ubožačce Naismithové. Naparoval se jako kohout, že oddělal slavnou osobnost.“

V místnosti bylo příliš teplo, vzduch vydýchaný. Cítila jsem, že mě svléká očima.

„Vás to ovšem asi moc nepřekvapuje,“ dodal.

„Ne, pane Donahue. Překvapuje mě máloco.“

„Nevím, jak se díváte na to, co dnes a denně děláte. V tuhle roční dobu lidi bohužel víc vraždí a zabíjejí se, jako třeba ta ubohá dáma, co tuhle v noci spáchala sebevraždu v garáži, když předtím rozbalila vánoční dárky.“ Tou poznámkou jako by mě rýpl loktem do žeber. V novinách se objevila stručná zpráva o smrti Jennifer Deightonové, odvolávala se na policejní zdroje včetně informace o tom, že jmenovaná rozbalila vánoční dárky. Dalo se z ní odvodit, že spáchala sebevraždu, ale policie nic takového výslovně neprohlásila.

„Kterou dámu máte na mysli?“ otázala jsem se.

„Nevzpomínám si na jméno.“ Donahue upil ze skleničky, brunátný ve tváři, lesknoucí se oči mu ustavičně těkaly. „Je to smutné, velmi smutné. Musíte nás brzy navštívit v našem novém zařízení v Greensville.“ Dvojsmyslně se na mne usmál, poodstoupil a dál věnoval pozornost prsaté matroně v černém. Políbil ji na rty a oba se rozesmáli.

Rozloučila jsem se při první vhodné příležitosti. Doma plápolal oheň v krbu, neteř ležela na pohovce a četla si. Všimla jsem si pod stromkem několika nových dárků.

„Jak ses měla?“ zeptala se a zívla.

„Dobře žes zůstala doma,“ řekla jsem. „Nevolal náhodou Marino?“

„Ne.“

Zkusila jsem mu zatelefonovat ještě jednou, po čtyřech vyzváněcích tónech se podrážděně ohlásil.

„Doufám, že nevolám moc pozdě,“ řekla jsem omluvně.

„Dejme tomu. Co se zase stalo?“

„Spousta věcí. Setkala jsem se dneska na večírku s tvým přítelem Donahuem.“

„Ty mě napínáš.“

„Nijak mě neohromil a možná mi straší v hlavě, ale připadalo mi divné, že se zmínil o smrti Jennifer Deightonové.“

Nastalo ticho.

„A další pikantnost,“ pokračovala jsem. „Zdá se, že Jennifer Deightonová ani ne dva dny před vraždou faxovala Nicholasi Gruemanovi. Očividně ve velkém rozrušení a myslím, že on se s ní chtěl setkat. Navrhla mu, aby přijel do Richmondu.“

Marino stále mlčel.

„Jsi tam?“ zeptala jsem se. „Přemýšlím.“

„To ráda slyším. Možná bychom měli popřemýšlet společně. Nechceš přijít zítra na oběd?“

Zhluboka se nadechl. „Rád bych, doktorko. Ale…“ V pozadí se ozval ženský hlas: „Ve které zásuvce tonajdu?“

Marino zjevně zakryl mikrofon rukou a něco zahuhňal. Poté ji sňal a odkašlal si.

„Promiň,“ řekla jsem. „Nevěděla jsem, že máš společnost.“

„Mám.“ Opět nastalo ticho.

„Potěšilo by mě, kdybys se svou přítelkyní přišel zítra na oběd,“ navrhla jsem.

„V Sheratonu podávají sváteční menu. Chystáme se tam.“

„Máš tu taky něco pod stromečkem. Kdyby sis to rozmyslel, tak zítra dopoledne brnkni.“

„To je k nevíře. Zlomila ses a pořídila si stromek? Určitě nějakýho zakrslýho mrzáka.“

„Sousedy z něj jímá bledá závist, žasl bys. Popřej ode mě své přítelkyni veselé Vánoce.“

Kapitola 7

Ráno mě probudily kostelní zvony, do závěsů se opíralo slunce. Přestože jsem předchozího večera pila velmi málo, třeštila mi hlava. Zůstala jsem v posteli, znovu jsem usnula a zdálo se mi o Markovi. Když jsem konečně vstala, kuchyně voněla vanilkou a pomeranči. Lucy mlela kávu.

„Ty mě rozmazluješ, co si počnu, až odjedeš? Veselé Vánoce!“ Políbila jsem ji na temeno a všimla si na pracovním stole pytle jakýchsi vloček. „Co je to?“

„Cheshirské müsli. Zvláštní druh obilovin. Přivezla jsem je s sebou. Nejlíp chutnají s bílým jogurtem, ten ovšem nemáš. Takže si je dáme s odstředěným mlékem a banány. K tornu čerstvou pomerančovou šťávu a francouzskou kávu bez kofeinu s vanilkou. Možná bychom měly zavolat mámě a babičce.“

Vyťukala jsem číslo své matky v kuchyni, Lucy přešla do pracovny a zvedla paralelku. Sestra už byla u matky a brzy jsme všechny čtyři mohly hovořit, matka zahájila řeč zdlouhavým bědováním nad počasím. V Miami zuřila bouře. Přívalový déšť provázený vichřicí spustil na Štědrý večer, ráno oblohu velkolepě a slavnostně křižovaly blesky.

„Neměly byste za elektrických výbojů telefonovat,“ řekla jsem jim. „Zavoláme později.“

„Trpíš nemocí z povolání, Kay,“ namítla Dorothy. „Vidíš ve všem smrtelnou hrozbu.“

„Lucy, pověz mi, jaké jsi dostala dárky,“ zasáhla moje matka.

„Ještě jsme je nerozbalily, babi.“

„Jú! Teď prásklo fakt blízko,“ zvolala Dorothy a ve sluchátku zapraskalo. „Pomrkávají světla.“

„Doufám, že nemáš zapnutý počítač, mami,“ řekla Lucy. „Jestli ano, mohla bys přijít o všechno, na čem pracuješ.“

„Nezapomněla jsi koupit máslo, Dorothy?“ zeptala se matka.

„Himbajs. Já věděla, že jsem něco…“

„Včera jsem ti to připomněla snad třikrát.“

„Víš, že si nic nezapamatuju, když na mě mluvíš při psaní, mami.“

„Chápeš to? Myslíš, že se mnou na Štědrý večer šla na mši? Ne. Zůstala doma, pracovala na té svojí knížce a na máslo úplně zapomněla.“

„Skočím ho koupit.“

„Kde myslíš, že mají na Boží hod otevřeno?“

„Někde určitě.“

Vzhlédla jsem, když Lucy vešla do kuchyně.

„To je přece šílený,“ zašeptala, zatímco moje matka a sestra se dál hádaly.

Když jsem zavěsila, přešly jsme s Lucy do obývacího pokoje a oddávaly se poklidu zimního dopoledne ve státu Virginie; holé stromy se ani nepohnuly, na zemi ležel čerstvý závoj sněhu. Už bych nedokázala žít v Miami. Změny ročních období byly jako měsíční fáze, ovlivňovaly mé síly a přeskupovaly je. Potřebovala jsem úplněk a novoluní a to mezi tím, krátké a studené dny, abych ocenila jarní rána.

Lucy dostala od babičky k Vánocům šek na padesát dolarů. Dorothy jí taky dala peníze, takže jsem se cítila trochu zahanbená, když Lucy otevřela obálku ode mne a našla v ní rovněž šek.

„Peníze jsou takové neosobní,“ omlouvala jsem se.

„Pro mě nejsou neosobní, protože je chci. Tím jsi koupila mému počítači další mega paměti.“ Podala mi malý těžký dárek zabalený v červenostříbrném papíru a nedokázala potlačit radost z mého překvapení, když jsem otevřela krabičku a odhrnula hedvábný papír.

„Napadlo mě, že se ti hodí, aby sis do něj zapisovala soudní stání a vůbec schůzky,“ řekla. „Barevně ladí s tvojí motorkářskou bundou.“

„To je báječná věc, Lucy.“ Přejela jsem prsty po kožené vazbě luxusního diáře z černé jelenice a zalistovala krémovými stránkami. Vzpomněla jsem si, jak jsem jí v neděli půjčila auto s tím, že pojede do klubu, a ona zamířila do města a zdržela se tam tak dlouho. Vsadím se, že tajně nakupovala.

„Dalším dárkem jsou vkládací listy do adresáře a výměnné stránky na poznámky.“ Položila mi do klína menší dárek, právě když zazvonil telefon.

Marino mi popřál veselé Vánoce a prý že by se zastavil kvůli „dárečku“.

„Vyřiď Lucy, ať se teple oblékne a nebere si na sebe nic těsného,“ řekl nedůtklivě.

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se zmateně.

„Žádný těsný džíny, jinak nezastrčí náboje do kapsy nebo je potom nevytáhne. Řekla jsi, že se chce naučit střílet. První lekce se koná dneska dopoledne. Jestli ji prošvihne, její škoda. V kolik obědváme?“

„Mezi půl druhou a druhou hodinou. Myslela jsem, že jsi zadaný.“

„Jo, jenže jsem se uvolnil. Za dvacet minut jsem u vás. Pověz tomu spratkovi, že venku je děsná zima. Nepojedeš s námi?“

„Tentokrát ne. Budu vařit.“

Když Marino zazvonil u dveří, netvářil se zrovna vesele. Okázale se pustil do kontroly mého náhradního revolveru Ruger .38 s pogumovanou pažbou. Palcem odsunul západku, tlakem otevřel bubínek, pomalu jím otáčel a nahlédl do každé komory. Natáhl úderník, podíval se do hlavně a nakonec stiskl kohoutek. Lucy ho mlčky, zvědavě pozorovala. Autoritativně se pozastavil nad zbytky usazeného rozpouštědla, které používám, a informoval mě, že spoušť má vůli, kterou je třeba seřídit. Nato odvezl Lucy ve svém fordu.

Když se za několik hodin vrátili, měli zimou zrůžovělé tváře a Lucy hrdě ukazovala zkrvavený puchýř na pravém ukazováčku.

„Jak si vedla?“ zeptala jsem se a utřela si ruce do zástěry.

„Ušlo to,“ odpověděl Marino a pohlédl na mne. „Cítím smažené kuře.“

„Ne, kdepak.“ Pověsila jsem jim kabáty. „Cítíš cotoletta di tacchino alla bolognese.“

„Nejenže to ušlo,“ řekla Lucy. „Jen dvakrát jsem netrefila terč.“

„Nejásej, dokud se nenaučíš plynule tisknout spoušť. A nezapomínej zbraň zajistit.“

„Jsem očouzená, jako když Santa Claus proletí komínem,“ vesele švitořila Lucy. „Osprchuju se.“

Nalila jsem v kuchyni kávu a Marino zkoumal to, co leželo na pracovním stole marsalu, čerstvě nastrouhaný parmezán, prosciutto, bílé lanýže, osmahnuté krůtí plátky a další vybrané ingredience, z nichž měl sestávat náš oběd. Přešli jsme do obývacího pokoje, kde praskal oheň v krbu.

„Prokázal jsi mi velkou laskavost,“ řekla jsem. „Vážím si toho víc, než si myslíš.“

„Jedna lekce nestačí. Možná s ní stihnu ještě pár dalších, než se vrátí na Floridu.“

„Děkuju, Pete. Doufám, že sis nezpůsobil potíže a ta změna plánů ti nezkomplikovala život.“

„O nic moc nešlo,“ řekl úsečně.

„Dobře že se ti už rozležel ten oběd v Sheratonu,“ prohodila jsem zkusmo. „Tvoje přítelkyně může poobědvat s námi.“

„Něco jí do toho vlezlo.“

„Jak se jmenuje?“

„Tanda.“

„To je zajímavé jméno.“

Marino zrudl.

„Jaká Tanda je?“ zajímala jsem se.

„Jestli chceš slyšet pravdu, nestojí za řeč.“ Rázně vstal a zamířil chodbou na toaletu.

Vždycky jsem si dávala pozor, abych na Marinovi co se týče soukromí nevyzvídala, pokud sám necítil potřebu se svěřit. Tentokrát jsem neodolala.

„Jak ses s ní seznámil?“ zeptala jsem se, když se vrátil.

„Na policejní tancovačce.“

„To je ohromné, že si taky vyjdeš mezi lidi trochu se pobavit.“

„Jestli chceš něco vědět, je to děsná nuda. A na rande jsem nebyl dobře třicet let. Připadal jsem si, jako bych se probudil v jiným století. Ženy nejsou to, co bejvaly.“

„V jakém smyslu?“ Snažila jsem se neusmát. Marino zjevně nechápal, nakolik jsou jeho soudy zábavné. „Nejsou už tak jednoduchý.“

„Jednoduchý?“

„Jo, jako Doris. Žili jsme jednoduše. Ona se najednou po třiceti letech rozvede, a já abych začínal znova. Šel jsem na tu uhozenou tancovačku, protože mě k tomu přemluvili kamarádi. Měl jsem plnou hlavu svých starostí, když se u stolu objevila Tanda. Po dvou pivech se zeptala na moje telefonní číslo, věřila bys tomu?“

„Ty jsi jí ho dal?“

„Povídám: Podívej, jestli si chceš se mnou začít, dej mi svoje numero. Brnknu ti.’ Nato se zeptala, z který zoologický zahrady jsem utek, a pozvala mě na kuželky. Tak to začalo. A skončilo to neslavně, řekla mi, že před několika týdny někoho porazila autem, policie ji obvinila z bezohledný jízdy. Chtěla, abych to nějak zametl pod koberec.“

„To je mrzuté.“ Sehnula jsem se pod stromek pro dárek a podala mu ho. „Nevím, jestli ti tohle usnadní společenský život.“

Vybalil červené šle a s nimi barevně sladěnou hedvábnou vázanku.

„To je fakt nádhera, doktorko. Hernajs!“ Vstal, znechuceně zamumlal: „Pitomý čurací pilulky!“ a opět zamířil na toaletu. Za chvíli se vrátil ke krbu.

„Kdy jsi byl naposled u lékaře?“ zeptala jsem se.

„Před pár týdny.“

„Co ti řekl?“

„Tipni si.“

„Podle mě máš vysoký krevní tlak.“

„Houbeles.“

„Tak co ti doktor zjistil?“ naléhala jsem.

„Tlak mám sto padesát na sto deset, ale zvětšuje se mi podělaná prostata. Proto beru ty čurací pilulky. Běhám pořád sem tam, zdá se mi, že musím, a většinou to nejde. Jestli se to nezlepší, prý budu muset jít pod nůž.“

Transuretální resekce prostaty není těžká operace, moc příjemná ovšem také ne. Větší starosti mi dělal Marinův diastolický krevní tlak. Stal se vážným kandidátem na mozkovou mrtvici nebo infarkt.

„Taky mi otékají kotníky,“ pokračoval. „Bolí mě chodidla a třeští mi hlava. Mám tudíž přestat kouřit, pít kafe, shodit dvacet kilo a vyvarovat se stresu.“

„Ano, to všechno musíš udělat,“ potvrdila jsem. „Jenže mně se zdá, že pro sebe neděláš vůbec nic.“

„To abych od základu změnil celý život. Tobě se to mluví.“

„Já netrpím vysokým krevním tlakem a přestala jsem kouřit přesně před dvěma měsíci a pěti dny. Kdy bych ovšem shodila dvacet kilo, tak tady nejsem.“ Civěl do ohně.

„Poslyš, co kdybychom se do toho pustili společně?“ navrhla jsem. „Vyloučíme kafe a budeme spolu sportovat.“

„Ledaže se budu dívat, jak cvičíš aerobik,“ řekl dost kysele.

„Hraju tenis. Do aerobiku se pusť ty.“

„Navlíct se do trikotu, tak chcípnu.“ „Neprojevuješ velkou ochotu ke spolupráci, Pete.“ Nedočkavě změnil téma. „Máš ten fax, cos o něm mluvila?“

Zašla jsem do pracovny a vrátila se s kufříkem. Otevřela jsem ho a podala mu výtisk, který Vander pořídil obrazovým regenerátorem.

„Tohle vytáhl z čistého listu papíru, který jsme našli na posteli Jennifer Deightonové?“ podivil se. „Ano.“

„Vážně nechápu, proč měla na posteli čistý list papíru zatížený křišťálovým jehlanem. Nic tě nenapadá?“

„Ne. Co vzkazy na záznamníku? Našli jste něco?“

„Pořád je projíždíme. Vyslechli jsme spoustu lidí.“ Sáhl do kapsy u košile pro krabičku marlborek a hlasitě si povzdechl. „Sakra.“ Praštil krabičkou na konferenční stolek. „Teď mě seřveš pokaždý, když si zapálím, co?“

„Ne, jen se na tebe budu dívat. Neřeknu ani slovo.“ „Vzpomínáš si na rozhovor, který s tebou natočila před několika měsíci televize?“

„Mlhavě.“

„Jennifer Deightonová si ho nahrála. Kazeta byla

zastrčená v jejím videorekordéru, přehráli jsme si ji a objevili tě.“

„Cože?“ zareagovala jsem ohromeně.

„Samozřejmě si nenahrála jen tebe, ale taky nějaký plácání o archeologických vykopávkách, a jak tu točili exteriéry filmaři z Hollywoodu.“

„Proč si mě nahrála?“

„To je další věc, která s ničím nejde dohromady. Až na ty její telefonáty se zavěšováním. Vypadá to, že než někdo Jennifer Deightonovou sejmul, myslela na tebe.“

„Co ještě jste o ní zjistili?“

„Musím si zapálit. Mám jít ven?“

„Ovšemže ne.“

Čím dál podivnější věci. V jejím kanclíku jsme našli rozvodový rozsudek. Podle něj se v roce 1961 vdala, po dvou letech rozvedla a vrátila se ke svýmu dívčímu jménu Deightonová. Pak se přestěhovala z Floridy do Richmondu. Její bejvalej se jmenuje Willie Travers a patří k těm, co se zcvokli do tý vymakaný medicíny víš, do tý holý ptákoviny. Sakra, jak se tornu říká…“

„Myslíš holistickou medicínu?“

„To je ono. Bydlí dál na Floridě, ve Fort Myers Beach. Mluvil jsem s ním telefonicky. Vyrazit z něj něco kloudnýho nebylo jen tak, přesto jsem se dověděl pár věcí. Prý po rozvodu udržovali přátelský vztahy a pravidelně se vídali.“

„Přijel sem?“

„Podle Traverse jezdila za ním na Floridu. Údajně se scházeli, aby zavzpomínali na starý časy. Naposled u něj byla v listopadu kolem Dne díkůvzdání. Taky jsem z něj vypáčil něco málo o bratrovi a sestře Deightonové. Sestra je mnohem mladší, vdaná a žije na Západě. Bratrovi táhne na šedesátku a vede obchod s potravinami. Postihla ho rakovina hrtanu a před několika lety mu vyoperovali hlasivky.“

„Počkej…“

„Jo, ty dobře víš, jak takový člověk mluví. Poznala bys to. Chlapík, co ti telefonoval do kanceláře, rozhodně nebyl John Deighton. Volal někdo jiný, kdo měl osobní zájem na výsledcích pitvy Jennifer Deightonové. Věděl dost, aby nepopletl jména. Věděl dost, aby se hlásil k bydlišti v Columbii v Jižní Karolíně. Ale nevěděl o zdravotních problémech Johna Deightona. Jeho hlas měl znít deformovaně.“

„Ví Travers, že jeho bývalou manželku někdo zavraždil?“

„Sdělil jsem mu, že na patolce stále provádíš testy.“ „Byl na Floridě, když zemřela?“

„Údajně. Zajímalo by mě, kde byl tvůj přítel Nicho

las Grueman, když zemřela.“

„Nepřátelíme se,“ ohradila jsem se. „Jak na něho půjdeš?“

„Zatím nijak. S lidmi jako Grueman zmýlená neplatí. Jak je starý?“

„Něco přes šedesát,“ řekla jsem. „Je to silný chlapík?“

„Neviděla jsem ho od studií na právech.“ Vstala jsem, abych prohrábla oheň. „Tehdy byl Grueman štíhlý elegán. Výškou nevybočoval z průměru.“

Marino mlčel.

„Jennifer Deightonová vážila dvaaosmdesát kilogramů,“ připomněla jsem mu. „Zdá se, že pachatel ji zardousil v domě a pak přenesl mrtvolu do garáže a posadil do auta.“

„Ovšem. Třeba měl Grueman pomocníka. Chceš slyšet zajímavou verzi? Uvaž tuhle. Grueman zastupoval Ronnieho Waddella, a ten rozhodně nebyl žádný tintítko. Možná by se mělo spíš říct, že není žádný tintítko. Waddellův otisk se našel v domku Jennifer Deightonové. Třeba ji šel Grueman navštívit a nebyl úplně sám.“

Dívala jsem se do ohně.

„Mimochodem, nenašel jsem v domě Jennifer Deíghtonové nic, z čeho by mohlo pocházet to peří,“ dodal. „Žádala jsi mě, abych se porozhlídnul.“

V tom okamžiku pípl jeho pager. Vytáhl ho zpoza opasku a mrkl na displej.

„Sakra,“ ulevil si vztekle a rozběhl se do kuchyně k telefonu.

„Co se děje… Cože?“ slyšela jsem ho odvedle. „Kristepane! Fakt?“ Na chvíli se odmlčel. A pak s krajním sebeovládáním řekl: „Neobtěžujte se. Stojím pět metrů od ní.“

Marino projel křižovatku West Cary a Windsor Way na červenou a pokračoval na východ. Maják a světelná rampa na bílém voze Ford LTD blikaly. Z vysílačky chraplavě zněly číselné kódy a já jsem si vybavila Susan schoulenou v ušáku, jak si přitahuje dlouhé domácí froté šaty těsněji k tělu, aby zapudila mrazení, které nemělo nic společného s teplotou v pokoji. Vybavila se mi její tvář, po níž jako by se neustále přelévaly mraky, oči, které mi nevyzradily žádné tajemství.

Třásla jsem se a nemohla jsem popadnout dech. Srdce mi bušilo až v krku. Policie našla Susanino auto v uličce odbočující ze Strawberry Street. Seděla za volantem bez známky života. Co pohledávala v této části města nebo jaký motiv měl vrah, bylo záhadou.

„Co ještě říkala, když jsi s ní mluvila včera večer?“ vyptával se Marino.

Nic pozoruhodného mi nepřišlo na mysl. „Byla nervózní,“ řekla jsem. „Něco ji trápilo.“

„Co? Nic tě nenapadá?“

„Vážně nevím.“ Nejistýma rukama jsem kontrolovala obsah lékařské brašny. Fotoaparát, rukavice a všechno ostatní bylo na místě. Vzpomněla jsem si, jak Susan kdysi prohlásila, že kdyby ji někdo chtěl unést nebo znásilnit, musel by ji nejdřív zabít.

Mnoho podvečerů jsme spolu trávily v úřadu samy dvě a věnovaly se papírování. Mnohokrát jsme zabrousily na soukromé téma ženského údělu, lásky k mužům, mateřství. Jednou jsme se rozpovídaly o smrti a Susan přiznala, že se jí bojí.

„Nemám na mysli peklo, oheň a síru, o nichž káže otec toho se nebojím,“ pronesla pevně. „Bojím se, že to, co tady vidíme, je všechno, co z nás zbyde.“

„To není všechno,“ řekla jsem.

„Jak to víte?“

„Odumře jen něco. Podívejte se do jejich tváří a uvědomíte si co. Vyprchala z nich energie. Duše neumírá. Pouze tělo.“

„Jak to víte?“ naléhala.

Marino ubral plyn a zabočil do Strawberry Street. Pohlédla jsem do vnějšího zrcátka. Za námi jel hlídkový vůz, světelná rampa červeně a modře blikala. Minuli jsme restauraci a malou prodejnu potravin. Všude bylo zavřeno, v chabém provozu nám auta uvolňovala cestu. Poblíž kavárny na Strawberry Street obě strany úzké ulice lemovaly hlídkové vozy a neoznačená policejní auta, vjezd do uličky blokovala sanitka. O kus dál parkovaly dva televizní mikrobusy. Novináři se neúnavně rojili za žlutým vymezovacím pásem. Marino zastavil a zároveň se otevřely dveře. Kamery se okamžitě zaměřily na naše kroky.

Nespustila jsem z Marina oči a držela se hned za ním. Závěrky fotoaparátů cvakaly, kamery svítily červeným okem, natahovaly se k nám mikrofony. Marino vytrvale rázoval dál a nikomu neodpovídal. Odvracela jsem obličej. Obešli jsme sanitku a podlezli vymezovací pás. Stará tmavočervená toyota stála napříč uprostřed úzké vozovky dlážděné kočičími hlavami, na níž tál špinavý sníh. Ošklivé cihlové zdi se k ní tlačily z obou stran a bránily v přístupu chladným kosým slunečním paprskům. Policisté se domlouvali, fotografovali, rozhlíželi se. Voda pomalu odkapávala ze střech a rezatých požárních žebříků. Pach odpadků sytil vlhký, téměř nehybný vzduch.

Málem jsem přehlédla mladého policistu jižanského vzhledu, s nímž jsem se nedávno seznámila. Právě mluvil do vysílačky. Tom Lucero nás zpozoroval, něco zamumlal do vysílačky a vypnul ji. Z místa, kde jsem se zastavila, jsem otevřenými dveřmi toyoty zahlédla jen levý bok a paži. Když jsem poznala černý vlněný plášť, poškrábaný zlatý snubní prsten a hodinky v černém plastovém pouzdře, projel mnou mráz. Za čelním sklem se nad přístrojovou deskou červenalo povolení, umožňující odborným pracovníkům našeho úřadu parkovat kdekoli.

„Technický průkaz k vozu zní na jméno Jason Story. To je nejspíš její manžel,“ řekl Lucero Marinovi. „Osobní doklady měla v kabelce. Podle řidičského oprávnění se ta žena jmenuje Susan Dawson Storyová, věk dvacet osm let.“

„Co peníze?“

„V peněžence měla jedenáct dolarů a několik kreditních karet. Loupežnému motivu zatím nic nenasvědčuje. Znal jste ji?“

Marino se sklonil, aby lépe viděl. Na čelisti mu ostře vystoupily svaly. „Jo. Znal. Takhle jste auto našli?“

„Jen jsme otevřeli dveře na straně řidiče, jinak nic,“ odpověděl Lucero a zastrčil vysílačku do kapsy.

„Motor neběžel, dveře byly odemčené?“

„Ano. Jak jsem řekl do telefonu, Fritz objevil auto při výkonu hlídkové služby, hned si taky všiml za čelním sklem toho povolení.“ Pohlédl na mne. „Když se podíváte do auta z druhé strany, spatříte u pravého ucha krev. Někdo odvedl dokonalou práci.“

Marino ustoupil a rozhlížel se po sněhové kaši. „Nezdá se, že by se nám zadařilo ohledně stop na zemi.“

„Máte pravdu. Taje to jako zmrzlina. Když jsme přijeli, nebylo to o moc lepší.“

„Našly se nábojnice?“

„Ne.“

„Vyrozuměli jste její rodinu?“

„Ještě ne. Myslel jsem si, že se toho ujmete sám,“ pravil Lucero.

„Zatraceně, postarejte se, aby novináři nezjistili totožnost oběti a kde pracovala, aspoň dokud nevyrozumíme rodinu. Ježíšikriste!“ Marino přenesl pozornost na mne. „Co chceš na místě podniknout?“

„At se nikdo nedotýká ničeho v autě,“ řekla jsem přidušeně, rozhlédla se a vytáhla fotoaparát. Plně jsem se soustředila, myslelo mi to jasně, ale ruce se mi nepřestaly třást. „Jen se na ni podívám, stačí chvilka, pak ji naložte na nosítka.“

„Pomůžete paní doktorce?“ obrátil se Marino na Lucera.

„Jsme připraveni.“

Susan na sobě měla vybledlé modré džíny, odřené šněrovací boty a černý vlněný plášť zapnutý až k bradě. Srdce se mi sevřelo, když jsem si všimla červeného hedvábného šátku, který jí čouhal z límce. Brýle proti slunci zakrývaly oči, opírala se na sedadle, jako by si chtěla dopřát pohodlí a zdřímnout si. Na světle šedém čalounění za krkem se rozlévala červená skvrna. Přešla jsem na druhou stranu auta a spatřila krvácející ránu, o níž se zmínil Lucero. Pořídila jsem pár snímků, zarazila se, sklonila se k její tváři a ucítila slabou vůni nepochybně mužské kolínské. Bezpečnostní pás byl odepnutý.

Nedotkla jsem se její hlavy, dokud zdravotníci nevsunuli Susanino tělo na nosítkách zadními dveřmi do sanitky. Nastoupila jsem dozadu a několik minut prohlížela rány způsobené střelami. Jedna zela na pravém spánku, druhou jsem našla na krku těsně pod linií vlasů. Prohrábla jsem prsty v rukavici kaštanové vlasy, pátrala dál, ale víc ran jsem neobjevila.

Marino vlezl do zadní části sanitky. „Kolikrát ji pachatel zasáhl?“ zeptal se.

„Našla jsem dvě rány, kterými střely pronikly do těla. Žádná nevyšla ven, ale jednu cítím pod kůží u levé spánkové kosti.“

Marino nervózně pohlédl na hodinky. „Dawsonovi nebydlí daleko. V Glenburnie.“

„Dawsonovi?“ Stáhla jsem rukavice.

„Její rodiče. Musím jim to oznámit. A hned. Dřív než to nějaký blbec prokecne a oni se to dozvědí z rádia nebo z televize. Hlídkový vůz tě odveze domů.“

„Ne. Pojedu s tebou. Myslím, že bych měla.“

Když jsme vyrazili, rozsvěcovaly se výbojky veřejného osvětlení. Marino upřeně sledoval vozovku, v obličeji nebezpečně zrudl.

„Krucifix!“ vykřikl a praštil pěstí do volantu. „Zasranej svět! Střelí ji do hlavy. Zastřelí těhotnou ženu!“

Vyhlížela jsem postranním oknem, otřesená mysl mi podsouvala zlomkovité, deformované obrazy.

Odkašlala jsem si. „Spojili jste se už s jejím manželem?“

„Volali jsme mu domů, nehlásil se. Možná je u jejích rodičů. Panebože, tohle mě ničí. Nejradši bych se neviděl, ježíšikriste! Veselý zkurvený Vánoce! Zaklepu na dveře a oni se zhroutí, protože jim sdělím něco, co zničí jejich život.“

„Ty přece nikomu život neničíš.“

„Hm, připrav se, protože výsledek se spolehlivě dostaví.“

Odbočil na Albermarle. V ulici stály těsně u obrubníku kontejnery obložené plastovými pytli plnými vánočního odpadu. Z rozzářených oken dýchalo teplo domova, v některých bylo vidět barevně osvětlené vánoční stromky. Mladý otec vezl po zasněženém chodníku na bobech malého chlapce. Když jsme je míjeli, mávali nám a smáli se. Glenburnie obývala střední třída, společenství většinou mladých úspěšných lidí, svobodných jedinců a nedávno založených rodin. V teplých měsících obyvatelé sedávali na verandách a rožnili na zahradách. Pořádali večírky a navzájem se zdravili.

Průčelí skromného domu Dawsonových postaveného v tudorovském stylu zčásti zastiňovaly pečlivě prořezané, celoročně zelené dřeviny. V oknech v přízemí i v patře se svítilo, u chodníku parkoval starší stejšn.

Na zazvonění se za dveřmi ozval ženský hlas. „Kdo je tam?“

„Paní Dawsonová?“

„Ano?“

„Tady detektiv Marino, richmondská policie. Potřebuju s vámi mluvit,“ řekl hlasitě a přidržel služební odznak před špehýrkou.

Cvakl zámek a mně se rozbušilo srdce. Za léta pestré lékařské praxe jsem zažila pacienty, kteří řvali bolestí a žadonili, abych je nenechala umřít. Falešně jsem je ujišťovala: „Zase budete v pořádku,“ a oni umírali a svírali mi ruku. Vyslovovala jsem soustrast zoufalým nejbližším, najednou se nikomu nedostávalo vzduchu a zoufal si i kaplan. Ale nikdy jsem nebyla poslem smrti na Boží hod vánoční.

Jedinou podobností, kterou jsem shledala mezi paní Dawsonovou a její dcerou, byla výrazná čelist. Paní

Dawsonová měla ostře řezanou tvář a nakrátko zastřižené, bíle prokvetlé vlasy. Nevážila víc než padesát kilogramů a připomínala vyplašeného ptáčka.

Když mě Marino představil, oči se jí okamžitě rozšířily strachem.

„Co se stalo?“ hlesla.

„Obávám se, že přinášíme velmi zlou zprávu, paní Dawsonová,“ řekl Marino. „Týká se vaší dcery Susan. Buďte prosím statečná. Někdo ji zabil.“

Na podlaze zaťapkaly nožky a vpravo ve dveřích se objevilo děvčátko. Zastavilo se a zadívalo se na nás modrýma očima.

„Kde je děda, Hailey?“ Hlas paní Dawsonové zakolísal, tvář zpopelavěla.

„Nahoře.“ Halley bylo drobné rozpustilé děvčátko v modrých džínách a kožených, očividně zbrusu nových sportovních botkách. Blond vlásky se zlatavě leskly, brýle měly korigovat lehce šilhající levé oko. Odhadla jsem, že jí nebude víc než osm let.

„Vyřiď mu, ať přijde dolů,“ řekla paní Dawsonová. „A ty zůstaň nahoře s Charliem, dokud vás zase nezavolám.“

Děvčátko ve dveřích zaváhalo, rozpačitě si cucalo dva prstíky. Ostražitě pozorovalo Marina a mě.

„Hailey, tak běž!“

Přetlak energie Hailey téměř katapultoval, zmizela.

Susanina matka nás uvedla do kuchyně, posadili jsme se. Znehybněla jako socha a rozplakala se, až když za chvíli přišel její manžel.

„Ach, Macku,“ vydechla. „Ach, Macku!“ Hlasitě vzlykala.

Ovinul jí paži kolem ramen a přitáhl ji k sobě. Zbledl a skousl rty, když mu Marino sdělil, co se stalo.

„Ano, vím, kde je Strawberry Street,“ řekl. „Nechápu, co tam dělala. Pokud vím, normálně tam nejezdíva

la. Dneska ani nejsou otevřené obchody. Nerozumím tomu.“

„Nevíte, kde je její manžel Jason Story?“ otázal se Marino.

„Tady.“

„Tady?“ Marino se rozhlédl.

„Nahoře, spí. Není mu dobře.“

„Čí jsou ty děti?“

„Toma a Marie. Tom je náš syn. Přijeli k nám na svátky, po obědě vyrazili do Tidewateru. Navštívit přátele. Brzy se vrátí.“ Uchopil manželku za ruku. „Tihle lidé se nás budou vyptávat na spoustu věcí, Millie. Zajdi radši pro Jasona.“

„O něco vás požádám,“ řekl Marino. „Chtěl bych s ním mluvit chvíli o samotě. Můžete mě k němu zavést?“

Paní Dawsonová přikývla a skryla hlavu v dlaních.

„Postarej se o Charlieho a Hailey,“ řekl jí manžel. „A zkus zatelefonovat svojí sestře. Snad by k nám mohla přijet.“

Bleděmodrýma očima sledoval, jak manželka a Marino odcházejí z kuchyně. Susanin otec byl vysoký, urostlý, měl husté, jen nepatrně prošedivělé kaštanové vlasy. Jeho gesta byla úsporná, ovládal své city. Susan po něm zdědila podobu a možná i povahu.

„Měla staré auto. Nenosila u sebe nic cenného, co by stálo za loupež, a do ničeho se nezapletla. Myslím do drog a podobně.“ Zapátral v mém obličeji.

„Nevíme, proč se to stalo, otče Dawsone.“

„Byla těhotná,“ pronesl a hlas se mu zadrhl v hrdle. „Jak to někdo mohl udělat?“

„Nevím,“ řekla jsem. „Nic nevíme.“

Rozkašlal se. „Neměla zbraň.“

V tom okamžiku jsem nerozuměla, co tím míní. Pak jsem pochopila a ujistila ho: „Ne. Policie nenašla zbraň. Nic nenasvědčuje tomu, že by si ublížila sama.“

„Policie? Vy nejste policistka?“

„Ne. Jsem hlavní soudní lékařka. Kay Scarpettová.“

Strnule na mne zíral.

„Vaše dcera u mě pracovala.“

„Ach, ovšem. Promiňte.“

„Nevím, čím bych vás utěšila,“ vypravila jsem ze sebe ztěžka. „Sama to pořád nedokážu pochopit. Ale udělám všechno, co bude v mých silách, abych zjistila, co se stalo. Chci, abyste to věděl.“

„Susan o vás mluvívala. Od dětství chtěla být lékařkou.“ Odvrátil pohled a pomrkáváním se snažil zaplašit slzy.

„Viděla jsem ji včera večer. Krátce jsem se u nich zastavila.“ Zaváhala jsem, nechtělo se mi jitřit citlivá místa jejich životů. „Susan měla patrně nějaké problémy. V poslední době nebyla v práci ve své kůži.“

Dawson polkl, pevně opřel ruce o stůl. Klouby prstů mu zbělely.

„Modleme se. Pomodlíte se se mnou, doktorko Scarpettová?“ Natáhl ruku. „Prosím.“

Když pevně ovinul svými prsty mou ruku, nemohla jsem si nevzpomenout na Susanin neskrývaný despekt k otci a nedůvěru ke všemu, co představoval. I mě fundamentalisté děsili. Zmocnila se mě úzkost a zavřela jsem oči, zatímco pastor Mack Dawson svíral mou ruku, děkoval Bohu za milosrdenství, jež jsem nikde neviděla, a obracel se k němu s prosbami, na jejichž splnění bylo pozdě. Otevřela jsem oči a vyprostila ruku. Zrozpačitěla jsem a dostala strach, že Susanin otec vycítil mou skepsi a zapochyboval o mé víře. Ale v tu chvíli mu osud mé duše neležel na srdci.

Nahoře se rozlehl hlasitý výkřik; protestu tlumenému zdmi jsem nerozuměla. Na podlahu se skácela židle. Telefon vyzváněl a vyzváněl, opět se ozval živočišný výkřik bolesti a hněvu. Dawson zavřel oči. Něco zabručel, znělo to podivně, snad: „Zůstaň v pokoji.“ „Jason byl po celou dobu tady,“ řekl. Viděla jsem, jak mu na spáncích pulsuje krev. „Poví vám to jistě sám. Ale chci, abyste to slyšela ode mě.“

„Zmínil jste se, že se necítil dobře.“

„Probudil se s příznaky počínající chřipky. Susan mu po obědě změřila teplotu a zahnala ho do postele. Nikdy by jí neublížil… Ne.“ Znovu se rozkašlal. „Policie se na to zeptá, musí prověřit situaci v rodině. Ale tohle není ten případ.“

„Otče Dawsone, v kolik hodin dneska Susan odešla z vašeho domu a kam měla namířeno?“

„Odešla po obědě, jen co si Jason lehl. Někdy mezi půl druhou a druhou hodinou. Řekla, že jede navštívit přítelkyni.“

„Jakou přítelkyni?“

Podíval se mimo mne. „Spolužačku ze střední školy. Diannu Leeovou.“

„Kde Dianna bydlí?“

„V Northside, blízko semináře.“

„Susanino auto našli v Strawberry Street, ne v Northside.“

„Jestli ji někdo… Mohla skončit kdekoli.“

„Pomohlo by nám, kdybychom věděli, jestli k Dianně dojela a koho napadlo, že by se měly sejít,“ řekla jsem.

Vstal a otevřel jednu, pak druhou zásuvku. Teprve na třetí pokus našel telefonní seznam. Když listoval stránkami a vytáčel číslo, ruce se mu třásly. Několikrát si odkašlal, načež se zeptal, jestli může mluvit s Diannou.

„Chápu. Prosím?“ Chvíli poslouchal. „Ne, ne.“ Hlas mu přeskočil. „Nic není v pořádku.“

Tiše jsem seděla, poslouchala a představovala si ho mnohem mladšího, jak se modlí a telefonuje poté, co ho zasáhla smrt druhé dcery Judy. Když se vrátil ke stolu, potvrdil to, čeho jsem se bála. Susan odpoledne přítelkyni nenavštívila a ani to neměla v úmyslu. Přítelkyně vůbec nebyla ve městě.

„Leeovi odjeli k manželově rodině do Severní Karolíny,“ informoval mě Susanin otec. „Už před několika dny. Proč Susan lhala? To přece nemusela. Odjakživa jí říkám, ať se děje, co děje, nesmíš lhát.“

„Zdá se, že si nepřála, aby někdo věděl, kam se chystá a s kým se chce sejít. Vede to k nepříjemným dohadům, ale musíme jim čelit,“ pronesla jsem tiše.

Upřeně se díval na své ruce.

„Rozuměla si s Jasonem v poslední době?“

„Nevím.“ Usilovně se snažil ovládnout. „Dobrý Bože, všechno se opakuje.“ V jeho šepotu zazněla úzkost. „Běž do svého pokoje. Prosím tě, běž.“ Pohlédl na mne krhavýma očima. „Měla sestru, dvojče. Judy zemřela, když chodily na střední školu.“

„Při autonehodě, ano. Susan mi to vyprávěla. Je to tragédie.“

„Nikdy se s tím nevyrovnala. Obviňovala Boha. Obviňovala mě.“

„Měla jsem jiný dojem,“ namítla jsem. „Jestli někoho obviňovala, tak děvče jménem Doreen.“

Dawson vytáhl kapesník a tiše se vysmrkal. „Koho?“

„Spolužačku ze střední školy, údajnou čarodějnici.“

Zavrtěl hlavou.

„Prý Judy proklela.“ Marně jsem se pokoušela něco vysvětlit. Dawson nechápal, o čem mluvím. Oba jsme se otočili, protože do kuchyně náhle vešla Hailey. Nesla v náručí baseballovou rukavici, ustrašeně se rozhlížela.

„Copak to máš, holčičko?“ zeptala jsem se a pokusila se usmát.

Přešla ke mně. Ucítila jsem vůni kůže. Rukavice byla stažená provázkem a skrývala míček jako ústřice velkou perlu.

„Dostala jsem ji od tety Susan,“ řekla tenkým hláskem. „Musí změknout. Dala jsem ji pod matraci. Podle tety Susan tam má zůstat týden.“

Dědeček k ní natáhl ruce a vysadil si ji na klín. Zabořil nos do jejích vlásků, přitiskl ji k sobě. „Běž na chviličku do pokoje, zlatíčko. Udělej to pro mě, ať můžu něco zařídit. Na chviličku, ano?“

Přikývla, ale nespustila ze mne oči.

„Co dělají babička a Charlie?“

„Nevím.“ Seskočila mu z klína a neochotně nás opustila.

„Něco podobného jste řekl předtím,“ promluvila jsem.

Tvářil se nechápavě.

„Teď jste ji požádal, aby šla do pokoje,“ připomněla jsem mu. „Slyšela jsem, jak o něco dřív někomu šeptem přikazujete, aby zůstal v pokoji. Na koho jste se obracel?“

Sklopil oči. „Děti jsou děti. Intenzivně všechno prožívají, pláčou, neovládají svoje city. Někdy je lepší, aby se stáhly stranou, proto jsem poslal Hailey do pokoje. Aby se sebrala. Znám to z dětství. Naučil jsem se tomu jako kluk. Nic jiného mi nezbývalo, otec na můj pláč reagoval dost nerudně.“

„Vyplakat se je normální, reverende Dawsone.“

Oči mu tonuly v slzách. Slyšela jsem, jak Marino schází ze schodů. Vešel do kuchyně a Dawson znovu řekl tu větu zmučeným šepotem.

Marino se na něho nechápavě podíval. „Myslím, že se právě vrátil váš syn,“ řekl.

Venku v zimní tmě bouchly dveře od auta, u vstupních dveří se rozlehl smích a Susanin otec se neovladatelně rozeštkal. Božíhodový oběd jsem vyhodila do odpadků, zbytek večera jsem prochodila po domě a protelefonovala, Lucy se skryla za zavřenými dveřmi mé pracovny. Musela jsem něco podniknout. Vražda Susan uvrhla úřad do kritické situace. Její případ bude podléhat zvláštnímu režimu, fotografie se nedostanou do rukou jejích spolupracovníků. Policie prohledá její kancelář a skříňku v šatně. Bude vyslýchat mé podřízené.

„Tohle já nemůžu udělat,“ prohlásil můj zástupce Fielding do telefonu.

„Chápu,“ řekla jsem a sevřelo se mi hrdlo. „Ani jsem to nečekala a nikoho k ničemu nenutím.“

„A ty?“

„Musím být u toho.“

„Ježíšikriste. Nemůžu uvěřit, co se stalo. Něco tak absurdního.“

Doktor Wright, můj zástupce v Norfolku, ochotně souhlasil; časně ráno dorazí do Richmondu. Protože je zítra neděle, nebude v budově už nikdo jiný kromě Vandera, který přispěje svou vševidoucí lampou. I kdyby mi v provedení pitvy nebránily citové důvody, odmítla bych. Nejhůř bych jí posloužila, kdybych nahrála obhajobě a umožnila, aby mé závěry soudního znalce napadla pro neobjektivnost, neboť jsem zároveň její nadřízená. A tak zatímco Wright pracoval, seděla jsem u stolu v márnici. Tu a tam za cinkotu ocelových nástrojů a šumění tekoucí vody pro mne komentoval průběh pitvy. Nepřítomně jsem hleděla do zdi ze škvárobetonových tvárnic. Nedotkla jsem se jediného formuláře či štítku na zkumavce. Neotočila jsem se, abych neviděla na pitevní stůl.

„Necítíte nějakou vůni na její pokožce nebo z oblečení?“ zeptala jsem se. „Například kolínské?“

Slyšela jsem, jak ustal v práci a udělal několik kroků. „Ano. Rozhodně z límce pláště a šátku.“

„Není to spíš pánská kolínská?“

„Mhm. Zdá se. Ano, je to typicky mužská vůně. Voní se její manžel?“ Wright byl plešatý muž těsně předdůchodového věku s kulatým bříškem, hovořil se západovirginským akcentem. Byl vynikajícím soudním patologem a přesně věděl, o čem uvažuju.

„Případná otázka,“ řekla jsem. „Požádám Marina, aby to ověřil. Její manžel ovšem včera onemocněl a po obědě ulehl do postele. Což neznamená, že nepoužil kolínskou. Zrovna tak se mohl navonět její bratr nebo otec a vůně ulpěla na límci, když ji objímali.“

„Vypadá to na střely menší ráže. Nedošlo k průstřelu, střely nevyšly ven.“

Zavřela jsem oči a poslouchala.

„Průměr rány na pravém spánku činí pět celých pět desetin milimetru, lemuje ji centimetrový očazený okraj. Do pokožky se zaryla trocha střelného prachu, většinu pohltily vlasy. Prach zčásti pronikl i do spánkového svalu. Kost a dura mater jsou jinak celkem čisté.“

„Co trajektorie?“ zeptala jsem se.

„Střela pronikla zadní částí pravého čelního laloku, pokračovala dopředu do bazálního ganglionu, zaryla se do levé spánkové kosti a uvízla ve spánkovém svalu pod kůží. Mluvím o olověné střele pokovené mědí, ale neopláštěné.“

„Neroztříštila se?“ pokračovala jsem v otázkách.

„Ne. Pak je tu druhá rána v týlové části krku. Černá, ohořelá, okolí kopíruje ústí zbraně. Nepatrná tržná rána na okraji. Spousta střelného prachu v zátylních svalech.“

„Takže rána z bezprostřední blízkosti?“

„Ano. Vypadá to, že jí pachatel přitiskl silou hlaveň na krk. Střela prolétla velkým otvorem týlní kosti a zasáhla míchu. Odtud pokračovala do Varolova mostu.“

„Co se dá ještě usoudit z úhlu, pod nímž ji zasáhla druhá střela?“

„Je poměrně ostrý. Pokud ji tahle střela zasáhla, když seděla v autě, buď ji vrhla vpřed, nebo těsně předtím svěsila hlavu.“

„Našli ji ale v jiné poloze,“ namítla jsem. „Zvrácenou dozadu na opěradle.“

„Podle mě ji tak usadil vrah,“ zauvažoval Wright. „Poté, co ji zastřelil. Rána, která pronikla do mostu, byla podle mého názoru v pořadí druhá a poslední. Domnívám se, že předtím už byla v bezvědomí a zhroutila se, načež ji pachatel dorazil.“

Chvílemi se mi podařilo zapomenout, že mluvíme o někom, koho jsem dobře znala. Pak se mě ale zmocnil třas a do očí se mi draly slzy. Dvakrát jsem musela vyjít ven a postála jsem v zimě na parkovišti. Když se Wright propracoval k desetitýdennímu plodu ženského pohlaví v lůně oběti, stáhla jsem se do své kanceláře. Podle virginských zákonů se nenarozené dítě nepovažuje za lidskou bytost, a tudíž nemůže být zavražděno, protože nelze zavraždit neexistujícího člověka.

„Dva za cenu jednoho,“ později hořce komentoval Marino do telefonu mé informace.

„Přesně tak,“ přisvědčila jsem a zašmátrala v kabelce po tubě aspirinů.

„Porota se u soudu ani nedoví, že byla těhotná. Není to přípustné; k tomu, že pachatel zavraždil ženu v jiném stavu, se nepřihlíží.“

„Já vím,“ hlesla jsem. „Wright bude brzy hotov. V průběhu pitvy nezjistil žádnou podstatnější skutečnost. Nic výmluvného, natož usvědčujícího. Co je nového u tebe?“

„Susan každopádně něco trápilo,“ řekl Marino.

„Měla problémy s manželem?“

„Podle něj jsi jejím hlavním problémem byla ty.

Prohlásil, že jsi ji často pronásledovala telefonáty doma a obtěžovala ji. Někdy se prý po návratu z práce chovala jako šílená, něco ji tam údajně děsilo k smrti.“

„Mezi Susan a mnou nevznikaly žádné problémy.“ Polkla jsem tři aspiriny a zapila je šálkem vystydlé kávy.

„Jenom opakuju, co tvrdil ten chlapík. A ještě něco to tě bude určitě zajímat kápli jsme na další peří. Neříkám, že spojuje případ Deightonové a tenhle, rozhodně to není hlavní směr mých úvah. Zatracená práce. Možná máme co dělat s čiperou, co pracuje v péřových rukavicích a zimní bundě. Co já vím. Je to dost netypický. Narazil jsem dodneška na peří jedinkrát, a to když se jeden mamlas soukal do domu vlastnoručně rozbitým oknem a rozřízl si bundu o sklo.“

Příšerně mě bolela hlava, zvedal se mi žaludek.

„Peříčko, které jsme našli v Susanině autě, je čistě bílé a opravdu malé,“ pokračoval. „Ulpělo na čalounění dveří na straně spolujezdce. Asi uprostřed, kousek nad podlahou, zhruba na úrovni loketní opěrky.“

„Můžeš ho přivézt?“ požádala jsem.

„Jistě. Co chceš podniknout?“

„Brnknu Bentonovi.“

„To už jsem zkoušel, zatraceně. Nejspíš odjel s manželkou z města.“

„Chtěla jsem se ho zeptat, jestli by nám nepomohl Minor Downey.“

„Tohle jméno slyším prvně.“

„Minor Downey pracuje v laboratoři FBI pro výzkum vlasů a vláken. Specializuje se na analýzu peří.“

Kapitola 8

Telefon v podzemí Národní akademie v Quantiku, kde je umístěno oddělení FBI pro výzkum chování a osobnosti pachatelů, dlouho vyzváněl. Představila jsem si tu pustou splet chodeb a kanceláří, v nichž se tísní praví intelektuální rytíři boje proti zločinu jako Benton Wesley, který ovšem odjel na Vánoce lyžovat, jak mi sdělili.

„Jsem tu vlastně momentálně úplně sám,“ řekl mi zdvořilý agent, který nakonec zvedl telefon.

„Tady doktorka Kay Scarpettová, potřebuju se s ním naléhavě spojit.“

Benton Wesley se mi ohlásil téměř okamžitě.

„Kde teď jste, Bentone?“ Zvýšila jsem hlas, abych přehlušila praskot ve sluchátku.

„V autě,“ řekl. „Trávili jsme s Connií Vánoce u jejích rodičů v Charlottesville. Právě se přesunujeme na západ do Hot Springs. Slyšel jsem, co se stalo Susan Storyové. Panebože, ranilo mě to. Chtěl jsem vám dneska večer zavolat.“

„Ztrácíte se mi. Skoro vás neslyším.“

„Nezavěšujte.“

Netrpělivě jsem čekala dobrou minutu.

„Už to bude lepší,“ řekl potom. „Jeli jsme místem se slabým signálem. Prosím, co ode mě potřebujete?“

„Potřebuju, aby mi FBI pomohla s analýzou několika peříček.“

„V tom nevidím problém. Zavolám Downeymu.“ „Taky se s vámi potřebuju o něčem poradit,“ řekla jsem velmi váhavě. Věděla jsem, že ho stavím do svízelné situace. „A nepočká to.“

„Moment.“

Tentokrát nenastala přestávka kvůli místnímu slabému signálu. Hovořil s manželkou.

„Lyžujete?“ zeptal se Benton po chvíli.

„Záleží na tom, co si pod tím představujete.“

„Jedeme s Connií na pár dní do Homesteadu. Promluvme si tam. Můžete se utrhnout?“

„Poletím s větrem o závod a vezmu s sebou Lucy.“

„Výborně. Ať dovádí s Connií na sněhu a my si zatím popovídáme. Jen co dorazíme do hotelu, zajistím vám ubytování. Přivezete s sebou materiály?“

„Ano.“

„Včetně toho, co se týká případu Robyn Naismithové, ano? Ať jsme připraveni na všechny alternativy.“

„Děkuju, Bentone,“ řekla jsem vděčně. „A vyřiďte můj dík Connii.“

Rozhodla jsem se ihned, bez dlouhého vysvětlování nakrátko opustit úřad.

„Prospěje vám to,“ řekla Rose a zapsala si homesteadské číslo. Nevěděla, že si nejedu do pětihvězdičkového hotelu vyhodit z kopýtka. Ve chvíli, kdy jsem ji požádala, aby oznámila Marinovi, kde budu, aby se se mnou ihned spojil, pokud by se pohnulo vyšetřování Susaniny vraždy, se jí v očích zatřpytily slzy.

„Jinak na mě nedávejte spojení nikomu,“ dodala jsem.

„V posledních dvaceti minutách volali tři reportéři,“ řekla. „Jeden z nich byl z Washington Postu.“

„Zatím se nebudu k Susanině případu vyjadřovat. Řekněte jim to co obvykle, že čekáme na laboratorní výsledky. A že jsem odjela mimo město a nevíte kam.“

Ujížděla jsem na západ k horám z pronásledovaly mě živé obrazy. Vybavila se mi Susan v pytlovitém pracovním kompletu, tváře její matky a otce ve chvíli, kdy jim Marino sdělil, že jejich dcera zemřela.

„Je ti dobře?“ zeptala se Lucy. Od chvíle, co jsme vyjely z domu, mě neustále po očku pozorovala.

„Jen jsem se zamyslela,“ odpověděla jsem a soustředila se na silnici. „Lyžování se ti bude líbit. Myslím, že ti to půjde.“

Neodpověděla, civěla před sebe čelním sklem. Nebe mělo barvu vybledlých modrých džín, v dálce se zvedaly zasněžené hory.

„Odpusť mi to,“ dodala jsem. „Vždycky když přijedeš na návštěvu, něco se semele a já se ti nemůžu plně věnovat.“

„Nevyžaduju, aby ses mi plně věnovala.“

„Jednou mě pochopíš.“

„Možná že k vlastní práci přistupuju stejně. Asi jsem se to naučila od tebe. A snad se taky prosadím jako ty.“

Deprese na mne dolehla vahou olova. Ještě že jsem měla nasazené brýle proti slunci. Nechtěla jsem, aby mi Lucy viděla do očí.

„Vím, že mě máš ráda. Tím boduješ. A vím, že moje máma mě ráda nemá,“ prohlásila neteř.

„Dorothy tě miluje tak, jak jen dokáže někoho milovat.“

„To máš naprostou pravdu. Tak, jak jen dokáže milovat, což není moc, protože nejsem chlap. Miluje jedině chlapy.“

„Ne, Lucy. Tvoje matka muže doopravdy nemiluje. Jsou objektem jejího posedlého hledání někoho, o koho by se mohla opřít. Ještě nepochopila, že se musí opřít sama o sebe.“

„Ona si navíc vždycky vybere nějakého magora.“ „Souhlasím, že si v tom nepočíná právě nejlépe.“ „Já tak nehodlám žít. Nechci se jí podobat.“ „Nepodobáš se jí,“ ujistila jsem ji.

„Dočetla jsem se v prospektu, že tam, co jedeme, mají střelnici na skeet.“

„Je tam spousta vymožeností.“

„Vzala sis s sebou revolver?“

„Na skeet se nestřílí revolverem, Lucy.“

„V Miami ano.“

„Jestli nepřestaneš zívat, budeš mě muset vzbudit.“ „Proč sis s sebou nevzala bouchačku?“ nepřestávala dotírat.

Můj ruger spočíval v zavazadle, ale nemínila jsem jí to prozradit. „Proč se staráš, jestli jsem si s sebou vzala revolver?“

„Chci umět střílet. Tak dobře, abych z ciferníku sestřelila dvanáctku, kdy se mi zachce,“ řekla ospale.

Když srolovala bundu a použila ji jako polštář, píchlo mě u srdce. Lehla si hlavou ke mně, temenem se dotýkala mého stehna a usnula. Netušila, že bych ji nejradši hned poslala do Miami. Ale vycítila můj strach.

Homestead se rozkládá v Alleghenských horách na ploše čtyř tisíc hektarů uprostřed lesů protkaných bystřinami; hotelovému komplexu vévodí budova z tmavočervených cihel propojená s ostatními bělostnými kolonádami. Na každé straně bílé čtvercové věže jsou zdaleka viditelné hodiny, všechny ukazují naprosto stejný čas. Tenisové dvorce a golfové hřiště zapadaly sněhem.

„Máš štěstí,“ řekla jsem Lucy, když se nás ujal úslužný muž v šedém stejnokroji. „Podmínky pro lyžování jsou vynikající.“

Benton Wesley splnil, co slíbil, v recepci nám potvrdili, že máme rezervaci. Zamluvil dvoulůžkový pokoj s balkonem za skleněnými dveřmi, bylo odtud vidět na kasino, na stolku nás uvítaly květiny od něho a od Connie. „Sejdeme se na louce u sjezdovek,“ stálo na navštívence. „Zajistili jsme Lucy lekci jízdy na lyžích na půl čtvrtou.“

„Musíme si pospíšit,“ poháněla jsem Lucy, když jsme v rychlosti vybalily zavazadla. „Máš první lekci lyžování přesně za čtyřicet minut. Zkus si tohle.“ Hodila jsem jí červené šponovky, vzduchem následovaly bunda, ponožky, rukavice, svetr, všechno přistálo na její posteli. „Nezapomeň si ledvinku. Ostatní vybavení opatříme.“

„Nemám lyžařské brýle,“ řekla, když si přetahovala přes hlavu bleděmodrý rolák. „Oslepnu od sněhu.“

„Vezmeš si moje sluneční brýle. Ostatně brzy slunce stejně zapadne.“

Vypůjčily jsme pro Lucy vybavení, stihly jsme kyvadlový vláček ke sjezdovkám a za minutu půl čtvrté jsem svěřila Lucy pod vlekem do péče lyžařského instruktora. Lyžaři vypadali na svazích jako zářivé barevné tečky, teprve když se přibližovali, proměňovali se v lidi. Zacvakla jsem přezkáče do lyží a zahranila. Pozorovala jsem trasy několika sjezdovek, oči jsem si zastínila rukou. Slunce stálo těsně nad vrcholky stromů, sníh se třpytil v jeho paprscích, ale stíny se prodlužovaly a teplota rychle klesala.

Všimla jsem si muže a ženy, kteří synchronní, souběžnou jízdou tvořili ideální dvojici, holemi se tu a tam sotva dotýkali sněhu a jako ptáci s roztaženými křídly plachtili a snášeli se do údolí. Poznala jsem Bentona Wesleyho podle stříbřitých vlasů a zamávala mu. Ohlédl se po Connii, křikl něco, čemu jsem nerozuměla, a pustil se kolmo ze svahu, lyže tak blízko sebe, že by mezi nimi stěží protáhl list papíru, prořezávaly sníh jako nůž.

Když u mne zastavil ve spršce sněhu a sundal si sluneční brýle, uvědomila jsem si, že i kdybych ho neznala, vzbudil by mou pozornost. Černé šponovky těsně obepínaly svalnaté nohy, pod kalhotami konzervativních obleků, které běžně nosí, bych takové nečekala, větrovka mi připomněla západy slunce v Key Westu. Tvář a oči jako by se chladem rozjasnily, v ostře řezaném obličeji vystřídal přísnost mužný půvab. Connie elegantně zastavila vedle něho.

„To je báječné, že jste tady,“ řekl Wesley. Kdykoli jsem ho viděla nebo slyšela jeho hlas, připomněl mi Marka. Byli kolegové a nejlepší přátelé. Mohli se vy dávat za bratry.

„Kde je Lucy?“ zeptala se Connie.

„Zápasí právě s vlekem.“ Mávla jsem rukou směrem ke stráni.

„Nevadí vám doufám, že jsem jí zařídila lekci v lyžování.“

„Naopak! Nevím, jak bych vám za takovou pozornost poděkovala. Bude to pro ni životní zážitek.“

„Zůstanu tady a chvíli ji budu pozorovat,“ navrhla Connie. „Určitě pak dostanu chuť napít se něčeho teplého a Lucy brzy taky. Tváříš se, jako by sis ještě dost nezajezdil, Bene.“

„Nechcete se podívat na svět z výšky a šup zase dolů?“ zeptal se mě Wesley.

Zatímco jsme si povídali o nepodstatných věcech, vystáli jsme malou frontu, ale když se pod námi zhoupla dvousedačka a uvelebili jsme se, přestali jsme mluvit. Wesley zajistil závoru a lanovka nás pomalu unášela k vrcholu hory. Vzduch byl chladný a lahodně čistý, pod námi svištěly a pleskaly lyže. Ze sněhových děl na okraji lesa podél sjezdovky se linul sníh jako kouř.

„Promluvil jsem s Downeym,“ řekl Benton. „Jen co přijedete, bude se vám plně věnovat.“

„To je dobrá zpráva. Co všechno zatím víte?“

„Mluvil jsem párkrát s Marinem. Prý máte několik případů, které nespojují důkazy, ale podivná shoda náhod a časové souvislosti.“

„Podle mě nejde o náhodnou shodu. Víte o tom, že se v domě Jennifer Deightonové našel otisk prstu Ronnieho Waddella?“

„Ano.“ Zadíval se na zelenou stěnu stromů nasvícených zezadu zapadajícím sluncem. „Doufám, že najdeme logické vysvětlení, jak se tam Waddellův otisk dostal, totéž jsem řekl i Marinovi.“

„Logické vysvětlení zní, že Waddell byl někdy v nedávné době v jejím domě.“

„Pak tu máme dost fantastickou situaci, která se vzpírá lidskému chápání. Odsouzenec z cely smrti si chodí po ulicích a dál zabíjí. Z toho by vyplývalo, že třináctého prosince zaujal jeho místo na elektrickém křesle někdo jiný. Pochybuju, že by se našlo dost dobrovolníků.“

„Možná byste se divil,“ řekla jsem.

„Co víte o Waddellově zločinecké minulosti?“

„Poměrně málo.“

„Před lety jsem ho v Mecklenburgu vyslýchal.“

Se zájmem jsem se na něho zadívala.

„Předesílám, že nijak zvlášť nespolupracoval a odmítal hovořit o vraždě Robyn Naismithové. Prohlásil jen, že pokud ji zabil, nevzpomíná si na to. Ne že by to bylo tak neobvyklé. Většina pachatelů násilných trestných činů, které jsem vyslýchal, prohlásila, že si bud’ na nic nevzpomínají, nebo že zločin nespáchali. Než jste přijela, nechal jsem si sem odfaxovat protokol z Waddellova výslechu s vyhodnocením. Po večeři ho probereme.“

„Už teď jsem ráda, že jsem přijela, Bentone.“

Díval se přímo před sebe, lehce jsme se dotýkali rameny. Chvíli jsme stoupali mlčky, svah pod námi se stával strmějším. „Jak se vám daří, Kay?“ zeptal se.

„Líp. Ale občas to na mě dolehne.“

„Chápu. Koho by něco takového nepoznamenalo. Ale doufám, že se tornu nepoddáváte. A prožíváte i šťastné dny.“

„Ano, někdy se to podaří,“ připustila jsem.

„Jsme na stopě skupině, která za atentát nese zodpovědnost. Myslíme si, že víme, kdo nastražil bombu.“

Zvedli jsme špičky lyží, předklonili se a sedačka nás na konci dráhy vystrčila jako ptáčata z hnízda. Nohy mi během jízdy ztuhly zimou, stopa ve sněhu zdárně namrzla. Wesleyho dlouhé bílé lyže se zařízly do sněhu a leskly se v posledních slunečních paprscích. Tančil po sjezdovce v závojích třpytivého diamantového prachu, tu a tam zastavil a ohlédl se. Zamávala jsem mu mírně zvednutou holí, líně jsem na sebe navazovala dlouhé oblouky a prošlapávala muldy. V polovině trasy jsem se rozehřála a uvolnila, mysl se odpoutala od všedních starostí.

Vrátili jsme se do hotelu se setměním. Našla jsem na pokoji Marinův vzkaz, že bude v kanceláři po půl šesté a abych se s ním ihned spojila.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, jakmile se ozval.

„Nic, po čem by se líp spalo. Pro začátek, Jason Story tě očerňuje, kde může, a našel ochotné posluchače mezi novináři.“

„V hněvu asi napovídal ledacos,“ vzdychla jsem a klesala na duchu.

Nemůžeme najít kartičky s Waddellovými otisky prstů.“

„Nikde?“

„Nikde. Hledali jsme ve spisech richmondské policie, u státní policie, u FBI. Tam všude by měly být. Jenže nikde ani kartička. Obrátil jsem se na ředitele věznice Donahuea, jestli bych se mohl podívat na Waddelovy osobní věci, například knihy, dopisy, hřeben, kartáček na zuby na cokoli, z čeho by se daly vytáhnout i skryté otisky. A výsledek? Podle Donahuea si Waddellova matka přála, aby jí vrátili jen synovy hodinky a prsten. Všechno ostatní věznice zničila.“

Seděla jsem strnule na kraji postele.

„A to nejlepší na konec, doktorko. Balistikové zjistili neuvěřitelnou věc. Střely, které zasáhly Eddieho Heathe a Susan Storyovou, byly vypáleny z dvaadvacítky, z jedný a tý samý bouchačky.“

„Panebože,“ vydechla jsem.

V hotelovém baru hrál jazzový orchestr, hostů bylo málo a hudba nepříliš hlučná, takže se dalo docela dobře povídat. Connie vzala Lucy do kina, Wesley a já jsme se usadili u stolu v neobsazeném koutě poblíž parketu. Oba jsme popíjeli koňak. Nezdálo se, že by byl fyzicky unavený jako já, ale ve tváři se mu nyní zračilo napětí.

Natáhl se za sebe, sebral z volného stolu svíčku a postavil ji na náš ke dvěma, které si vyžádal. Plameny se mihotaly, zajišťovaly přiměřené světlo, hosté na nás necivěli, jen se někdo občas letmo podíval. Bylo to poněkud zvláštní místo k pracovnímu rozhovoru, ale hala ani jídelna neskýtaly dostatek soukromí a Wesley obezřele nenavrhl, abychom se sešli v jeho nebo mém pokoji.

„Střetává se tu řada konfliktních prvků,“ řekl. „Ale lidské chování není jednolitý kvádr. Waddell seděl ve vězení deset let. Nevíme, jak se za tu dobu změnil. Vraždu Eddieho Heathe bych zařadil k sexuálně motivovaným zločinům, kdežto vražda Susan Storyové patří na první pohled do kategorie poprav, profesionálních záležitostí.“

„Jako bychom tu měli dva pachatele,“ řekla jsem a pohrávala si se sklenkou koňaku.

Předklonil se a pomalu listoval spisem Robyn Naismithóvé.

„To je zajímavé,“ pronesl, aniž vzhlédl. „Vyšetřování se většinou odvíjí od modu operandi, od pachatelova podpisu. Protože si obvykle vybírá podobný typ oběti, místo činu, dává přednost určitému druhu vražedné zbraně a tak dále. Ale není tomu tak vždycky. A ani pohnutky činu nebývají zřejmé. Řekl jsem, že vražda Susan Storyové na první pohled nevypadá jako sexuálně motivovaná. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc se kloním k sexuálnímu prvku. Podle mého názoru vraha vzrušuje pronikání.“

„Tělo Robyn Naismithové neslo stopy mnoha bodných a řezných ran,“ poznamenala jsem.

„Ano. Ona je přímo učebnicový příklad. Nenašly se důkazy o znásilnění, což neznamená, že k němu nedošlo. Sperma jsme prostě neobjevili. Opakované bodání do břicha, hýždí a prsou nahrazovalo pronikání penisu do ženského těla. To je typické pro pachatele, jehož pronikání vzrušuje. Pokousání není tak běžné, nevztahuje se přímočaře k orálním projevům sexu, ale podle mého názoru opět nahrazuje ukojení penisem. Zuby vnikající hluboko do tkáně, kanibalismus, vzpomeňte si na Johna Jouberta, který vraždil v Nebrasce chlapce, co roznášeli noviny. Pak tu máme střely. A priori je nespojujeme se vzrušením z pronikání, ale když se nad tím zamyslíte, jistá souvislost tu může být. Něco proniká do tkáně. Vniká do těla.“

„Nic takového ale neprovázelo smrt Jennifer Deightonové,“ podotkla jsem.

„To je pravda. Tím se vracíme k tomu, co tvrdím. Podstata zločinu mnohdy nebývá zřejmá. Plně to platí o našich případech, ale jedno mají vraždy Eddieho Heathe, Jennifer Deightonové a Susan Storyové společné. Zařadil bych je do sféry úkladných, promyšlených zločinů.“

„Vražda Jennifer Deightonové mi moc promyšlená nepřipadá,“ namítla jsem. „Vrah se neúspěšně pokusil zamaskovat její vraždu jako sebevraždu. Možná ji ani nechtěl zabít a uškrtil ji, protože jí prostě trochu víc stiskl hrdlo.“

„Třeba ji jen nechtěl usmrtit dřív, než ji posadí do auta,“ zčásti souhlasil Wesley. „Ale úmysl tu rozhodně byl. Kus zahradní hadice, nasazené na výfuk, odřízl pachatel velmi ostrým nástrojem, který se na místě činu nenašel. Vrah si přinesl nástroj nebo zbraň s sebou, případně použil to, co našel v domě. To svědčí o promyšleném jednání. Ale abychom se nenechali příliš unést, připomínám. že nám chybí střela z dvaadvacítky nebo jiný důkaz, který by spojoval vraždu Jennifer Deightonové s vraždami Heathe a Susan.“

„Myslím, že ho máme, Bentone. Na židli v jídelně domu Jennifer Deightonové se našel otisk prstu Ronnieho Waddella.“

„Nevíme, zda ty dva zastřelil Ronnie Waddell.“

„Eddie Heath byl nalezen v podobné pozici jako mrtvola Robyn Naismithové. Pachatel chlapce napadl toho večera, kdy se konala poprava Ronnieho Waddella. Nevidíte v tom prapodivnou shodu okolností?“

„Nelze ji přehlédnout,“ připustil. „Ani se mi ji nechce domyslet.“

„To asi nikomu z nás. Co vám napovídá intuice, Bentone?“

Mávl na servírku, aby nám přinesla další koňak; plameny svíček osvětlovaly výraznou linii jeho levé lícní kosti a brady.

„Intuice? Svěřím se vám. Mám ze všeho velmi špatný pocit,“ řekl. „Myslím, že Ronnie Waddell je společným jmenovatelem, ale nevím, co se za tím skrývá. Otisk prstu nalezený na místě nedávného zločinu byl sice identifikován jako jeho, ale nemůžeme najít kartičky se sadou jeho otisků nebo vůbec něco, co by identifikaci potvrdilo. Nesňali jste mu otisky v márnici, osoba tím pověřená údajně zapomněla a byla zavražděna toutéž střelnou zbraní jako Eddie Heath. Waddellův advokát Nick Grueman zjevně znal Jennifer Deightonovou, faxovala mu několik dní před vraždou. A konečně je tu možná vágní, nicméně podivná podobnost mezi tím, jak umírali Eddie Heath a Robyn Naismithová. Upřímně řečeno, nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že útok na Heathe měl být v jistém smyslu symbolický.“

Počkal, až před nás servírka postaví skleničky, načež otevřel obálku z manilového papíru s materiály o případu Robyn Naismithové. V tu chvíli mě napadlo něco, nač jsem dosud nepomyslela.

„Musela jsem si vyžádat její fotografie z archivu;“ řekla jsem. Wesley se na mne podíval a nasadil si brýle.

„U tak starých případů se písemné materiály přenášejí na mikrofilm, držíte v ruce fotokopii spisu. Originální materiály se zničí, až na fotografie. Ty se archivují.“

„Kde? Někde u vás v budově?“

„Ne. Ve skladištních prostorách nedaleko státní knihovny, v nichž Kriminologický ústav uchovává důkazy o starých případech.“

„A Vander dodnes nenašel fotografii krvavého otisku palce, který zanechal Waddell v domě Robyn Naismithové?“

„Ne,“ odpověděla jsem a Wesley se mi zadíval do očí. Oba jsme věděli, že Vander ji už nenajde.

„Panebože,“ povzdechl si. „Kdo vám opatřil fotografie Robyn Naismithové?“

„Můj administrátor,“ řekla jsem. „Ben Stevens. Vypravil se do archivu přibližně týden před Waddellovou popravou.“

„Proč?“

„V závěrečných fázích odvolacího procesu obvykle vyvstává řada otázek; vždycky chci být připravena a mít materiály o případu nebo případech po ruce. Na archiv se tedy obracím pravidelně. Malý rozdíl je tentokrát v tom, že jsem Stevense o fotografie z archivu nemusela žádat. Sám se nabídl.“

„Bylo to tak neobvyklé?“

„Při zpětném pohledu musím konstatovat, že ano,“ odvětila jsem.

„To, že se váš administrátor nabídl, nasvědčuje, že ho velmi zajímal Waddellův spis, přesně řečeno fotografe krvavého otisku palce, která patrně byla uvnitř.“

„S jistotou můžu tvrdit jen to, že pokud chtěl Stevens manipulovat se spisem z archivu, musel mít řádný důvod k jeho návštěvě. Kdyby se mi doneslo, že byl v archivu, aniž ho o to některý ze soudních lékařů požádal, vypadalo by to divně.“

Pověděla jsem Wesleymu o pokusu proniknout do počítače v mém úřadu, i že se tak stalo prostřednictvím mého a Stevensova terminálu. Zatímco jsem mluvila, Wesley si dělal poznámky. Když jsem umlkla, vzhlédl ke mně.

„Zdá se, že ten nebo ti, kteří hledali, nenašli, co potřebovali,“ poznamenal.

„Taky se domnívám.“

„Z toho samozřejmě vyplývá banální otázka. Co vlastně hledali?“

Pomalu jsem kroužila koňakem. Ve světle svíček nabyl jantarové barvy a každý doušek příjemně hřál.

„Možná něco, co se vztahuje ke smrti Eddieho Heathe. Sama jsem vyhledávala další případy, kdy pachatel oběti pokousal nebo jim způsobil zranění kanibalistického druhu, založila jsem v adresáři takový soubor. Jinak nevím, co jiného by tam někdo hledal.“

„Máte ve svém adresáři meziresortní materiály?“

„Zpracovávám je a zakládám do podadresáře.“ „Chrání tyto dokumenty totéž heslo?“ „Ano.“

„Tam zakládáte pitevní protokoly a další dokumenty, které se vztahují k případům?“

„Ano. Ale v době, kdy někdo pronikl do adresáře, tam podle mého nebylo nic choulostivého.“

„Jenže ten, kdo tam pronikl, to nevěděl.“

„Zřejmě ne,“ připustila jsem.

„Co pitevní protokol Ronnieho Waddella, Kay? Byl v počítači v době, kdy se do něj někdo pokusil proniknout?“

„Ovšemže byl. Popravili ho v pondělí třináctého prosince. Do počítače se někdo vloupal ve čtvrtek odpoledne, tedy šestnáctého prosince, když jsem pitvala Eddieho Heathe a Susan měla odpočívat na pohovce poté, co se nadýchala rozlitého formalinu.“

„To mě mate.“ Zamračil se. „Proč by se Susan dobývala do počítače kvůli Waddellovu pitevnímu protokolu? Zúčastnila se přece pitvy. Dočetla by se v něm něco, co už nevěděla?“

„Nenapadá mě co.“

„Zeptám se jinak. Co se v souvislosti s pitvou nedověděla té noci, kdy byla v márnici a přivezli tam Waddellovu mrtvolu? Nebo lépe řečeno, když tam přivezli mrtvolu, protože si už nejsme jisti, že tělesná schránka patřila Waddellovi,“ pravil zachmuřeně.

„Neměla přístup ke zprávám z laboratoře,“ řekla jsem. „Jenže v době, kdy někdo pronikl do adresáře, laboratoř ještě nedokončila práci. Například toxikologické testy a zjišťování HIV trvá týdny.“

„Susan to věděla?“

„Samozřejmě.“

„Váš administrátor taky?“

„Ovšem.“

„Pak tam muselo někoho zajímat ještě něco jiného,“ řekl Wesley.

Ano, ale marně jsem přemýšlela co. „Waddell nebo prostě ten vězeň měl v zadní kapse džín obálku a přál si, aby byla pohřbena s ním. Fielding obálku otevřel až po pitvě v kanceláři, když vyřizoval administrativu.“

„Takže Susan se v noci v márnici nedověděla, co skrývá obálka?“ zeptal se Wesley s neskrývaným zájmem.

„Ne, nemohla se to dovědět.“

„Bylo v té obálce něco důležitého?“

„Nic než pokladní stvrzenky za jídlo a meziměstské telefonické hovory.“

Wesley se zamračil. „Stvrzenky,“ zopakoval. „Proboha, proč pro něj tolik znamenaly? Máte je s sebou?“

„Jsou ve spisu.“ Vytáhla jsem fotokopie. „Na všech je totéž datum, třicátého listopadu.“

„Tehdy přepravovali Waddella z Mecklenburgu do Richmondu, ne?“

„Ano. Převáželi ho patnáct dnů před popravou,“ potvrdila jsem.

„Musíme rozluštit čárové kódy na stvrzenkách a zjistit, odkud pocházejí. Může to být důležité. Velmi důležité vzhledem k tomu, co přichází v úvahu.“

„Že Waddell žije?“

„Ano. Někde mohlo dojít k záměně a on se možná dostal na svobodu. Třeba si ten muž, který usedl na elektrické křeslo, strčil stvrzenky do kapsy proto, aby ‘ nám po smrti něco sdělil.“

„Kde by je získal?“

„Možná během transportu z Mecklenburgu do Richmondu, což by znamenalo ideální příležitost leccos podniknout,“ odpověděl Wesley. „Třeba převáželi dva muže, Waddella a ještě někoho.“

„Myslíte, že se někde zastavili na jídlo?“

„Při transportu vězňů odsouzených k trestu smrti nesmí eskorta zastavit ze žádného důvodu. Ale pokud někdo zorganizoval spiknutí, mohlo se dít cokoli. Možná zastavili, doprovod si odskočil koupit něco k jídlu a během té přestávky se Waddell dostal na svobodu. Do Richmondu dovezli jiného muže a vsadili ho do Waddellovy cely. Uvažujte. Mohl někdo z dozorců a vůbec kdokoli ve Spring Street poznat, že převezený vězeň není Waddell?“

„I kdyby to prohlašoval sám vězeň, neznamená to ještě, že mu někdo naslouchal.“

„Obávám se, že by mu nenaslouchali.“

„A co Waddellova matka?“ otázala jsem se. „Navštívila ho několik hodin před popravou. Rozhodně by poznala, že vězeň není její syn.“

„Musíme si ověřit, jestli ho opravdu navštívila. Ale ať tak či onak, paní Waddellová by nejspíš ochotně sehrála jakoukoli komedii. Sotva si přála, aby její syn zemřel.“

„Jste tedy přesvědčen, že byl popraven někdo jiný,“ pronesla jsem zdráhavě, neboť tato verze stále spočívala na chatrných základech a sama jsem se k ní neklonila.

Odpověděl tím, že otevřel obálku s fotografiemi Robyn Naismithové a vytáhl stoh barevných snímků, jež mě nepřestávaly šokovat, ačkoli jsem je už viděla mnohokrát. Pomalu se probíral obrazovým svědectvím o strašlivé smrti.

„Když přemýšlím o těch třech nedávných vraždách, řekl bych, že neodpovídají Waddellovi, jak ho znám,“ poznamenal po chvíli.

„Co tím myslíte, Bentone? Že se po deseti letech ve vězení změnil?“

„Říkám jen, že mnozí úkladní vrazi se časem vnitřně hroutí, rozpadávají se. Začínají chybovat. Například takový Bundy. Nakonec propadl šílenství. Ale prakticky se nesetkáváme s tím, aby se narušené individuum vyvíjelo jaksi v protisměru, z psychotika se stávala metodická, racionální osobnost, úkladný zločinec.“

Když se Wesley zmiňoval o Bundym a o jiných známých zločincích, znělo to neosobně, teoreticky, jako by své závěry a teorie odvozoval z nepřímých zdrojů. Nevychloubal se. Neuváděl jména a nechoval se jako někdo, kdo tyto zločince osobně znal. Jeho chování bylo záměrně zavádějící.

Ve skutečnosti strávil dlouhé důvěrné hodiny s osobami jako Theodore Bundy, David Berkowitz, Sirhan Sirhan, Richard Speck a Charles Manson a s mnoha méně známými vězni, kteří jako černé díry vysávali světlo z planety Země. Vzpomněla jsem si, jak mi Marino kdysi vykládal, že když se Wesley vrátil z některé ze svých poutí po věznicích s nejvyšším stupněm bezpečnostních opatření, býval bledý a na pokraji zhroucení. Téměř fyzicky onemocněl z toho, jak ho bezděčně otravoval jed pulsující v krvi těchto lidí a jak vzdoroval jejich zhoubnému vlivu. Někteří z nejhorších sadistů posledních desetiletí mu pravidelně psávali, posílali pozdravy k Vánocům a pídili se po informacích o jeho rodině. Nebylo divu, že Wesley vypadal jako muž, který nese těžké břímě, a často se během rozhovoru odmlčel. Výměnou za informace udělal něco, co by nikdo z nás udělat nechtěl. Dovolil netvorovi, aby s ním udržoval spojení.

„Prokázalo se, že Waddell byl psychotik?“ zeptala jsem se.

„Prokázalo se, že když vraždil Robyn Naismithovou, byl zcela zdráv.“ Wesley vybral fotografii a přisunul ji po stole ke mně. „Ale mezi námi, já si to stejně nemyslím.“

Právě tu fotografii jsem chovala v živé paměti a nedovedla jsem si představit, že nic netušící člověk vešel dovnitř a spatřil takovou scénu.

V obývacím pokoji Robyn Naismithové nebylo mnoho nábytku, jen několik tmavozeleně čalouněných křesílek a čokoládově hnědá kožená pohovka. Na parketové podlaze uprostřed místnosti ležel orientální kobereček, stěny byly obložené dřevem namořeným tak, aby vypadalo jako vzácnější třešňové nebo mahagonové. Skříňka s televizorem a hifi věží stála přímo proti dveřím do pokoje, což skýtalo každému, kdo vešel, dokonalý pohled na zvrácené mistrovství Ronnieho Waddella.

V okamžiku, kdy Robynina přítelkyně odemkla dveře, otevřela a zavolala na Robyn, spatřila nahé tělo sedící na podlaze a zády opřené o televizor, s pokožkou tak zbrocenou zaschlou krví, že se přesný původ a rozsah zranění podařilo určit až v pitevně. Sražená krev vytvořila kolem Robyniných hýždí rudé jezírko, ohraničené několika zkrvavenými ručníky. Vražedná zbraň se nikdy nenašla, policie však zjistila, že ze soupravy zavěšené v kuchyni zmizel německý dranžírovací nůž z nerezavějící oceli, jehož čepeli odpovídaly zasazené rány.

Wesley otevřel desky se spisem Eddieho Heathe a vytáhl nákres místa za opuštěným nákupním střediskem a polohy chlapce v kritickém stavu, který pořídil strážník krátce poté, co ho nalezl. Wesley položil nákres vedle fotografie Robyn Naismithové. Chvíli jsme oba mlčeli a těkali očima ze snímku na snímek. Podobnost byla zjevnější, než jsem si představovala, poloha těl se dokonale shodovala včetně rukou svěšených podél těla a oblečení složeného u bosých chodidel.

„Přiznávám, že mě to až ďábelsky děsí,“ poznamenal Wesley. „Poloha Eddieho Heathe téměř zrcadlově odráží to, co vidíme tady.“ Ukázal na fotografii Robyn Naismithové. „Těla jsou naaranžována jako hadrové panenky, opřena o dostatečně stabilní předmět. Jednou o skříňku s televizorem. Podruhé o kontejner.“ Rozložil po stole jako hrací karty další fotografie a chopil se dvou. Byly to detailní záběry ženského těla z márnice, elipsovité kostrbaté stopy po skusu lidského chrupu na levém ňadru a vnitřní straně levého stehna.

„Zase ta do očí bijící podobnost,“ řekl Wesley. „Stopy po kousnutí tady a tady odpovídají tvarem nálezu na rameni a stehně Eddieho Heathe v místech, kde chybí tkáň.“ Sundal si brýle a pohlédl na mne. „Jinými slovy, pachatel pravděpodobně Eddieho Heathe pokousal a vyřízl pak pokožku s tkání, aby zahladil důkaz.“

„Pak se ovšem vrah do značné míry vyzná v tom, co soud uznává jako nezpochybnitelný důkaz,“ poznamenala jsem.

„Téměř každý zločinec, který stráví určitý čas ve vězení, se vyzná v tom, co soud považuje za důkaz. Waddell nevěděl o identifikační hodnotě otisku chrupu, když zavraždil Robyn Naismithovou, ale teď ano.“

„Mluvíte o něm, jako kdyby znovu vraždil,“ upozornila jsem ho. „Před chvílí jste řekl, že to neodpovídá Waddellovi, jak ho znáte.“

„Před deseti lety tomu jeho profil neodpovídal. Netvrdím nic víc, nic míň.“

„Pořídil jste z jeho pozdějšího výslechu záznam. Můžeme si o něm promluvit?“

„Samozřejmě.“

Záznam byl ve skutečnosti čtyřicetistránkovým dotazníkem FBI vyplněným během výslechu pachatele násilného trestného činu ve vězení.

„Zalistujte v něm sama,“ vybídl mě Wesley a přistrčil mi záznam Waddellova výslechu. „Rád bych znal váš názor, nechci vás ovlivňovat.“

Wesley vyslýchal Ronnieho Joea Waddella před šesti lety v cele smrti v Mecklenburgu. Záznam začínal obvyklou všeobecnou charakteristikou. Waddellovo chování, duševní stav, manýry a způsob, jakým hovořil, vykazovaly známky rozrušení a vnitřního zmatku. Když mu nakonec Wesley dal příležitost, aby se zeptal, nač chce, Waddell položil jedinou otázku: „Když jsme šli kolem okna, zahlídl jsem ve vzduchu něco jako bílý vločky. Sněží, nebo je to popel ze spalovny odpadků?“

Všimla jsem si, že záznam nese srpnové datum.

Odpovědi na otázky směřující k tomu, zda něco mohlo vraždu odvrátit, nevedly nikam. Byl by Waddell vraždil v hustěji obydleném okolí? Byl by vraždil v přítomnosti svědků? Co mu mohlo ve vraždě zabránit? Domnívá se, že trest smrti má odstrašující účinek? Waddell prohlásil, že si na vraždu „tý ženský z televize“ nevzpomíná. Nevěděl, co by ho mohlo odvrátit od spáchání zločinu, který si nevybavuje. Vzpomněl si jen na pocit „lepkavosti“. Jako by se prý probudil z erotického snu. To lepkavé, co Ronnie Waddell cítil, ovšem nebylo sperma, nýbrž krev Robyn Naismithové.

„Co se týče varovných signálů z minulosti, zní výčet dost banálně,“ uvažovala jsem nahlas. „Byl mimořádně plachý, trpíval bolestmi hlavy, snil s otevřenýma očima, odešel z domova v devatenácti letech. Nevidím tu nic, co by upozorňovalo na možný problémový vývoj. Žádná krutost vůči zvířatům, zakládání požárů, rvačky a podobně.“

„Pokračujte,“ vyzval mě Wesley.

Prolétla jsem několik dalších stran. „Vida, drogy a alkohol,“ konstatovala jsem.

„Kdyby ho nezatkli, byl by zemřel na následky požívání drog nebo by ho zastřelili na ulici,“ řekl Wesley. „Zajímavé je, že si s drogami začal až v dospělosti. Waddell mi řekl, že i alkohol okusil až ve dvaceti letech, když už byl pryč z domova.“

„Vyrůstal na farmě?“

„V Suffolku. Na poměrně velké farmě, kde pěstovali burské oříšky, obilí a sójové boby. Majitel zaměstnával celou rodinu. Ronnie Joe měl tři sourozence, byl nejmladší. Matka byla hluboce věřící a vodila děti každou neděli do kostela. Žádný alkohol, cigarety, potíže se zákonem. Měl velmi omezený rozhled. Vlastně nikdy neopustil farmu, dokud mu nezemřel otec a nerozhodl se z domova odejít. Vydal se autobusem do Richmondu a vzhledem ke své fyzické síle neměl potíže s hledáním práce. Odstraňoval sbíječkou asfalt, stěhoval těžké předměty a podobně. Podle mého názoru neodolal pokušení, když se s ním setkal. Začal pivem a vínem, pokračoval marihuanou. Do roka přešel na kokain a heroin, podváděl a kradl, co se mu dostalo pod ruku. Když jsem se ho zeptal, kolik spáchal trestných činů, odpověděl, že se nemůže dopočítat, a přitom ho za jediný nezatkli. Prý loupil, vykrádal auta, zkrátka dopouštěl se soustavn
ě majetkových trestných činů. Jednou vnikl do domu Robyn Naismithové a ona měla smůlu, že se vrátila, dokud tam byl.“

„Necharakterizovali ho jako násilníka, Bentone,“ podotkla jsem.

„Přesně tak. Neprojevoval se jako typický pachatel násilných trestných činů. Obhajoba tvrdila, že byl pod momentálním vlivem drog a alkoholu. Upřímně řečeno, já si to myslím taky. Krátce před vraždou Robyn Naismithové začal docházet do protidrogového střediska. Je docela možné, že Waddell byl při střetu s Robyn Naismithovou zcela nepříčetný a potom si jen mlhavě vzpomínal nebo si vůbec nevybavil, co provedl.“

„Pamatujete si, co ukradl, tedy pokud vůbec něco zmizelo?“ zeptala jsem se. „Zajímalo by mě, jestli existuje přesvědčivý důkaz, že pronikl do domu s úmyslem loupit.“

„Dům byl vykraden. Víme, že se ztratily šperky.

Pachatel vybral peněženku i lékárničku. Těžko říct, co všechno zmizelo, protože žila sama.“

„Udržovala s někým trvalejší vztah?“

„To je další pozoruhodná skutečnost.“ Wesley se zahleděl na starší pár, který unyle tančil za kvílení saxofonu. „Na ložním prádle a matraci se našly skvrny po spermatu. Ty na prostěradle byly patrně čerstvé, ledaže by Robyn postel nepřevlékla delší dobu, a víme, že sperma nepatřilo Waddellovi. Nesouhlasí s jeho krevní skupinou.“

„Nikdo z jejích známých se nezmínil o milenci?“

„Ne. Usilovně se po něm pátralo, a jelikož se sám nepřihlásil policii, soudilo se, že pravděpodobně měla románek s některým z ženatých kolegů nebo lidí z branže.“

„Možná,“ připustila jsem. „Ale to nebyl vrah.“

„Ne. Vraždil Ronnie Joe Waddell. Podívejme se tedy na něj.“

Otevřela jsem Waddellův spis a ukázala Wesleymu fotografie popraveného vězně, kterého jsem pitvala v noci třináctého prosince. „Poznáte, jestli je to člověk, kterého jste vyslýchal před šesti lety?“

Wesley chladně studoval fotografie, probíral jednu po druhé. Díval se na detaily obličeje a hlavy z různých úhlů, na záběry horní části těla a rukou. Vytáhl ze záznamu z Waddellova výslechu policejní fotografii a začal ji za mého přihlíženi porovnávat s ostatními obrázky.

„Vidím určitou podobu,“ řekla jsem.

„To je ovšem asi tak všechno, co můžeme konstatovat,“ pravil Wesley. „Policejní fotografie je stará deset let. Waddell měl bradku a knír, byl velmi svalnatý, ale štíhlý. V obličeji až vyzáblý. Tenhle chlapík,“ ukázal na jednu z fotografií z márnice, „je hladce vyholený a hodně přibral. Má daleko plnější obličej. Na základě těchto fotografií nemůžu bezpečně říct, že je to tentýž člověk.“

To jsem nemohla potvrdit ani já. Ostatně i mě by těžko někdo poznal podle starých fotografií.

„Máte nějaký návrh, jak vyřešit tenhle problém?“ zeptala jsem se Wesleyho.

„Zkusím pár věcí,“ řekl, naskládal fotografie na sebe a zarovnal je poklepáním o desku stolu. „Určitou roli v tom všem hraje váš starý přítel Nick Grueman. Uvažuju, jak ho nejlíp proklepnout, aniž bychom si spálili prsty. Kdyby s ním promluvil Marino nebo já, okamžitě pochopí, že se něco děje.“

Tušila jsem, kam míří, a chtěla jsem ho přerušit, ale Wesley to nepřipustil. „Marino mi pověděl o vašich potížích s Gruemanem, že vám telefonoval a vůbec vás popichuje. Spojuje vás ovšem minulost, léta, která jste strávila v Georgetownu.“

„Nechci s ním mluvit, Bentone.“

„Možná má Waddellovy fotografie, dopisy, různé dokumenty. Něco, na čem ulpěly Waddellovy otisky prstů. Třeba taky v zápalu debaty prozradí něco důležitého. Vtip je v tom, že vy jediná se s ním můžete na rozdíl od nás spojit, kdykoli chcete, v rámci své profese. A stejně pojedete do Washingtonu za Downeym.“

„Ne,“ vzepřela jsem se.

„Byl to jen návrh.“ Pohlédl stranou a mávl na servírku, aby nám přinesla účet. „Jak dlouho u vás bude Lucy na návštěvě?“ zeptal se.

„Nemusí se vrátit, dokud jí nezačne škola, tedy do sedmého ledna.“

„Pokud vím, velmi dobře se vyzná v počítačích.“

„Víc než velmi dobře.“

Wesley se pousmál. „Vím to od Marina. Prý by mohla pomoct s Afisem.“

„Určitě by to ráda zkusila.“ Najednou jsem si připadala rozpolcená, cítila jsem, že bych ji měla chránit. Nejradši bych ji poslala zpátky do Miami, ale cosi mi v tom bránilo.

„Možná si vzpomínáte, že Míchele působí na ministerstvu spravedlnosti v odboru trestního práva, který spolupracuje se státní policií při řízení Afisu,“ řekl Wesley.

„Řekla bych, že by vám to teď mohlo dělat trochu starosti.“ Dopila jsem koňak.

„V životě jsem si neužil bezstarostný den.“

Ráno začalo mírně sněžit, zatímco jsme se s Lucy oblékaly do tak pestrého lyžařského oblečení, že by nás viděli i z Eigeru.

„Vypadám jako dopravní strážník,“ řekla Lucy, když se spatřila v zrcadle v plamenně oranžové kombinéze.

„To je v pořádku. Kdyby ses v chumelenici ztratila, snáz tě najdou.“ Zapila jsem vitaminy a dva aspiriny sodovkou z pokojového minibaru.

Neteř zírala na moje odění, stejně elektrizující jako její, a zavrtěla hlavou. „Jak se může někdo zarytě konzervativní obléct tak, že vypadá jako sportující neonový páv?“

„Snažím se, aby mě nepřehlédli v lavině. Nemáš hlad?“

„Přímo padám hlady.“

„Máme se setkat s Bentonem v jídelně v půl deváté.

Můžeme jít ale dolů hned, jestli nechceš čekat.“ „Jsem připravená. Connie s námi neposnídá?“ „Uvidíme se s ní na sjezdovce. Benton si chce nejdřív promluvit pracovně.“

„Určitě ji trápí, když ji takhle odstrkuje,“ řekla Lucy. „Kdykoli s někým mluví, musí si připadat jako nežádoucí osoba.“

Zamkla jsem dveře pokoje a vydaly jsme se tichou chodbou dolů.

„Myslím, že Connie se záměrně drží stranou,“ řekla jsem přidušeně. „Zatěžovalo by ji, kdyby byla podrobně zasvěcena do manželovy práce.“

„Takže místo s ní mluví s tebou.“

„O případech ano.“

„O práci. Vás oba totiž nejvíc zajímá práce.“

„Práce je pro nás opravdu v životě to hlavní.“

„Chystáš se začít si něco s panem Wesleym?“

„Chystám se posnídat.“ Zasmála jsem se.

Homesteadská nabídka snídaní přímo drtila štědrostí. Dlouhé, ubrusem pokryté stoly se prohýbaly pod virginskou slaninou se šunkou, vajíčky připravenými na všechny představitelné způsoby, sladkým pečivem, chleby a placičkami. Lucy zdánlivě bez námahy odolala pokušení a zamířila k obilovinám a čerstvému ovoci. Zastyděla jsem se; vedená jejím příkladem i s ohledem na lekci, kterou jsem uštědřila Marinovi v zájmu jeho zdraví, jsem se dala na lepší cestu a vystříhala se všeho, nač jsem měla chuť, včetně kávy.

„Lidi tě okukují, teto Kay,“ řekla Lucy na půl úst.

Připisovala jsem tu pozornost našemu křiklavému odění, dokud jsem neotevřela ranní Washington Post, kde jsem ohromeně objevila sama sebe na titulní stránce. Titulek hlásal VRAŽDA V MÁRNICI, článek rozvláčně informoval o vraždě Susan a provázela ho moje výrazně umístěná fotografie, pořízená při příjezdu na místo činu; tvářila jsem se na ní velmi rozrušeně. Hlavním zdrojem reportérových informací byl očividně Susanin patrně pološílený manžel Jason, který barvitě vylíčil, jak jeho manželka za podivných, neli podezřelých okolností necelý týden před násilnou smrtí opustila zaměstnání.

V článku se uvádělo, že se Susan se mnou nedávno střetla, když jsem od ní požadovala, aby se podepsala jako svědkyně pitvy zavražděného mladého chlapce, přestože jí nebyla přítomna. Poté, co se Susan nadýchala rozlitého formalinu, roznemohla se a musela zůstat doma. Bombardovala jsem ji prý telefonáty tak, že se bála zvednout sluchátko, načež jsem se objevila v předvečer vraždy na jejich prahu s pryšcem a neurčitými nabídkami přátelských služeb.

„Vrátil jsem se domů z vánočních nákupů a hlavní soudní lékařka seděla v obývacím pokoji,“ citoval článek Susanina manžela. „Doktorka Scarpettová okamžitě odešla a sotva za ní zapadly dveře, Susan se rozplakala. Něco ji vyděsilo, ale nesvěřila se mi.“

Veřejné zneuctění z úst Jasona Storyho mne znepokojilo, ještě víc však výčet Susaniných nedávných finančních transakcí. Dva týdny před smrtí údajně zaplatila kreditní kartou účty za víc než tři tisíce dolarů, krátce předtím se na jejím běžném účtu objevily tři tisíce pět set dolarů. Odkud jí ty peníze tak náhle spadly do klína, se nevědělo. Manžela, povoláním obchodního cestujícího, na podzim propustili z práce a Susan vydělávala ročně necelých dvacet tisíc dolarů.

„Je tu pan Wesley,“ řekla Lucy a vzala mi noviny.

Wesley měl na sobě černé šponovky a rolák, světle červenou bundu nesl v podpaží. Z výrazu v jeho obličeji, podtrženého zřetelně se rýsujícími čelistními kostmi, jsem pochopila, že už o článku v novinách ví.

„Pokusil se s vámi někdo z Postu promluvit?“ Přitáhl si židli. „Nechápu, jak mohli otisknout takovou křivárnu, aniž vám umožnili se k věci vyjádřit.“

„Než jsem včera odjela z úřadu, telefonoval mi zpravodaj z Postu,“ odpověděla jsem. „Chtěl se mnou hovořit o vraždě Susan, odmítla jsem ho. Šanci mi dal.“

„Takže jste nic nevěděla, nikdo vás předem nevaroval, že chystají tuhle slátaninu.“

„Dokud jsem nevzala noviny do ruky, neměla jsem sebemenší tušení.“

„Je to ve všech novinách, Kay.“ Zadíval se mi do očí. „Viděl jsem to v ranním televizním zpravodajství. Volal mi Marino. Novináři v Richmondu mají žně. Naznačují, že nitky k vraždě Susan mohou vést do Úřadu hlavního soudního lékaře a vy jste do ní patrně zapletená, protože jste náhle odjela z města.“

„To je nesmysl.“

„Je v tom článku něco pravdivého?“ zeptal se.

„Zásadně překrucuje fakta. Telefonovala jsem Susan domů, protože přestala chodit do práce. Chtěla jsem se ujistit, že je v pořádku; taky jsem potřebovala vědět, jestli nezapomněla Waddellovi sejmout v márnici otisky prstů. Jela jsem ji na Štědrý večer navštívit, abych jí předala dárek a pryšec. Když mi řekla, že definitivně odchází, nabídla jsem jí přátelskou službu v tom smyslu, že jí v případě potřeby dám doporučení a vůbec udělám, co bude pokládat za vhodné.“

„Jak to bylo s tím, že se nechtěla podepsat jako svědkyně pod pitevní protokol Eddieho Heathe?“

„Tehdy odpoledne rozbila láhve s formalinem a odebrala se nahoru do mojí kanceláře. Asistenti a technici, kteří se podílejí na pitvě, běžně podepisují protokol jako svědci. V tomto případě se Susan zúčastnila jen vnějšího vyšetření a trvala na svém, že nepodepíše pitevní protokol Eddieho Heathe. Její chování a stanovisko mi připadaly podivné, ale nedošlo k žádnému konfliktu.“

„Ten článek tě nepřímo osočuje, že jsi ji uplatila,“ ozvala se Lucy. „Kdybych o tom nic nevěděla a přečetla si článek, tak si to myslet budu.“

„Já jsem ji neuplatila, ale zdá se, že ji uplatil někdo jiný,“ namítla jsem.

„Tohle už trochu dává smysl,“ připustil Wesley.

„Jestli je ta pasáž o její finanční situaci věrohodná a Susan obdržela slušnou částku, znamená to, že musela někomu odvést jisté služby. V té době někdo pronikl do vašeho počítače a Susan se změnila. Chovala se nervózně a nebylo na ni spolehnutí. Všemožně se vám vyhýbala. Myslím, že se vám nedokázala podívat do očí, protože si uvědomovala, že vás zrazuje, Kay.“

Přikývla jsem a snažila se ovládnout. Susan se do něčeho zapletla a nevěděla, jak z toho ven. To zřejmě vysvětluje, proč odešla od pitvy Eddieho Heathe a vyhnula se pitvě Jennifer Deightonové. Její citový výbuch neměl nic společného s čarodějnictvím ani s údajnou nevolností z výparů formalinu. Nechtěla u obou těchto případů svědčit.

„To je zajímavé,“ řekl Wesley, když jsem vyložila svou teorii. „Když se zeptáme, co cenného mohla Susan Storyová prodat, odpověď zní, že informace. Jestli se ovšem neúčastnila pitev, informace jí chyběly. A ten, kdo od ní kupoval informace, byl velmi pravděpodobně i tím, s kým se setkala na Boží hod vánoční.“

„Jak cenné to musely být informace, že za ně někdo ochotně platil tisíce dolarů a pak zavraždil těhotnou ženu?“ zeptala se věcně Lucy.

To jsme nevěděli, ale něco jsme tušili. Všechno nasvědčovalo tomu, že společným jmenovatelem je opět Ronnie Joe Waddell.

„Susan nezapomněla Waddellovi nebo tomu, koho popravili, sejmout otisky prstů,“ řekla jsem. „Nesňala je záměrně.“

„Vypadá to tak,“ souhlasil Wesley. „Někdo ji požádal, aby náhodou zapomněla sejmout otisky. Anebo zcizila karty s otisky v případě, že byste je sňala vy nebo někdo z vašich lidí.“

Pomyslela jsem na Bena Stevense. Ten mizera!

„Tím se vracíme k tomu, k čemu jsme dospěli včera večer, Kay,“ pokračoval Wesley. „Musíme se zabývat nocí, kdy byl údajně popraven Waddell, a zjistit, koho vlastně připoutali k elektrickému křeslu. A prozkoumat AFIS. Potřebujeme vědět, jestli se někdo hrabal v materiálech a v jakých.“ Obrátil se k Lucy. „Zařídil jsem, abyste se mohla probrat záznamy, jestli chcete.“

„Ovšemže chci,“ řekla Lucy. „Kdy mám začít?“

„Můžete začít, kdy chcete, protože k prvnímu kroku vám stačí telefon. Zavolejte Michele. Je systémová analytička odboru trestního práva ministerstva spravedlnosti a spolupracuje se státní policií. Zabývá se Afisem a podrobně vám vysvětlí, jak to funguje. Zajistí vám přístup k deníkovým záznamům.“

„Nebude jí vadit, že se v tom budu vrtat?“ zeptala se Lucy obezřetně.

„Naopak. Bude vám fandit. Deníkové záznamy nejsou nic než kontrolní protokoly, zachycují pouze změny provedené v databázi Afisu. Jinými slovy, nezasvěcený si v nich nepočte. Michele jim říká ,hexaodpad`, asi víte proč.“

„Hexadecimální notace, šestnáctkový numerál. Takové hieroglyfy,“ řekla Lucy. „To znamená, že musím dešifrovat data a vytvořit program, který vyhledá cokoli, co se bude shodovat se záznamy určitých identifikačních čísel, tedy těmi, která vás zajímají.“

„Dokážete to?“ zeptal se Wesley.

„Jakmile získám heslo a pochopím strukturu programu. Proč to pro vás ale neudělá ta systémová analytička?“

„Chceme zachovat co nejvyšší míru diskrétnosti. Kdyby Michele najednou hodila za hlavu své běžné povinnosti a deset hodin denně se probírala deníkovými záznamy, leckdo si toho všimne. Vy můžete pracovat skrytě na počítači v domě své tety, připojíte se na diagnostickou linku.“

„Ale jen když nikdo nevystopuje, co Lucy podniká z mého domu,“ řekla jsem.

„Nebojte se,“ ujistil mě Wesley.

„Copak si nikdo nevšimne, že se někdo zvenčí napojil na počítač státní policie a probírá se záznamy?“ zapochybovala jsem.

„Michele tvrdí, že podnikne takové kroky, aby s tím nebyly problémy.“ Wesley zatáhl za zip u kapsy bundy, vytáhl vizitku a podal ji Lucy. „Tady jsou její telefonní čísla do práce a domů.“

„Můžete jí plně důvěřovat?“ zeptala se Lucy. „Jestli někdo manipuloval s daty, jak víte, že to třeba nebyla ona?“

„Michele neumí zrovna dobře lhát. Už jako malá holka vždycky hned zrudla a zarytě se dívala na špičky nohou.“

„Vy ji znáte odmalička?“ Lucy se tvářila zmateně.

„Úplně odmalička,“ přisvědčil Wesley. „Je to moje nejstarší dcera.“

Kapitola 9

Po delší debatě jsme dospěli k poměrně rozumnému plánu. Lucy zůstane s Wesleyovými v Homesteadu do středy, čímž získám trochu času, abych se soustředila na některé problémy a nemusela se starat o její blaho. Po snídani jsem za mírného sněžení vyrazila na zpáteční cestu. Když jsem vjížděla do Richmondu, sníh se změnil v déšť.

V pozdním odpoledni jsem pobyla v kanceláři a v laboratořích. Promluvila jsem s Fieldingem a několika soudními znalci, Benu Stevensovi jsem se vyhnula. Nereagovala jsem na vzkazy novinářů a ignorovala elektronickou poštu, neboť mi signalizovala zprávu od komisaře pro zdravotnictví, kterou jsem nechtěla znát. V půl páté jsem brala benzin u čerpací stanice Exxonu na Grove Avenue, když za mnou zastavil bílý Ford LTD. Marino vystoupil, povytáhl si kalhoty a zamířil na pánskou toaletu. Když se po chvíli vrátil, pokradmu se rozhlédl, jako by se chtěl přesvědčit, že nikdo nesledoval jeho výlet na záchod. Pak vykročil ke mně.

„Zahlédl jsem tě, když jsem jel kolem,“ řekl a zastrčil ruce do kapes modrého blejzru.

„Kde máš kabát?“ Pustila jsem se do čištění čelního skla.

„V autě. Tam, co jsem byl, by mi překážel.“ Nahrbil se v chladném, syrovém vzduchu. „Jestli jsi zatím ty drby brala na lehkou váhu, je nejvyšší čas, aby ses jimi zabývala.“

Podrážděně jsem vrátila stěrku do nádoby s čisticím roztokem. „Co navrhuješ, Pete? Abych zavolala Jasonovi Storymu, vyjádřila mu hlubokou soustrast se smrtí těhotné manželky a požádala ho, aby si odreagovával žal a hněv jiným způsobem?“

„On tě obvinil, doktorko.“

„Po přečtení jeho vyjádření v Postu mě asi bude obviňovat spousta lidí. Vylíčil mě jako machiavelistickou mrchu.“

„Nemáš hlad?“

„Ne.“

„Vypadáš vyhládle.“

Vyvalila jsem na něho oči, připadalo mi, že se zbláznil.

„Když pojmu nějaký podezření, musím si ho ověřit, i když se týká jen tvýho žaludku. Máš na vybranou, doktorko. Můžu tamhle v automatech koupit kus žvance a sodovku, postojíme tady, promrzneme, nadejcháme se výfukových plynů a ještě budeme překážet nějakýmu ubožákovi, aby si u samoobslužný pumpy v pohodě načepoval benzin. Nebo odfrčíme do Philipovy jídelny. Zvu tě.“

Za deset minut jsme seděli v rohovém boxu a probírali se bohatě ilustrovaným jídelním lístkem, který zahrnoval všechno od špaget po smažené ryby. Marino se usadil čelem k tmavě tónovaným skleněným vstupním dveřím, já jsem měla dokonalý výhled na toalety. Kouřil stejně jako většina hostů kolem nás, znovu jsem si uvědomila, že je pekelně těžké s tímto zlozvykem skoncovat. Vzhledem k okolnostem však nemohl vybrat vhodnější podnik. Philip’s Continental bylo tradiční lidové pohostinské zařízení, kde se starousedlíci, kteří se navzájem znají odmalička, pravidelně scházejí na výtečné jídlo a sklenici piva. Typickým hostem byl bodrý a družný spoluobčan a sotva by mě tu někdo poznal, jelikož moje fotografie se soustavně neobjevují na sportovních stránkách novin.

„Je to takhle,“ řekl Marino a zavřel jídelní lístek. „Jason Story se domnívá, že Susan by dál žila, kdyby pracovala jinde. A nejspíš má pravdu. Jinak je to ztracená existence, jeden z těch do sebe zahleděných sralbotků, co si myslí, že všechnu bídu a mizérii zavinili ti ostatní. Podle mě možná nese největší díl viny za Susaninu smrt.“

„Myslíš si snad, že ji zabil?“

Připlula servírka, objednali jsme si. Grilované kuře s rýží pro Marina, košer hovězí po mexicku pro mne a dvě dietní limonády.

„Nemyslím si, že Jason zastřelil svou manželku,“ řekl tiše Marino. „Ale kvůli němu se zapletla do něčeho, co vyústilo v její vraždu. Susan hospodařila, platila veškeré účty, ocitli se ve velké finanční tísni, což na ni těžce doléhalo.“

„To mě nepřekvapuje,“ poznamenala jsem. „Její manžel nedávno ztratil práci.“

„Bohužel neztratil chuť utrácet. Mluvím o sportovních sáčkách, košilkách a kalhotách á la Georgetown, o hedvábných vázankách. Pár týdnů po tom, co ho propustili z práce, si ten vykuk koupil vybavení na lyže za sedm set dolarů a odfrčel si na příjemný víkend do Wintergreenu. Předtím si pořídil koženou bundu za dvě stovky a kolo za čtyři. Susan zatím dřela v márnici jako kůň a doma nacházela účty, který by ze svýho platu sotva stačila uhradit.“

„To jsem netušila,“ řekla jsem a zabolelo mě, když se mi vybavila Susan, jak sedí za svým psacím stolem. K jejímu každodennímu rituálu patřilo, že pauzu na oběd trávila v kanceláři, a já jsem se u ní příležitostně stavila na kus řeči. Vzpomínám si na její čerstvé domácí pšeničné placky a láhev od limonády naplněnou sifonem. Myslím, že nikdy nejedla nebo nepila nic, co si nepřinesla z domova.

„Jason si na tebe zasedl a kydá na tebe hnůj,“ pokračoval Marino. „Očerňuje tě nejhnusnějším způsobem před každým, kdo je ochoten naslouchat, protože pro něj jsi doktorka práv, medicíny a indiánská náčelnice v jedný osobě, vozíš se v meďouru a žiješ si ve výstavným baráku ve Windsor Farms. Podle mě se ten kretén domnívá, že když na tebe hodí zodpovědnost za to, co se stalo jeho ženě, získá možná nějaký příjemný odškodný.“

„Může se snažit, až zmodrá.“

„A to bude.“

Servírka přinesla dietní limonády. Změnila jsem téma.

„Zítra mám schůzku s Downeym.“

Marino zabloudil pohledem k televizoru nad barem.

„Lucy se bude zabývat Afisem. A taky musím něco provést se Stevensem.“

„Měla bys udělat jediný, zbavit se ho.“

„Víš vůbec, jak je těžké dát výpověď státnímu zaměstnanci?“

„Údajně je snazší vyhodit Ježíše Krista,“ řekl Marino. „Pokud ovšem není ten zaměstnanec jmenovaný a pod tlakem veřejnosti jako ty. Měla bys najít způsob, jak se toho parchanta zbavit.“

„Mluvil jsi s ním?“

„Jo. Podle něj jsi arogantní ctižádostivá podivínka. Pracovat s tebou je prý k nevydržení.“

„Opravdu řekl něco takového?“ otázala jsem se nevěřícně.

„Zhustil jsem to.“

„Někdo by měl prošetřit jeho celkovou finanční situaci. Zajímalo by mě, jestli si v poslední době neuložil nějakou větší částku. Susan se nedostala do potíží sama.“

„Souhlasím. Myslím, že Stevens hodně ví a usilovně za sebou zametá. Mimochodem, stavil jsem se v Susanině bance. Jedna z pokladních si vzpomíná, že ukládala tři tisíce pět set dolarů v hotovosti. Tahala z peněženky dvacky, padesátky a stovky.“

„Jak se Stevens vyjádřil o Susan?“

„Prohlásil, že ji vlastně ani moc neznal, ale prý nabyl dojmu, že jste spolu vy dvě měly problémy. Jinými slovy podtrhnul to, co stálo v novinách.“

Naservírovali nám jídlo, ale nedokázala jsem v krajním rozčilení polknout sousto.

„A co Fielding?“ zeptala jsem se. „Taky se mu se mnou špatně spolupracuje?“

Marino opět uhnul očima. „Prý jsi velmi náročná a on ti nikdy nerozuměl.“

„Nepřijala jsem ho proto, aby mi rozuměl, a ve srovnání s ním jsem opravdu velmi náročná. Fielding je ze soudní patologie rozčarovaný, a to už několik let. Většinu energie věnuje posilování.“

Marino mi pohlédl do očí. „Doktorko, ty jsi velmi náročná v porovnání s každým a většina lidí ti nerozumí. Taky zrovna nenosíš srdce na dlani. Dokonce působíš až bezcitně. Je děsně těžký do tebe nakouknout, lidem, co tě neznají, připadáš jako ten, komu nic není vhod. Vyptávají se mě na tebe policajti, právníci. Chtějí vědět, jaká jsi doopravdy, v čem to je, že můžeš dělat to, co děláš, denně, co tě žene. Vidí v tobě člověka, který si udržuje značný odstup.“

„Co jim na to odpovídáš?“ zeptala jsem se.

„Kulový, nevyjadřuju se.“

„Už jsi skončil s mojí psychoanalýzou, Pete?“

Zapálil si cigaretu. „Poslyš, povím ti něco, co se ti nebude líbit. Vždycky jsi byla taková rezervovaná dáma, ryzí profík, nepouštěla sis nikoho k tělu, ale jak si tě někdo získal, tak by ses rozdala. Stal se tvým přítelem na celý život a ty bys pro něj udělala všechno. Jenže v posledním roce ses změnila. Po tom, co zahynul Mark, ses vyloženě obehnala hradbami. Nám, co se pohybujeme kolem tebe, to připadá, jako by v místnosti; kde člověk sedí, najednou klesla teplota z pětadvaceti stupňů na patnáct. Ty si to nejspíš ani neuvědomuješ.

Momentálně ti asi nikdo moc nefandí. Lidi jsou na tebe možná i dost naštvaní, protože se jim zdá, že je ignoruješ, urážíš je svou nevšímavostí. A třeba tě nikdy neměli rádi. Nebo jsi jim prostě lhostejná. Na světě to chodí tak, že ať sedíš na trůně, nebo na elektrickým křesle, lidi se snaží využít tvýho postavení ve svůj prospěch. A když tě s nimi nic nespojuje, je pro ně snazší si na tobě smlsnout a houby jim záleží na tom, co s tebou bude. Spousta lidí léta čekala, až začneš krvácet.“

„Nehodlám krvácet.“ Odsunula jsem talíř.

Marino vyfoukl kouř. „Už krvácíš, Kay. Zdravý rozum mi říká, že když plaveš mezi žraloky a začneš krvácet, zatraceně těžko se dostaneš z vody.“

„Můžeme se chvilku bavit bez laciných klišé?“

„Jo. I kdybych ti to řekl portugalsky nebo čínsky, stejně bys neposlouchala.“

„Jestli budeš mluvit portugalsky nebo čínsky, slibuju, že tě vyslechnu. Vlastně jestli někdy začneš mluvit pořádně vlastní mateřštinou, vyslechnu tě taky.“

„Podobnými výroky si příznivce nezískáš.“

„Tenhle jsem předznamenala úsměvem.“

„Jenže ty tímhle svým úsměvem pitváš mrtvoly.“ „Nikdy. Pitvám jedině skalpelem.“

„Mezi ním a tvým úsměvem často není rozdíl. Viděl

jsem, jak ses usmála, a advokátům se spustila krev.“ „Když jsem tak příšerná osoba, proč se přátelíme?“ „Protože jsem se obehnal ještě solidnějšími hradbami. Fakt je, že na každým stromě číhá jestřáb a voda je

plná žraloků. A chtějí si uždíbnout.“

„Nejsi trochu paranoidní, Pete?“

„Dejme tomu, sakra, a proto chci, aby ses na čas stáhla, Kay. Myslím to vážně.“

„Nemůžu.“

„Když to chceš slyšet polopatě, vypadá to na konflikt zájmů, jestli se do těch případů pohrneš. Přileješ jenom oleje do ohně.“

„Susan je mrtvá. Eddie Heath je mrtvý. Jennifer Deightonová je mrtvá,“ vypočítala jsem. „V mém úřadě bují korupce a nevíme, kdo vlastně před dvěma týdny seděl na elektrickém křesle. A ty mi navrhuješ, abych všechno hodila za hlavu, jako by se to mohlo vyřešit mávnutím kouzelného proutku?“

Marino sáhl po slánce, ale zmocnila jsem se jí dřív. „Ne. Ale vezmi si třeba všechen pepř,“ řekla jsem a přistrčila mu pepřenku.

„Ta tvoje zdravověda mě brzy zabije,“ varoval mě. „Jednou se tak naseru, že si dopřeju všechno naráz. Vyhulím pět cigaret v tahu, whisky v jedný, kafe v druhý ruce, na talíři stejk, pečený brambory utopený v másle, smetanovou omáčku, na soli šetřit nebudu. Vyprdnu se na nějaký omezování.“

„Ne, nic takového neuděláš,“ řekla jsem. „Budeš sám na sebe hodný, abys žil aspoň tak dlouho jako já.“ Na chvíli jsme se odmlčeli a rýpali se v jídle. „Promiň, doktorko, ale co si myslíš, že vyčteš z těch podělaných peříček?“

„Odkud se vzaly, doufám.“

„Ušetřím ti námahu. Honosí se jimi ptactvo,“ řekl.

Rozloučila jsem se s Marinem před sedmou hodinou a vrátila se do centra. Oteplilo se na několik stupňů nad nulou, tmu bičovaly provazce prudkého deště, který brzdil dopravu. Sodíkové výbojky žlutě pročesávaly vzduch za márnicí, vjezd v zadním traktu budovy byl zavřený, parkoviště prázdné.

Vstoupila jsem dovnitř, a když jsem kráčela jasně osvětlenou chodbou kolem komplexu piteven do malé Susaniny kanceláře, zrychlil se mi tep.

Odemkla jsem dveře; nevěděla jsem sice přesně, jaký mohu učinit objev, ale neodolatelně mě přitahovala její registratura, zásuvky psacího stolu, všechny knihy, papírky se vzkazy. Všechno vypadalo stejně jako předtím, než zemřela. Marino uměl prohledat cizí hájemství, aniž narušil přirozený nepořádek věcí. Telefon stále spočíval šikmo na pravém rohu psacího stolu, šňůra se spirálovitě vinula směrem ke zdi. Na zelené psací mapě se povalovaly dvě tužky s ulomenými tuhami a nůžky, laboratorní plášť visel přes opěradlo židle. K monitoru byl přilepený papírek s datem nějaké lékařské prohlídky; jen jsem spatřila křehké křivky a vzorný sklon rukopisu, vnitřně jsem se roztřásla. Co ji rozvrátilo? Sňatek s Jasonem Storym? Nebo v ní sémě zkázy zakořenilo mnohem dřív, když vyrůstala v rodině skrupulózního kněze a jako dvojče po smrti sestry osaměla? Seděla jsem na její židli, přisunula jsem se k re
gistratuře, vytahovala šanon za šanonem a nahlížela do obsahu. Převážně šlo o dokumentaci a prospekty k chirurgickým nástrojům a dalším pomůckám používaným v pitevně. Nic mě neudivilo, dokud jsem nezjistila, že založila naprosto všechna Fieldingova písemná sdělení, ale žádné od Bena Stevense nebo ode mne, i když oba jsme jí zaslali spoustu pokynů a informací. Ani v zásuvkách a knihovničce jsem nenašla žádný pořadač s materiály od Stevense nebo ode mne a pochopila jsem, že je zřejmě někdo odnesl.

Nejdřív jsem si pomyslela, že si je vzal Marino. Pak mě náhle něco napadlo, až jsem sebou trhla, a pospíšila jsem nahoru. Odemkla jsem dveře své kanceláře a zamířila rovnou ke skříni, kam ukládám běžné písemnosti, záznamy telefonických rozhovorů, sdělení, výtisky zpráv přijatých elektronickou poštou, návrhy rozpočtu a dlouhodobé plány. Horečně jsem se probírala policemi a zásuvkami. Naditý pořadač, který jsem hledala, měl na hřbetě štítek s nápisem „Sdělení“ a obsahoval kopie veškerých vyrozumění, která jsem zaslala svým podřízeným a spolupracovníkům za několik posledních let. Nato jsem prohledala Roseinu kancelář a pak znovu vlastní. Pořadač zmizel.

„Ty mizero,“ šeptala jsem si pro sebe a rozlíceně se hnala chodbou. „Ty nestydatý mizero!“

Kancelář Bena Stevense byla zařízená osobitě a uklizená tak pečlivě, až trochu připomínala výlohu obchodu se zlevněným nábytkem. Do mahagonového odstínu namořený psací stůl, kopie williamsburgského stylu, měl světlé kování a stála na něm kovová lampa s tmavozeleným stínidlem. Podlahu pokrýval strojově tkaný perský koberec, na stěnách visely zarámované plakáty sjezdařů na strmých svazích, pólistů na uhánějících koních s napřaženými pálkami a jachtařů na zpěněném moři. Nejdřív jsem si vytáhla Susanin osobní spis. Dosavadní průběh zaměstnání, pracovní náplň a další osobní materiály byly uvnitř. Chybělo však několik písemných pochval, které jsem jí zaslala za dobu jejího působení zde a sama zařadila do jejího spisu. Zotvírala jsem zásuvky psacího stolu, v jedné jsem našla necesér z koženky, jenž skrýval kartáček na zuby a pastu, holicí strojek, pěnu a lahvičku kolínské.

Snad to způsobil stěží postižitelný závan vzduchu, jak se tiše otevřely dveře, nebo jsem pudově vytušila přítomnost další osoby. Vzhlédla jsem a spatřila ve dveřích Bena Stevense. Pozoroval, jak sedím u jeho psacího stolu a zašroubovávám víčko na lahvičce kolínské. Naše oči do sebe nadlouho ledově zaklesly, nepromluvili jsme. Nebála jsem se. Vůbec jsem se nestyděla za to, při čem mě přistihl. Vzmáhal se ve mně hněv.

„Pracujete do hodně pozdních hodin, Bene.“ Zavřela jsem zipem necesér a vrátila ho do zásuvky. Prsty jsem přejela po psací mapě, záměrně jsem se vyvarovala prudkých pohybů a hovořila pomalu.

„Na práci po úředních hodinách se mi vždycky líbilo, že tu nikdo není,“ řekla jsem. „Člověka nic nerozptyluje. Nehrozí, že někdo vstoupí a vyruší vás z práce. Nikdo vás nesleduje, nenaslouchá. Všude ticho, které přeruší jen velmi zřídka kroky strážného. Dobře víme, že se tak stává spíš výjimečně, pokud něco upoutá pozornost ostrahy, protože obcházet márnici není nic příjemného v kteroukoli dobu. Nepoznala jsem strážného, který by to dělal rád. Totéž se týká uklízečů. Dolů vůbec nechodí a i tady nahoře si pospíší, aby byli co nejdřív pryč. Ale to jen tak teoretizuju. Blíží se devátá hodina. A uklízeči tu končí kolem půl osmé.

Zaráží mě, že jsem na to dodneška nepomyslela. Prostě mě to nenapadlo. Možná je to politováníhodný důsledek toho, že jsem přetížená. Sdělil jste policii, že jste Susan vlastně blíž neznal, přestože jste ji často vozil do práce a z práce, tak jako onoho dopoledne, kdy nastala sněhová kalamita a já jsem pitvala Jennifer Deightonovou. Pamatuju si, že Susan byla velmi rozrušená. Nechala vozík s tělem uprostřed chodby, snažila se někam dovolat a rychle zavěsila, když jsem vešla do pitevny. Pochybuju, že v půl osmé ráno onoho dne, kdy se většina lidí neodvážila kvůli počasí vyjet z domova do práce, telefonovala služebně. Nebylo ani komu volat do kanceláří, nikdo tu ještě nebyl kromě vás. Jestli vyťukávala vaše číslo, proč to přede mnou chtěla utajit? Pokud jste ovšem nebyl víc než její přímý nadřízený.

Váš vztah ke mně je dost pozoruhodný. Zdálo se, že spolu vycházíme dobře, a najednou jste prohlásil, že jsem nejhorší šéfka v křesťanském světě. Zajímalo by mě, jestli byl Jason Story jediný, kdo mluvil s novináři. Naráz se ze mě stala příšerná osoba. Představte si to. Tyranka. Neurotička. A navíc jsem záhadným způsobem zodpovědná za násilnou smrt své márniční techničky. Se Susan mě pojil velmi srdečný pracovní vztah až donedávna, ostatně jako s vámi, Bene. Ale to je moje tvrzení proti vašemu, zvlášť teď, když se každý útržek papíru, který by to dokládal, ztratil. Nepochybně jste se už někomu zmínil, že z téhle kanceláře zmizely důležité osobní materiály a memoranda, a nepřímo naznačil, že jsem je sebrala já. Jakmile písemnost zmizí, můžete o jejím obsahu vykládat, co chcete, viďte?“

„Nevím, o čem mluvíte,“ prohlásil Ben Stevens. Vykročil ode dveří, ne však k psacímu stolu nebo židli. Zrudl v obličeji, z očí mu sršela nenávist. „Nevím nic o ztracených osobních materiálech a memorandech, ale pokud zmizely, nebudu to skrývat před příslušnými orgány stejně jako skutečnost, že jsem se dneska večer zastavil pro něco v kanceláři a přistihl vás, jak se hrabete v mém psacím stole.“

„Pro co jste se zastavil, Bene?“

„Na to nemusím odpovědět.“

„Ale ano. Pracujete u mě, a když vstoupíte do budovy v pozdních, víceméně nočních hodinách a já se tu s vámi setkám, mám právo se na to zeptat.“

„Jen do toho, vyhoďte mě. Dejte mi výpověď. Zrovna teď si tím ohromně posloužíte.“

„Jste hajzl, Bene.“

Vyvalil oči a olízl si rty.

„Snažíte se mě znemožnit a kalíte vodu, protože se klepete strachy a chcete od sebe odvrátit pozornost. Zabil jste Susan?“

„Vy jste se úplně zbláznila.“ Hlas se mu třásl.

„Na Boží hod vánoční brzy odpoledne odjela z domu údajně navštívit přítelkyni. Jenže ve skutečnosti odjela na schůzku s vámi, viďte? Víte, že když ji našli mrtvou v autě, límec jejího kabátu a šátek voněly mužskou kolínskou, přesně takovou, jakou máte v psacím stole, abyste se osvěžil, než po práci vyrazíte honit vodu?“

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Kdo ji platil?“

„Patrně vy.“

„Nebuďte směšný,“ řekla jsem klidně. „Vy a Susan jste se zapojili do něčeho, z čeho vám plynuly peníze, a domnívám se, že jste to byl vy, kdo ji do toho zapletl, protože jste věděl, kde je zranitelná. Pravděpodobně vám důvěřovala. Uměl jste ji přesvědčit a bůh ví, že jste potřeboval peníze. Utrácel jste v nočních podnicích víc, než vyděláváte. Mejdany jsou taky drahé a já vím, kolik jste vydělával.“

„Nevíte nic.“

„Přestaňte s tím, Bene,“ řekla jsem tiše. „Zabrzděte, dokud je čas. Povězte mi, kdo za tím je.“

Nepodíval se mi do očí.

„V sázce je příliš mnoho, když umírají lidé. Jestli jste zabil Susan, myslíte, že se z toho dostanete?“ Mlčel.

„Jestli ji zabil někdo jiný, myslíte si, že jste nedotknutelný a vám se to stát nemůže?“

„Vy mě zastrašujete.“

„Nesmysl.“

„Nedokážete, že kolínská, kterou voněla Susan, je moje. Na tohle neexistují testy. Mni neuzavřete do zkumavky, neuchováte ji,“ řekl.

„Žádám vás, abyste odešel, Bene.“

Otočil se a vyšel z kanceláře. Když jsem zaslechla, jak se zavřely dveře výtahu, došla jsem chodbou k oknu a zadívala se na parkoviště za zadním traktem. Neriskovala jsem a nevydala se k autu, dokud Stevens neodjel.

Budova FBI je betonová pevnost na rohu Deváté ulice a Pennsylvania Avenue v srdci Washingtonu, a když jsem k ní nazítří dopoledne přijela, právě se před ní shromažďovalo nejmíň sto hlučných školáků. Vybavila se mi Lucy v jejich věku, když šlapali do schodů, kličkovali mezi lavičkami a neúnavně se honili kolem okrasných keřů a stromů. Lucy by se exkurze po laboratořích líbila, náhle mi moc chyběla.

Žvatlání pronikavých dětských hlasů ustalo, jako by je odnesl vítr; rázně jsem kráčela ke svému cíli, neboť jsem tu byla tolikrát, že jsem dobře znala cestu. Zamířila jsem ke středu budovy, přešla parčík, vyhrazené parkoviště a kolem stráží jsem dorazila k neokázalým skleněným dveřím. Vstoupila jsem do haly vybavené světle hnědým nábytkem a zrcadly a vyzdobené vlajkami. Z portrétního snímku se usmíval prezident, na protější zdi se skvěla fotohitparáda deseti nejhledanějších osob v zemi.

U recepčního pultu jsem předložila řidičský průkaz agentovi, jehož chování bylo stejně deprimující jako šedivý stejnokroj, který měl na sobě.

„Jsem doktorka Kay Scarpettová, hlavní soudní lékařka státu Virginie.“

„Koho chcete navštívit?“

Uvedla jsem jméno.

Porovnal mě s fotografií, zeptal se, zda nejsem ozbrojená, telefonicky informoval o mé návštěvě a vydal mi identifikační placku. Na rozdíl od Národní akademie v Quantiku působí centrála FBI upjatě, až člověka lehce mrazí v zádech. Zvláštního agenta Minora Downeyho jsem osobně neznala a vzhledem k jeho křestnímu jménu jsem si o něm utvořila určitou představu. Očekávala jsem neduživého mrňouse s blonďatými chloupky po celém těle a dokonale olysalou hlavou. Mužíčka zapadlých očí a sýrovité pleti, který by nevzbudil nikde pozornost, i kdyby se stavěl na hlavu. Přirozeně jsem se mýlila. Když se objevil urostlý muž bez saka a zadíval se přímo na mne, vstala jsem ze židle.

„Vy jste zřejmě pan Downey,“ řekla jsem.

„A vy doktorka Scarpettová.“ Podali jsme si ruce. „Říkejte mi Minore.“

Bylo mu nejvýš čtyřicet, patřil k přitažlivému vědeckému typu, měl na očích brýle bez obrouček, nakrátko sestřižené tmavé vlasy a hnědomodrou pruhovanou kravatu. Vyzařovala z něho učenecká soustředěnost a intelektuální síla, jíž si osvojil každý, kdo po absolutoriu vysoké školy podstoupil dlouholeté náročné postgraduální studium. Nemohla jsem si nevzpomenout na své profesory z Georgetownu či univerzity Johnse Hopkinse, kteří si rozuměli jen s lidmi stejně vzácného druhu a nedokázali navázat kontakt s normálními smrtelníky.

„Proč jste se dal na peří?“ zeptala jsem se, když jsme nastoupili do výtahu.

„Mám přítelkyni ornitoložku ve Smithsonově národním přírodopisném muzeu,“ řekl. „Když se na ni vládní místa obrátila se žádostí o pomoc při řešení problémů, které způsobují ptáci v leteckém provozu, zaujalo mě to. Letecké motory totiž vsávají ptáky. Když se zkoumaly vraky zřícených strojů a našlo se v nich peří, zjišťovalo se, který pták nejčastěji působí potíže. Ne všechno, co motor nasaje, taky stráví. Mořský racek může způsobit zřícení bombardéru Bl, chomáč peří zničí motor obřího dopravního letadla plného lidí a hrozí katastrofa. Nebo známe případ alky, která roztříštila čelní sklo nadzvukové stíhačky a sťala pilotovi hlavu. Tak to je část mojí práce, ptáci a letecké motory. Testujeme turbíny a lopatky tím, že do nich házíme kuřata. Zkoumáme, jestli motor spolkne jedno dvě kuřata a letadlo přežije.

Ptáci se ovšem vyskytují u všeho. Na podrážce bot podezřelého se třeba najde holubí pírko a odpověď na otázku, zda byl v uličce, kde se našla mrtvola, je hned snazší. Nebo lupič vykrade dům a nepohrdne ani vzácným žlutým amazoňanem, v kufru jeho auta pak objeví peří a my zjistíme, že pochází právě ze žlutého amazoňana. Jindy zase na mrtvole znásilněné a zavražděné ženy ulpí prachové peříčko. Tělo pachatel nacpal do krabice od stereoreprobeden Panasonic. Podařilo se mi určit, že bílé peříčko pochází z divoké kachny, podezřelý měl prošívané přikrývky právě s takovou náplní. Případ vyřešilo pírko a dva vlasy.“

Celé druhé poschodí patřilo laboratořím, kde specialisté analyzovali výbušniny, oprýskaný lak, pylový spad, nástroje, pneumatiky, nejrůznější předměty, jimiž byl spáchán zločin, a nejrůznější nálezy z místa činu. Chromatografické detektory, mikrospektrofotometry a počítače pracovaly od úsvitu do úsvitu, místnosti vyplňovaly doličné předměty v plastových sáčcích, zkumavky a trubice s pestrobarevným obsahem. Následovala jsem Downeyho bílými chodbami kolem laboratoří na zkoumání DNA do oddělení vlasů a vláken, kde pracoval. Jeho kancelář vybavená tmavým dřevěným nábytkem byla zároveň laboratoří, v policích se knihy dělily o místo s mikroskopy. Stěny a koberec byly béžové, dětské kresby pastelkami připevněné na vývěsní tabuli mi napověděly, že mezinárodně uznávaný odborník na peří je otcem.

Otevřela jsem obálku z manilového papíru a vytáhla tři menší průhledné plastové sáčky. Dva obsahovaly peříčka nalezená na místě činu po vraždách Jennifer Deightonové a Susan Storyové, třetí to, co se zachytilo ve zbytcích lepidla po náplasti na zápěstích Eddieho Heathe.

„Zdá se, že tohle je nejlepší,“ poznamenala jsem nad peříčkem, které jsem našla na noční košili Jennifer Deightonové.

Vyňal je ze sáčku a řekl: „To je prachové pírko z prsou nebo zpod křídel. Celkem slušný chomáček. Dobře. Čím víc peří, tím líp.“ Pinzetou odtrhl od ostnu po obou stranách několik větviček, přešel ke stereoskopickému mikroskopu a položil je na sklíčko potřené tenkou vrstvou xylenu. Ten sloužil k oddělení nejjemnějších slepených částeček, respektive jejich vyplavení. Spokojený s tím, že se dokonale rozevřela každá větvička, dotkl se růžkem zeleného pijáku xylenu, aby vsákl. Přidal zvýrazňovací médium flotexx, krytku a zasunul podložní sklíčko pod srovnávací mikroskop propojený s videokamerou.

„Předesílám, že peří všech ptáků má v podstatě tutéž strukturu,“ řekl. „Je tu středový osten, větvičky, z nichž vybíhají paprsky, u kořene je pírko široké, zúženému protáhlému konečku se říká horní umbilicus. Větvičky jsou nitkovité a propůjčují peří jeho charakteristické vzezření; až je zvětším, uvidíte, že se podobají minipeříčkům zasazeným do ostnu.“ Zapnul monitor. „Tady je větvička.“

„Vypadá jako kapradí,“ řekla jsem.

„V mnoha případech ano. Teď to trochu zvětšíme, abychom dobře viděli paprsky; podle nich totiž můžeme nositele peří blíže identifikovat. Přesně řečeno, nejvíc nás zajímají háčky.“

„Dovolte, abych si to ujasnila,“ ozvala jsem se. „Paprsky s háčky tvarově kopírují větvičky, větvičky kopírují pera a peří utváří ptáky.“

„Správně. Každá čeleď ptáků má ve struktuře pera určité zvláštnosti.“

To, co jsem viděla na obrazovce monitoru, nevypadalo nijak pozoruhodně, připomínalo to mořskou řasu nebo nohu nějakého hmyzu. Trojrozměrné trojúhelníkové částečky, které Downey nazval háčky, tvořily řetězec.

„Velikost, tvar, počet, pigmentace háčků a jejich rozmístění na paprsku jsou klíčem ke všemu,“ trpělivě vysvětloval. „Například hvězdicovité háčky mají holubi, prstencové slepice a krůty, soudkovité kukačky.“ Ukázal na obrazovku. „Tyhle jsou očividně trojúhelníkové, takže ihned vím, že jde o peří kachní nebo husí. Což ani moc nepřekvapuje. Peří nalezené na místě činu u loupeží, znásilnění a vražd pochází většinou z polštářů, prošívaných přikrývek, oteplovaček, zimních bund a rukavic. Ty se obvykle plní sekaným a prachovým kachním a husím peřím, levnější zboží slepičím. V tomto případě můžeme slepičí peří rovnou

vyloučit. A taky můžu téměř s jistotou říct, že to není peří husí.“

„Jak to?“ zeptala jsem se.

„Rozdíl by byl patrnější, kdybychom měli celé pero. S prachovým peřím je to horší. Ale vidím, že háčky jsou poměrně řídké. A nejsou rozmístěny rovnoměrně po celém paprsku, ale distálně vzhledem k počátku paprsku. A to je charakteristické pro kachní peří.“

Otevřel skříň a vytáhl několik zásuvek s podložními sklíčky.

„Tak se na to podíváme. Mám tu šedesát sklíček s kachním peřím. Abychom se dopracovali co nejpřesnějšího výsledku, porovnám nález se všemi předlohami budeme postupovat vylučovací metodou.“

Vkládal jedno sklíčko za druhým do srovnávacího mikroskopu, což byly vlastně dva sdružené mikroskopy s jedním binokulárem. Na obrazovce monitoru svítilo kruhové pole uprostřed rozdělené tenkou linkou, vzorek známého peří v jedné, ten, v jehož identifikaci jsme doufali, v druhé polovině. Celkem rychle jsme vyloučili kachnu divokou, pižmovku velkou, kačku strakatou, turpana černého, kachnu červenou, amerického hvízdáka a desítky dalších. Downey se nemusel dívat na žádný vzorek dlouho, aby poznal, že kachna, kterou hledáme, nám zatím uniká.

„Zdá se mi to, nebo je to naše peří jemnější než ostatní?“ otázala jsem se.

„Nezdá. Je jemnější a aerodynamičtější. Vidíte, jak se ty trojúhelníčky kryjí?“

„Ano. To jsem měla na mysli.“

„Skrývá se v tom důležitá informace o hledaném ptáku. Tohle mě vždycky fascinovalo. V přírodě má opravdu všechno svůj smysl, v tomto případě soudím, že jím je tepelná izolace. Prachové peří slouží k zadržování vzduchu, čím jemnější paprsky, čím aerodynamičtější a sbíhavější háčky, a čím větší koncentrace směrem ke špičce, tím účinněji prachové peří zadržuje vzduch. Zadržený, pohlcený vzduch vytváří stejný efekt, jako když ve vytápěné místnosti vypnete ventilaci. Bude vám tepleji.“

Vsunul pod mikroskop další sklíčko a tentokrát jsem viděla, že jsme se přiblížili. Paprsky byly jemné, uzlíky sbíhavé a soustředěné ke špičce.

„Copak to máme?“ zeptala jsem se.

„Hlavní podezřelé jsem si nechal nakonec,“ prohlásil spokojeně. „Mořské kachny. Nejvýš na seznamu jsou kajky. Zvětšíme to čtyřistakrát.“ Nastavil čočky, zaostřil a probrali jsme několik sklíček. „Královská kajka to není. Kachna karolínská také ne, ta má hnědou pigmentaci. Vaše peří ji postrádá, vidíte?“

„Ano.“

„Tak zkusíme obyčejnou kajku mořskou. Prosím. Pigmentace se shoduje,“ konstatoval, zatímco soustředěně hleděl na obrazovku. „Průměrně dva háčky situované distálně na paprsku. Navíc aerodynamika, zajišťující zvlášť dobrou tepelnou izolaci, což je důležité při dosednutí na hladinu v Severním ledovém moři. Myslím, že je to tahle, somateria mollissima, rozšířená na Islandu, v Norsku, na Aljašce a na pobřeží Sibiře. Podívám se na to pod elektronickým mikroskopem.“

„Co ještě hledáte?“

„Krystalky soli.“

„A tak,“ vydechla jsem fascinovaně. „Protože kajky jsou slanovodní ptáci.“

„Právě. Jsou to z hlediska chovu a využití pozoruhodní ptáci. Na Islandu a v Norsku je chrání před dravci a chorobami, lidé sbírají prachové peří, jímž samičky vystýlají hnízda a přikrývají vejce. Prachové peří se čistí a prodává výrobcům.“

„Výrobcům čeho?“

„Zejména spacích pytlů a prošívaných přikrývek.“ Během řeči odebral několik paprsků z peří, které se našlo v autě Susan Storyové.

„Jennifer Deightonová neměla v domě nic takového,“ řekla jsem. „Vůbec nic plněného peřím.“

„Pak pravděpodobně došlo k sekundárnímu nebo terciárnímu přenosu, kdy vrah někde přišel k peří a následně ulpělo na oběti. To je velmi zajímavé.“

Vzorek se objevil na monitoru. „Zase kajka,“ řekla jsem.

„Ano. Zkusíme vaše sklíčko. Tohle objevili u toho chlapce?“

„Ano,“ odpověděla jsem. „Uchytilo se to ve zbytcích lepidla z náplasti.“

„Hrome!“

Mikroskop nám nabídl fascinující změť barev, tvarů, vláken a známé paprsky a trojúhelníkové uzlíky.

„Tohle zasazuje těžkou ránu mojí osobní teorii,“ řekl Downey. „Tedy pokud mluvíme o třech vraždách, které se staly na různých místech a v různou dobu.“

„Právě o tom mluvíme.“

„Kdyby z těch peříček pocházelo z kajky jen jedno, považoval bych ho víceméně za znečišťující látku. To máte tak. Visačky na textilních výrobcích uvádějí, že jsou zhotoveny ze stoprocentního akrylového vlákna, ale při bližším zkoumání se ukáže, že obsahují devadesát procent akrylu a deset procent nylonu. Visačky lžou. Jestliže se vlákno na akrylové svetry vyrábí na zařízení, kde se předtím zpracovával nylon na bundy, pak první svetry budou obsahovat více nylonu. S počtem vyrobených svetrů podíl znečišťující látky klesá.“

„Už mi svítá,“ řekla jsem. „Jestli někdo nosí bundu nebo má prošívané přikrývky plněné prachovým peřím se znečišťující příměsí peří kajčího, které se tam dostalo při výrobě, pak je prakticky vyloučeno, aby taková bunda nebo přikrývka propouštěla výhradně znečišťující látku, tedy jen prachové kajčí peří.“

„Přesně tak. Předpokládejme tudíž, že náplň neznámé věci tvořilo čistě kajčí prachové peří, což je krajně neobvyklé. V souvislosti s případy se setkávám s bundami, prošívanými přikrývkami a rukavicemi z hypermarketů plněnými slepičím nebo husím peřím. Kajčí peří je zvláštnost, výrobky z něj se prodávají v obchodech s exkluzivním zbožím. Vesty, bundy, přikrývky a spací pytle plněné kajčím prachovým peřím se zpracovávají velmi pečlivě, propouštějí náplň minimálně a jsou nekřesťansky drahé.“

„Už jste se někdy setkal s prachovým kajčím peřím coby důkazem?“

„Dneska poprvé.“

„Proč je tak drahé?“

„Pro izolační kvality, jak jsem se zmínil. A také z estetického hlediska. Prachové kajčí peří je sněhobílé. Jiné prachové peří vypadá špinavě.“

„Když si koupím exkluzivní výrobek plněný prachovým kajčím peřím, dozvím se, že je uvnitř ta sněhobílá nádhera, nebo bude na visačce napsáno jen prachové kachní peří’?“

„Určitě se to dozvíte,“ řekl. „Na visačce bude pravděpodobně vytištěno něco jako stoprocentní prachové kajčí peří. Něco musí ospravedlnit vysokou cenu.“

„Vytáhl byste z počítače seznam velkoobchodních firem s prachovým peřím?“

„Samozřejmě. Ale upozorňuju, že žádný distributor nepozná, jestli nalezené peříčko prošlo jeho firmou, pokud nepřiložíte příslušný výrobek, z něhož uniklo. Samotné peříčko bohužel nestačí.“

„Kdo ví, třeba ano,“ řekla jsem.

V poledne jsem opustila budovu FBI, došla na parkoviště, kde jsem zanechala auto, a ihned pustila na plný výkon topení. Byla jsem blizoučko New Jersey Avenue, jako by mě k ní hnala přílivová vlna. Zapnula jsem si bezpečnostní pás, přeladila rádio a dvakrát jsem se natáhla po telefonu, ale rozmyslela jsem si to. Pouhý nápad spojit se s Nicholasem Gruemanem mi připadal šílený.

Stejně ho nezastihnu, pomyslela jsem si, ale sáhla jsem po telefonu znovu a vyťukala číslo.

„Grueman,“ ozvalo se ve sluchátku.

„Tady doktorka Scarpettová.“ Zvýšila jsem hlas, abych přehlušila větrák topení.

„Srdečně zdravím. Nedávno jsem si o vás početl v novinách. Jako byste volala mobilem z auta.“

„Taky volám. Jsem ve Washingtonu.“

„Opravdu mě těší, že jste si na mě vzpomněla při pobytu v tomto bezvýznamném městě.“

„Nepovažuju Washington za bezvýznamný, pane Gruemane, a taky vám nevolám z pouhé zdvořilosti. Myslela jsem, že bychom si mohli promluvit o Ronniem Joeovi Waddellovi.“

„Chápu. Jak daleko jste od právnické fakulty?“

„Deset minut.“

„Ještě jsem neobědval a předpokládám, že vy taky ne. Vyhovovalo by vám, kdybych objednal do pracovny pár sendvičů?“

„Víc než vyhovovalo,“ řekla jsem.

Právnická fakulta je na hony vzdálena od ústředního univerzitního areálu; vzpomínám si, jak nelibě jsem před lety nesla, když jsem pochopila, že moje cesta ke vzdělání nepovede starobylými úzkými ulicemi na Heights a posluchárnami v architektonicky pozoruhodných budovách postavených v osmnáctém století. Namísto toho jsem strávila tři dlouhé roky ve zbrusu novém komplexu, postrádajícím jakékoli kouzlo, ve velmi rušné části Washingtonu. Mé zklamání však netrvalo dlouho. Studovat práva ve stínu Kapitolu bylo případné a vzrušující. Možná ještě podstatněji na mne zapůsobilo, že jsem se krátce po započetí studia seznámila s Markem.

Při našich setkáních v prvním semestru mě Mark James okouzlil především svým mužným zjevem. Zpočátku mě zneklidňoval pouhý pohled na něho, i když jsem přesně nevěděla proč. Po seznámení mi v jeho přítomnosti silně stoupala hladina adrenalinu v krvi. Srdce se mi prudce rozbušilo, přistihovala jsem se, že se vpíjím do každého jeho byť sebeběžnějšího gesta. Ubíhaly týdny a naše debaty se protahovaly do časných ranních hodin. Pronesená slova nebyla součástí řeči, ale tajnými znaky vedoucími nás k nevyhnutelnému crescendu, jež propuklo jedné noci s oslnivou nečekaností a spontánní naléhavostí.

Od těch dob se areál právnické fakulty značně rozrostl a změnil. Katedra trestního práva sídlila ve třetím poschodí. Když jsem vystoupila z výtahu, nezahlédla jsem živou duši, celé patro jako by se vylidnilo. Byly ovšem vánoční prázdniny a pracovali jen ti nejhouževnatější náruživci. Dveře místnosti číslo 418 byly dokořán, u psacího stolu sekretářky v předpokoji nikdo neseděl, další dveře do Gruemanovy pracovny byly pootevřené.

Nechtěla jsem Gruemana polekat, takže když jsem se přiblížila ke dveřím, vyslovila jsem jeho jméno. Nereagoval.

„Haló, pane Gruemane? Jste tam?“ zkusila jsem to znovu a pootevřela o kousek dveře.

Jeho psací stůl tonul pod vrstvami písemností, nad nimi se tyčil počítač; spisy a písemné materiály ležely i na hromadách na podlaze u přeplněných knihoven.

Na stolku vlevo stála tiskárna a fax, který usilovně cosi komusi odesílal.

Tiše jsem stála a rozhlížela se, telefon třikrát zazvonil a ztichl. Žaluzie v okně za psacím stolem byly zatažené, nejspíš aby na obrazovku počítače nedopadalo přímé světlo, na parapetu spočíval poškrábaný a otlučený hnědý kožený kufřík.

„Promiňte.“ Hlas se ozval těsně za mnou, málem se mi podlomila kolena. „Vyběhl jsem na chvilku a doufal, že se vrátím dřív, než přijdete.“

Nicholas Grueman mi nepodal ruku ani mě nijak zvlášť srdečně nepřivítal. Jako by ho ke křeslu postrkovala předpojatost, sunul se k němu pomalu s pomocí hůlky se stříbrnou rukojetí.

„Nabídl bych vám kávu, ale když tu není Evelyn, nemá ji kdo uvařit,“ řekl a usedl do svého soudcovského křesla. „Ale z bufetu přinesou lehký oběd i něco k pití. Věřím, že se brzy dočkáme, posaďte se prosím, doktorko Scarpettová. Znervózňuje mě, když na mě žena hledí svrchu.“

Přitáhla jsem si židli blíž k psacímu stolu a udivilo mě, že Grueman zblízka nevypadá jako netvor, kterého jsem si vybavovala ze studentských let. Především se jaksi scvrkl, ačkoli pravděpodobněji to lze vysvětlit tím, že mi ho představivost nafoukla do velikosti Mount Everestu. Teď to byl drobný bělovlasý muž, léta v jeho obličeji vyryla neúprosnou karikaturu původní podoby. Stále nosil motýlky a vesty, kouřil dýmku, a když se na mne podíval, jeho šedé oči se do mne zařízly jako skalpel. Ale nemrazilo z nich. Nedalo se z nich ovšem ani nic vyčíst, což platilo po většinu času i o mých.

„Proč používáte hůlku?“ zeptala jsem se troufale. „Sužuje mě dna. Nemoc despotů,“ řekl bez úsměvu. „Občas mě dost zlobí, ale ušetřete mě dobrých rad a léků. Vy doktoři mě doháníte k šílenství svými autoritativními názory na všechno, počínaje selháním elektrických křesel a konče jídlem a pitím, jehož bych se měl v rámci odporné diety vzdát.“

„Elektrické křeslo neselhalo,“ řekla jsem. „Aspoň ne v případě, na který patrně poukazujete.“

„Nemůžete dost dobře vědět, nač poukazuju. Pokud si pamatuju, během krátkého studia na zdejší fakultě jsem vám musel nejednou vytknout mimořádný sklon k unáhleným dohadům. Lituju, že jste se nepoučila. Sklon k dohadům vás neopustil, byť v tomto případě je vaše domněnka dokonce správná.“

„Pane Gruemane, lichotí mi, že si mě pamatujete jako studentku, ale nepřijela jsem vzpomínat na pohnuté období, kdy jste mě učil. Ani se nehodlám znovu zapojit do psychologické války, v níž si tak libujete. Otevřeně vám říkám, že jste byl ten nejmizogynštější a nejarogantnější profesor, s nímž jsem se za přibližně třicet let studia setkala. Nicméně vám děkuju, že jste mě naučil umění jednat s křiváky, protože svět je jich plný a já s nimi musím jednat denně.“

„Věřím, že s nimi jednáte denně, nejsem si ovšem jist, že si počínáte úspěšně.“

„Váš názor mě v tomto směru nezajímá. Ráda bych, kdybyste mi pověděl něco víc o Ronniem Joeovi Waddellovi.“

„Co chcete vědět kromě očividného faktu, že konečné řešení bylo nesprávné? Jak by se vám líbilo, kdyby politici určovali, jestli vás pošlou na smrt, doktorko Scarpettová? Uvažte jen, co se právě přihodilo vám. Není ta negativní publicita kolem vaší osoby motivována politicky, aspoň zčásti? Každá ze zainteresovaných stran sleduje vlastní cíle, chce z vašeho veřejného ostouzení něco vytěžit. To nemá nic společného s poctivostí a pravdou. A teď si představte, že by titíž lidé měli moc zbavit vás svobody nebo dokonce života.

Ronnieho roztrhal na kusy iracionální a nespravedlivý systém. Vůbec nezáleží na tom, jestli se postupovalo podle precedentů, jestli žaloba byla napadena vcelku nebo jen zčásti. Nezáleží na tom, jaký jsem zvolil postup, protože u tohoto případu ve vašem milém státě habeas corpus nesloužil jako prostředek k tomu, aby soudci trestního nebo apelačního soudu postupovali na každém kroku v souladu s ústavními principy. Bůh nás chraň, aby se v důsledku setrvačného vývoje nazírání na některé oblasti práva neporušovala ústava. Tři roky, co jsem bojoval za Ronnieho, jako bych tančil na žhavém uhlí.“

„Jaké konkrétní porušování ústavy máte na mysli?“ otázala jsem se.

„Kolik máme času? Začněme s tím, že žaloba se očividně nevymanila z rasově diskriminačního stereotypu. Zásada rovnosti všech před zákonem byla v Ronnieho případě porušována od svítání do svítání a nesprávný postup státního zastupitelství a soudu nehorázně nedbal šestého dodatku k ústavě zakotvujícího zásadu, že složení poroty má být reprezentativním průřezem společnosti. Předpokládám, že jste se nezúčastnila soudního procesu s Ronniem a ani o něm moc nevíte, neboť se konal před více než devíti lety, kdy jste ještě nepůsobila ve. Virginii. Kampaň místních sdělovacích prostředků byla zdrcující, přesto nedošlo k žádné změně poroty. Porota se skládala z osmi žen a čtyř mužů. Šest žen a dva muži byli běloši. Čtveřici černých porotců tvořili prodejce aut, pokladní v bance, zdravotní sestra a středoškolský profesor. Povolání bílých porotců zahrnovala na jedné straně penzionovanho železničního výhybkáře, který o černoších mluvil jako o negrech, na druhé bohatou ženu v domácnosti,

jež věnovala pozornost černým spoluobčanům jen v televizi, pokud o nich referovali jako o pachatelích zločinu. Demografické složení poroty vylučovalo, aby byl Ronnie řádně souzen.“

„Tvrdíte, že takové pochybení vzhledem k ústavě a jakákoli další byla motivována politicky? Jaký politický motiv mohl stát za odsouzením Ronnieho Waddella k trestu smrti?“

Grueman pohlédl ke dveřím. „Jestli mě neklame sluch, nesou nám jídlo.“

Slyšela jsem rychlé kroky a šustění papíru, načež se ozval hlas: „Haló, Nicku! Jste tam?“

„Pojďte dál, Joe,“ řekl Grueman, aniž vstal od stolu.

Vstoupil energický mladý muž černé pleti v modrých džínách a teniskách a položil před Gruemana dva papírové pytlíky.

„V jednom je pití, v druhém dva námořnické sendviče, bramborový salát a nakládaná zelenina. Dělá to patnáct čtyřicet.“

„Drobné si nechte. Cením si vašich služeb, Joe. Máte taky někdy volno?“

„Lidi chtějí jíst pořád. Musím běžet.“

Zatímco Grueman rozděloval jídlo a ubrousky, zoufale jsem přemýšlela, jak postupovat dál. Uvědomovala jsem si, že mě jeho chování a slova zviklávají; neshledávala jsem v nich nic poťouchlého, blahosklonného či neupřímného.

„Jaký politický motiv za tím mohl být?“ vrátila jsem se k tématu a rozbalila sendvič.

Otevřel plechovku zázvorového piva a sňal víčko z kelímku s bramborovým salátem. „Před několika týdny jsem se domníval, že na tuto otázku dokážu odpovědět,“ řekl. „Jenže pak osobu, která mi mohla pomoct, našli mrtvou v autě. Jsem si jist, že víte, o kom mluvím, doktorko Scarpettová. Jennifer Deightonová patří k vašim případům, a ačkoli se její smrt prezentuje veřejnosti jako sebevražda, soudnější člověk tomu sotva uvěří. To, kdy zemřela, považuju za pozoruhodné, neli úděsné.“ „Mám tomu rozumět tak, že jste Jennifer Deightonovou znal?“ zeptala jsem se co nejnevinněji.

„Ano a ne. Nikdy jsem se s ní nesetkal a naše telefonické hovory mluvili jsme spolu jen párkrát byly velmi stručné. Ostatně jsem s ní navázal spojení až po Ronnieho popravě.“

„Takže Jennifer Deightonová znala Waddella.“

Grueman se zakousl do sendviče a natáhl se po zázvorovém pivu. „Ano, Jennifer a Ronnie se znali,“ řekl. „Zajisté víte, že slečna Deightonová se živila sestavováním horoskopů, zabývala se parapsychologií a podobnými věcmi. Před osmi lety, když Ronnie seděl v cele smrti v Mecklenburgu, zahlédl v nějakém časopisu reklamu na její služby. Napsal jí původně v naději, že se, abych tak řekl, podívá do křišťálové koule a sdělí mu, co ho čeká a nemine. Myslím, že chtěl především vědět, jestli zemře na elektrickém křesle, což není nic neobvyklého vězňové se obracejí na věštce, spiritisty a podobně a dotazují se na budoucnost, taky na kněze, aby se za ně modlili. V Ronnieho případě bylo poněkud neobvyklé, že se mezi ním a slečnou Deightonovou rozproudila důvěrná korespondence a ustala až několik měsíců před jeho smrtí. Respektive náhle přestal dostávat její dopisy.“

„Předpokládáte, že mu její dopisy zadržovali?“

„O tom nepochybuju. Když jsem hovořil s Jennifer Deightonovou, sdělila mi, že Ronniemu nepřestala psát. Ale prý od něho taky několik měsíců nedostala žádný dopis a já se důvodně domnívám, že zadržovali i jeho poštu.“

„Proč jste se s ní spojil až po popravě?“ zeptala jsem se.

„Donedávna jsem o ní vůbec nevěděl. Ronnie se o ní zmínil až při našem posledním rozhovoru. Nikdy jsem nevedl podivnější debatu s vězněm, kterého jsem zastupoval.“ Grueman si pohrával se sendvičem a po chvíli ho odsunul. Sáhl po dýmce. „Nejsem si jist, jestli to víte, doktorko Scarpettová, ale Ronnie mě odstřihl.“

„Jak to myslíte?“

„Naposled jsem mluvil s Ronniem týden předtím, než ho převezli z Mecklenburgu do Richmondu. Vyjádřil se tehdy, že ví, že ho popraví, a ať podniknu cokoli, nic se na tom nezmění. Prý to, co se stane, se dalo do pohybu od samého počátku a on se smířil s nevyhnutelností smrti. Prohlásil, že se na smrt těší a abych vzdal snahu o federální přezkoumání zákonnosti úředního postupu. Nakonec požádal, abych mu už netelefonoval a nenavštěvoval ho.“

„Ale oficiálně vás nevypověděl.“

Grueman si zapálil bryerku a zadýmal. „Ne, nevypověděl. Prostě odmítl mé návštěvy a nechtěl se mnou mluvit ani po telefonu.“

„Už proto měl být z kompetenčních důvodů pozastaven výkon trestu,“ řekla jsem.

„Taky jsem se o to pokusil. Citoval jsem všechno počínaje Hayesem, Murphym a konče biblí. Soud dospěl k šalamounskému rozhodnutí, že Ronnie sice nepožádal o popravu, ale prohlásil, že se těší na smrt, načež mou žádost zamítli.“

„Jestliže jste nebyl s Waddellem ve styku několik týdnů před jeho popravou, proč jste s kontaktováním Jennifer Deightonové otálel?“

„Při posledním rozhovoru mě Ronnie požádal o poslední tři služby. Zaprvé ať zařídím, aby několik dnů před jeho smrtí byla v novinách publikována úvaha, kterou sepsal. Předal mi ji a já jsem to zajistil v Richmond TimesDispatch.“

„Četla jsem ji,“ přiznala jsem.

„Druhý požadavek cituji zněl: ,Nedopusťte, aby se něco stalo mojí přítelkyni.` Když jsem se zeptal, koho má na mysli, řekl, opět cituji: ,Jestli jste dobrý člověk, dejte na ni pozor. Nikdy nikomu neublížila.’ Sdělil mi její jméno a požádal mě, abych se s ní spojil až po jeho smrti. Měl jsem jí potom zavolat a povědět jí, že pro něj moc znamenala. Samozřejmě jsem jeho přání ve všem všudy nevyhověl. Snažil jsem se s ní spojit okamžitě, neboť jsem ztrácel Ronnieho a tušil jsem, že tu něco dost zavání. Doufal jsem, že mi ona přítelkyně pomůže. A že mi leccos ozřejmí jejich čilá korespondence.“

„Dovolal jste se jí?“ zeptala jsem se a vzpomněla si na Marinovo zjištění, že Jennifer Deightonová pobývala kolem Dne díkůvzdání čtrnáct dní na Floridě.

„Nikdo nebral telefon,“ odpověděl Grueman. „Zkoušel jsem to neustále několik týdnů a pak, upřímně řečeno, vzhledem k časové tísni, šťastnému zvratu v jiném soudním procesu, k svátkům a té odporné, zákeřné dně se moje pozornost rozptýlila. Přestal jsem se pokoušet dovolat Jennifer Deightonové s tím, že jí zatelefonuju až po Ronnieho smrti a sdělím jí přesně podle jeho přání, že pro něj moc znamenala atakdále.“

„Když jste jí volával zpočátku, nechával jste jí vzkaz na záznamníku?“ otázala jsem se.

„Nebyl zapnutý. Což při zpětném pohledu dává smysl. Nechtěla se vrátit z dovolené a čelit pěti stovkám vzkazů od lidí, kteří se nemohli k ničemu rozhoupat, protože neznali svůj aktuální horoskop. A kdyby na záznamníku nechala vzkaz, že odjela na dva týdny z města, rovnalo by se to pozvánce pro zloděje.“

„Co jste se dověděl, když jste se s ní konečně spojil?“

„Svěřila se mi, že si osm let dopisovali a milovali se. Prohlásila, že pravda nikdy nevyjde najevo. Zeptal

jsem se, jak to myslí, ale to mi neřekla a zavěsila. Napsal jsem jí tedy a zapřísahal ji, aby se mnou spolupracovala.“

„Kdy jste napsal ten dopis?“ zeptala jsem se. „Okamžik… Den po popravě. Takže zřejmě čtrnáctého prosince.“

„Odpověděla vám?“

„Ano, faxem, což bylo dost zajímavé. Nevěděl jsem, že má fax, moje faxové číslo je v seznamu. Její faxovou zprávu mám, jestli se na ni chcete podívat.“

Prohraboval se naditými šanony a fascikly na psacím stole. Našel příslušný spis, zalistoval v něm a vytáhl fax, který jsem okamžitě poznala. „Ano, budu spolupracovat,“ četla jsem, „ale je pozdě, příliš, příliš pozdě. Raději sem přijeďte. Všechno dopadlo moc špatně!“

Jak by se asi Grueman tvářil, kdyby věděl, že zprávu určenou jemu zviditelnil obrazový regenerátor v laboratoři Nielse Vandera?

„Rozumíte tornu? Na co bylo pozdě a co dopadlo moc špatně?“ zeptala jsem se.

„Zřejmě tím myslela, že je příliš pozdě snažit se zabránit Ronnieho popravě; uskutečnila se čtyři dny předtím. Nevím, co znamená to, že všechno dopadlo moc špatně, doktorko Scarpettová. Měl jsem ovšem od určité doby pocit, že kolem Ronnieho případu se děje něco neblahého. Mezi námi nevznikl důvěrnější vztah, což je trochu divné. Odsouzenec se s advokátem pod tlakem situace obvykle sbližuje. Jako právní zástupce jsem byl jediný, kdo stál za ním proti systému, který si žádal jeho smrt. Ale Ronnie choval vůči advokátům skepsi, protože můj předchůdce považoval jeho případ za beznadějný a vzdal se ho. Když jsem potom převzal případ já, Ronnie si udržoval odstup. Velmi mě to deprimovalo. Právě když se zdálo, že mi začíná důvěřovat, vyrostla mezi námi zeď. Najednou se uzavřel, mlčel a potil se nejen v přeneseném slova smyslu.“

„Bál se?“

„Bál, propadl pocitu marnosti, někdy se choval zlostně.“

„Naznačujete, že kolem jeho případu došlo k nějakému spiknutí a on se s tím svěřil v jednom z dopisů své přítelkyni?“

„Nevím, co přesně věděla Jenny Deightonová, ale domnívám se, že něco ano.“

„Mluvil o ní Waddell jako o Jenny?“

Grueman znovu uchopil zapalovač dýmky. „Ano.“

„Zmínil se vám někdy o románu Pařížská třpytka?“

„To je zajímavé.“ Tvářil se překvapeně. „Nadlouho mi to vypadlo z hlavy, ale při prvních setkáních s Ronniem před několika lety jsme debatovali o knihách a o jeho básních. Rád četl a doporučil mi Pařížskou třpytku. Řekl jsem mu, že jsem ten román už četl, ale chtěl jsem vědět, proč ho zaujal. Pronesl velmi tiše: ,Protože tak to chodí, pane Gruemane. A nic na tom nezměníte.’ Tehdy jsem si to vysvětlil tak, že jako člověk černé pleti z jihu se ocitl v nepřátelském systému bílých a žádný federální zákon není kouzelným lékem, jímž mohu dosáhnout revize procesu a změnit jeho osud.“

„Považujete to za správné vysvětlení i teď’?“

Zamyšleně pozoroval mrak voňavého kouře. „Ano, považuju. Proč vás zajímá, co mi Ronnie doporučil ke čtení?“ Zadíval se mi do očí.

„Jennifer Deightonová měla Pařížskou třpytku na nočním stolku. V knize byla založena báseň, kterou Waddell zřejmě napsal pro ni. Není to tak důležité. Jsem prostě zvědavá.“

„Musí to být důležité, jinak byste se na to neptala. Napadlo vás, že Ronnie jí asi doporučil román z téhož

důvodu jako mně. Považoval patrně ten příběh za svůj.

Tím se vracíme k otázce, co všechno prozradil slečně Deightonové. Jinými slovy, jaké jeho tajemství si odnesla do hrobu?“

„Co myslíte, že to bylo?“

„Podle mého názoru došlo k ututlání nějakého závažného problému a Ronnie se o tom z nějakého důvodu dozvěděl. Možná se to vztahovalo k něčemu, co se dělo za mřížemi, v úvahu připadá korupce ve vězeňství. Nevím, ale rád bych to zjistil.“

„Ale proč by něco skrýval člověk, kterého čeká smrt? Proč nesebral odvahu a nepromluvil?“

„Zdá se to logické, viďte? A teď, když jsem trpělivě a velkoryse odpověděl na vaše zvídavé otázky, doktorko Scarpettová, snad lépe pochopíte, proč jsem se tolik zajímal o jakékoli trýznění, jemuž byl Ronnie případně vystaven před popravou. Možná i lépe pochopíte, proč jsem vášnivým odpůrcem trestu smrti, tak krajního a krutého řešení. K tornu člověk nemusí vidět, jak odsouzenec krvácí, ani jeho oděrky a modřiny.“

„Stopy po fyzickém týrání jsme nenašli,“ poznamenala jsem. „Nezaznamenali jsme ani přítomnost drogy. Ostatně jste dostal moji zprávu.“

„Uhýbáte,“ řekl Grueman a vyklepal z dýmky popel. „Přišla jste za mnou, protože něco chcete. Sdělil jsem vám spoustu informací a nemusel jsem. Dokonce ochotně, protože mi po celý život záleží na pravdě a spravedlnosti, byt se vám to tak možná nejeví. A mám k tornu ještě jeden důvod. Moje bývalá studentka se ocitla v nesnázích.“

„Jestli máte na mysli mě, dovolte, abych vám připomněla váš vlastní výrok. Ušetřme si iluze.“

„Já je nevytvářím.“

„Musím přiznat, že váš přímo dobročinný přístup k někdejší studentce, jímž se zaštiťujete, mi připadá dost pozoruhodný. Popravdě řečeno, pane Gruemane, dobročinnost mi s vámi moc neladí.“

„Možná vám uniká pravý význam toho slova. Znamená vstřícnost, dobrou vůli dávat potřebným. Na jedné straně je něčí potřeba, na druhé ochota dávat. Vždycky jsem vám dával, co jste potřebovala. Dával jsem vám, co jste potřebovala, když jste byla mou studentkou, dávám vám, co potřebujete, i dnes, byť jinou formou. Jak odpovídá změně situace, velmi se změnily i vaše potřeby.

Jsem už starý člověk, doktorko Scarpettová, možná si myslíte, že si vás z dob studií v Georgetownu moc nepamatuju. Překvapím vás, pamatuju si vás moc dobře, protože jste byla jednou z nejnadějnějších studentek, které jsem učil. Tehdy jste ode mě nepotřebovala chválu a potlesk. Nehrozilo nebezpečí, že ztratíte sebedůvěru a zapochybujete o svém vynikajícím mozku, ale že zbloudíte sama v sobě. Když jsem vás viděl na seminářích vyčerpanou a nesoustředěnou, myslíte, že jsem neznal důvod? Myslíte, že jsem nevěděl, nakolik vás zaměstnává Mark James, mimochodem ve srovnání s vámi spíše průměrný student? A jestli se vám zdálo, že se na vás hněvám a dávám vám pěkně zabrat, bylo to proto, že jsem chtěl upoutat vaši pozornost. Chtěl jsem vás dohnat k šílenství. Abyste procitla a zbláznila se do práva, ne se jen do někoho zamilovala. Bál jsem se, že vás uštvou city a hormony a zahodíte skvělou šanci. Vte, jednoho dne se pak probudíme a litujeme svého rozhodnutí. Probudíme se v prázdné posteli, čeká nás prázdný den, není na co se těšit, před námi se prostírají prázdné týdny, měsíce, léta. Umanul jsem si, že nesmíte promarnit své nadání a rozmělnit síly.“

Užasle jsem na něho civěla a zrůžověla ve tváři.

„Mé urážky a nedostatek rytířství vůči vám mi nešly od srdce,“ pokračoval se stejně pronikavou naléhavostí a cílevědomostí, kvůli níž byl tak obávaný v soudní síni. „Postupoval jsem takticky. My právníci jsme proslulí taktici. Hrajeme míč horní i dolní falší, měníme rychlost a směr, abychom dosáhli žádoucího efektu. Za tím vším stojí moje upřímná, posedlá touha vychovat ze studentů houževnaté a zanícené právníky, kteří by přispěli ke změně zhudlařeného světa, v němž žijeme. Nezklamal jsem se ve vás. Jste možná moje nejzářivější hvězda.“

„Proč mi tohle všechno říkáte?“

„Protože je zapotřebí, abyste to právě v této životní chvíli věděla. Jste v nesnázích, jak jsem se už zmínil. A jste příliš hrdá na to, abyste to přiznala.“

Mlčela jsem, v duchu jsem se vášnivě přela sama se sebou.

„Pomůžu vám, když mi to dovolíte.“

Pokud to myslel opravdově, bylo důležité, abych odpověděla laskavě. Pohlédla jsem k otevřeným dveřím a uvědomila jsem si, jak snadno by někdo mohl vstoupit. Představila jsem si, jak snadno by ho někdo mohl napadnout, když se belhá k autu.

„Jestli noviny budou nadále otiskovat obviňující příspěvky, vyplatí se vypracovat určitou strategii…“

Přerušila jsem ho. „Pane Gruemane, kdy jste viděl naposled Ronnieho Joea Waddella?“

Odmlčel se a zadíval se do stropu. „Naposled jsem mu stál tváří v tvář nejmíň před rokem. Příznačné je, že jsme spolu většinou hovořili telefonicky. Byl bych s ním vytrval až do konce, kdyby souhlasil, jak jsem už řekl.“

„Takže jste ho nikdy neviděl ani s ním nemluvil, když ve Spring Street údajně čekal na popravu.“

„Údajně? Volíte poněkud zvláštní formulace, doktorko Scarpettová.“

„Nemůžeme totiž dokázat, že třináctého prosince popravili skutečně Waddella.“

„To jistě nemyslíte vážně.“ Tvářil se ohromeně.

Vypočetla jsem, co všechno vyšlo najevo včetně toho, že Jennifer Deightonovou někdo zavraždil a na židli v jejím domě se objevil otisk Waddellova prstu. Pověděla jsem mu o Eddiem Heathovi, Susan Storyové a o tom, že kdosi zasáhl do identifikačních materiálů v Afisu. Když jsem skončila, Grueman tiše seděl a vpíjel se do mne očima.

„Panebože,“ vydechl.

„Váš dopis Jennifer Deightonové se nenašel,“ pokračovala jsem. „Policie ho při pátrání v domě neobjevila stejně jako originál faxu určeného vám. Někdo zřejmě oboje sebral. Vrah možná spálil písemnosti v jejím krbu tu noc, kdy zemřela. Nebo je zničila sama, protože se bála. Jsem přesvědčena, že zemřela, protože něco věděla.“

„Proto byla zavražděna i Susan Storyová? Protože něco věděla?“

„Je to víc než pravděpodobné,“ řekla jsem. „Někdo zabil zatím dva lidi, kteří tak či onak měli co činit s Ronniem Waddellem. Z těch, kdo toho hodně věděli o Waddellovi, jste na předním místě seznamu vy.“

„Domníváte se, že mohu být další obětí,“ řekl s trpkým úsměvem. „Víte, asi nejvíc Všemohoucímu vyčítám, že rozdíl mezi životem a smrtí se často smaže znenadání. Beru to jako varování, doktorko Scarpettová. Nejsem ovšem natolik pošetilý, abych si myslel, že pokud mě někdo hodlá zastřelit, úspěšně mu uniknu.“

„Měl byste se o to aspoň pokusit,“ nabádala jsem ho. „Podnikněte něco pro svou bezpečnost.“

„Podniknu.“

„Odjeďte třeba s manželkou na dovolenou, vzdalte se na čas z města.“

„Beverly zemřela před třemi lety,“ poznamenal.

„Moc se omlouvám, pane Gruemane.“

„Dlouhá léta na tom se zdravím nebyla valně, vlastně po větší část našeho soužití. Teď’, když na mně není nikdo závislý, dávám plný průchod svým sklonům. Jsem nevyléčitelný workholik, který chce změnit svět.“

„Pokud se k tornu vůbec někdo přiblížil, pak nepochybně vy.“

„Vaše mínění se neopírá o fakta, nicméně pohladilo. Chtěl jsem vám taky vyjádřit soustrast s Markovým úmrtím. Moc jsem ho neznal když tu studoval, ale připadal mi jako velmi slušný člověk.“

„Děkuju.“ Vstala jsem a oblékla si kabát. Zašátrala jsem v kapse po klíčkách od auta.

Taky vstal. „Co tedy provedeme, doktorko Scarpettová?“

„Nepředpokládám, že máte dopisy nebo nějaké věci od Ronnieho Waddella, z nichž by se daly získat otisky prstů.“

„Dopisy nemám, ale dokumenty, na něž by se takto podepsal, může mít řada lidí. Za pokus to stojí.“

„Řeknu vám, jestli nebude jiná alternativa. A nakonec se vás zeptám ještě na jednu věc.“ Zastavili jsme se ve dveřích. Grueman se opřel o hůlku. „Řekl jste, že při vašem posledním rozhovoru vyslovil Waddell tři poslední přání. Zaprvé publikovat jeho úvahu, zadruhé zatelefonovat Jennifer Deightonové. Jak znělo třetí přání?“

„Požádal mě, abych pozval na popravu Norringa.“ „Vyhověl jste mu?“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Grueman. „Váš vznešený guvernér neměl ani dost slušnosti, aby odpověděl.“

Kapitola 10

Bylo pozdní odpoledne a silueta Richmondu se objevila v dohledu, když jsem zatelefonovala Rose.“Kde jste, paní doktorko?“ Ze sekretářčina hlasu znělo zoufalství. „Voláte z auta?“

„Ano. Za pět minut budu ve městě.“

„Tak jeďte dál. Nejezděte rovnou sem.“

„Proč?“

„Shání vás poručík Marino. Vzkazuje, že se mu máte ozvat, než cokoli podniknete. Říká, že je to velmi, velmi naléhavé.“

„Pro všechny svaté, co se děje?“

„Neposlouchala jste zprávy? Nečetla jste večerník?“

„Byla jsem celý den ve Washingtonu. Co se zase přihodilo?“

„Krátce po poledni našli zavražděného Franka Donahuea.“

„Franka Donahuea? Ředitele věznice?“

„Ano.“

Sevřela jsem pevněji volant a upřeně se dívala na silnici. „Jak se to stalo?“

„Někdo ho zastřelil. Před pár hodinami ho našli v autě. Stejně jako Susan.“

„Přijedu,“ řekla jsem, šlápla na plyn a vybočila do levého jízdního pruhu.

„Sem nespěchejte. Fielding už na něm pracuje. Zavolejte prosím Marinovi. A přečtěte si večerník. Vědí o těch střelách.“

„Kdo?“

„Novináři. Vědí o tom, že Eddieho Heathe a Susan usmrtily střely vypálené ze stejné zbraně.“

Zanechala jsem Marinovi na pageru vzkaz, že jedu domů. Z garáže jsem přeběhla k verandě a zvedla jsem ze schodů večerník.

Přes ohyb novin se z fotografie usmíval Frank Donahue. Titulek hlásal ŘEDITEL STÁTNÍ VĚZNICE ZAVRAŽDĚN. Článek pod ním provázela fotografie jiného státního zaměstnance mé maličkosti. Uvádělo se v něm, že střely vyjmuté z těl Eddieho Heathe a Susan byly vypáleny z téže zbraně, řada prapodivných souvislostí kolem obou vražd se podle autora váže k mé osobě. Vedle podobných náznaků, jaké předtím uveřejnili v Postu, stálo mnohem hrozivější sdělení.

Ohromeně jsem četla, že na obálce s penězi, kterou policie našla v domě Susan Storyové, byly mé otisky prstů. Projevila jsem prý „neobvyklý zájem“ o případ Eddieho Heathe, neboť jsem navštívila nemocnici v Henriku dřív, než chlapec zemřel, a zkoumala jeho poranění. Potom jsem ho pitvala, Susan odmítla svědecky ověřit pitevní protokol a prchla z márnice. Když byla před necelými dvěma týdny zavražděna, záhy jsem se objevila na místě činu, neohlášeně navštívila dům jejích rodičů a zahrnula je otázkami; nakonec jsem trvala na tom, že budu přítomna její pitvě.

Článek mě přímo neobviňoval ze zlých úmyslů vůči někomu, ale líčení toho, co se odehrávalo kolem Susan, bylo pobuřující a nehorázné. Z profesionálního hlediska jsem závažně pochybila. Nezajistila jsem po popravě Ronnieho Joea Waddella v márnici otisky jeho prstů. Dopustila jsem, aby vozík s tělem oběti vraždy stál v chodbě nedaleko výtahu, který používá spousta lidí pracujících v budově, čehož někdo mohl využít k odstranění stop a důkazů. Autor mě vylíčil jako příliš hrdou a nevypočitatelnou osobu, podle kolegů jsem se změnila po smrti svého milence Marka Jamese. Susan, která denně pracovala po mém boku, prý mohla vědět něco, co by mě profesionálně zničilo. Snad jsem jí dokonce platila za mlčení.

„Moje otisky prstů?“ vyhrkla jsem na Marina, jen vešel do dveří. „Hernajs, co je to za nesmysl s těmi mými otisky prstů?“

„Uklidni se, Kay.“

„Tentokrát podám trestní oznámení. Tohle zachází příliš daleko.“

„Zatím žádný trestní oznámení nepodávej.“ Odvedla jsem ho do kuchyně, kde ležel na stole večerník. Vytáhl cigarety.

„Za tím stojí Ben Stevens.“

„Nejlíp uděláš, když mě nejdřív vyslechneš.“

„To on prozradil, jak je to s těmi střelami…“

„Sakra, mlč už.“

Sedla jsem si.

„Taky mi hoří koudel za zadkem,“ řekl. „Spolupracujeme na případu, a najednou se stáváš podezřelou. Ano, našli jsme v Susanině domě obálku. V zásuvce prádelníku pod hadříky. Byly v ní tři stodolarovky. Vander na ní objevil několik sotva znatelných otisků. Dva z nich patří tobě. Tvoje otisky stejně jako moje a všech vyšetřovatelů jsou uloženy v Afisu z vylučovacích důvodů pro případ, že provedeme banální hloupost a zanecháme své otisky na místě činu.“

„Nikdy nezanechávám na místě činu otisky prstů. Tohle postrádá logiku. Musí se to vysvětlit. Možnájsem se té obálky dotkla v kanceláři nebo v márnici a Susan ji odnesla domů.“

„Rozhodně to není úřední obálka,“ řekl Marino.

„Je dvakrát hlubší než běžné obálky, navíc zhotovená z tuhého černého lesklého kartonu. Nebyl na ní žádný štítek.“

Svitlo mi a užasle jsem se na něho zadívala. „Dala jsem jí šátek.“

„Jaký šátek?“

„Dárek k Vánocům, červený hedvábný šátek, koupila jsem ho v San Francisku. Byl v tom, co nazýváš obálkou, v černém lesklém kartonovém pouzdře. Chlopeň zajišťovala malá zlatá pečeť. Sama jsem dárek balila. Na pouzdře musely být moje otisky prstů.“

„A co těch tři sta dolarů?“ otázal se a vyhnul se mému pohledu.

„O žádných penězích nevím.“

„Myslím, jak se dostaly do obálky, kterou jsi jí dala?“

„Možná si do ní odložila hotovost. Na to se hodila. Možná ji nechtěla vyhodit. Nevím. Těžko říct, co udělala s věcí, kterou jsem jí dala.“

„Viděl někdo, že jí dáváš ten šátek?“

„Ne. Když dárek rozbalila, manžel ještě nebyl doma.“

„Hm, jenže se říká, žes jí dala jen růžové pryšce. Susan se nikomu nezmínila, žes jí dala šátek.“

„Panebože, měla ho na sobě, když ji pachatel zastřelil.“

„To nám nepoví, kde ho vzala.“

„Zdá se, že mě brzy obviníš,“ vyjela jsem na něho. „Z ničeho tě neobviňuju. Copak nechápeš? Tak to prostě chodí, ksakru. Chceš snad, abych ti pofoukal bebíčka, konejšil tě a nechal na jiným poldovi, aby na tebe uhodil s ještě neomalenějšími otázkami?“

Vstal, přecházel po kuchyni, oči zabodnuté do podlahy, ruce vražené do kapes.

„Pověz mi o Donahueovi,“ požádala jsem. „Zastřelili ho v jeho bouráku, pravděpodobně časně ráno. Manželka uvedla, že odjel z domova ve čtvrt na sedm. Kolem půl druhý ho našli v jeho thunderbirdu na parkovišti u přístavu.“

„To jsem se dočetla v novinách.“

„Poslyš, čím míň o tom budeme mluvit, tím líp.“

„Proč? Snad novináři nenaznačují, že jsem zabila i jeho?“

„Kde jsi byla ráno ve čtvrt na sedm, doktorko?“

„Doma, připravovala jsem se k odletu do Washingtonu.“

„Potvrdí ti svědkové, že ses neprojížděla v přístavu? Není to moc daleko od Úřadu hlavního soudního lékaře, vid? Nejvýš dvě minuty.“

„To je absurdní.“

„Zvykej si. To je teprv začátek. Počkej, až se do tebe zakousne Patterson.“

Než se Roy Patterson stal nejvyšším státním zástupcem státu Virginie, byl jedním z nejbojovnějších a nejegoističtějších richmondských advokátů ve věcech trestních. Tehdy se mu vůbec nelíbilo, když jsem musela z titulu soudní lékařky, a týkalo se to většiny případů, vypovídat tak, že porotci poté nezaujali zdaleka tak shovívavé stanovisko vůči obžalovanému jako jeho obhájce.

„Neřekl jsem ti nikdy, že tě Patterson z duše nenávidí?“ pokračoval Marino. „Znemožňovala jsi ho jako advokáta. U soudu jsi byla studená jako psí čumák a nejednou jsi z něj udělala idiota.“

„Dělal ze sebe idiota sám. Jen jsem odpovídala na jeho otázky.“

„A to nemluvím o tom, že tvůj někdejší přítel Bill Boltz se s ním kamarádil, ale do toho radši nebudu vrtat.“

„Nevrtej.“

„Vím, že Patterson se na tebe chystá. Momentálně se tetelí blahem, sráč jeden.“

„Zčervenal jsi jako řepa, Pete. Proboha, dej si pozor, ať tě neraní mrtvice.“

„Vraťme se k tomu šátku, co jsi údajně dala Susan.“

„Údajně?“

„V kterém sanfranciském obchodě jsi ho koupila?“

„Nekoupila jsem ho v obchodě.“ Změřil si mě pohledem a dál rázoval kuchyní. „Koupila jsem ho na tržišti. Ve stáncích a budkách tam prodávali různé rukodělné výrobky, umělecké předměty a podobně. Podobalo se to Covent Garden,“ vysvětlila jsem.

„Máš stvrzenku?“

„Neměla jsem důvod si ji schovávat.“

„Takže neznáš jméno stánkaře, nemáš doklad. Nemůžeš zkrátka dokázat, že jsi někdy koupila od pouličního kumštýře šátek v černým lesklým kartonovým pouzdře.“

„Dokázat to nemůžu.“

Dokráčel k oknu a zadíval se ven. Srpek měsíce se prodíral rychle táhnoucími mraky, větve stromů se klátily ve větru. Vstala jsem a zatáhla žaluzie.

Marino se ke mně obrátil. „Musím se povrtat v tvejch finančních záležitostech, Kay.“ Mlčela jsem.

„Potřebuju si ověřit, jestli jsi v posledních měsících nevybrala z banky v hotovosti větší částky.“ Stále jsem mlčela.

„Vybrala, nebo nevybrala, doktorko?“

Vstala jsem od stolu, ve spáncích mi bušila krev. „Promluv si s mým právním zástupcem,“ řekla jsem.

Když se Marino odporoučel, přešla jsem k cedrové skříňce v pracovně, do níž ukládám veškeré soukromé dokumenty, a začala jsem shromažďovat výpisy z účtů,

daňová přiznání, příjmové a výdajové doklady. V duchu jsem probírala seznam richmondských advokátů, kteří by mě rádi viděli po zbytek života za mřížemi nebo ve vyhnanství.

Usadila jsem se v kuchyni, dělala si do bloku poznámky pro právního zástupce, když se ozval zvonek u dveří. Přivítala jsem Bentona Wesleyho a Lucy; z jejich zamlklosti jsem okamžitě pochopila, že je zbytečné informovat je o tom, co se děje.

„Kde je Connie?“ zeptala jsem se ztrápeně.

„Odjela oslavit příchod nového roku ke své rodině do Charlottesville.“

„Uvelebím se ve tvojí pracovně, teto Kay,“ řekla Lucy, aniž mě objala nebo se na mne usmála. Odnesla si své zavazadlo.

„Marino chce přezkoumat moje finanční záležitosti,“ řekla jsem Wesleymu, který mě následoval do obývacího pokoje. „Ben Stevens háže všechno na mě. Z mé kanceláře zmizely osobní materiály a memoranda; snaží se, aby to vypadalo, že jsem je odcizila já. A Roy Patterson se podle Marina v posledních dnech tetelí blahem. Nadešla jeho chvíle.“

„Kdepak máte skotskou?“

„Nejlepší tamhle v komodě. Skleničky jsou v baru.“

„Nechci vás připravit o nejlepší pití.“

„Ale já chci.“ Věnovala jsem se pohasínajícímu krbu.

„Během cesty jsem telefonoval vašemu zástupci. Balistik se stačil podívat na střely vyňaté z Donahueova mozku. Jde o neopláštěnou olověnou munici Winchester střední váhy ráže dvaadvacet. Donahue dostal dva kousky. Jedna prolétla levou tváří a pronikla lebeční kostí, druhá se otřela o krční páteř.“

„Byly střely vypáleny ze stejné zbraně, která usmrtila předchozí dvě oběti?“

„Ano. Chcete led?“

„Ano.“ Odložila jsem pohrabáč do stojanu. „Nepředpokládám, že se na místě činu nebo na Donahueově mrtvole našlo peří.“

„Ne, pokud vím. Vrah ho evidentně zastřelil zvenčí otevřeným oknem na straně řidiče. To neznamená, že pachatel nebyl předtím s obětí v autě, ale nepovažuju to za pravděpodobné. Domnívám se, že Donahue se měl na parkovišti v přístavu s někým setkat. Když se ta osoba přiblížila, stáhl okno a už to bylo. Uspěla jste u Downeyho?“ Podal mi drink a usedl na pohovku.

„Zdá se, že peří a péřová smítka nalezená ve všech třech případech jsou kajčí.“

„Z mořské kajky?“ Wesley se zamračil. „Co se plní kajčím peřím, zimní bundy, rukavice?“

„Zřídka. Kajčí prachové peří je velice drahé. Člověk s průměrnými příjmy obvykle nemívá nic s takovou náplní.“

Informovala jsem Wesleyho o událostech dne, nic jsem si nenechala pro sebe, sdělila jsem mu, že jsem několik hodin strávila s Nicholasem Gruemanem a přesvědčil mě, že se rozhodně nezapletl do ničeho zlého.

„Jsem rád, že jste ho navštívila,“ řekl Wesley. „Doufal jsem, že se za ním zastavíte.“

„Překvapilo vás, jak se na věc dívá?“

„Ne. Považuju to za logické. Gruemanovy nesnáze se podobají vašim. Dostal fax od Jennifer Deightonové, což budí obavy, stejně jako budí obavy, že se našly vaše otisky prstů na obálce v zásuvce Susanina prádelníku. Když se kolem vás žene vlna násilí, postříká vás. Zašpiní.“

„Kdyby jen postříkala. Mám pocit, že mě spláchla.“ „Momentálně to tak vypadá. Možná byste si o tom měla promluvit s Gruemanem.“

Neodpověděla jsem.

„Chtěl bych ho mít na své straně.“

„Nevěděla jsem, že ho znáte.“

Kostky ledu zachřestily, Wesley upil whisky. Odlesk plamenů tančil na krbové římse. Dříví zapraskalo, jiskry stoupaly do komína.

„Hodně o Gruemanovi vím,“ řekl. „Absolvoval jako nejlepší student práva na Harvardu, redigoval Law Review, nabídli mu, aby na univerzitě přednášel, ale sešlo z toho. Zlomilo mu to srdce. Jeho žena Beverly se nechtěla hnout z Washingtonu. Zřejmě čelila řadě nesnází, jednu z hlavních představovala její dcera z prvního manželství, která v době, kdy se Grueman a Beverly seznámili, žila za zdmi ústavu pro duševně choré. Přesídlil tedy do Washingtonu. Dcera za několik let zemřela.“

„Zjistil jste si o něm, co se dalo, to se musí nechat,“ poznamenala jsem.

„Nezapírám.“

„Kdy?“

„Začal jsem s tím, když jsem se dověděl, že dostal fax od Jennifer Deightonové. Podle všeho je naprosto čistý, ale stejně s ním někdo musel promluvit.“

„To ale není jediný důvod, proč jste mi to navrhl, viďte?“

„Důležitý, ale ne jediný. Myslím, že byste se tam měla vrátit.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Děkuju, Bentone. Jste skvělý člověk s nejlepšími úmysly.“

Pozvedl skleničku ke rtům a zahleděl se do ohně.

„Nezasahujte do toho, prosím vás,“ dodala jsem.

„To není můj styl.“

„Ale je. Jste dokonalý profesionál. Když chcete někoho někam nasměrovat, k něčemu postrčit nebo naopak přibrzdit, umíte si poradit. Umíte nastražit tolik překážek a postavit tolik mostů, že někdo jako já je rád, když najde cestu domů.“

„Marino a já se na tom všem dost činíme, Kay. Činí se richmondská policie. Činí se FBI. Bud venku běhá psychopat, který měl být popraven, anebo někomu záleží na tom, abychom si to mysleli.“

„Marino nechce, abych se tím dál zabývala,“ řekla jsem.

„Ocitl se v nemožné situaci. Je šéfem oddělení vražd s metropolitní působností, jako člen VICAP spolupracuje s FBI, zároveň je vaším spolupracovníkem a přítelem. Teď musí zjistit všechno o vás a o tom, co se děje ve vašem úřadu. A zároveň vás chce chránit. Vžijte se do jeho postavení.“

„Snažím se. Ale ať se taky on vžije do mého.“ „To by bylo ideální.“

„Podle toho, co vykládá, byste si myslel, že polovina světa mi vyhlásila vendetu a ráda by mě viděla v plamenech.“

„Polovina světa snad ne, ale kromě Stevense se najde několik lidí, kteří netrpělivě přešlapují s krabičkou zápalek a kanystrem benzinu.“

„Kdo k nim patří?“ ,

„Nemůžu je vyjmenovat, protože je neznám. Taky bych netvrdil, že hlavní cíl toho, kdo za tím vším stojí, je profesionálně vás zničit. Ale do jeho programu to zřejmě patří, byť třeba jen proto, aby se kolem případů vyvolaly vážné pochybnosti tím, že se na všechny stopy a důkazy shromážděné vaším úřadem vrhne stín. Nemluvě o tom, že stát by ve vás ztratil jednoho z nejkompetentnějších soudních znalců v roli svědka.“ Zadíval se mi do očí. „Uvažte, jakou cenu má nyní vaše výpověď. Kdybyste u soudu svědčila teď, pomohla byste, nebo ublížila například Eddiemu Heathovi?“

Otázka ťala do živého.

„Ne, teď bych mu moc nepomohla. Ale kdybych se stáhla, pomohla bych tím jemu a vůbec někomu?“

„Ptáte se velmi případně. Marino nechce, abyste se spálila, Kay.“

„Pak ho snad můžete přesvědčit, že jediná smysluplná reakce na tuto absurdní situaci je, že mu umožním, aby dělal svoji práci, a on umožní totéž mně.“

„Můžu ještě nalít?“ Vstal a vrátil se s lahví. Ledem jsme se neobtěžovali.

„Promluvme si o vrahovi, Bentone. Ve světle toho, jak dodýchal Donahue, co o něm soudíte?“

Odložil láhev a prohrábl oheň. Chvilku postál u krbu zády ke mně, ruce v kapsách. Pak k němu usedl, předloktí složil na kolena. Byl tak nervózní, jak jsem ho už dlouho neviděla.

„Abych byl upřímný, Kay, tohle zvíře mě k smrti děsí.“

„Jak se podle vás liší od jiných vrahů?“

„Zdá se, že mění pravidla během hry.“

„Vlastní pravidla, nebo pravidla někoho jiného?“

„Zpočátku to nebyla jeho pravidla. Ten, kdo je duší spiknutí a stojí za Waddellovým údajným nebo fiktivním osvobozením, rozhoduje. Ale vrah se teď řídí vlastními pravidly. Nebo lépe řečeno odhodil veškerá pravidla. Je mazaný a opatrný. Zatím neztratil hlavu.“

„A co motiv?“ zeptala jsem se.

„To je oříšek. Možná by se to dalo označit za jakýsi úkol, poslání. Jeho postup zahrnuje určitou metodičnost, ale žene ho posedlost. Dělá si z lidí blázny. Waddell seděl ve vězení deset let, najednou se jeho přízračný zločin znovu dostal na přetřes. V noci, kdy byl popraven, zavraždil někdo chlapce ze sadistických a sexuálních pohnutek způsobem, který připomněl případ Robyn Naismithové. Zemřeli další lidé a všichni byli v nějakém kontaktu s Waddellem. Jennifer Deightonová byla jeho přítelkyně. Susan se zřejmě, byť asi jen okrajově, zapletla do spiknutí. Ředitel vězníce Frank Donahue dohlížel na popravu vykonanou třináctého prosince. Co z toho tedy vyplývá pro všechny další hráče?“

„Každému, kdo přišel do styku s Ronnie Waddellem, ať z moci úřední, nebo jinak, hrozí to nejhorší,“ odpověděla jsem.

„Správně. Jestliže někde působí vrah policistů a člověk je policista, ví, že může být jeho příští obětí. Třeba dneska v noci vyjdu z vašich dveří a ten chlapík mě ze zálohy zastřelí. Třeba někde popojíždí autem a číhá na Marina nebo hledá můj dům. Možná vymýšlí, jak oddělat Gruemana.“

„Nebo mě.“

Wesley vstal a znovu prohrábl oheň.

„Nemyslíte, že by bylo rozumné poslat Lucy zpátky do Miami?“ otázala jsem se.

„Kristepane, Kay, jak vám mám na tohle odpovědět? Ona domů nechce. To je nabíledni. Asi by se vám ulevilo, kdyby hned odletěla do Miami. Stejně tak by se ulevilo mně, kdybyste odletěla s ní. V podstatě všem vám, Marinovi, Gruemanovi, Vanderovi, Connii, Michele i mně by se ulevilo, kdybychom zmizeli z města a někde se zašili. Jenže kdo by tu zůstal?“

„On,“ hlesla jsem. „Především on.“

Wesley pohlédl na hodinky a odložil skleničku na konferenční stolek. „Neměli bychom si navzájem ztěžovat situaci,“ řekl. „Nemůžeme si to dovolit.“

„Musím se veřejně očistit, Bentone.“

„Usiloval bych o totéž. Čím začnete?“

„Peřím.“

„Vysvětlete mi to, prosím.“

„Vrah si možná někde koupil součást oblečení plně

nou prachovým kajčím peřím, ale spíš bych řekla, že ji ukradl.“

„To není marná úvaha.“

„Nemůžeme ho podle ní vystopovat, pokud nemáme visačku nebo cokoli jiného, co by nás dovedlo k výrobci, ale snad by tu byla i jiná cesta. Co takhle vypustit nějaký balonek v novinách?“

„Nemůžeme vraha informovat o tom, že někde poztrácel peří. Hned by se doličného předmětu zbavil.“

„Souhlasím. Ale to nevylučuje, aby se někdo z vašich novinářských spolupracovníků široce nerozepsal o kajčím peří a jeho jedinečnosti s poukazem na to, že výrobky s touto náplní jsou velmi drahé, a tudíž patří mezi zloději k velmi vyhledávaným. Dalo by se to navléknout na lyžařskou sezonu a podobně.“

„Jak? Doufáte, že se například ozve člověk, jemuž zloděj vykradl auto kvůli zimní bundě s náplní z prachového kajčího peří?“

„Ano. Ať se novinář odvolá na detektiva, který vyšetřuje krádeže tohoto druhu, aby čtenáři věděli, komu mají telefonovat. Lidé si přečtou článek a řeknou si: ,Totéž se stalo mně.’ Projeví snahu pomoct. Budou se cítit důležití. Zvednou telefon.“

„Musím to promyslet.“

„Je to pochopitelně na dlouhé lokte.“

Vykročili jsme ke dveřím.

„Než jsme vyjeli z Homesteadu, mluvil jsem krátce s Michele,“ řekl Wesley. „Lucy se s ní už radila. Michele říkala, že z vaší neteře jde až strach.“

„Je s ní trápení od chvíle, kdy se narodila.“

Usmál _se. „Tak to Michele nemyslela. Vyjádřila se, že ji děsí Lucyin intelekt.“

„Občas si dělám starosti, jestli tak křehké loďce neublíží příliš výkonný motor.“

„Nepřipadá mi tak křehká. Nezapomeňte, že jsem s ní strávil dva dny. Udělala na mě v mnoha ohledech ten nejlepší dojem.“

„Snad byste ji nechtěl naverbovat do FBI?“ „Počkám, až dostuduje. Jak dlouho to bude trvat? Celý rok?“

Lucy se vynořila z pracovny, až když Wesley odjel a já jsem nesla skleničky do kuchyně. „Jak sis to užila?“ zeptala jsem se. „Prima.“

„Prý sis s Wesleyovými ohromně rozuměla.“ Opláchla jsem skleničky a usedla ke stolu, kde jsem nechala poznámkový blok a finanční doklady.

„Jsou to milí lidi.“

„Vyrozuměla jsem, že si o tobě myslí něco podobného.“

Otevřela ledničku a nepřítomně civěla dovnitř. „Proč tu byl předtím Pete?“

Zarazilo mě, že vyslovila Marinovo křestní jméno: Vypadalo to, že od té doby, co ji učí střílet, vystřídalo studenou válku mírové soužití.

„Jak víš, že tady byl?“ podivila jsem se.

„Když jsem vešla do domu, ucítila jsem cigarety. Předpokládám tedy, že tu byl, pokud jsi ovšem zase nezačala hulit.“ Zavřela ledničku a přešla ke stolu.

„Nezačala jsem hulit a Marino se tu jenom na chvíli zastavil.

,,Co chtěl?“

„Položil mi pár otázek,“ odpověděla jsem. „Nač se ptal?“

„Proč se zajímáš o detaily?“

Oči jí sklouzly z mé tváře na desky s finančními doklady a poznámkový blok s mým nerozluštitelným rukopisem. „Nesejde na tom proč, když mi to nechceš říct.“

„Je to dost složité, Lucy.“

„Vždycky, když mě chceš z něčeho vyšachovat, řekneš, že je to složité,“ konstatovala, otočila se a vyšla z místnosti.

Připadalo mi, že se rozpadá můj svět a lidé uvnitř se rozlétají na všechny strany jako semínka ve větru. Když jsem pozorovala rodiče s dětmi, obdivovala jsem jejich niternou sounáležitost a tajně se bála, že postrádám instinkt, který se nedá vypěstovat.

Našla jsem neteř v pracovně u počítače. Na obrazovce se skvěly sloupce čísel kombinované s písmeny, tu a tam snad zlomky jakýchsi dat. Něco počítala, zapisovala to tužkou na čtverečkovaný papír a nevzhlédla, ani když jsem stanula za ní.

„Lucy, tvoji matku doma navštěvovalo hodně mužů a umím si představit, jak ses cítila. Ale tohle není váš dům a já nejsem tvoje matka. Mých kolegů a přátel se nemusíš bát. Zbytečně neustále pátráš po stopách, jestli tu nebyl nějaký muž, a neopodstatněně mě podezříváš, že možná udržuju důvěrný vztah s Marinem, Wesleym nebo někým jiným.“

Neodpověděla. Položila jsem jí ruku na rameno. „Nemůžu sdílet tvůj život natolik, nakolik bych si přála, ale moc pro mě znamenáš.“

Vymazala číslici, sfoukla z papíru gumovou tříšť a zeptala se: „Obviní tě z nějakého zločinu?“

„Ovšemže ne. Nespáchala jsem žádný zločin.“ Sklonila jsem se k monitoru.

„To, co vidíš, je takzvaný hexaodpad,“ řekla.

„Mělas pravdu. Opravdu to vypadá jako hieroglyfy.“

Lucy ťukala do kláves, přemisťovala kurzor a vysvětlovala: „Právě se snažím objevit přesnou polohu Sidu, státního identifikačního čísla, což je jednoznačný určující klíč. Každá osoba včetně tebe má v systému svoje identifikační číslo od okamžiku, kdy do Afisu uložili její otisky prstů. V jazyce čtvrté generace, jakým je SQL, se můžu dotazovat prostřednictvím sloupcového názvu. Jenže v hexadecimální notaci se prvky jazyka redukují na číslice 09 a písmena AF. Otevřené sloupcové názvy tu neexistují, jen záznamová struktura. Jinými slovy, když se chci dostat k Miami, sdělím počítači s SQL, že se prostě chci dostat do Miami. Jenže v šestnáctkové notaci musím uvést číselný údaj určující zeměpisnou polohu.

Když se budu dál držet paralely se zeměpisem, tak vlastně hledám rovnoběžky a poledníky, zeměpisnou délku a šířku Sidu a číslo označující typ záznamu. Potom vytvořím program na vyhledávání Sidu typu dvě, tedy provedených výmazů, a typu tři na aktualizaci dat. A těmito programy prozkoumám všechny změnové deníky.“

„Předpokládáš, že když někdo chtěl zničit záznam, ve skutečnosti jen změnil SID?“

„Řekněme, že je nesrovnatelně jednodušší změnit SID než zasáhnout přímo do obrazového záznamu na optickém disku. V Afisu najdeš pod příslušným Sidem odpovídající otisky prstů. Jméno osoby, základní osobní údaje a informace obsahuje Státní elektronický kriminální rejstřík, zvaný CCH, propojený s CCRE, tedy Centrálním kriminálním rejstříkem.“

„Jestli tomu dobře rozumím, pojítkem mezi záznamy v CCRE a otisky prstů v Afisu je SID.“

„Přesně tak.“

Když jsem šla spát, Lucy stále ještě pracovala. Okamžitě jsem usnula, ale probudila jsem se ve dvě hodiny v noci. Spánek se znovu dostavil až kolem páté, jenže budík mě vyhnal z postele už o hodinu později. Jela jsem do středu města za tmy a poslouchala zpravodajskou relaci regionální rozhlasové stanice. Hlasatel uvedl, že mě vyslechla policie a já jsem odmítla předložit finanční doklady. Rovněž připomněl, že Susan Storyová uložila týden předtím, než byla zavražděna, na svůj běžný účet tři tisíce pět set dolarů.

Dojela jsem to úřadu, a sotva jsem odložila kabát, telefonoval Marino.

„Zatraceně, náš major neumí držet jazyk za zuby.“ „Vypadá to tak.“

„Do prdele, omlouvám se.“

„Není to tvoje vína. Musíš přece podat hlášení nadřízenému.“

Marino váhal. „Musím se tě zeptat na tvoje bouchačky. Nevlastníš dvaadvacítku, vid’?“

„Víš o všech mých jednoručních střelných zbraních. Mám rugera a smithe and wessona. A jestli to oznámíš majoru Cunninghamovi, určitě to do hodiny uslyším v rádiu.“

„Chce, aby se na ně podívali zbrojíři a balistikové.“

Chviličku jsem si myslela, že Marino žertuje.

„Prý bys měla projevit ochotu a poskytnout zbraně k prohlídce,“ dodal. „Domnívá se, že je to nejjednodušší způsob, jak rychle prokázat, že střely vyňaté ze Susan; Heathe a Donahuea nebyly vypáleny z tvých bouchaček.“

„Řekl jsi majorovi, že moje revolvery jsou osmatřicítky?“ zeptala jsem se podrážděně.

„Ano,“

„A ví, že z těl byly vyňaty střely ráže dvaadvacet?“

„Jo. Opakoval jsem mu to pořád dokola.“

„Tak se ho zeptej mým jménem, jestli zná adaptér, který by umožnil vypálit munici ráže dvaadvacet z osmatřicítky. Jestli ano, ať s tím vystoupí na příští konferenci Americké kriminologické akademie.“

„Doufám, že to po mně doopravdy nepožaduješ.“

„Není to nic než politické hrátky, triky určené pro veřejnost. Chybí tomu zrnko zdravého rozumu.“

Marino se nevyjádřil.

„Poslyš, neporušila jsem žádný zákon,“ pronesla jsem klidně. „Nevydám finanční doklady, střelné zbraně ani nic jiného, dokud mi to nedoporučí můj právní zástupce. Chápu, že musíš dělat svoji práci, a taky chci, aby ses jí věnoval. Já si zase přeju, aby mě nechali na pokoji a mohla jsem dělat svoji práci. Mám dole tři případy a Fielding je u soudu.“

Ale nenechali mě na pokoji, což bylo zřejmé, jakmile jsme s Marinem domluvili a do kanceláře vstoupila Rose. Byla bledá, v očích měla strach.

„Máte se dostavit ke guvernérovi,“ oznámila.

„Kdy?“ zeptala jsem se a srdce mi poskočilo.

„V devět hodin.“

Bylo osm čtyřicet.

„Co ode mě chce, Rose?“

„O tom se ten člověk, co volal, nezmínil.“

Popadla jsem kabát a deštník a vykročila do zimního deště, který okamžitě namrzal. Pospíchala jsem Čtrnáctou ulicí, vzpomínala, kdy jsem naposled mluvila s guvernérem Joem Norringem, a dospěla jsem k závěru, že téměř před rokem na recepci pro vybranou společnost z nejvyšších kruhů ve Virginském muzeu. Je to republikán, protestant, absolvoval práva na Virginské univerzitě. Já jsem původem Italka, katolička, narodila jsem se v Miami a studovala na Severu. V hloubi duše jsem demokratka.

Virginský Kapitol se rozkládá na Shockhoe Hill a je obehnán ornamentálně zdobeným železným plotem zbudovaným na počátku devatenáctého století, aby zabránil okolo se pasoucímu dobytku vstoupit na půdu nejvyšších institucí. Bílá zděná budova navržená Jeffersonem dokonale reprezentuje jeho architektonický rukopis; symetrická stavba, pravidelně členěná římsami a hladkými sloupy s iónskými hlavicemi, připomíná římský chrám. Žulové schodiště pozvolna stoupá k budově a lemují je lavičky. Mrznoucí déšť neúnavně pleskal a já jsem pomyslela na své každoroční jarní předsevzetí opustit v poledne psací stůl, poobědvat a posedět tady na sluníčku. Zatím se to nikdy neuskutečnilo. Bezpočet dní jsem promarnila v uzavřených místnostech bez oken a při umělém osvětlení, které nepoznamenala snaha o jakékoli architektonické řešení.

V budově jsem vyhledala dámské toalety a pokusila se podpořit své sebevědomí kosmetickými úpravami. Navzdory snažení s rtěnkou a kartáčem na vlasy mě pohled do zrcadla neuklidnil. Ucouraná a nervózní jsem vyjela výtahem do rotundy, kde z portrétů vyvedených v oleji přísně shlíželi předchozí guvernéři z výše třetího patra na Houdonovu mramorovou sochu George Washingtona. V chodbě jižního křídla se rojili novináři s bloky, mikrofony, fotoaparáty a kamerami. Nenapadlo mě, že očekávanou kořistí jsem já, dokud jsem se nepřiblížila. Mikrofony se ke mně vymrštily jako meče, kamery se vyhouply na ramena a závěrky fotoaparátů cvakaly rychlostí palby automatických zbraní.

„Proč jste nepředložila finanční doklady?“

„Doktorko Scarpettová…“

„Dala jste Susan Storyové peníze?“

„Jakou vlastníte zbraň?“

„Doktorko…“

„Je pravda, že z vaší kanceláře zmizely osobní materiály?“

Chrlili ze sebe otázky a obvinění, upřeně jsem se dívala před sebe, neschopna kloudné myšlenky. Mikrofony mi narážely do brady, otírala se o mne těla, oči mi oslepovalo prudké světlo. Připadalo mi, že trvalo celou věčnost, než jsem se propracovala k těžkým mahagonovým dveřím a unikla do vznešeného ticha za nimi.

„Dobrý den,“ zaznělo z dřevěného opevnění pod portrétem Johna Tylera, jemuž vládla recepční úřednice.

Od stolu u okna na druhé straně místnosti mě s nevyzpytatelným výrazem ve tváři pozoroval člen ochranky ve stejnokroji.

„Jak se o tom dověděli novináři?“ zeptala jsem se recepční.

„Prosím?“ otázala se starší žena ve tvídovém kostýmku.

„Jak se dověděli, že mě dneska poránu chce přijmout guvernér?“

„Promiňte, to nevím.“

Posadila jsem se do bleděmodrého křesla pro dvě osoby. Tapety téhož barevného odstínu pokrývaly stěny, nábytek byl starožitný, čalouněná opěradla židlí zdobil ručně vyšívaný obraz státní pečeti. Uběhlo deset minut. Otevřely se dveře a mladý muž, v němž jsem poznala Norringova tiskového tajemníka, vstoupil a usmál se na mne.

„Doktorko Scarpettová, pan guvernér vás ihned přijme.“ Štíhlý subtilní blondýn měl na sobě tmavomodrý oblek, zpod rozepnutého saka vyčuhovaly žluté šle.

„Omlouvám se, že jste musela čekat. Dneska je příšerné počasí. Teplota má v noci poklesnout hodně pod bod mrazu. Ulice budou zítra ráno jako sklo.“

Vedl mě řadou nákladně zařízených kanceláří, v nichž sekretářky a tajemníci soustředili pozornost na monitory počítačů a pomocné síly je tiše a účelně obletovaly. Lehce zaklepal na impozantní dveře, otočil kovovým knoflíkem, ustoupil stranou a ušlechtile se dotkl mých zad, abych vešla první do hájemství nejmocnějšího muže státu Virginie. Guvernér zůstal sedět v koženém křesle za rozměrným ořechovým psacím stolem nezatíženým zbytečnostmi. Norring mi gestem naznačil, abych se posadila do jednoho ze dvou křesílek před jeho stolem, a dál zkoumal jakousi písemnost.

„Mohu vám nabídnout něco k pití?“ zeptal se mě tiskový tajemník.

„Ne, děkuji.“

Odešel a tiše za sebou zavřel dveře.

Guvernér odložil písemnost na stůl a opřel se v křesle. Byl to distingovaný muž přiměřeně nepravidelných rysů v obličeji, takže ho každý musel ihned brát vážně, a ať vkročil kamkoli, těžko ho kdo přehlédl. Jako George Washington, který v dobách, kdy lidé byli menší, měřil přes sto osmdesát pět centimetrů, i Norring vzrůstem značně převyšoval průměr a ve věku, kdy muži plešatějí nebo šedivějí, měl husté tmavé vlasy.

„Paní doktorko, přemýšlel jsem, jestli lze uhasit ten kontroverzní požár, dřív než se nám vymkne z rukou.“ Hovořil uklidňujícím tónem kultivovaného Virgiňana.

„Doufám, že se to podaří, pane guvernére.“

„Pak mi prosím vysvětlete, proč nespolupracujete s policií.“

„Chtěla jsem se poradit s právním zástupcem, a dosud se mi to nepodařilo. Nevyhýbám se spolupráci.“

„Máte samozřejmě právo bránit se obvinění,“ řekl tiše. „Ale tím, že se odvoláváte na pátý dodatek ústavy, kolem vás jen houstnou mraky podezření. Zajisté si to uvědomujete.“

„Uvědomuju si, že se na mě velmi pravděpodobně snese vlna kritiky bez ohledu na to, co podniknu. Považuju za rozumné a prozíravé se chránit.“

„Vyplácela jste neoficiálně nějaké částky své márniční techničce Susan Storyové?“

„Ne, pane. Neprovedla jsem nic špatného.“

Narovnal se v křesle a sepjal ruce na desce psacího stolu. „Chápu to tedy tak, že nejste ochotna spolupracovat a předložit žádné písemné doklady na podporu svého tvrzení, doktorko Scarpettová.“

„Nikdo mi neoznámil, že jsem podezřelá ze spáchání zločinu, natož aby mě poučil o mých právech. Já se svých práv nevzdám. Neměla jsem zatím možnost poradit se s advokátem. V tuto chvíli nehodlám vydat policii ani nikomu jinému žádné úřední spisy a soukromé doklady.“

„Stručně řečeno, odmítáte poskytnout úplné, věcně podložené vysvětlení,“ konstatoval guvernér.

Když je státní úředník obviněn z konfliktu zájmů nebo z jakéhokoli neetického jednání, existují jen dva způsoby obrany úplné, věcně podložené vysvětlení nebo rezignace. To druhé se přede mnou rozevíralo jako bezedná propast. Bylo zjevné, že mě guvernér žene do kouta.

„Jste soudní patoložka celonárodního významu a hlavní soudní lékařka státu Virginie,“ pokračoval. „Udělala jste pozoruhodnou kariéru a máte v kruzích lidí zákona zcela neposkvrněnou pověst. Ale v záležitosti, která nazrála, neprokazujete přílišnou prozíravost. Neprojevujete zrovna úzkostlivou snahu vyvrátit poukazy na údajná pochybení.“

„Jsem v tomto směru velmi úzkostlivá, pane guvernére, neprovedla jsem nic špatného,“ zopakovala jsem. „Prokážu to na faktech, ale nebudu o tom debatovat dřív, než si promluvím s právním zástupcem. Poskytnu plné, věcně podložené vysvětlení, pokud mi je doporučí, a to před soudcem v neveřejném slyšení.“

„V neveřejném slyšení?“ Přimhouřil oči.

„Určité detaily z mého soukromí by mohly poškodit lidi z mého okolí.“

„Koho? Manžela, děti, milence? Pokud je mi známo, nikdo takový není, žijete sama a promiňte tu frázi zaslíbila jste se své práci. Koho tedy chráníte?“

„Natahujete mě na skřipec, pane guvernére.“

„Ne, madam. Jen hledám něco, co by podepřelo vaše prohlášení. Říkáte, že chcete chránit ostatní, a já se snažím zjistit, kdo ti ostatní jsou. Určitě ne pacienti. Vaši pacienti jsou přece mrtví.“

„Domnívám se, že nepostupujete korektně a nejste nestranný,“ řekla jsem vědomě chladně. „S touto schůzkou není něco v pořádku od samotného počátku. Váš sekretariát mě o ní vyrozuměl dvacet minut předtím než jsem se měla dostavit, nesdělili mi rovněž, čeho se bude týkat…“

Proč taky, paní doktorko,“ přerušil mě. „Myslel jsem si, že téma našeho jednání uhodnete.“

„Patrně jsem měla i uhodnout, že naše schůzka bude veřejnou událostí.“

„Zdá se, že média přešla do útoku.“ Výraz v jeho tváři se nezměnil.

„Ráda bych věděla, jak se to mohlo stát,“ řekla jsem rozhořčeně.

„Pokud vás zajímá, jestli můj úřad o naší schůzce informoval novináře, pak vás ujišťuji, že nikoli.“

Nereagovala jsem.

„Nejsem si jist, zda chápete, že jako veřejní činitelé se musíme řídit jinými pravidly, paní doktorko. V jistém smyslu si nemůžeme dovolit soukromý život. Lépe řečeno, jestliže je zpochybněna naše etika a bezúhonnost, veřejnost má právo v některých případech přezkoumat i ty nejsoukromější stránky naší existence. Kdykoli se chystám něco podniknout, třeba i jen podepsat šek, musím se ptát sám sebe, jestli to, co dělám, obstojí před nejpřísnější kontrolou.“

Všimla jsem si, že během řeči zřídka gestikuluje, posléze i toho, že materiál a střih jeho obleku a vázanka jsou výrazem záměrně zdrženlivé výstřednosti. Guvernér mě dál káral a moje pozornost těkala sem tam; uvědomovala jsem si, že ať řeknu nebo udělám cokoli, nic mě nezachrání. Ačkoli mě jmenuje komisař zdravotnictví, nemohl by mi nabídnout funkci a ani ji nelze dlouho zastávat bez podpory guvernéra. Nejrychlejší cesta, jak všechno ztratit, je působit mu potíže nebo se s ním otevřeně střetnout, což se mi už podařilo. Má moc donutit mě k rezignaci. Já si mohu jen koupit trochu času tím, že mu pohrozím potížemi.

„Nesdělila byste mi laskavě, jak byste si počínala na mém místě, paní doktorko?“

Za oknem se mísil déšť se sněhem, budovy v bankovní čtvrti se bledě tyčily proti pochmurnému, cínově zbarvenému nebi. V nastalém tichu jsem se upřeně dívala na Norringa, pak jsem klidně řekla: „Pane guvernére, na vašem místě bych si nepředvolala do pracovny hlavní soudní lékařku, abych ji urážela profesionálně i osobně a pak ji žádala, aby se vzdala práv, která každému člověku zaručuje ústava. Dále bych takovou osobu považovala za nevinnou, dokud by se neprokázal opak, nezpochybňovala bych její bezúhonnost ani nenaznačovala, že nedodržuje Hippokratovu přísahu tím, že bych po ní požadovala, aby předložila veřejnému zkoumání důvěrné materiály, které by ji i jiné osoby mohly poškodit. Člověka, který věrně slouží státu, bych nehnala do slepé uličky, na jejímž konci je jen rezignace.“

Guvernér si pohrával se stříbrným plnicím perem a přemítal o mých slovech. Kdybych po schůzce rezignovala, všichni novináři, kteří čekají za dveřmi pracovny, by usoudili, že jsem musela odejít na Norringovu žádost, neboť jsem provedla cosi neetického.

„V tuto chvíli na vaší rezignaci nemám zájem,“ řekl chladně. „Dokonce bych ji ani nepřijal. Jsem slušný a doufám i rozumný člověk, doktorko Scarpettová. Prozíravost mi však důrazně říká, že nemohu nechat provádět soudní pitvy zavražděných člověkem, o němž se spekuluje, že se tak či onak zapletl do vraždy. Považuji tudíž za nejlepší postavit vás s plným finančním zabezpečením mimo službu do té doby, než se tato záležitost vyřeší.“ Natáhl se po telefonu. „Johne, vyprovodil byste laskavě paní hlavní soudní lékařku?“

Vzápětí se objevil usmívající se tiskový tajemník.

Když jsem vyšla z guvernérových komnat, ze všech stran se na mne vrhli novináři. Oslepily mě fotoblesky, připadalo mi, že všichni řvou. Hlavní zprávou pro zbytek dne a následující ráno bylo, že mě guvernér dočasně uvolnil, z úřadu, dokud se neočistí mé jméno. V jednom komentáři se pravilo, že Norring se zachoval džentlmensky, a kdybych prý byla dáma, nabídnu rezignaci.

Kapitola 11

V pátek jsem zůstala doma u krbu a věnovala se otravné a znechucující činnosti pokoušela jsem se písemně zaznamenat každé své hnutí v několika posledních týdnech. V době, kdy byl podle policie Eddie Heath unesen od velkoprodejny potravin, jsem naneštěstí jela autem z úřadu domů. Když vrah zastřelil Susan, byla jsem sama doma, neboť Marino odjel s Lucy na střelnici. A právě tak jsem pobývala sama doma časně ráno onoho dne, kdy byl zavražděn Frank Donahue. Nikdo mi nemohl dosvědčit, co jsem dělala v době, kdy byly spáchány tři vraždy.

S motivem a modem operandi to pro mne vypadalo mnohem příznivěji. Nebývá obvyklé, aby žena vraždila popravčím způsobem, u případu Eddieho Heathe pak zcela chyběl motiv, ledaže bych byla posedlá sexuální sadistka.

Z pohroužení do hlubokých úvah mě vytrhlo Lucyino zvolání: „Něco mám!“

Seděla u počítače, křeslo vytočené do strany a nohy na pohovce. Na klíně měla spoustu papírů a vpravo od klávesnice se leskla moje osmatřicítka značky Smith and Wesson.

„Proč tu máš můj revolver?“ zeptala jsem se znepokojeně.

„Pete mi poradil, abych trénovala míření, kdykoli k tomu budu mít příležitost. Takže zatímco projíždím svými programy změnové deníky, usilovně se zdokonaluju.“

Vzala jsem revolver, uvolnila západku a pro jistotu zkontrolovala nábojovou komoru.

„I když mi ještě pár deníků zbývá, myslím, že jsem narazila na to, co hledáme,“ řekla.

Se zájmem jsem si přitáhla židli.

„Změnový deník z devátého prosince zaznamenává aktualizaci tří souborů. Jeden byl zcela vymazán nebo prostě zničen. U dalšího se změnilo identifikační číslo. A pak je tu třetí případ, úplně nová datová položka uložená zhruba v tutéž dobu, co předchozí dvě byly vymazány nebo pozměněny. Vstoupila jsem do Centrálního kriminálního rejstříku a zadala identifikační čísla obou pozměněných souborů a toho nového. Ty dva pozměněné soubory se týkaly Ronnieho Joea Waddella.“

„A co ten třetí, nový soubor?“

„To je prostě něco jako duch. Nemá zřejmě záznam v trestním rejstříku. Zadala jsem pětkrát příslušný SID a odpověď zněla soubor nenalezen’. Rozumíš tomu?“

„Pokud není v CCRE, nezjistíme, kdo se pod identifikačním číslem skrývá.“

Lucy přikývla. „Právě. V Afisu jsou čísi otisky a identifikační číslo, ale chybí jméno a osobní údaje o tom, komu patří. To naznačuje, že se někdo šťoural i v CCRE a vytáhl je odtud.“

„Vraťme se k Ronniemu Waddellovi,“ řekla jsem. „Dá se rekonstruovat, co se stalo s jeho souborem?“

„Mám určitou teorii. SID je jedinečný identifikátor jedinečné indexové hodnoty, to znamená, že nelze provést jeho prostou záměnu. Například kdybych si s tebou chtěla vyměnit SID, musela bych nejdřív vymazat tvůj soubor. Teprve až vyměním svůj SID za tvůj, můžu pod ním zmanipulovat soubor.“

„Myslíš, že takhle to proběhlo?“ zeptala jsem se.

„Takový tah by rozhodně vysvětloval datové položky,

které jsem objevila ve změnovém deníku z devátého prosince.“

Čtyři dny před Waddellovou popravou, pomyslela jsem si.

„Zjistila jsem ještě něco,“ řekla Lucy. „Šestnáctého prosince někdo vymazal z Afisu všechny údaje o Waddellovi.“

„Jak to?“ vyhrkla jsem celá zmatená. „To, že otisk z domu Jennifer Deightonové patří Waddellovi, zjistil Vander z Afisu až o víc než týden později.“

„AFIS systémově selhal šestnáctého prosince v deset hodin padesát šest minut, přesně devadesát osm minut po výmazu Waddellova souboru,“ odpověděla Lucy. „Databáze se obnovila podle změnového deníku, ale nesmíš zapomínat, že zálohování se provádí jen jednou denně, a to v pozdních odpoledních hodinách. Veškeré změny provedené v databázi šestnáctého prosince dopoledne nebyly tudíž do selhání systému zálohovány. Po obnovení databáze už Waddellův soubor chyběl.“

„Podle tebe někdo pozměnil Waddellův SID čtyři dny před jeho popravou? A tři dny po popravě vymazal jeho soubor z Afisu?“

„Vypadá to tak. Jen nechápu, proč ten dotyčný nevymazal jeho soubor rovnou. Proč všechna ta zbytečná námaha se změnou Sidu, když pak stejně vymazal celý soubor?“

Když jsem Neilsu Vanderovi za chvíli zatelefonovala, vysvětlil to docela jednoduše.

„Není nic neobvyklého, že se po smrti vězně vymažou jeho otisky z Afisu,“ řekl Vander. „Vlastně by se nevymazaly z jediného důvodu, a to pokud by se předpokládalo, že otisky zemřelého mohou objasnit některý z nevyřešených případů. Jenže Waddell seděl za mřížemi devět, deset let byl příliš dlouho mimo, aby mělo smysl uchovávat jeho otisky.“

„Takže výmaz jeho otisků šestnáctého prosince patřil k rutině,“ konstatovala jsem.

„Naprosto. Ale rutinní by nebylo vymazání otisků prstů devátého prosince, kdy podle Lucy někdo pozměnil jeho SID, protože tehdy ještě Waddell žil.“

„Co si o tom všem myslíte, Neilsi?“

„Jestliže změníte něčí identifikační číslo, Kay, prakticky tím změníte jeho totožnost. Když pak narazím na jeho otisky a podle Sidu hledám v kriminálním rejstříku, nenajdu jeho materiály. Buďto pod tím číslem není nic, nebo tam jsou materiály někoho jiného.“

„Objevil jste otisk v domě Jennifer Deightonové a narazil na něj v Afisu,“ řekla jsem. „Podle Sidu jste hledal v CCRE a dospěl k Ronniemu Waddellovi. Jenže lze předpokládat, že jeho původní SID někdo změnil. Z toho tedy vyplývá, že nevíme, kdo zanechal otisk prstu na židli v její jídelně, je to tak?“

„Ano. Někdo nelenil a vynasnažil se, abychom nezjistili, kdo tam otisk zanechal. Nemůžu dokázat, že není Waddellův. A zrovna tak nemůžu dokázat, že je.“

Zatímco mluvil, míhaly se mi před očima útržky obrazů.

„Aby se potvrdilo, že Waddell nezanechal otisk na židli Jennifer Deightonové, potřebuju jeho starý důvěryhodný otisk, s nímž nikdo nemanipuloval. Jenže nevím, kde ho hledat.“

Vybavily se mi stěny obložené tmavě namořeným dřevem, parketová podlaha, zaschlá krev granátové barvy.

A co v jejím domě…,“ utrousila jsem.

„V čím domě?“ zmateně se otázal Vander. „V domě Robyn Naismithové,“ řekla jsem.

Před deseti lety, když v domě Robyn Naismithové pátrala policie, se nevyjíždělo na místo činu s laserem nebo reagenční lampou. DNA se nedala analyzovat z lecjakých stop. Ve Virginii ještě nefungoval automatizovaný daktyloskopický identifikační systém, neexistovaly prostředky k rekonstrukci otisků prstů na zdi a jiném hrubém povrchu. Ačkoli obecně nové technologie dávno uzavřené případy významněji neosvětlí, existují výjimky. Doufala jsem, že vražda Robyn Naismithové patří mezi ně.

Kdybychom mohli její byt vystříkat chemikáliemi, doslova bychom vzkřísili místo činu. Krev se sráží, kape, odtéká, rozstřikuje se, poskvrňuje a rudě křičí. Vsákne do štěrbin a škvír, pronikne do čalounění i pod podlahu. Ačkoli může omýváním zmizet, léty vyblednout, nikdy se úplně neztratí. Tak jako písmo na listu papíru nalezeném na posteli Jennifer Deightonové není dnes pouhým okem vidět krev v místnosti, kde vrah napadl a zabil Robyn Naismithovou. Bez pomoci nejnovější techniky nalezla policie při tehdejším vyšetřování na místě činu jeden jediný otisk prstu. Možná jich Waddell zanechal víc. Možná jsou ještě tam.

Neils Vander, Ben Wesley a já jsme jeli na západ směrem k Richmondské univerzitě, honosnému komplexu georgiánských staveb kolem jezera mezi Three Chopt a River Road. Tady před mnoha lety absolvovala Robyn Naismithová s vyznamenáním a zamilovala si ten kout natolik, že si dva bloky od akademické půdy zařídila první domov.

Malý zděný dům, který jí tehdy patřil, stál uprostřed půlhektarového pozemku. Parcela nabízela lupičům přímo ideální podmínky. Přední zahradu hustě vyplňovaly vzrostlé stromy, vzadu dům převyšovaly tři obrovité magnolie, které dokonale zastiňovaly slunce. Pochybovala jsem, že sousedé z obou stran mohli vidět nebo slyšet, co se děje u Robyn Naismithové, i kdyby byli doma.

Vzhledem k okolnostem, za nichž se dům před deseti lety prodával, byla cena relativně nízká. Univerzita se tehdy rozhodla, že ho koupí pro ubytování pedagogů, uvnitř zůstala i většina původního zařízení. Robyn byla svobodná, jedináček, rodiče v severní Virginii nábytek nechtěli. Asi by nesnesli mít ho kolem sebe nebo se na něj jen podívat. Profesor němčiny Sam Potter, svobodný mládenec, si dům pronajal od svého zaměstnavatele ihned po koupi.

Když jsme vykládali fotoaparáty, kamery, nádoby s chemikáliemi a další vybavení z kufru auta, otevřely se vstupní dveře. Nezdravě vypadající muž nás formálně pozdravil.

„Nepotřebujete pomoct?“ Sam Potter seběhl ze schodů, odhrnul si dlouhé řídnoucí černé vlasy z očí a zašlukoval z cigarety. Byl malý, zavalitý, boky měl žensky široké.

„Jestli chcete, vezměte tuhle krabici,“ řekl Vander.

Potter odhodil cigaretu a neobtěžoval se ji zašlápnout. Šli jsme za ním do schodů a dál do kuchyňky se spotřebiči v avokádovém odstínu zelené barvy a spoustou neumytého nádobí. Vedl nás jídelnou, kde se na stole kupilo špinavé prádlo, a odtud do obývacího pokoje v přední části domu. Odložila jsem zavazadla a snažila se zamaskovat šok poté, co jsem poznala skříňku s televizorem a spotřební elektronikou, od níž vedl kabel do zásuvky ve zdi, závěsy, čokoládově hnědou koženou pohovku, parketovou podlahu, nyní poškrábanou a zašlou. Všude se povalovaly knihy a papíry, Potter je začal ledabyle sklízet a rozhovořil se.

„Jak vidíte, vedení domácnosti není můj koníček,“ pravil se zřetelným německým přízvukem. „Naskládám věci prozatím na stůl v jídelně.“ Když se vrátil, zeptal se: „Co ještě bych měl odnést?“ Vytáhl z náprsní kapsy bílé košile balíček kamelek a z vybledlých džín krabičku zápalek. Kapesní hodinky zajišťoval pletený řemínek připevněný k poutku na pásek u kalhot; když je vytáhl, aby se podíval, kolik je hodin, a zapaloval si cigaretu, všimla jsem si, co má v kapsičce věcí. Ruce se mu třásly, měl oteklé prsty, na tvářích a na nose mu popraskaly žilky. Neobtěžoval se vysypáváním popelníků, ale opatrně odnesl na tácu láhev a skleničky.

„To stačí. Jinak nemusíte s ničím hýbat,“ řekl Wesley. „Jestli s něčím pohneme my, vrátíme to zase na místo.“

„Zaručujete, že chemikálie, které používáte, nic nepoškodí a nejsou člověku nebezpečné?“

„Ne, nic vám nehrozí. Zanechají jen zrnité zbytky, jako když vyschne slaná voda,“ odpověděla jsem. „Pečlivě po sobě uklidíme.“

„Nechci být u toho, co se tu bude dít,“ řekl Potter a nervózně potáhl z cigarety. „Jak dlouho vám to bude zhruba trvat?“

„Doufejme, že ne déle než dvě hodiny.“ Wesley se rozhlédl po místnosti, a ačkoli se tvářil neutrálně, chápala jsem, co mu běží hlavou.

Svlékla jsem si kabát a nevěděla, kam ho odložit, Vander mezitím nasadil do fotoaparátu film.

„Když budete hotovi dřív, než se vrátím, zavřete za sebou a zamkněte. S alarmem si nedělejte starosti, žádný nemám.“ Potter se dal na ústup kuchyňkou, a když startoval auto, znělo to, jako když se rozbíhá dieselový motor starého autobusu.

„Že se nestydí,“ pronesl Vander a vytáhl z krabice dvě láhve s chemikáliemi. „Byl by to pěkný domeček. Ale uvnitř to vypadá jako brloh. Všimla jste si těch smažených vajíček v pánvičce na sporáku? Co odtud ještě potřebujeme odnést?“ Přidřepl k podlaze. „Nechci to začít míchat, dokud nebudeme připraveni.“

„Potřebujeme odtud dostat, co se dá. Vzala jste s sebou fotky, Kay?“ řekl Wesley.

Vytáhla jsem fotografie Robyn Naismithové z místa činu. „Určitě jste si všimli, že náš profesůrek si ponechal její nábytek,“ podotkla jsem.

„Pak máme usnadněnou práci,“ řekl Vander, jako by bylo zcela samozřejmé, že se s nábytkem během deseti let po vraždě nehýbalo. „Ale koberec musí pryč. Ten v domě není zdaleka tak dlouho.“

„Proč myslíte?“ Wesley zíral na modročervený koberec pod svýma nohama. Byl špinavý a na okrajích roztřepený.

„Když nadzvednete cíp, uvidíte, že parkety jsou pod ním stejně zašlé a poškrábané jako jinde. Koberec tu není dlouho. A vypadá na levnější zboží. Pochybuju, že by měl velkou životnost.“ Rozložila jsem na podlaze několik fotografií a natočila je příslušným směrem, abychom se v trojrozměrném prostoru zorientovali a uvědomili si, na co se zaměříme. Veškeré zařízení, s nímž se pohnulo, jsme vrátili na původní místo. Snažili jsme se co nejdokonaleji rekonstruovat místo činu, kde dodýchala Robyn Naismithová.

„Ten velikánský fíkus patří tamhle,“ dirigovala jsem muže jako režisérka. „Dobře, a pohovku posuňte asi o půl metru dozadu, Nielsi. A ještě kousek. Fíkus stál asi deset centimetrů od loketní opěrky. Trochu blíž. To je ono.“

„Ne, to nejde. Větve visí nad pohovku.“ „Fíkus taky trochu vyrostl.“

„Člověku se nechce věřit, že přežil. Překvapuje mě, k ve společnosti profesora Pottera přežilo něco jiného než bakterie a plísně.“

„Takže koberec stočíme?“ Wesley si svlékl sako.

„Ano. Měla v chodbě od vstupních dveří běhoun a menší orientální kobereček pod konferenčním stolkem. Většina podlahy byla holá.“

Wesley lezl po čtyřech a roloval koberec.

Přešla jsem k televizoru a zkoumala videorekordér a kabely vedoucí k zásuvce ve zdi.

„Tohle stávalo u stěny proti pohovce a dveřím. Vyznáte se, pánové, v propojení videa a televizoru?“

„Ne,“ odpověděli unisono.

„Tak si musím pomoct sama. Do toho.“

Odpojila jsem videorekordér od televizoru, obojí vytáhla ze zásuvky a opatrně strkala stolek po holé, zaprášené podlaze. Pohlédla jsem znovu na fotografii a ještě kousek popojela, až byl přesně proti dveřím. Rozhlédla jsem se po stěnách. Potter zřejmě sbíral obrazy a oblíbil si malíře, jehož jméno bych nedokázala vyslovit; připadalo mi francouzské. Visely tu studie ženských tvarů kreslené uhlem, samá křivka, trojúhelník a růžové stínování křídou. Jeden obraz po druhém jsem sundala a opřela o zeď v jídelně. Místnost najednou vypadala neútulně a mě svědila kůže od prachu.

Wesley si otřel čelo hřbetem předloktí. „Už to souhlasí?“ Zadíval se na mne.

„Myslím, že ano. Není tu samozřejmě všechno. Tamhle stála tři křesílka,“ ukázala jsem.

„Jsou v ložnicích,“ řekl Vander. „Dvě v hlavní, třetí v té menší. Mám je přinést?“

„Buďte tak laskav.“

Vander a Wesley přinesli křesílka.

„Tamhle na zdi visel obraz a další vpravo od dveří do jídelny,“ ukázala jsem. „Zátiší a anglická krajinka.

Potterovi se nelíbila její oblíbená umělecká díla, ale s ostatním se bez problémů sžil.“

„Musíme obejít celý dům, zavřít okenice, zatáhnout žaluzie a závěsy,“ řekl Vander. „Kdyby někde dál pronikalo dovnitř světlo, přelepte škvíry tímhle papírem.“ Ukázal k roli hrubého hnědého papíru na podlaze.

Následující čtvrthodinu se po domě rozléhaly kroky, rachotily rolety, nůžky stříhaly papír. Občas někdo nahlas zaklel, a to když ustřihl příliš malý kus papíru nebo se sám přichytil k lepicí pásce. Zůstala jsem v obývacím pokoji, zakryla dvě okna obrácená do ulice a skleněnou výplň dveří. Když se naše trojice znovu sešla a zhasli jsme, dům se pohroužil do černočerné tmy. Nedohlédla jsem na svou ruku, ani když jsem ji zvedla k obličeji.

„Výborně,“ liboval si Vander, když rozsvítil lustr.

Navlékl si rukavice a rozložil po konferenčním stolku lahve s destilovanou vodou, nádoby s chemikáliemi v prášku a dva plastové rozprašovače. „Provedeme to takhle,“ instruoval nás. „Doktorko Scarpettová, vy rozprašujte a já budu natáčet na video. Jestli některé místo začne reagovat, pokračujte v rozprašování právě tam, dokud vám neřeknu, abyste přešla dál.“

„Co mám dělat já?“ zeptal se Wesley.

„Nezaclánět.“

„Co je to za látky?“ otázal se Benton Wesley, zatímco Vander odšroubovával závěry nádob s chemikáliemi.

„To nepotřebujete vědět,“ odtušila jsem.

„Jsem už dospělý. Můžete mi to prozradit.“

„Reagenční směs se skládá z dusičnanu sodného a boritanu. Neils je rozpustí v destilované vodě, druhý roztok vznikne z opticky aktivního aminohydroxidu a bikarbonátu,“ řekla jsem a vytáhla z kabelky rukavice.

„Myslíte, že to zviditelní tak starou krev?“ vyptával se dál Wesley.

„Stará a rozložená krev reaguje na luminol líp než čerstvá, čím oxidovanější krev, tím líp. Jak krev stárne, oxiduje.“

„Myslíte, že někdo ošetřoval nábytek a podlahu fungicidy?“ Vander se rozhlížel.

„Sotva.“ Obrátila jsem se k Wesleymu a vysvětlila: „Největší potíž s luminolem spočívá v tom, že nabízí i klamné stopy. Reaguje na něj spousta látek, obsahujících například měď a nikl, rovněž fungicidy, protiplísňové prostředky, jimiž se ošetřuje dřevo.“

„Taky miluje rez, bělicí prostředky, jodovou tinkturu, formalin,“ vypočítával Vander. „Plus peroxidázu obsaženou v banánech, melounech, citrusových plodech a spoustě zeleniny. Taky v křenu.“

Wesley se na mne podíval a usmál se.

Vander otevřel obálku a vytáhl z ní dva čtverečky filtračního papíru se skvrnami zředěné zaschlé krve. Pak nalil směs A do směsi B a požádal Wesleyho, aby zhasl. Několikrát za sebou zasyčel rozprašovač a na konferenčním stolku se objevily namodrale bílé, zářivé neonové skvrny. Zmizely skoro tak rychle, jako se objevily.

„Podržte to,“ řekl mi Vander.

Cítila jsem, jak se mé paže dotkl rozprašovač, uchopila jsem ho. Na videokameře naskočilo červené světýlko, Vander ji spustil. Nato se rozsvítil bílý bod u hledáčku pro noční vidění a neviditelný paprsek nutil skvrny světélkovat.

„Kde jste?“ Vanderův hlas se ozval zleva.

„Uprostřed místnosti. U nohy mám konferenční stolek,“ hlásila jsem, jako bychom byli děti, co si hrají ve tmě.

Bílý bod ve výši Vanderovy hlavy se blížil ke mně.

Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho ramene. „Co teď?“

„Natáčím. Začněte rozprašovat a nepřestávejte, dokud vám neřeknu.“

Rozprašovala jsem směs na podlahu kolem nás, prst neustále tiskl spouštěcí páčku, nade mnou se vznášel mlhavý opar, u nohou se utvářely geometrické obrazce. Na okamžik to vypadalo, jako bych se vznášela vysoko nad nočním velkoměstem. Stará krev zachycená ve škvírách parketové podlahy modrobíle zářila. Rozprašovala jsem a rozprašovala, aniž bych přesně věděla, kde jsem, po celé místnosti se rýsovaly stopy. Zamířila jsem rozprašovač na fíkus a na obřím květináči naskočily šedobílé šmouhy. Po mé pravici zazářily na stěně otisky rukou.

„Světlo,“ řekl Vander.

Wesley rozsvítil a Vander umístil na stativ fotoaparát na kinofilm, aby zajistil jeho naprostou nehybnost. Jediným světelným zdrojem bude fluorescenční luminol, snímky se tudíž musí dlouho exponovat. Chopila jsem se plného rozprašovače s luminolem, a když Wesley opět zhasl, stříkala jsem na otisky rukou na stěně, zatímco fotoaparát zachycoval vyvstávající obrazce. Pokračovala jsem dál. Na dřevěném obložení a parketách se objevovaly nevýrazné velké skvrny, čtvercové neonové tečkování vyznačovalo prošívání na polštářích pohovky.

„Dala byste je pryč?“ požádal Vander.

Jeden polštář za druhým jsem odložila na podlahu a zaměřila rozprašovač na obnaženou kostru pohovky. Na místech, kde se polštáře stýkaly, zasvětélkovaly pruhy. Na opěradle se objevily skvrny a šmouhy, na stropě se rozzářily shluky hvězdiček. Na první klamné světlotvorné stopy v barvě zředěného mléka jsme narazili u televizoru, respektive u kovových částí ovládacích prvků, obrazovky a konektorů. Na televizoru se jinak neukázalo nic pozoruhodného, jen několik málo patrně krvavých šmouh, zato podlaha přímo před ním, kde spočívala mrtvola Robyn Naismithové, jako by zešílela. Krev vsákla do všeho, vystoupily škvíry mezi parketami a léta na jejich plochách. Kolem místa, které světélkovalo nejintenzivněji, se rýsovaly škrábance, nedaleko vyvstal ve dřevě podivný obrazec prostupujících se prstenců o průměru trochu menším než míč na košíkovou.

Neomezili jsme se na pátrání v obývacím pokoji. Sledovali jsme stopy nohou. Několikrát jsme museli rozsvítit, naplnit rozprašovač luminolem, odstranit z cesty různé věci, zejména sklidit nepořádek v jazykovědcově pracovně, někdejší Robynině ložnici. Profesor Potter zastlal podlahu vrstvou papírů s přípravami a poznámkami, časopiseckými články, seminárními pracemi a knihami v němčině, francouzštině a italštině. Součásti oblečení byly rozesety a rozvěšeny po místnosti tak nahodile, jako by dveře skříní vyrazil uragán a uvnitř místnosti řádil vzdušný vír. Opatrně jsme všechno posbírali a naskládali na hromádky na rozestlané manželské posteli. Šli jsme ve Waddellových krvavých stopách.

Zavedly mě do koupelny, Vander mi byl v patách. Na podlaze se rýsovaly otisky bot a skvrny, vedle vany vyvstaly tytéž prstencovité obrazce, které zasvětélkovaly v obývacím pokoji. Když jsem začala rozprašovat luminol po stěnách, po obou stranách toalety ve výši očí se náhle objevily dva velké otisky rukou. Červené světýlko videokamery se přibližovalo. Pak Vander rozrušeně vyhrkl: „Rozsviťte!“

Potter udržoval záchod, řečeno velmi ohleduplně, stejně nedbale jako celé svoje hájemství. Když Vander zkoumal místo, kde se objevily otisky, téměř tiskl nos ke stěně.

„Vidíte je teď’?“

Mhm. Spíš tuším.“ Naklonil hlavu na jednu, pak na druhou stranu, zašilhal. „To je fantastické. Podívejte, ta tapeta má hluboký plastický vzor, prostým okem na ní není prakticky nic vidět. Je z vinylu nebo něčeho podobného, což je pro uchování otisků dobrý povrch.“

„Propána,“ zabědoval Wesley ve dveřích koupelny. „Ten zatracený hajzlík vypadá, jako by ho profesor nečistil od doby, co se nastěhoval. On snad po sobě ani nesplachuje.“

„I kdyby čas od času otíral nebo omýval tapety, nezbaví je všech stop krve,“ řekla jsem Wesleymu. „S linoleem je to stejné, něco se vždycky vsákne pod povrch a luminol na to upozorní.“

„Tvrdíte. že když to tady postříkáme za deset let, krev tu bude pořád?“ zeptal se Wesley užasle.

„Krve se zbavíte z valné části jen tehdy, když znovu vymalujete, vytapetujete, zbrousíte a přelakujete podlahu a namoříte nábytek,“ řekl Vander. „Pokud chcete absolutně zahladit všechny stopy, musíte zbourat dům a postavit nový.“

Wesley se podíval na hodinky. „Už jsme tu tři a půl hodiny.“

„Udělejme to takhle,“ navrhla jsem. „Benton a já uvedeme místnosti do stavu původního chaosu a vy. Neilsi, pracujte, na čem potřebujete.“

„Dobře. Přinesu sem jasovou výbojku a držte mi palce, ať vytáhne papilární rýhy.“

Vrátili jsme se do obývacího pokoje. Vander přenesl do koupelny výbojku, fotoaparát a stativ, já a Wesley jsme jako omámení hleděli na pohovku, starý televizor, zaprášenou a poškrábanou podlahu. Ve světle nebylo nejmenší památky po hrůze, jejíž stopy jsme viděli ve tmě. Za slunečného zimního odpoledne jsme se vrátili zpět v čase, abychom se stali svědky toho, co spáchal Ronnie Joe Waddell.

Wesley nehybně stál u papírem přelepeného okna. „Bojím se tu na cokoli sednout nebo se o něco jen opřít. V tomhle prokletém domě je krev snad všude.“

Dál jsem se rozhlížela a spatřila v potemnělém koutě chabé bílé světélkování, oči pomalu pátraly po pohovce, podlaze a zastavily se na televizoru. Polštáře z pohovky ležely stále na podlaze, kam jsem je odložila, přidřepla jsem k nim, abych je lépe viděla. Krev, která vsákla do hnědého prošívání, teď nebyla vidět, stejně jako skvrny a šmouhy na hnědém koženém opěradle. Ale při pečlivém zkoumání jsem objevila něco důležitého, byt ne překvapivého. Po straně jednoho z polštářů, jíž se dotýkal opěradla, jsem našla v kůži rovný řez v délce nejméně dvou centimetrů.

„Bentone, nebyl náhodou Waddell levák?“

„Myslím, že ano.“

„Soudilo se, že ji ubil a ubodal na podlaze před televizorem, protože tam bylo kolem mrtvoly nejvíc krve,“ řekla jsem. „Ale stalo se to jinak. Zavraždil ji na pohovce. Musím na chvilku na vzduch. Kdyby tady nebyl takový svinčík, neodolala bych a zapálila si profesorovu cigaretu.“

„Držíte se už hodně dlouho,“ poznamenal Wesley. „Kamelka bez filtru by s vámi zamávala. To radši běžte ven. Pustím se do uklízení.“

Vyšla jsem z domu a slyšela, jak Wesley strhává papír z oken.

Nastal večer a pro Bentona Wesleyho, Lucy a mne začala nejpodivnější silvestrovská noc, na kterou těžko zapomeneme. Neodvažuji se tvrdit, že stejně podivná byla i pro Neilse Vandera. Mluvila jsem s ním telefonicky kolem devatenácté hodiny a pobýval stále v laboratoři, což bylo zcela normální u člověka, který by přišel o smysl života, kdyby se zjistilo, že otisky prstů dvou jedinců jsou identické.

Vander sestříhal záznam z místa činu na videokazetu a poslal mi ji v odpoledních hodinách. Větší část podvečera jsme strávili s Wesleym u televizoru, pomalu si přehrávali kazetu, dělali si poznámky a nákresy. Lucy mezitím připravovala večeři a jen občas vstoupila do obývacího pokoje, aby se krátce podívala na naši videoprodukci. Světélkující skvrny na temné obrazovce ji nijak zvlášť nezaujaly. Nezasvěcený sotva mohl vědět, co znamenají.

V půl deváté jsme s Wesleym dokoukali na záznam a odložili propisky. Podařilo se nám zrekonstruovat pohyb vraha Robyn Naismithové od vstupu do domu do chvíle, kdy ho opustil. Poprvé jsem se zúčastnila na místě činu retrospektivního vyšetřování vraždy objasněné před lety. Scénář, který z toho vyplynul, byl důležitý z jednoho důvodu. Uspokojivě dokazoval, že to, co mi Wesley vykládal v Homesteadu, odpovídalo skutečnosti. Ronnie Joe Waddell se nehodil k psychologickému profilu netvora, jehož jsme nyní hledali.

Skryté skvrny, šmouhy, cákance a stříkance umožňovaly takovou rekonstrukci dávného zločinu, o jaké se mi ani nesnilo. Nezáleželo na tom, že soud by patrně naše zjištění označil za zčásti ne zcela podložená. Nabyli jsme totiž jistoty, že se nám podařilo pochopit Waddellovu osobnost. Protože krev, kterou jsme našli v jiných částech domu, roznesl nepochybně Waddell, dalo se oprávněně předpokládat, že vražedný útok na Robyn Naismithovou se odehrál v obývacím pokoji, kde také zemřela. Kuchyňské dveře a hlavní vchod byly vybaveny bezpečnostními zámky se západkami, bez klíče se nedaly nenásilně otevřít. Jelikož Waddell vlezl do domu oknem a odešel kuchyní, lze předpokládat, že když se Robyn vracela z lékárny, vstoupila dovnitř zadními, kuchyňskými dveřmi. Pravděpodobně se nenamáhala, aby za sebou zamkla, ale spíš na to neměla čas. Waddell se přehraboval v jejích věcech a zaslechl, jak přijela a zaparkoval
a za domem. Vběhl do kuchyně a chopil se dranžírovacího nože na maso z nerezavějící oceli, zavěšeného na zdi. Když odemykala, už čekal. Patrně ji popadl, vtáhl otevřenými dveřmi dovnitř a odvedl do obývacího pokoje. Možná s ní chvíli mluvil. Možná se dožadoval peněz. A možná ji bezprostředně fyzicky napadl.

Robyn byla oblečená, seděla nebo se choulila na kraji pohovky vedle fíkusu, když ji Waddell poprvé bodl nožem. Cákance krve, nalezené na opěradle pohovky, na květináči a dřevěném obložení svědčily o tepenném krvácení. Rozmístění cákanců připomínalo svérázný elektrokardiogram, odpovídající výkyvům krevního tlaku v tepnách ten klesne na nulu, až když člověk zemře.

Víme tedy, že když se Robyn ocitla na pohovce, žila, a tam ji vrah poprvé napadl. Ale pravděpodobně už nedýchala, když ji Waddell svlékl, podle šetření byla v přední části zakrvácené halenky jediná dvoucentimetrová díra, jak jí zabořil nůž do hrudi a pohyboval jím sem tam, dokud nepřeťal aortu. Poté ji bodl ještě mnohokrát, kousal ji, dalo se však soudit, že Waddelův záchvat bodání a pronikání se odehrál až poté, co zemřela.

Potom tento muž, který později prohlásil, že si nevzpomíná na vraždu „tý ženský z televize“, náhle svým způsobem procitl. Slezl z mrtvého těla a přemítal o tom, co provedl. Z toho, že se nenašly výraznější stopy kolem pohovky, vyplývá, že Waddell mrtvolu na protější stranu místnosti přenesl. Vzpřímeně ji posadil na podlahu a opřel o televizor. Potom se rozhodl, že uklidí. Prstencovité stopy, které zářily na podlaze, pocházejí zřejmě od dna kbelíku, který nosil sem tam chodbou od mrtvoly k vaně. Pokaždé, když se vrátil do obývacího pokoje, aby setřel krev ručníky a zkontroloval oběť, ulpěla mu na podrážkách bot krev; mezitím se přehraboval v jejích věcech a popíjel whisky. To vysvětluje hojný výskyt otisků bot po domě. A Waddellova činorodost svědčí i o něčem jiném. Po spáchání zločinu se nechoval jako někdo, kdo by necítil výčitky svědomí.

„Takže tu máme nevzdělaného chlapce, který vyrůstal na farmě a dostal se do velkoměsta,“ konstatoval Wesley. „Kradl, aby ukojil svoji drogovou závislost, ta působila zhoubně na jeho mozek. Začal s marjánkou, následoval heroin, kokain a skončil u těžké syntetiky. A jednoho dne, když se probral ze zatmění mysli, zjistil, že páchá násilí na mrtvole neznámé ženy.“ Polínka v krbu se sesunula; upřeně jsme se dívali na velké otisky rukou, které jako by někdo nakreslil bílou křídou na potemnělou obrazovku.

„Policie nezjistila, že zvracel do záchodové mísy a kolem ní,“ řekla jsem.

„Pravděpodobně to taky uklidil. Díkybohu neomyl zeď nad hajzlíkem. Kdyby ho neochromily žaludeční křeče a nelítalo to z něj, tak se neopře o zeď.“

„Otisky jsou nad záchodovou mísou poměrně vysoko,“ poznamenala jsem. „Podle mě se vyzvracel, a když se narovnal, zatočila se mu hlava, zakymácel se a zvedl ruce právě včas, aby nenarazil hlavou do zdi. Co o tom soudíte? Ozvalo se v něm svědomí, nebo jeho mysl jen v tu chvíli přestala zatemňovat droga?“

Wesley se na mne zadíval. „Uvažme, co provedl s mrtvolou. Vzpřímeně ji posadil, snažil se ji omýt ručníky, oblečení poměrně pečlivě složil na hromádku u jejích nohou. Dá se to vyložit dvojím způsobem. Buďto sprostě vystavil její mrtvolu, aby demonstroval pohrdání. Anebo tím chtěl projevit jakousi péči. Osobně se přikláním k druhému vysvětlení.“

„A co způsob, jakým byl vystaven Eddie Heath?“

„To nebylo totéž. Aranžmá chlapce jako by odráželo polohu zavražděné ženy, ale něco tam chybělo.“

Ještě než domluvil, napadlo mě co. „Zrcadlově odráželo, v tom to je,“ řekla jsem užaslému Wesleymu. „Zrcadlo odráží věci převráceně, v opačném úhlu.“

Zvědavě mě pozoroval.

„Vzpomínáte si, jak jsme porovnávali fotografie Robyn Naismithové z místa činu s nákresem umístění a polohy Eddieho Heathe?“

„Velmi živě.“

„Prohlásil jste, že co se stalo chlapci počínaje pokousáním až po způsob, jakým byl opřen o hranatý předmět, a jeho oblečení spořádaně složené vedle na hromádku zrcadlově odráží to, co potkalo Robyn. Ano, platí to doslova, stopy po pokousání na vnitřní straně stehna a nad ňadry se u Robyn nalézaly na levé polovině těla. Zatímco Eddieho poranění, o nichž předpokládáme, že měla zahladit stopy po kousnutí, byla vpravo. Na pravém rameni a vnitřní straně pravého stehna.“

„To ano.“ Wesley se dál tvářil zmateně.

,,Fotografie nalezeného bezvládného těla Eddieho se nejvíc podobá té, která zachytila Robyninu obnaženou mrtvolu opřenou o skříňku s televizorem a spotřební elektronikou.“

„To je pravda.“

„Domnívám se, že Eddieho vrah možná viděl tutéž Robyninu fotografii co my. Jenže vycházel z vlastního pohledu a představy o levé a pravé straně. Co na ní viděl vpravo, bylo ve skutečnosti vlevo a naopak, protože Robyn na fotografii seděla čelem k tomu, kdo se na ni díval.“

„‘To není příjemné pomyšlení,“ řekl Wesley, právě když zazvonil telefon.

„Teto Kay!“ volala Lucy z kuchyně. „Volá pan Vander.“

„Máme přesvědčivý důkaz,“ zazněl ve sluchátku Vanderův hlas.

„Zanechal v domě Jennifer Deightonové svůj otisk Waddell?“ zeptala jsem se.

„Ne, kdepak. On rozhodně ne.“

Kapitola 12

V následujících dnech jsem se obrátila na Nicholase Gruemana a poslala mu své finanční doklady a další požadované informace. Také mě oficiálně předvolal komisař pro zdravotnictví a navrhl mi, abych rezignovala. Publicita kolem mé osoby neutichala. Ale to už jsem věděla víc než před týdnem.

Na elektrickém křesle zemřel 13. prosince v noci opravdu Ronnie Joe Waddell. Leč problémy spojené s jeho totožností tím neskončily a působily všeobecný rozruch. Vědělo se, že před Waddellovou smrtí někdo zaměnil jeho identifikační číslo v Afisu. A potom identifikační číslo jiného člověka vymazal z kriminálních rejstříků. To znamená, že se ve společnosti volně pohybuje násilník, který nemusí páchat násilné trestné činy v rukavicích. Kdyby AFIS porovnal jeho otisky s databází, vrátil by je s negativním výsledkem. Věděli jsme, že zločinec zanechal na místě činu trochu péřového chmýří a úlomky oprýskaného laku, ale jinak prakticky nic, a to až do 3. ledna nového roku.

Onoho dne otiskl Richmond TimesDispatch rafinovaný článek o vysoce ceněném prachovém kajčím peří a jeho přitažlivosti pro zloděje. Ve 13.14 hodin detektiv Tom Lucero, smyšleně pověřený vyšetřováním této záležitosti, přijal třetí telefonickou odezvu.

„Zdravíčko, jmenuju se Hilton Sullivan,“ hlučně se představil volající.

„Co si přejete, pane?“ zeptal se Lucero nevzrušeně.

„Volám kvůli případům, co vyšetřujete. Teda ohledně oblečení a serepetiček, co na ně letí zloději. Dneska ráno o tom vyšel článek v novinách. Podle něj jste vyten pravý detektiv.“

„Správně.“

„Vy poldové mě vážně serete svojí pitomostí.“ Hlaszesílil. „V novinách píšou, že jen ode Dne díkůvzdání ukradli zloději spoustu těchhle věciček v obchodech, z aut a domů v Richmondu a okolí. Například prošívané deky, spacáky, zimní bundy atakdále. Taky se k tomu vyjádřilo pár okradených lidí.“

„Oč vám jde, pane Sullivane?“

„Ten pisálek zřejmě získal jména obětí od poldů, to znamená od vás.“

„Informujeme tak veřejnost.“

„Takové informace stojí za hovno. Jak to, že jste se nezmínil o nejvíc postižené oběti, vážený poldo? Vám moje jméno dokonce ani nic neříká, co?“

„Promiňte, pane, s lítostí přiznávám, že ne.“

„To sedí. Nějaký zavšivený sráč se mi vláme do bejváku a vykrade mě, vaši lidi mi tam všechno zase zasviní černým práškem mimochodem zrovna v den, co jsem se oblékl do bílého kašmíru a poldové zjistí prd. Jsem jeden z vašich nevyřešených případů.“

„Kdy vám vyloupili byt?“

„Nepamatujete si? Já jsem ten, kdo spustil kravál kvůli svojí péřové bundě. Nebýt mě, vaši maníci by neměli ponětí o prachovém kajčím peří! Když jsem řekl vašemu poskokovi, že mi mimo jiné štípli zimní bundu, která mě stála pět set babek ve výprodeji, víte, co on na to?“

„Opravdu netuším, pane.“

„Povídá: Čím je vlastně plněná? Kokainem?’ Říkám mu: Ne, Sherlocku. Prachovým kajčím peřím. Ale ty máš hlavu vycpanou určitě pilinama…“

Wesley vypnul magnetofon.

Seděli jsme v kuchyni. Lucy odjela, aby na sobě zapracovala v posilovně.

„Vloupání, o němž Hilton Sullivan mluvil, ohlásil on sám v sobotu jedenáctého prosince. Patrně se zdržoval mimo město, a když se v sobotu odpoledne vrátil, zjistil, že někdo vyloupil jeho byt,“ vysvětlil Wesley.

„Kde bydlí?“ zeptala jsem se.

„V centru na West Franklin Avenue, ve starém zděném domě s luxusními byty, nejlevnější tam stojí sto tisíc. Sullivan bydlí v přízemí. Pachatel pronikl dovnitř nezajištěným oknem.“

„V bytě nebyl alarm?“

„Ne.“

„Co Sullivanovi ukradli?“

„Šperky, peníze a revolver dvaadvacítku. To samozřejmě neznamená, že Sullivanův revolver posloužil k vraždám Eddieho Heathe, Susan a Donahuea. Ale myslím, že to snadno zjistíme, protože tu vloupačku nepochybně spáchal náš chlapík.“

„Našly se otisky prstů?“

„Spousta. Mají je na policii, jenže víte, jak se tam na ně případy hrnou. Při tolika vraždách nejsou vloupání prvořadá. Tyhle se dokonale shodovaly s těmi skrytými. Pete se na ně vrhl, hned jak ho Lucero informoval o tomhle telefonátu. Vander je okamžitě porovnal s databází systému. Výsledku se dopracoval přesně za tři vteřiny.“

„A podle počítače patří Waddellovi.“

Wesley přikývl.

„Jak daleko je Sullivanův byt od Spring Street?“

„Kousek, snadno se to dá zvládnout pěšky. Myslím, že víme, odkud náš chlapík uprchl.“

„Zkontrolovali jste, kdo byl v poslední době propuštěn z vězení?“

„Ano, ovšem. Ale nenajdeme ho v kupě papírů na něčím psacím stole. Na to byl ředitel věznice příliš opatrný. Bohužel je taky mrtvý. Podle mě vystrčil vězně ven, a ten okamžitě vyloupil byt a pravděpodobně ukradl auto.“

„Proč by Donahue osvobodil vězně?“

„Myslím, že ředitel věznice potřeboval někoho na špinavou práci. Vybral si z vězňů vykonavatele a vypustil šelmu na svobodu. Jenže se dopustil drobného taktického omylu. Vsadil na nesprávného chlapíka, protože ten, kdo spáchal ty vraždy, se nenechá nikým ovládat. Domnívám se, Kay, že Donahue si nepřál ničí smrt, a když zemřela Jennifer Deightonová, zpanikařil.“

„Možná mi telefonoval do kanceláře a představil se jako John Deighton právě on.“

„Zní to pravděpodobně. Vtip je v tom, že Donahue chtěl, aby dotyčný zapátral v domě Jennifer Deightonové, protože kdosi něco hledal například Waddellovy dopisy. Jenže prostá loupež není moc zábavná. Donahueův chráněnec rád ubližuje lidem.“

Vybavil se mi obývací pokoj Jennifer Deightonové, důlky v koberci, zranění na jejím krku a otisk prstu objevený na židli v jídelně.

„Možná ji posadil na židli uprostřed obývacího pokoje, stoupl si za ni, rukama jí svíral krk a vyslýchal ji.“

„Nejspíš žádal, aby mu prozradila, kde jsou hledané věci. Ovšem nezapřel v sobě sadistu. Už v tom, že ji patrně donutil rozbalit vánoční dárky, se skrývá sadismus,“ řekl Wesley.

„Obtěžoval by se někdo takový tím, že by se snažil vraždu kamuflovat jako sebevraždu a odvlekl tělo d,, auta?“ otázala jsem se.

„Proč ne? Ten chlapík věděl, jak to chodí. Nechtěl, aby ho dopadli, lákalo ho někoho přechytračit. Zahladil stopy po kousnutí na těle Eddieho Heathe. Když prohledával dům Jennifer Deightonové, nezanechal důkaz. Jediné důkazy v případu Susan Storyové jsou střely ráže dvaadvacet a peří. Nemluvě o tom, že ten chlapík znemožnil svoji identifikaci podle otisku pstů.“

„Myslíte, že to byl jeho nápad?“

„Pravděpodobně se vylíhl v ředitelově hlavě, záměnou dat právě s Waddellem jen využil příležitosti. Waddella čekala poprava. Kdybych chtěl připsat otisky prstů jednoho vězně jinému, vybral bych si Waddella. Bud by z porovnání vězňových otisků vyplynulo, že patří mrtvé osobě, anebo a o to usiloval ředitel spíš vymazání dat mrtvé osoby z počítače státní policie by v případě, že by vykonavatel byl tak roztržitý a zanechal někde otisky prstů, znemožnilo jakoukoli identifikaci.“

Ohromeně jsem na něho zírala.

„Copak?“ V jeho očích se zračilo překvapení.

„Uvědomujete si, k čemu dospíváme, Bentone? Mluvíme o zásahu do počítačové databáze, k němuž, došlo předtím, než Waddell zemřel. A taky o loupeži a vraždě chlapce, spáchané před Waddellovou smrtí. Jinými slovy, ředitelův vykonavatel, jak jste ho nazval, se dostal z vězení před Waddellovou popravou.“

„Nepochybně.“

„Ředitel tedy vycházel z předpokladu, že Waddell zemře,“ konstatovala jsem.

„Kristepane.“ Wesley sebou trhl. „To přece není nikdy jisté. Guvernér může zasáhnout doslova v poslední minutě.“

„Někdo zřejmě věděl, že guvernér nezasáhne.“

„Jediný, kdo to věděl s naprostou jistotou, byl sám guvernér,“ dokončil úvahu Wesley.

Vstala jsem a přešla ke kuchyňskému oknu. Kardinál červený zobal v krmítku slunečnicová semínka a po chvíli se vznesl na krvavě rudých křídlech. „Proč?“ zeptala jsem se, aniž bych se otočila. „Proč by guvernérovi zvlášť záleželo na Waddellovi?“

„Nevím.“

„Jestli je to pravda, pak nechce, aby vraha dopadli. Když je pachatel dopaden, často promluví.“

Wesley mlčel.

„Nikdo ze zainteresovaných nechce, aby ho dopadli. A nikdo ze zainteresovaných nechce, abych se do něčeho pletla já. Nejlepší pro ně by bylo, kdybych rezignovala, v nejhorším mě vykopnou zpackalo se toho víc než dost. Patterson je s Norringem jedna ruka.“

„Pořád nám nejsou jasné dvě věci, Kay. Zaprvé motiv. A zadruhé, co má za lubem vrah. Ten chlapík sleduje vlastní cíl a začal u Eddieho Heathe.“

Obrátila jsem se čelem k němu. „Myslím, že začal u Robyn Naismithové. Podle mě ten netvor zkoumal její fotografie z místa činu a vědomě či podvědomě podle jedné z nich po vražedném útoku na Eddieho Heathe naaranžoval jeho tělo opřel je o kontejner.“

„Dejme tomu,“ připustil Wesley a uhnul pohledem. „Ale jak se dostal vězeň k fotografiím Robyn Naismithové z místa činu? Waddell je přece nenosil v kapse mundúru.“

„Tady mohl zapracovat Ben Stevens. Vzpomeňte si, řekla jsem vám, že vyzvedl fotografie z archivu. Mohl si pořídit kopie. Otázka zní, jaký měly pro koho význam? Proč o ně Donahue nebo někdo jiný projevil zájem?“

„Protože je chtěl ten vězeň. Možná se jich dožadoval. Třeba jako odměny za zvláštní služby.“

„To je hnus,“ pronesla jsem přidušeně a s netajeným opovržením.

„Naprosto s vámi souhlasím.“ Wesley se mi zadíval do očí.

„Souvisí to s vrahovými cíli, potřebami a tužbami. Možná hodně slyšel o případu Robyn Naismithové. Třeba hodně věděl o Waddellovi a vzrušovalo ho pomyšlení na to, co Waddell provedl své oběti. Ty fotografie mohly na sexuálně zvráceného násilníka se zjitřenou a agresivní představivostí působit jako inspirativní rozbuška. Nebude ani moc přitažené za vlasy, když řeknu, že ta osoba ke snímkům z místa činu ať už jednomu, nebo několika upnula veškerou svoji fantazii. A pak se náhle vězeň ocitne na svobodě a zahlédne chlapce, jak kráčí ve tmě k velkoprodejně potravin. Fantazie se zhmotnila. Začal jednat.“

„A zrekonstruoval to, co viděl na snímku Robyn Naismithové z místa činu?“

„Ano.“

„Co jitří jeho fantazii teď’?“ „To, že se stal štvanou zvěří.“ „A lovci jsme my?“

„Lidé jako my. Možná podlehl představě, a toho se dost obávám, že vyniká chytrostí nade všechny a nikdo ho nezastaví. Sní o hrách, v nichž se obsadil do hlavní úlohy, a o vraždách, které spáchá, roztáčí svoji fantazii do nejvyšších, závratných obrátek. Jemu ovšem fantazie nenahrazuje čin, ale k činu ho podněcuje.“

„Donahue by nedokázal současně propustit takového netvora, zasáhnout do počítačových databází a podniknout řadu dalších věcí bez cizí pomoci,“ řekla jsem.

„Ovšemže ne. Určitě měl na klíčových místech komplice, někoho na velitelství státní policie, na správě počítačové sítě, možná i u FBI. Lidi lze koupit, když na ně něco víte. A jsou zkorumpovatelní penězi.“

„Například Susan.“

„Nepovažuju Susan za klíčovou osobu. V tomto směru podezřívám spíš Bena Stevense. Vymetá noční podniky. Chlastá,, pořádá večírky. Víte, že si taky rád zafetuje, když se naskytne příležitost?“

„Nic mě u něho nepřekvapuje.“

„Trochu jsme ho proklepli. Váš administrátor si žije nad poměry. Jak se člověk zaplete s drogami, zaplete se i se špatnými lidmi. Stevens se pro svůj návyk stal snadnou kořistí špinavce jako Donahue. Stačilo, aby Donahue vyslal svého poskoka do baru, aby se tam dal jakoby náhodně do řeči se Stevensem. A zakrátko nabídli Stevensovi výhodný kšeftík, něco za něco.“

„Co přesně bylo předmětem výměny?“

„Podle mě měl zajistit, abyste Waddellovi v márnici nesňali otisky prstů a z archivu zmizel krvavý otisk jeho palce. To byl ovšem jen začátek.“

„Pak získal ke spolupráci Susan.“

„Patrně nejevila velkou ochotu, ale trápily ji vážné finanční problémy.“

„Kdo myslíte, že zprostředkovával platby?“

„Nejspíš tatáž osoba, která se seznámila se Stevensem a získala ho pro věc. Jeden z Donahueových pohůnků, možná jeden z jeho dozorců.“

Vzpomněla jsem si na dozorce jménem Roberts,

který Marina a mě prováděl věznicí. Vybavil se mi jeho chladný pohled.

„Připusťme, že spojkou byl dozorce,“ řekla jsem.

„S kým se stýkal? Se Susan, nebo se Stevensem?“

„Myslím, že se Stevensem. Stevens Susan nedůvěřoval, šlo o velké peníze. Chtěl shrábnout co největší díl, nepoctivci považují všechny lidi za nepoctivé.“

„Setkal se tedy se spojkou a převzal peníze,“ pokračovala jsem. „A pak Ben vyhledal Susan a předal jí její podíl?“

„Takhle to pravděpodobně mělo proběhnout na Boží hod vánoční, když odjela údajně navštívit přítelkyni. Měla se setkat se Stevensem, jenže vrah byl rychlejší.“

Pomyslela jsem na vůni kolínské, kterou jsem ucítila z jejího límce a šátku, a vybavilo se mi, jak se Stevens choval, když jsem tehdy večer pátrala v jeho kanceláři a on se tam náhle objevil.

„Ne, tak to nebylo,“ řekla jsem přesvědčeně.

Wesley se na mne zadíval.

„To, co a jak se stalo Susan, vyplynulo ze Stevensovy povahy a iniciativy,“ vysvětlila jsem. „Nezáleželo mu na nikom jiném, jen na sobě. A je zbabělec. Když mu hořelo za patami, nehodlal dát v sázku vlastní krk. Chtěl samozřejmě všechno hodit na někoho jiného.“

„A tak vás pomluvil a ukradl spisy.“

„Například, ano.“

„Susan uložila do banky tři a půl tisíce dolarů začátkem prosince, pár týdnů před smrtí Jennifer Deightonové.“

„To ano.“

„Dobrá, Kay. Vraťme se trochu zpátky. Susan, Stevens nebo oba se pokusili den po Waddellově popravě proniknout do počítače. Předpokládali jsme, že pásli po něčem v pitevním protokolu, co uniklo Susan během pitvy.“

„Taky možná po obálce, kterou měl Waddell u sebe a přál si, aby ji pochovali s ním.“

„Pořád mě to mate. Čárové kódy na stvrzenkách nepotvrzují to, co jsme se zpočátku domnívali že pocházejí z restaurací a stánků na trase mezi Richmondem a Mecklenburgem, když převáželi Waddella patnáct dní před popravou z Mecklenburgu do Richmondu. Datum na stvrzenkách souhlasí, ale místa ne. Kódy odkazují na zařízení podél dálnice 195 mezi Richmondem a Petersburgem.“

„Objasnění toho, jak to bylo se stvrzenkami, může být tak prosté, že jsme ho zkrátka nevzali vůbec v úvahu, Bentone.“

„Jsem jedno velké ucho.“

„Když vás někam vyšle FBI, počínáte si asi stejně jako já na služební cestě. Schováváte doklady o výdajích, všechny stvrzenky. Pokud cestujete často, pozdržíte vyúčtování a předložíte je najednou za několik cest, abyste si ušetřil papírování. Do té doby stvrzenky někam ukládáte.“

„To celkem logicky vysvětluje původ těch stvrzenek,“ pravil Wesley. „Někdo ze zaměstnanců věznice jel služebně do Petersburgu, proč ne. Jenže jak se stvrzenky ocitly v kapse Waddellových kalhot?“

Přemýšlela jsem o obálce s Waddellovou naléhavou žádostí, aby ji pohřbili s ním. Pak mě napadlo vysvětlení jednoduché jako facka. Odpoledne před popravou povolili Waddellově matce dvouhodinovou návštěvu.

„Nemluvil jste náhodou s matkou Ronnieho Waddella, Bentone?“

„Pete za ní před několika dny zajel do Suffolku. K lidem našeho druhu se nechová přátelsky ani vstřícně. V jejích očích jsme ti, kteří jí poslali syna na elektrické křeslo.“

„Nedověděl se tedy nic podstatného o tom, jak se Waddell odpoledne před popravou choval?“

„Z toho mála, co řekla, lze usoudit, že byl dost zakřiknutý a vystrašený. Přesto vyšla najevo jedna zajímavá skutečnost. Pete se zeptal, co se stalo s Waddellovými osobními věcmi. Odpověděla, že věznice jí předala jeho hodinky a prsten, ale knihy, básně a ostatní prý věnoval Národnímu sdružení pro povznesení barevného obyvatelstva.“

„Nepozastavila se nad tím?“

„Ne. Považovala to za normální.“

„Proč?

,,Neumí číst ani psát. Důležité je, že ji obelhali stejně jako nás, když se Vander zajímal o Waddellovy osobní věci v naději, že na nich objeví nějaké otisky. A původcem těch lží byl velmi pravděpodobně Donahue.“

„Waddell něco věděl,“ řekla jsem. „Donahue se chtěl zmocnit každého útržku papíru s Waddellovým rukopisem a každého dopisu, který mu někdo poslal. Waddell věděl něco, co určití lidé nechtěli, aby se dověděl někdo jiný.“

Wesley mlčel.

„Jakou značku kolínské používá Stevens?“ otázal se po chvíli.

„Red.“

„A jste si jista, že jste ji ucítila ze Susanina pláště a šátku?“

„Nemohla bych to odpřisáhnout před soudem, ale ta vůně je velmi charakteristická.“

„Myslím, že nastal čas, abychom s Petem vyzpovídali vašeho administrátora.

„Dobře. Když mi dopřejete čas do zítřejšího oběda, tak ho na zpověď duševně připravím.“

„Co provedete?“

„Trochu ho znervózním.“

Zvečera jsem pracovala u kuchyňského stolu. Když jsem zaslechla Lucy, jak zajíždí do garáže, vstala jsem, abych ji přivítala. Měla na sobě tmavomodré oteplovačky a mou lyžařskou bundu, nesla sportovní tašku.

„Jsem špinavá,“ řekla a vyvinula se z mého objetí, ne však tak rychle, abych z jejích vlasů neucítila pach střelného prachu. Pohlédla jsem jí na ruce a spatřila na pravičce takové stopy po střelbě z jednoruční zbraně, nad nimiž by laboratorní technik zaplesal.

„Oho, kde ji máš?“ zeptala jsem se, když se dala na ústup

„Co?“ pípla nevinně.

„Zbraň.“

Neochotně vytáhla z kapsy bundy mého smithe and wessona.

„Nevěděla jsem, že máš povolení ke skrytému nošení zbraně,“ řekla jsem, převzala od ní revolver a přesvědčila se, jestli není nabitý.

„Nepotřebuju povolení, když nosím zbraň skrytě doma. Předtím ležela na sedadle v autě všem na očích.“

„Dík za vysvětlení, ale to mi nestačí,“ pravila jsem klidně. „Pojď sem.“

Beze slova přešla ke kuchyňskému stolu a posadily jsme se.

„Řekla jsi, že jedeš do posilovny.“

„Vím, co jsem řekla.“

„Kde jsi byla, Lucy?“

„Zastřílet si na Midlothian Turnpike. Je tam krytá střelnice.“

„Dobře vím, co tam je. Kolikrát jsi tam byla?“

„Čtyřikrát.“ Podívala se mi zpříma do očí.

„Proboha, Lucy!“

„A co jsem měla dělat? Pete mě přestal trénovat.“

„Poručík Marino má teď moc a moc práce,“ řekla jsem a zaznělo to natolik ochranářsky, až jsem se sama podivila. „Má plno starostí, to snad víš.“

„Ovšem. Momentálně se odtáhl. A tím, že se odtáhl od tebe, odtáhl se i ode mě. Honí se, protože se na svobodě pohybuje šílenec, co vraždí lidi jako tvoji márniční techničku a ředitele věznice. Pete má zkrátka dost práce sám se sebou. A já? Jednou jedinkrát mi ukázal, jak se střílí. Poníženě děkuju. To je, jako kdyby mi dal jednu lekci z tenisu a poslal mě do Wimbledonu.“

„Přeháníš.“

„Ne. Potíž s tebou je, že ty věci nedoceňuješ.“ „Lucy…

„Co když ti řeknu, že pokaždé, když k tobě přijedu na návštěvu, musím myslet na tu noc?“

Věděla jsem přesně, kterou noc má na mysli, ačkoli jsme se léta chovaly, jako by se nic nestalo. „Samozřejmě by mě netěšilo vědomí, že tě rozrušuje cokoli, co souvisí se mnou.“

„Cokoli? To, co se stalo, považuješ za něco běžného?“

„Ovšemže ne.

,,Kolikrát se v noci probudím, protože se mi zdá, že slyším střelbu. Zaposlouchám se do strašného ticha a vybaví se mi, jak jsem tam ležela a koukala do tmy. Bála jsem se tak, že jsem se nemohla hnout, počurala jsem se. Vyly sirény, blikala červená světla, sousedé vyšli na verandu nebo vyhlíželi z oken. Nesměla jsem nahoru a tys mě nepustila, ani abych se podívala, až ho budou vynášet. Moc jsem si to přála, protože představy jsou horší než skutečnost.“

„Ten muž je mrtvý, Lucy. Nemůže ti ublížit.“ „Jsou tu jiní stejně zlí, možná horší než on.“

„Netvrdím, že ne.“

„A co s tím děláš?“

„Každou chvilku v bdělém stavu věnuju tomu, že se snažím vyrozumět co nejvíc z toho, co zbylo ze životů zničených zlými lidmi. Co víc můžu dělat?“

„Jestli dopustíš, aby se ti něco stalo, budu tě nenávidět, to ti zaručuju,“ prohlásila neteř.

„Jestli se mi něco stane, nebude mi záležet na tom, kdo mě nenávidí. Ale nerada bych, abys nenáviděla každého jen proto, že ti nevyhověl.“

„Nenáviděla bych tě, přísahám.“

„Radši bych, kdybys mi slíbila, že mi už nebudeš lhát, Lucy.“

Mlčela. „Nechci, aby sis myslela, že přede mnou musíš něco skrývat,“ pokračovala jsem.

„Kdybych ti řekla, že pojedu na střelnici, pustila bys mě tam?“

„Bez poručíka Marina, nebo kdybych tě nemohla doprovodit, ne.“

„Co když ho Pete nechytí, teto Kay?“

„Poručík Marino není jediný, kdo na případu pracuje,“ řekla jsem, protože jsem nevěděla, co odpovědět.

„Je mi Petea líto.“

„Proč?“

„Musí dopadnout tu záhadnou osobu a ani s tebou nemůže promluvit.“

„Umí věci řešit za pochodu, Lucy. Je to schopný profesionál.“

„Michele říká něco jiného.“

Zadívala jsem se na ni.

„Dopoledne jsem s ní mluvila. Prý k nim tuhle večer přišel domů za jejím otcem. Pete prý vypadal hrozně v obličeji byl brunátný a měl náladu pod psa. Pan Wesley mu doporučoval, aby šel k lékaři nebo si pár dní odpočinul, ale marně.“

Bylo mi nanic. Chtěla jsem okamžitě zatelefonovat Marinovi, ale věděla jsem, že by to nebylo rozumné. Změnila jsem téma.

„O čem jste si s Michele ještě povídaly? Co nového jsi zjistila v počítačové síti státní policie?“

„Nic dobrého. Prováděly jsme všechno možné, abychom zjistily, komu ten kdosi připsal Waddellovo identifikační číslo. Ale všechny záznamy určené k vymazání byly na hard disku dávno přepsané. A ten, kdo to provedl, byl natolik šikovný, že po provedených změnách v databázi zajistil jejich okamžité zálohování, takže nemůžeme porovnat identifikační čísla s předchozí verzí a čekat, kdo z toho vypadne. Obvykle se uchovávají kompletní zálohovaná data čtvrt až půl roku stará. Ale v tomto případě se tak nestalo.“

„To těžko dokázal někdo zvenčí.“

Pomyslela jsem na to, jak je přirozené, že jsme s Lucy spolu u mne doma. Nebyla hostem ani rozhněvanou puberťačkou. „Musíme zavolat tvojí matce a babičce,“ řekla jsem.

„Dneska?“

„Ne. Ale musíme se domluvit na tvém návratu do Miami.“

„Škola začíná až sedmého a nic se nestane, když pár dní zameškám.“

„Škola je hrozně důležitá.“

„A taky hrozně lehká.“

„Tak bys měla ve vlastním zájmu udělat něco, aby sis ji ztížila.“

„Zameškat pár dní ji ztíží,“ prohlásila.

Druhý den ráno jsem zatelefonovala Rose v půl deváté; věděla jsem, že v tu dobu probíhá v hale pracovní porada, takže Ben Stevens je zaměstnán a nezjistí, že jsem volala.

„Jak to tam vypadá?“ zeptala jsem se své sekretářky.

„Strašně. Doktor Wyatt se sem nemůže dostat z Roanoke, protože v horách napadl sníh a silnice jsou nesjízdné. Fielding včera bez pomoci pracoval na čtyřech případech. Navíc musel k soudu a odvolali ho na místo činu. Mluvila jste s ním?“

„Jen letmo, když chudák vyšetřil chvilku času, aby se dostal k telefonu. Možná je vhodná chvíle obrátit se na naše bývalé kolegy, jestli by někdo nepřijel a nepomohl nám. Jansen má soukromou praxi v Charlottesville. Brnkněte mu a požádejte ho, ať se mi ozve.“

„Ano. To je dobrý nápad.“

„Povězte mí o Stevensovi,“ požádala jsem.

„Moc tady nepobývá. Zapisuje odchody v nejasných zkratkách, nikdo neví, kam se ztratil. Podezřívám ho, že si hledá jiné místo.“

„Ať mě nežádá o doporučení.“

„Radši mu dejte to nejlepší, ať nám ho co nejdřív vyfouknou.“

„Zatelefonujte do DNA laboratoře a poproste mým jménem Donnu o laskavost. Má od nás požadavek na analýzu tkáně Susanina plodu.“

Rose mlčela. Vycítila jsem, že ji to vyvedlo z míry.

„Mrzí mě, že s tím obtěžuju,“ dodala jsem tiše.

Zhluboka se nadechla. „Kdy jste žádala o analýzu?“

„Požádal o ni vlastně doktor Wright, protože prováděl pitvu. Odeslal požadavek Norfolkovi spolu s veškerým materiálem.“

„A vy chcete, abych zavolala Norfolkovi a vymáčkla z něj kopii?“

„Ne. Spěchá to a nerada bych, aby někdo věděl, oč jsem se zajímala. Chci, aby to vypadalo, že oficiální požadavek zůstal z nepozornosti u nás. Proto se spojte přímo s Donnou. Poproste ji, ať požadavek vyhledá, a osobně ho vyzvedněte.“

„Co dál?“

„Uložte ho do přihrádky, kam dáváme všechny kopie požadavků na laboratorní testy a pitevní protokoly, než je zařadíme.“

„Vážně to tak chcete?“

„Přesně tak,“ řekla jsem.

Zavěsila jsem, chopila se telefonního seznamu a listovala v něm, když vtom Lucy vešla do kuchyně. Byla bosa a měla na sobě tenkou teplákovou soupravu, v níž spala. Ospale mi popřála dobré jitro a začala se přehrabovat v ledničce, zatímco já jsem přejížděla prstem sloupce jmen. Jméno Grimesová se v seznamu vyskytovalo dobře čtyřicetkrát, ale žádná nebyla Helen. Když Marino mluvil o dozorkyni jako o Nasírací Helen, byla v tom jízlivost. Helen není možná vůbec její pravé jméno. U tří Grimesových stálo písmeno H., ve dvou případech na místě křestního, v jednom na místě druhého jména.

„Co provádíš?“ zeptala se Lucy, položila na stůl sklenici pomerančového džusu a přitáhla si židli.

„Pokouším se někoho najít,“ odpověděla jsem a sáhla po telefonu.

U žádné z Grimesových, jimž jsem zavolala, jsem neuspěla.

„Třeba je vdaná,“ poznamenala Lucy.

„Pochybuju.“ Zatelefonovala jsem na informace a dostala účastnické číslo nové věznice v Greensville. „Proč myslíš, že tam je?“

„Napovídá mi to instinkt.“ Vyťukala jsem číslo.

„Potřebovala bych mluvit s Helen Grimesovou,“ řekla jsem ženě, která se ohlásila.

„To je vězeňkyně?“

„Ne. Jedna z vašich dozorkyň.“

„Nezavěšujte prosím.“ Spojila mě.

„Watkins,“ zahuhňal mužský hlas.

„Prosím Helen Grimesovou,“ řekla jsem.

„Koho?“

„Dozorkyni Helen Grimesovou.“

„A tak. Už tady nepracuje.“

„Nevíte, kde bych ji našla, pane Watkinsi? Je to velmi důležité.“

„Vydržte.“ Sluchátko kleplo o dřevěnou desku.

V pozadí zpíval Randy Travis.

Muž se ozval po delší chvíli. „Nesmíme sdělovat informace tohoto druhu, madam.“

„Dobře, pane Watkinsi. Povězte mi vaše křestní jméno, já vám to všechno pošlu a vy zařiďte dodávku.“

Po odmlce zaznělo: „Co všechno?“

„Přesně podle objednávky. Volám, abych se s ní domluvila, jestli to chce poslat poštou nebo zásilkovou službou.“

„Co si objednala?“ zeptal se Watkins rozmrzele.

„Velkou encyklopedii. Je to celkem šest krabic podevíti kilogramech.“

„Sem nesmíte poslat žádnou encyklopedii.“

„Co s ní mám tedy udělat, pane Watkinsi? Všechnořádně zaplatila a uvedla nám poštovní adresu do zaměstnání.“

„Šmarjá. Počkejte.“

Zaslechla jsem šustění papíru, pak zřetelně zacvakala klávesnice.

„Poslyšte, můžu vám sdělit jedině číslo poštovní schránky,“ řekl muž rychle. „Pošlete tu věc tam. Rozhodně nic neposílejte mně.“

Nadiktoval mi příslušné údaje a spěšně zavěsil. Dodací pošta Helen Grimesové se nalézala kdesi v Goochlandském okrese. Zavolala jsem úředníkovi goochlandského soudu, s nímž jsem se kdysi seznámila. Do hodiny našel v soudních spisech domovskou adresu Helen Grimesové, ale telefonní číslo u ní nebylo uvedeno. V jedenáct hodin jsem se v kabátě a s kabelkou v ruce zastavila v pracovně u Lucy.

„Musím na pár hodin odjet,“ řekla jsem.

„Tomu, s kým jsi telefonovala, jsi lhala.“ Neodtrhla oči od obrazovky počítače. „Nemáš pro nikoho žádnou encyklopedii.“

„Máš naprostou pravdu. Lhala jsem.“

„Takže lhát je někdy v pořádku a někdy ne.“

„V pořádku to není nikdy, Lucy.“

Seděla v pracovním křesle jako přibitá, kontrolka modemu pomrkávala, otevřené manuály se prostíraly na psacím stole i na podlaze. Na obrazovce pulsoval kurzor. Ustoupila jsem, aby na mě neviděla, a zastrčila do kabelky rugera. I když jsem měla povolení nosit skrytě zbraň, využívala jsem ho zřídka. Zapnula jsem alarm, přešla z domu do garáže a ujížděla na západ, až mě Cary Street dovedla na River Road. Nebe hrálo různými odstíny šedé barvy. Čekala jsem každým dnem, že mi zetelefonuje Nicholas Grueman. V materiálech, které jsem mu poskytla, tiše tikala časovaná bomba, netěšila jsem se na to, co mi řekne.

Helen Grimesová bydlela u nezpevněné blátivé cesty vedoucí k větší farmě na západ od restaurace North Pole. Její dům vypadal jako malá stáj, na pozemku se tyčilo pár stromů a truhlíky na oknech vyplňovaly uschlé stonky patrně pelargonií. Žádný štítek neoznamoval, kdo tu bydlí, ale starý chrysler u krytého vchodu naznačoval, že kdosi je uvnitř.

Když Helen Grimesová otevřela, z jejího rozpačitého výrazu jsem pochopila, že jsem pro ni stejně cizí jako moje německé auto. V džínách a volné džínové košili zapřela ruce do širokých boků a neustoupila ze dveří. Nereagovala na chlad ani na to, když jsem se představila. Teprve poté, co jsem jí připomněla svou návštěvu ve věznici, svitlo ve zkoumavých očkách poznání.

„Kdo vám prozradil, kde bydlím?“ Zrudla v obličeji a napadlo mě, že mě možná uhodí.

„Vaše adresa je uložena u goochlandského soudu.“

„Neměla jste tam šťourat. Líbilo by se vám, kdybych vyčmuchala vaši adresu?“

„Kdybyste potřebovala, abych vám pomohla, tak jako já potřebuju vaši pomoc, nevadilo by mi to, Helen,“ řekla jsem.

Jen mě probodla očima. Všimla jsem si, že má vlhké vlasy a ušní lalůčky zašpiněné černou barvou.

„Člověk, u něhož jste pracovala, byl zavražděn,“ řekla jsem. „Moje podřízená byla taky zavražděna. A jsou tu další. Jsem přesvědčena, že jste nahlédla do pozadí toho, co se dělo. Existuje důvodné podezření, že ten, kdo to všechno spáchal, byl vězeň ze Spring Street někdo propuštěný na svobodu zhruba v době popravy Ronnieho Joea Waddella.“

„Nevím o tom, že by odtud někoho propustili.“ Uhnula očima na opuštěnou cestu za mnou.

„Nevíte nic o tom, že nějaký vězeň zmizel? Nebyl třeba někdo propuštěn nezákonně? Při vašem zaměstnání jste jistě věděla o všech nástupech do vězení a odchodech.“

„Nikdo nezmizel, nic takového se mi nedoneslo.“

„Proč tam dál nepracujete?“ zeptala jsem se.

„Ze zdravotních důvodů.“

Zaslechla jsem zvuk, jako by někdo uvnitř pevnosti, kterou střežila, zavřel skříň.

Nepolevila jsem. „Vzpomínáte si, jak Ronnieho Waddella odpoledne před popravou navštívila ve vězení matka?“

„Byla jsem tam, když přijela.“

„Provedla jste u ní osobní prohlídku, viďte?“

„Ano.“

„Snažím se zjistit, jestli paní Waddellová nepřinesla něco, co dala synovi. Vím, že předpis návštěvníkům zakazuje předávat vězňům…“

„Dá se získat povolení. Ona ho měla.“

„Paní Waddellová dostala povolení, že smí něco přinést synovi?“

„Helen, vyvětráš všechno teplo,“ ozval se za ní příjemný hlas. Mezi masivním ramenem Helen Grimesové a rámem dveří se na mne náhle upřely pronikavé modré oči, jako bych se ocitla v záměrném kříži optických miřidel. Stačila jsem si všimnout bledé tváře a orlího nosu, vzápětí bylo ve vymezeném prostoru opět prázdno. Zarachotila závora a dveře za zády někdejší vězeňské dozorkyně se tiše zavřely. Opřela se o ně a měřila si mě očima. Zopakovala jsem otázku.

„Něco Ronniemu přinesla, nebylo toho moc. Zavolala jsem nadřízenému kvůli povolení.“

„Franku Donahueovi?“

Přikývla.

„Povolil jí to?“

„Jak jsem řekla, ale nepřinesla mu toho moc.“

„Co to bylo, Helen?“

„Obrázek Ježíše velikosti pohlednice, něco bylo napsáno na rubu. Přesně si nevzpomínám. Snad: Budu s tebou v ráji, ale písmo bylo dost neumělé, zarazilo mě, že tam stálo ‘v rájy’.“ Helen se však trochu neusmála.

„A to bylo všechno?“ zeptala jsem se. „To chtěla předat synovi před smrtí?“

„Vždyť to říkám. A teď jdu dovnitř a nepřeju si, abyste sem ještě někdy přijela.“ Položila ruku na kulovitou kliku právě ve chvíli, kdy nebe zaslzelo prvními kapkami deště, které na betonových schůdkách vytvářely mokré skvrny velikosti a tvaru pěticentu.

Když ke mně domů přijel odpoledne Wesley, měl na sobě černou koženou leteckou bundu, tmavomodrou čepici a usmíval se.

„Co se děje?“ zeptala jsem se poté, co jsme vešli do kuchyně, která se bezděčně stala jakousi konferenční místností, v níž vždycky usedl na tutéž židli.

„Stevense jsme ještě nezlomili, ale klec zřejmě spadne brzy. Skočil na lep, sebral požadavek na laboratorní testy, který jste nastražila. Měl dobrý důvod obávat se výsledku testu DNA z tkáně plodu Susan Storyové.“

„Protože to táhl se Susan,“ domyslela jsem nahlas a podivila se v duchu nad tím, že mě nepohoršuje Susanina morálka. Zklamala mě svým vkusem.

„Stevens románek přiznal, ale popřel všechno ostatní.“

„Tvrdil taky, že neví, kde Susan přišla ke třem a půl tisícům dolarů?“

„Prohlašuje, že o něčem takovém nemá potuchy. Ale ještě jsme s ním neskončili. Marinův informátor řekl, že viděl černý džíp s marnivou espézetkou na přání nedaleko místa, kde byla Susan zastřelena, a to v době, kdy se domníváme, že $e tak stalo. Ben Stevens má černý džíp s narcistickou značkou ,1 4 JÁ’.“

„Stevens ji nezabil, Bentone,“ řekla jsem.

„Ne, nezabil. Podle mě se Stevens vyděsil, když ten, komu sloužil, požadoval informace o případu Jennifer Deightonové.“

„Je celkem nabíledni proč,“ souhlasila jsem. „Stevens velmi dobře věděl, že Jennifer Deightonová byla zavražděna.“

„Protože je zbabělec, když měl dostat další platbu, vyslal pro ni Susan. Hned po převzetí se s ní chtěl sejít a vzít si svůj díl.“

„Jenže to už byla mrtvá.“

Wesley přikývl. „Myslím, že ten, kdo jí měl předat úplatek, ji zastřelil a peníze si nechal. Nato možná jen o chviličku později dorazil na smluvené místo, do uličky u Strawberry Street, Stevens.“

„To by vysvětlovalo její polohu v autě,“ řekla jsem. „Vrah střelil Susan do šíje, což ji vrhlo dopředu. Ale když ji našli, byla opřená dozadu.“

„Pohnul s ní Stevens.“

„Když se přiblížil k autu, nevěděl hned, co se stalo. Jestli ležela na volantu, neviděl jí do obličeje. Tak ji nadzvedl a opřel.“

„A utíkal, jako by mu hořelo za patama.“

„Jestli se před schůzkou s ní navoněl, měl na rukou kolínskou. Když manipuloval s jejím tělem, popadl ji rukama za plášť, pravděpodobně v podpaží a za ramena. Proto jsem na místě činu cítila tu vůni.“

„Nakonec ho dostaneme.“

„Čekají nás důležitější věci, Bentone,“ řekla jsem a informovala ho o výpravě za Helen Grimesovou a o tom, co mi pověděla o poslední návštěvě paní Waddellové u syna.

„Podle mého názoru Ronnie Waddell chtěl, aby ho pohřbili s obrázkem Ježíše Krista, bylo to zřejmě jeho poslední přání. Dal ho do obálky a napsal na ni Přísně tajné’ a tak dále.“

„Nemohl to udělat bez Donahueova souhlasu,“ řekl Wesley. „Podle předpisu se musí vězňovo poslední přání konzultovat s ředitelem věznice.“

„Ovšem, a ať to tlumočili Donahueovi jakkoli, byl už natolik vyšinutý, že nemohl dopustit, aby Waddellovu mrtvolu odvezli se zalepenou obálkou v kapse. Schválil tedy Waddellovo poslední přání, ale zařídil to tak, aby se snadno a rychle dověděl, co bylo v obálce. Přikázal jednomu ze svých poskoků, aby po Waddellově smrti obálku vyměnil. Tak se do toho připletly ty stvrzenky.“

„Věděl jsem, že to rozlousknete,“ řekl Wesley.

„Jenže dotyčný to zbabral. Dejme tomu, že měl na stole bílou obálku se stvrzenkami z nedávné služební cesty do Petersburgu. Dejme tomu, že dostal podobnou bílou obálku s neutrálním obsahem, načež napsal na přední stranu totéž co Waddell na obálku, která ho měla provázet do hrobu.“

„Jenže dozorce to napsal na nesprávnou obálku.“ „Ano, na tu se stvrzenkami.“

„A zjistil to později, když hledal stvrzenky, a místo nich našel v obálce něco úplně bezvýznamného.“ „Přesně tak,“ řekla jsem. „A tím se do toho zapletla

Susan. Na místě dozorce, který se zmýlil, bych si dělala starosti. Klíčová otázka zněla, jestli soudní lékaři v márnici otevřeli obálku, nebo ji nechali zalepenou. Kdybych coby dozorce byla zároveň spojkou na Bena Stevense, osobou, která předávala peníze například za to, že se Waddellovi v márnici nesejmou otisky prstů, věděla bych, na koho se obrátit.“

„Spojila byste se se Stevensem a požádala ho, aby zjistil, jestli někdo otevřel obálku. A pokud ano, zda obsah vzbudil podezření nebo vyvolal nějaké otázky. Tomu se říká propadnout stihomamu, člověk si pak nadělá víc problémů, než kdyby zachoval chladnou hlavu. Dalo se předpokládat, že Stevens zodpoví tuhle otázku snadno.“

„Dopadlo to jinak,“ řekla jsem. „Asi se obrátil na Susan, jenže v její přítomnosti se obálka neotevřela. Fielding to totiž udělal až v kanceláři, pořídil fotokopie obsahu a originály přiložil k Waddellovým osobním věcem.“

„Nemohl se Stevens dostat k fotokopiím?“

„Ne, ledaže by vypáčil můj kabinet,“ odpověděla jsem.

„Pak tedy pro něho jedinou alternativou zůstával počítač.“

„Mohl se taky zeptat mě nebo Fieldinga. Ale věděl, že to nemá smysl. On ani já bychom jemu, Susan a vůbec nikomu neprozradili nic důvěrného.“

„Vyznal se v počítačích natolik, aby si poradil s adresářem?“

„Ne, pokud vím, ale Susan absolvovala několik kurzů a měla v kanceláři manuál o Unixu.“

Zazvonil telefon, vzala ho Lucy. Když přišla do kuchyně, vypadala ustaraně. „Volá tvůj právní zástupce, teto Kay.“

Podala mi telefon. Chopila jsem se sluchátka, aniž bych vstala ze židle. Nicholas neplýtval úvodními frázemi, šel rovnou k věci.

„Doktorko Scarpettová, dvanáctého listopadu jste obdržela šek na deset tisíc dolarů a inkasovala ho. Z bankovních výpisů ovšem vyplývá, že jste tuto částku neuložila na žádný z vašich účtů.“

„Ty peníze jsem opravdu neuložila.“

„Vážně jste vyšla z banky s deseti tisíci dolarů v kapse?“

„Ovšemže ne. Nechala jsem v Signet Bank vystavit šek na odpovídající částku v britských librách.“

„Kdo byl oprávněn šek inkasovat?“ zeptal se můj někdejší profesor, zatímco Wesley mě napjatě pozoroval.

„Byla to zcela soukromá transakce, neměla nic společného s mým povoláním, pane Gruemane.“

„Tak moment, paní doktorko. Sama víte, že to je vaše slabé místo.“

Zhluboka jsem si povzdechla.

„Zajisté si uvědomujete, že se nás na to budou ptát. Zajisté chápete, že nevypadá dobře, když si vaše márniční technička několik týdnů poté, co jste inkasovala větší sumu, uložila částku nejasného původu.“

Zavřela jsem oči a prohrábla si vlasy. Wesley vstal od stolu a přešel ke mně. Ucítila jsem jeho ruce na ramenou.

„Proboha, Kay, musíte mu to říct.“

Kapitola 13

Kdyby Grueman nikdy neprovozoval právnickou praxi, nesvěřila bych mu svoje záležitosti. Ale předtím než začal přednášet na fakultě, byl vyhláše ným advokátem v civilních záležitostech a v éře Roberta Kennedyho působil při ministerstvu spravedlnosti jako poradce v občanskoprávní problematice a v boji proti organizovanému zločinu. Nyní zastupuje klienty, kteří nemají peníze a jsou odsouzeni k trestu smrti. Oceňovala jsem Gruemanovu serióznost a potřebovala jeho cynismus. Neměl v úmyslu handrkovat se o moji nevinu a vznášet v tomto směru námitku. Odmítl předložit sebemenší důkaz Marinovi a komukoli jinému. Nikomu se nezmínil o šeku na deset tisíc dolarů, který byl podle jeho slov nejhorším důkazem proti mně. Vzpomínám si, co vštěpoval studentům na první přednášce z trestního práva: Neříkejte nic než ne. Neříkejte nic než ne. Neříkejte nic než ne. Můj bývalý profesor se tím řídil do písmene, čímž par alyzoval veškeré snahy Roye Pattersona.

Ve čtvrtek 6. ledna mi Patterson zatelefonoval domů a vyzval mě, abych se dostavila k pohovoru do jeho kanceláře.

„Určitě se všechno vysvětlí,“ řekl přátelsky. jen vám položím pár otázek.“

Vyplývalo z toho, že když budu spolupracovat a vyšlo by najevo něco nedobrého divila bych se, kdyby si to Patterson aspoň chvíli nemyslel taková otřepaná taktika by svědčila v můj prospěch. Když si chce nejvyšší státní zástupce popovídat, znamená to, že se vydal na loveckou výpravu a nic mu neunikne. Totéž se týká policie. Vytříbeným gruemanovským stylem jsem Pattersona odmítla a na druhý den jsem dostala soudní obsílku, abych se dostavila 20. ledna před velkou porotu. Předvolání mě vyzývalo k předložení finančních dokladů. Grueman se odvolal na pátý dodatek americké ústavy a Požádal o zrušení předvolání. Za týden nám nezbylo nic jiného než vyhovět, pokud jsem nechtěla být potahována za pohrdání soudem. V tutéž dobu guvernér Norring jmenoval Fieldinga zastupujícím hlavním soudním lékařem státu Virginie.

„Je tu další televizní mikrobus. Právě jsem viděla, jak přijel,“ volala Lucy od okna jídelny.

„Pojď se naobědvat,“ houkla jsem na ni z kuchyně. „Vystydne ti polévka.“

Nastalo ticho.

Po chvíli se ozvalo vzrušené: „Teto Kay?“

„Co je?“

„To bys neuhodla, kdo teď přijel.“

Z okna nad kuchyňským dřezem jsem spatřila zaparkovaný bílý Ford LTD. Právě se otevíraly dveře na straně řidiče a vysoukal se z nich Marino. Povytáhl si kalhoty a utáhl kravatu, oči registrovaly všechno kolem dokola. Pozorovala jsem, jak kráčí po chodníčku k hlavním dveřím, a kupodivu mě to nesmírně dojalo.

„Nevím, jestli se mám radovat nebo litovat, že tě vidím,“ řekla jsem poté, co jsem Marinovi otevřela.

„Zachovej klid. Nepřišel jsem tě osobně zatknout, doktorko.“

„Pojď dál.“

„Ahoj, Pete,“ zvesela ho uvítala Lucy.

„Nemáš náhodou zařezávat ve škole?“

„Ne.“

„Cože? Copak na jihu Ameriky jsou celý leden prázdniny?“

„Jasně. Kvůli špatnému počasí,“ odpověděla neteř. „Když klesne teplota pod jedenadvacet stupňů, škola odpadá.“

Marino se zasmál. Vypadal hůř než kdy předtím. Zapálila jsem v obývacím pokoji oheň v krbu a Lucy se vydala na nákupy.

„Jak se pořád máš?“ zeptala jsem se.

„Vyženeš mě hulit ven?“ Přistrčila jsem mu popelník.

„Máš kruhy pod očima, Pete, jsi celý rudý a není tady tak teplo, aby ses musel potit.“

„Vidím, že jsem ti chyběl.“ Vytáhl z kapsy ušmudla ný kapesník a otřel si čelo. Pak si zapálil cigaretu a zadíval se do ohně. „Patterson je křivák, Kay. Chce tě odrovnat.“

„Ať to zkusí.“

„Určitě to zkusí, tak se na to připrav.“ „Nic proti mně nemá, poručíku.“

„Nezapomeň na otisky prstů na pouzdru, které se našlo v Susanině domě.“

„To vysvětlím.“

„Jenže nemůžeš nic dokázat, navíc má ještě jeden trumf. Neměl bych ti to prozradit, ale nešť.“

„Jaký trumf?“

„Vzpomínáš si na Toma Lucera?“

„Ano,“ připustila jsem. „Ale nijak zvlášť se s ním neznám.“

„Jo, je to šarmantní chlapík a musím přiznat i zatraceně dobrý polda. Ukázalo se, že čmuchal v Signet Bank a tak dlouho hučel do jedný pokladní, až z ní o tobě vytáhnul pár informací. Vyptával se, na co neměl, a ona mu řekla, co neměla. Prozradila mu, že jsi někdy před Dnem díkůvzdání vystavila tučný šek. Podle ní na deset táců.“

Dívala jsem se na něho s kamennou tváří.

„Lucerovi to zase nemůžu tak moc vyčítat. Dělá svoji práci. Jenže Patterson teď ví, co má hledat, až se začne hrabat ve tvých finančních dokladech. A před velkou porotou ti to pěkně osolí.“

Nevydala jsem hlásku.

Naklonil se a zadíval se mi do očí. „Nemyslíš, že bys to měla vysvětlit, doktorko?“

,,Ne.“

Vstal, přešel ke krbu a hodil špačka cigarety do ohně. „Sere se to, Kay,“ řekl tiše. „Nechci, aby tě z něčeho obvinili.“

„Nemám pít kávu a ty taky ne, ale něco bych si dala. Co takhle kakao?“

„Dám si kafe.“

Šla jsem připravit nápoje. V hlavě mi čím dál ochableji, jako mouchy na podzim, vířily myšlenky. Můj hněv nenacházel ventil. Uvařila jsem konvici kávy bez kofeinu a doufala, že Marino nepozná rozdíl.

„Co tvůj krevní tlak?“ zeptala jsem se.

„Chceš znát pravdu? Některý dny jsem byl jako přetopený kotel.“

„Nevím, co si s tebou počnu.“

Přisedl si na stupínek u krbu. V komíně hučelo a plameny se roztančily.

„Neměl jsi sem vůbec jezdit,“ pokračovala jsem. „Nechci, abys měl potíže.“

„Kašlu na nejvyššího státního zástupce, na starostu, na guvernéra, na všechny,“ řekl v návalu vzteku.

„Nesmíme ustoupit, Pete. Někdo ví, kdo vraždil. Mluvil jsi s tím člověkem, který nás prováděl věznicí? S Robertsem?“

„Jo. Naše debata nikam nevedla.“

„O nic líp jsem nepořídila ani já s tvojí fanynkou Helen Grimesovou.“

„Jistě ses příjemně pobavila.“

„Víš, že už nepracuje ve věznici?“

„Nikdy tam toho moc nenapracovala, co já vím. Nasírací Helen byla líná jako veš, pokud ovšem neprohmatávala svoje chovanky. To do ní vjel život. Donahue na ni trpěl, neptej se mě proč. Když ho sejmuli, přeřadili ji do věznice v Greensville, jenže zničehonic ji začala trápit kolena nebo co.“

„Zdá se, že ví mnohem víc, než je ochotna prozradit,“ řekla jsem. „Zvlášť když se přátelili s Donahuem.“

Marino popíjel kávu a zadíval se ven prosklenými posuvnými dveřmi. Zmrzlá půda se bělala, sněžení houstlo. Pomyslela jsem na noc, kdy taky sněžilo a povolali mě do domu Jennifer Deightonové. Představila jsem si v duchu obézní ženu v natáčkách, jak sedí na židli uprostřed obývacího pokoje. Jestli ji vrah vyslýchal, měl pro to jistě velmi pádný důvod. Proč ho tam někdo vyslal, co měl zjistit?

„Myslíš, že vrah hledal v domě Jennifer Deightonové dopisy?“ zeptala jsem se Marina.

„Podle mě hledal to, co se týkalo Waddella. Dopisy, básničky. Věci, které jí posílal léta.“

„A našel, co hledal?“

„Velmi pravděpodobně tam šťoural, ale počínal si tak mazaně, že to nemůžeme tvrdit.“

„Nejspíš nic nenašel,“ řekla jsem.

Marino na mne skepticky pohlédl a zapálil si další cigaretu. „Z čeho tak soudíš?“

„Z toho, jak to vypadalo na místě činu. Měla na sobě noční košili, na hlavě natáčky. Pravděpodobně si v posteli četla. To nevypadá na to, že by čekala návštěvu.“

„Souhlasím.“

„Pak se někdo objevil u dveří a ona ho pustila dovnitř, nikde se totiž nenašly stopy po násilném vniknutí nebo zápase. Nato neznámý požádal, aby mu vydala, kvůli čemu přišel, což ona odmítla. Rozzuřil se, přinesl z jídelny židli a postavil ji doprostřed obývacího pokoje. Násilím ji na ni posadil a mučil ji. Kladl jí otázky, a jelikož neodpovídala, začal ji škrtit. Jenže to nakonec přehnal. Přenesl ji do garáže a strčil do auta.“

„Jestli vyšel kuchyní a zadními dveřmi, vysvětluje se tím, proč při našem příjezdu nebyly zamčené,“ uvažoval nahlas Marino.

„Zřejmě. Zkrátka a dobře, podle mě ji nechtěl zabít, ale když dodýchala, snažil se vraždu zamaskovat a potom už v domě nepobyl dlouho. Možná dostal strach, možná ho to poslání přestalo bavit. Pochybuju, že vůbec prohledával dům, a taky pochybuju, že by tam našel, co hledal.“

„My jsme taky našli kulový,“ podotkl Marino.

„Jennifer Deightonová byla paranoidní,“ řekla jsem. „Oznámila Gruemanovi faxem, že kolem Waddella se dějí nějaké nepravosti. Patrně mě viděla v televizi a pokusila se spojit se mnou, ale když zaslechla záznamník, vždycky zavěsila.“

„Domníváš se, že vůbec kdy měla nějaké písemnosti a podobně, něco, co by skýtalo klíč ke všemu?“

„Pokud ano, pak se asi dost bála je vydat.“

„Kam je teda schovala?“

„Nevím, třeba ke svému bývalému manželovi. V druhé polovině listopadu ho přece navštívila na celých čtrnáct dní, ne?“

„Ano,“ hlesl Marino a zatvářil se zaujatě. „To je fakt.“

Willie Travers měl v telefonu příjemný znělý hlas, když jsem ho konečně zastihla v rekreační oblasti Pink Shell u Fort Meyersu na Floridě. Ale jakmile jsem mu začala klást otázky, vyjadřoval se mlhavě a vyhýbavě.

„Co mám udělat, abyste mi důvěřoval, pane Traversi?“ zeptala jsem se nakonec na pokraji zoufalství.

„Přijeďte sem.“

„To je momentálně dost obtížné.“ „Musel bych vás nejdřív vidět.“ „Prosím?“

„Mám své zásady. Omrknu vás, udělám si obrázek, poznám, jestli jste solidní osoba. Jenny byla taky taková.“

„Když tedy přijedu do Fort Meyersu a vy mě omrknete, pomůžete mi?“

„Záleží na tom, co uvidím.“

Objednala jsem letenky na druhý den ráno s odletem v šest padesát. Do Miami pro sebe a pro Lucy. Předám ji Dorothy a odjedu do Fort Meyersu, kde budu asi muset přespat; celé mi to připadalo trochu šílené. Pravděpodobnost, že návštěva holistického léčitele a bývalého manžela Jennifer Deightonové bude jen přehlídkou ztraceného času, se blížila jistotě.

Když jsem v sobotu ve čtyři hodiny ráno vstala a šla vzbudit Lucy, už nesněžilo. Chvíli jsem poslouchala, jak Lucy oddychuje, pak jsem se lehce dotkla jejího ramene a zašeptala ve tmě její jméno. Trhla sebou a posadila se. V letadle až do Charlotte spala, po zbytek cesty si hověla v jedné ze svých nesnesitelných nálad.

„Radši si vezmu taxíka,“ prohlásila a civěla z okénka.

„Taxíka si neber, Lucy. Matka se svým přítelem pro tebe přijedou.“

„Výborně. Jen ať si udělají výlet na letiště. Proč nemůžu jet s tebou?“

„Musíš domů a já se rozjedu do Fort Meyersu, odtud se potom vrátím přímou linkou do Richmondu. Nebude to žádná zábava, věř mi.“

„Být s mámou a jejím nejnovějším idiotem taky není žádná zábava.“

„Nevíš, jestli je to idiot. Ještě ses s ním nesetkala. Proč mu nedáš šanci?“

„Kéž by máma chytila AIDS.“

„Něco takového neříkej, Lucy.“

„Zaslouží si to. Nechápu, jak může spát s kdejakým vošoustem, který ji vytáhne na večeři a do kina. Nechápu, že je tvoje sestra.“

„Ne tak nahlas,“ zašeptala jsem.

„Jestli se jí po mně tolik stýská, proč pro mě nepřijede sama? Nikoho dalšího nepotřebuje.“

„To nemusí být pravda,“ namítla jsem. „Až se zamiluješ, pochopíš to.“

„Proč si myslíš, že jsem se ještě nezamilovala?“ Vztekle si mě měřila pohledem.

„Kdybys už byla zamilovaná, věděla bys, že láska v nás dává průchod tomu nejlepšímu i nejhoršímu zároveň. Jeden den překypujeme citem a štědrostí, druhý bychom ze zoufalství provedli kdovíco. Pohybujeme se v extrémech.“

„Kéž by mámě odzvonilo a byla co nejdřív po přechodu.“

Odpoledne, když jsem ujížděla ve slunci po Tamiani Trail, záplatovala jsem díry viny, které ve mně vyhryzalo svědomí. Kdykoli jsem komunikovala s rodinou, rozčilovalo mě to a otravovalo. Kdykoli jsem s rodinou odmítala komunikovat, cítila jsem se stejně jako v dětství, když jsem se naučila umění utéct před ní a přitom se nehnout z domova. Po otcově smrti jsem ho v jistém smyslu nahradila. Stala jsem se rozumově jedničkou rodiny. Věděla jsem, jak se vydělávají peníze, a uměla s nimi hospodařit. Zřídkakdy jsem plakala a na nezadržitelný rozpad domova jsem reagovala klidně, věcně, čelila jsem trudnomyslnosti. V důsledku toho mě matka a sestra obviňovaly z lhostejnosti a já jsem vyrůstala s tajeným provinilým pocitem, že mají pravdu.

Dorazila jsem do Fort Meyersu se zapnutou klimatizací a staženou sluneční clonou proti neodbytně dorážejícím paprskům. Vodní hladina se slévala s nebem na chvějivě modrém obzoru, palmy košatěly zelenými korunami na kmenech pevných jako pštrosí noha. V Pink Shell opravdu dominovala růžová barva. Rekreační oblast se rozkládala na stráni, pod níž se modrala Esteroská zátoka, přední balkony hotelů a vil se vysouvaly až nad široširý Mexický záliv. Willie Travers bydlel v jednom z rodinných domků, ale domluvili jsme si schůzku až na osmou hodinu večer. Ubytovala jsem se v hotelu, a jen jsem vkročila do pokoje, rychle jsem ze sebe shazovala zimní oblečení, trousila je za sebou po podlaze a honem vytáhla z tašky šortky a tričko. Práskla jsem za sebou dveřmi a do pěti minut jsem byla na pláži.

Nevím, kolik jsem nachodila kilometrů; ztratila jsem pojem o čase, písečné přesypy a příbojové vlny mě nepřestávaly okouzlovat. Pozorovala jsem koupající se pelikány, kteří zakláněli hlavy a házeli do sebe ryby jako panáky whisky, obratně jsem obcházela splasklé fialové měchýřovky v přílivovém pásmu. Potkávala jsem většinou staré lidi. Tu a tam se nad hukot vln vznesl vysoký dětský hlásek jako útržek papíru stržený větrem. Z jemného písku hlazeného příbojem jsem sbírala vyvržené křehké lastury. Znovu se mi zastesklo po Lucy.

Když na větší část pláže padl stín, vrátila jsem se do hotelového pokoje. Osprchovala jsem se a převlékla, nasedla do auta a křižovala Estero Boulevard, až mě hlad jako virgule dovedl na parkoviště u restaurace na rádoby starobylém korábu. Povečeřela jsem rybí specialitu, zapíjela ji bílým vínem, modravý obzor mezitím potemněl. Brzy se ve tmě rozzářila světla na lodích, vodní hladinu nebylo vidět. Nad rybářským přístavem a poblíž obchodu s rybářskými potřebami jsem našla domek číslo 182. Dlouho jsem si nepřipadala tak odpočatá. Když Willie Travers otevřel, choval se, jako bychom byli dávní přátelé.

„Základem úspěšného jednání je občerstvení. Určitě jste nejedla,“ přivítal mě.

S politováním jsem přiznala, že jsem už večeřela.

„Tak povečeříte podruhé.“

„Ale to nezvládnu.“

„Do hodiny budete mluvit jinak. Menu je lehké. Kanic na másle s opepřenou limetovou šťávou. K tomu vlastnoručně upečený celozrnný chléb z jedinečné směsi, na který do smrti nezapomenete. A co ještě? Ó ano. Marinovaný zelný salát a mexické pivo.“

Během řeči odzátkoval dvě láhve piva Dos Equis Bývalému manželovi Jennifer Deightonové se kvapem blížila osmdesátka, zbrázděná tvář připomínala vyprahlou, popraskanou blátivou pláň, ale modré oči, jež v ní blýskaly, jako by patřily mladému muži. Když mluvil, skoro pořád se usmíval, byl vytáhlý a štíhlý až vychrtlý. Vlasy připomínaly plstěné chmýří na bílém tenisáku.

„Proč jste se usadil právě tady?“ zeptala jsem se a rozhlížela se po stěnách zdobených preparovanými rybami a po masivním nábytku.

„Před pár lety jsem se rozhodl odejít na odpočinek a rybařit, a tak jsem se dohodl se správou Pink Shell. Vedu jejich obchod s rybářskými potřebami a oni mi za rozumnou cenu pronajímají domek.“

„Čím jste se živil, než jste odešel na odpočinek?“

„Tím, čeho se držím dodnes.“ Usmál se. „Praktikuju holistickou medicínu a z toho se nevyvléknete stejně jako z náboženství. Rozdíl spočívá v tom, že teď pracuju s lidmi, s nimiž chci pracovat, a nemám ordinaci ve městě.“

„Jak byste definoval holistickou medicínu?“

„Zkrátka a dobře, léčím člověka jako celek. Základem je udržovat vnitřní rovnováhu organismu.“ Obdivně na mne pohlédl, odložil pivo a přešel ke kapitánskému křeslu, v němž jsem seděla. „Vstala byste laskavě?“

Byla jsem ve vstřícném rozpoložení.

„Teď zvedněte jednu paži. Nezáleží na tom kterou, ale upažte rovnoběžně s podlahou. Dobře. Budu vám klást otázky, a až budete odpovídat, pokusím se přes váš odpor stlačit vaši paži dolů. Považujete se za hlavní postavu rodiny?“

„Ne.“ Má paže pod jeho tlakem okamžitě povolila a klesla jako padací most.

„Vida, takže se za ni považujete. Řekl bych, že jste na sebe setsakramentsky tvrdá a odjakživa o něco usilujete. Tak dál. Upažte znovu a já se budu ptát dál. Jste dobrá v tom, co děláte?“

„Ano.“

„Tlačím ze všech sil a vaše paže je jako z ocele. Takže v tom, co děláte, jste dobrá.“

Vrátil se k pohovce a já jsem usedla do křesla.

„Musím přiznat, že moje lékařská průprava ve mně vyvolává určitou skepsi,“ řekla jsem s úsměvem.

„To by neměla, protože vycházím ze stejných principů jako vy. V čem je podstata? Tělo nelže. At si namlouváte, co chcete, vaše energetická hladina je v přímé úměře k pravdě. Když tvrdíte, že se nepovažujete za hlavní postavu rodiny nebo že netrpíte sebeláskou, a přitom je to hluboko ve vás, vaše energie klesá. Dává to smysl?“

„Ano.“

„Jenny sem jednou dvakrát ročně jezdila mimo jiné i proto, abych jí pomohl k vnitřní rovnováze. Když přijela naposled kolem Dne díkůvzdání, byla tak rozvrácená, že jsem s ní musel pracovat několik hodin denně.“

„Pověděla vám, co ji trápí?“

„Trápila ji spousta věcí. Právě se přestěhovala a nelíbili se jí sousedé, zvlášť ti přes ulici.“

„Claryovi,“ napověděla jsem.

„Tak nějak se jmenují. Ta ženská do všeho strkala nos a manžílek byl dost proutník, než ho klepla mrtvička. Navíc se jí ty horoskopy trochu vymkly z ruky a dost ji to ničilo.“

„Co soudíte o její živnosti?“

„Jenny měla jistý dar, ale rozměnila ho v drobných.“

„Označil byste ji za okultistku?“

„Ne. Nedával bych jí žádnou nálepku, nepokoušel bych se o to. Zabývala se spoustou věcí.“

Náhle jsem si vzpomněla na čistý list papíru zatížený křišťálovým jehlanem na její posteli a zeptala se, zda neví, co to znamená, pokud to vůbec něco znamená.

„Znamená to, že se soustředila.“

„Soustředila?“ podivila jsem se. „A na co?“

„Když Jenny chtěla meditovat, vzala čistý list papíru a zatížila ho křišťálovým jehlanem. Pak se usadila, pomalu otáčela křišťálem a pozorovala světelný odraz na papíru. Nalézala v tom totéž co já, když se dívám do vody.“

„Znepokojovalo ji tehdy, když vás navštívila, ještě něco jiného, pane Traversi?“

„Říkejte mi Willie. Ano, a vy víte co. Trpěla kvůli tornu trestanci, který čekal na popravu, kvůli Ronniemu Waddellovi. Jenny a Ronnie si léta dopisovali a ona se stále nemohla vyrovnat s představou, že má Ronnie zemřít.“

„Nevíte, jestli jí Waddell neprozradil něco, co by ji mohlo ohrozit?“

„Něco takového jí dal.“

Natáhla jsem se po svém pivu, aniž bych z něho spustila oči.

„Když sem přijela naposled, přivezla s sebou veškeré jeho dopisy a všechno ostatní, co jí za ta léta poslal. Požádala mě, abych jí to schoval.“

„Proč?“

„Aby věci byly v bezpečí.“

„Obávala se, že je někdo bude chtít od ní získat?“

„Vím, že měla velký strach. V prvním listopadovém týdnu jí Waddell telefonoval na její účet; prohlásil, že je připraven zemřít a nechce už dál bojovat. Zřejmě dospěl k závěru, že už ho nic nezachrání, a požádal ji, aby zajela na farmu v Suffolku a odvezla si od matky pár jeho věcí. Přál si, aby zůstaly u Jenny, jeho matka to prý pochopí.“

„Co to bylo za věci?“

„Podívejte se sama.“ Vstal. „Nejsem si jist, jaký mají význam, ostatně ani moc netoužím to vědět. Předám vám je, paní doktorko. Odvezte je do Virginie. Poskytněte je policii. Udělejte s nimi, co chcete.“

„Proč najednou taková ochota?“ zeptala jsem se. „Proč jste ji neprojevil před týdny?“

„Nikdo se neobtěžoval, aby za mnou přijel,“ řekl hlasitě z vedlejší místnosti. „Když jste telefonovala, trval jsem na tom, že s lidmi nejednám po telefonu.“

Vrátil se a položil mi k nohám černý kufřík. Zámek byl poškozený, kůže poškrábaná.

„Prokážete mi laskavost, když mě od toho osvobodíte,“ prohlásil Willie Travers a myslel to očividně vážně. „Odčerpává mi to energii.“

Dopisy, které napsal Ronnie Waddell Jennifer Deightonové z cely smrti, byly chronologicky seřazeny a uspořádány do svazků stažených gumičkou. Letmo jsem jich pár v noci v hotelovém pokoji přečetla, ale jejich význam vybledl ve světle ostatních objevů.

V kufříku byly bloky plné rukou psaných nesoustavných poznámek, které se vztahovaly k soudním případům projednávaným ve Virginii před více než deseti lety. Dále tužky a propisky, mapa Virginie, pastilky proti kašli, inhalátor, tyčinka jeleního loje. Ve žluté krabičce spočívala injekce k jednorázovému použití s třímiligramovou dávkou epinefrinu, kterou při sobě nosí lidé alergičtí na včelí bodnutí nebo některé součásti potravy. Na štítku stálo jméno pacienta, datum vydání léku a informace, že dávku je nutno aplikovat pětkrát. Waddell zjevně odcizil kufřík z domu Robyn Naismithové onoho osudového dne, kdy ji zavraždil. Patrně netušil, komu patří, dokud ho neodnesl a nevylomil zámek. Pak Waddell zjistil, že se dopustil brutálního násilí na místní veličině, jejíž milenec Joe Norring byl tehdy nejvyšším státním zástupcem státu Virginie.

„Waddell neměl nejmenší šanci,“ řekla jsem. „Ne že by si vzhledem k závažnosti spáchaného zločinu zasloužil kdovíjakou shovívavost. Od okamžiku, kdy ho zatkli, měl ovšem Norring nahnáno. Věděl, že v Robynině domě zanechal kuřrík, a věděl, že ho policie nenašla.“

„Proč tam kufřík zanechal, to není jasné, možná ho tam prostě zapomněl oné noci, která aniž to tušili byla jejich poslední.“

„Neumím si představit, jak Norring reagoval, když se to dověděl,“ podotkla jsem.

Wesley na mne na okamžik pohlédl přes obroučky brýlí, ale nepřestal studovat písemné materiály. „To si lze opravdu těžko představit. Musel se obávat nejen toho, že se veřejnost dozví o jeho románku, ale že se vzhledem ke vztahu k Robyn stane podezřelým číslo jedna.“

„Do jisté míry měl ovšem pekelné štěstí, že kufřík sebral Waddell,“ poznamenal Marino.

„Určitě nepovažoval za šťastnou žádnou eventualitu,“ řekla jsem. „Kdyby policie našla kufřík na místě činu, byl by vyřízený. Ale to, že ho Waddell ukradl, muselo Norringovi dělat starosti, že se někdy někde vynoří.“

Marino se chopil konvice s kávou a všem znovu nalil. „Někdo musel něco podniknout, aby zajistil Waddellovo mlčení.“

„Pravděpodobně podnikl.“ Wesley sáhl po smetaně. „Proto možná Waddell nikdy neotevřel ústa. Zřejmě se od počátku bál, že si hodně přitížil tím, do čeho se neplánovaně zapletl. Mohl kufřík použít jako zbraň, ale koho by ta zbraň zničila? Norringa nebo Waddella? Mohl Waddell natolik důvěřovat systému, aby uvrhl do špatného světla nejvyššího státního zástupce? Mohl po letech důvěřovat systému natolik, aby uvrhl do špatného světla guvernéra jediného člověka, který mohl ušetřit jeho život?“

„A tak Waddell mlčel a věděl, že jeho matka ochrání, co ukryl na farmě, dokud nenajde někoho, komu věci předá,“ řekla jsem.

„Norring měl deset nekonečných let na to, aby našel svůj kufřík,“ ozval se Marino. „Proč s hledáním otálel a začal s ním až nedávno?“

„Podle mého názoru sledoval Norring Waddella od samého počátku,“ řekl Wesley. „A jeho zájem podstat ně zesílil v posledních měsících. Čím víc se blížila Waddellova poprava, tím méně měl co ztratit a zvyšovala se pravděpodobnost, že promluví. Není vyloučeno, že někdo v listopadu odposlouchával jeho telefonáty s Jennifer Deightonovou. A když se o nich Norring doslechl, zděsil se.“

„Není divu,“ poznamenal Marino. „Když jsme pracovali na tom případu, osobně jsem zkoumal všechny Waddellovy osobní věci. Ten chlapík neměl prakticky nic a to, co schoval na farmě, bychom nikdy nenašli.“

„A Norring se o tom dověděl,“ doplnila jsem.

„Ano, ovšem,“ přisvědčil Marino. „Dověděl se, že se s těmi věcmi z farmy děje něco podivného, protože Waddell požádal, aby se jich ujala jeho přítelkyně. Norringa opět začal ten zatracený kufřík děsit i ve snu, a co horšího, nemohl do domu Jennifer Deightonové vyslat žádného ranaře, dokud Waddell žil. Kdyby se jí něco stalo, nebylo pochyb, co Waddell udělá. A nemohlo se stát nic horšího, než že by zpíval Gruemanovi.“

„Bentone, nevíte náhodou, proč s sebou Norring nosil epinefrin?“ zeptala jsem se. „Na co je alergický?“

„Na korýše. A podle všeho si nechává podobné injekce všude možně, aby je měl po ruce.“

Zatímco rozmlouvali, zkontrolovala jsem, jak se v troubě zapékají lasagne, a otevřela jsem láhev vína. Norringova kauza se povleče dlouho, i pokud se podaří všechno mu dokázat; do jisté míry jsem chápala, jak se asi Waddell cítil.

Hodinu před půlnocí jsem zatelefonovala Nicholasi Gruemanovi domů.

„Ve Virginii jsem vyřízená,“ řekla jsem. „Dokud bude Norring v úřadu, postará se, abych neměla šanci. Vzali mi to, co tvořilo můj život, ale duši jim nedám. Hodlám se vytrvale držet pátého dodatku ústavy.“

„Pak vás určitě obviní.“

„Vzhledem k tomu, s jakým všivákem se potýkám, s tím musím počítat.“

„Nezoufejte, doktorko Scarpettová. Zapomněla jste, jaký všivák vás zastupuje? Nevím, kde strávíte víkend, ale já se chystám do Londýna.“

Cítila jsem, jak se mi odkrvuje obličej.

,;Nemáme záruku, že se nám podaří otřást Pattersonem,“ pravil muž, o němž jsem se donedávna domnívala, že ho oprávněně nenávidím. „Ale zatřesu zemí i nebesy, abych dostal na lavici svědků Charlieho Halea.“

Kapitola 14

20. ledna bylo větrno jako v březnu, ale mnohem chladněji; když jsem jela na jih po Broad Street k budově soudu, slunce mě oslepovalo.

„Připomenu vám něco, co sama dobře víte,“ řekl Grueman. „Média budou čeřit vodu a chňapat po kořisti jako létající ryby. Když se snesete moc nízko, ukousnou vám nohu. Půjdeme bok po boku, oči zabodnuté do země, po nikom se neotáčejte, na nikoho se nedívejte, ati je to kdokoli a vykládá, co chce.“

„Nenajdeme místo k zaparkování,“ řekla jsem, když jsem odbočovala do Deváté ulice. „Já to tušila.“

„Zpomalte. Ta dobrá žena vpravo se k něčemu chystá. Výborně. Odjede, jen co vykormidluje z řady.“

Za mnou se ozvala houkačka.

Pohlédla jsem na hodinky a otočila hlavu ke Gruemanovi jako sportovec, který očekává poslední rady trenéra. Měl na sobě dlouhý tmavomodrý kašmírový zimník a černé kožené rukavice, hůlku se stříbrnou rukojetí si opřel o sedadlo, mnoha bitvami poznamenaný kufřík držel na klíně.

„Taky nezapomeňte, že váš příznivec Patterson rozhodne o tom, kdo předstoupí před soud a kdo ne, takže budeme dost závislí na přispění poroty. Tady hodně záleží na vás,“ instruoval mě Grueman. „Musíte si ji naklonit, Kay. Musíte si získat přízeň deseti nebo jedenácti cizích lidí v okamžiku, kdy vstoupíte do soudní síně. Ať na vás budou vyzvídat cokoli, nepostavte mezi sebou a porotou zeď.“

„Rozumím.“

„Vsadíme všechno na jednu kartu. Platí?“

„Platí.“

„Zlomte vaz, doktorko.“ Usmál se a sevřel mi paži.

U vchodu do budovy nás zastavila soudní stráž a vytáhla na nás detektor. Dozorce prohledal mou kabelku a kufřík jako stokrát předtím, když jsem se dostavila k jednání coby soudní znalec. Tentokrát nic neřekl a vyhýbal se mým očím. Detektor vyvedla z míry Gruemanova hůlka, on sám dokonale ztělesňoval trpělivost a zdvořilost, ochotně vysvětloval, že stříbrná rukojeť ani špička se nedají sejmout a uvnitř se opravdu nic neskrývá.

„Co si myslí, že s sebou tahám? Foukačku na vystřelování šípů?“ utrousil, když jsme vstoupili do výtahu.

V okamžiku, kdy se ve druhém poschodí otevřely dveře, novináři se na nás podle předpokladu vrhli s dravčím instinktem. Můj advokát se na člověka trpícího pakostnicí pohyboval podivuhodně rychle, jeho krok provázelo rytmické ťukání hole. Překvapilo mě, že jsem se nestala středem pozornosti a zůstala v jeho stínu, celkem snadno jsme se dostali do téměř prázdné soudní síně. V koutě seděl Benton Wesley s poměrně mladým mužem, jímž byl Charlie Hale. Spleť jemných růžových jizev na jeho pravé tváři připomínala automapu. Když vstal, energicky zastrčil pravou ruku do kapsy saka, ale stačila jsem si všimnout, že mu chybí několik prstů. Oblečený ve špatně padnoucím tmavém obleku se rozhlížel kolem dokola, zatímco já jsem zaujala předepsané místo a soustředěně se probírala obsahem kufříku. Nemohla jsem s ním mluvit a tři přítomní muži usilovně předstírali, že si nevšimli, jak jsem nervózní.

„Proberme si ještě jednou, s kým vyrukují,“ řekl Grueman. „Myslím, že můžeme počítat s Jasonem Storym a detektivem Lucerem. A samozřejmě s Marinem. Nevím, koho dalšího Patterson ještě zahrne do téhle hvězdné sestavy.“

„Oficiálně jsem mluvil s Pattersonem,“ řekl Wesley a zadíval se na mne. „Sdělil jsem mu, že tohle nepovažuju za kauzu a dokážu to při soudním řízení.“

„Předpokládám, že k soudnímu řízení nedojde,“ řekl Grueman. „Až vás předvolají, rád bych, abyste porotě sdělil, že jste mluvil s Pattersonem a žádal, ať z toho nedělá kauzu, ale on trval na svém. Kdykoli se vás na něco zeptá, v odpovědi zdůrazněte, že jste s ním na to téma již hovořil mezi čtyřma očima, nejlépe slovy: ,Jak jsem vám říkal v kanceláři,’ nebo: ,To jsem jasně prohlásil hned na začátku,’ atakdále, atakdále. Důležité je, aby porotci pochopili, že nejste jen zvláštní agent FBI, ale vedoucí oddělení na Národní akademii FBI v Quantiku, které se zabývá analýzou násilných trestných činů a modelováním psychického profilu pachatelů. Snad byste měl prohlásit, že doktorka Scarpettová v žádném směru, žádným povahovým rysem či sklonem neodpovídá modelové osobnosti pachatele zmíněného zločinu, že to dokonce považujete za absurdní. Nezapomeňte taky pro porotu zdůraznit, že jste
byl učitelem a blízkým přítelem Marka Jamese. Povězte to bez tázání, můžete si být jist, že Patterson se na nic takového nezeptá. A důrazně oznamte porotcům, že Charlie je tady. „

„Co když si mě nevyžádají?“ zeptal se Charlie Hale.

„Pak máme svázané ruce,“ odpověděl Grueman. „Když jsme spolu mluvili v Londýně, vysvětlil jsem vám, že tohle je show státního zástupce. Doktorka Scarpettová nemá právo požádat o předvolání jediného svědka, musíme tedy získat aspoň jediného porotce, aby vás pozval dovnitř zadními vrátky.“

„To bude dílo,“ poznamenal Hale.

„Máte depozitní složenky a stvrzenky o platbách?“

„Ano, pane.“

„Výtečně. Nečekejte, až vás o ně požádají. Během řeči je rovnou vyložte na stůl. Stav vaší manželky se od našeho rozhovoru nezměnil?“

„Ne. Jak jsem řekl, podstoupila umělé oplodnění. Zatím je všechno v pořádku.“

„Nezapomeňte s tím při první vhodné příležitosti vyrukovat,“ radil Grueman.

Za několik minut mě povolali do místnosti, kde zasedala porota.

„Pochopitelně. Nejdřív chce vás.“ Grueman vstal zároveň se mnou. „Pak předvolá vaše pomlouvače, aby porotcům zhořklo v ústech.“ Doprovodil mě až ke dveřím. „Kdybyste mě potřebovala, jsem tady.“

Přikývla jsem, vešla do místnosti a usedla na volnou židli v čele stolu. Patterson nebyl uvnitř, ale věděla jsem, že to patří k jeho taktickým manévrům. Vydal mě napospas zkoumavým pohledům deseti mlčících cizích lidí, kteří měli v rukou můj osud. Podívala jsem se na jednoho po druhém a s některými jsem si vyměnila úsměv. Seriózní mladá žena se rty zvýrazněnými světlečervenou rtěnkou se rozhodla, že nebude čekat na nejvyššího státního zástupce.

„Proč jste se profesionálně zaměřila na mrtvé místo živých?“ otázala se. „U lékaře je to zvláštní volba.“

„K mrtvým mě přivedl intenzívní zájem o živé,“ odvětila jsem. „Co zjistíme na mrtvých, využívá se ve prospěch živých. Navíc napomáhám spravedlnosti.“

„Nevyčerpává vás to psychicky?“ zajímal se postarší muž s hrubýma rukama. Výraz jeho tváře svědčil o upřímnosti až soucitu.

„Ovšemže ano.“

„Kolik let jste věnovala studiu svého oboru po absolvování střední školy?“ zeptala se podsaditá žena černé pleti.

„Sedmnáct, když do toho započítám postgraduální stipendijní pobyty a stáže.“

„Milosrdný bože!“

„Kde všude jste pobývala?“

„V souvislosti se studiem?“ zeptala jsem se štíhlého obrýleného mladého muže.

„Ano, madam.“

„Na Saint Michael’s College, na klinice Panny Marie lurdské, v Cornellově nemocnici, v institutu Johnse Hopkinse a na Georgetownské univerzitě.“

„Byl váš otec lékař?“

„Můj otec vlastnil malý obchod smíšeným zbožím v Miami.“

„Hm, nechtěl bych platit vaše studia.“

Několik porotců se usmálo.

„Měla jsem štěstí, že jsem získala stipendia,“ řekla jsem. „Už na střední škole.“

„Můj strejda pracuje v pohřebním ústavu Soumrak v Norfolku,“ ozval se jeden z porotců.

„Nevykládej, Barry, že se tak může jmenovat nějakej pohřební ústav.“

„Já nežertuju.“

„To nic není. Ve Fayetteville se majitel pohřebního ústavu jmenuje Toohy, představte si.“

„Nevěřím.“

„Vy nepocházíte odtud, viďte?“

„Narodila jsem se v Miami,“ odpověděla jsem. „Jméno Scarpetta je španělského původu, ne?“

„Je to italské jméno.“

„To je zajímavý. Já myslel, že všichni Italové jsou snědý pleti.“

„Moji předkové pocházejí z Verony v severní Itálii, v určité části populace se smísila krev Savojanů, Rakušanů a Švýcarů,“ vysvětlovala jsem trpělivě. „Mnozí z nás jsou modroocí blonďáci.“

„Páni, vsadím se, že bezvadně vaříte.“

„Je to jeden z mých koníčků.“

„Není mi úplně jasná vaše funkce, doktorko Scarpettová,“ přiznal dobře oblečený muž zhruba mého věku. „Jste hlavní soudní lékařkou Richmondu?“

„Celého státu Virginie. Máme čtyři střediska. Hlavní tady v Richmondu, na pobřeží v Norfolku, západní v Roanoke a severní v Alexandrii.“

„Hlavní soudní lékař státu tedy sídlí tady v Richmondu?“

„Ano. Má to své opodstatnění, neboť systém soudního lékařství spravuje stát a zákonodárné orgány sídlí v Richmondu,“ řekla jsem, když vtom se otevřely dveře a vstoupil Roy Patterson.

Byl to širokoplecí, dobře vypadající muž černé pleti s nakrátko ostříhanými prošedivělými vlasy. Měl na sobě tmavomodrý dvouřadový oblek, na manžetách světle žluté košile se skvěl vyšitý monogram. Proslul hedvábnými vázankami, ta dnešní vypadala ručně malovaná. Srdečně se pozdravil s porotci, mně vlažně pokývl.

Dovtípila jsem se, že žena se světlečervenou rtěnkou porotě předsedá. Odkašlala si a sdělila mi, že nemusím vypovídat, ale cokoli řeknu, může být použito proti mně.

„Rozumím,“ pronesla jsem a složila přísahu.

Patterson se vztyčil za mou židlí, stručně informoval o tom, kdo jsem, a zdůraznil, jakou mám moc a jak snadno ji lze zneužít.

„Kdo může v její prospěch či neprospěch svědčit?“ položil řečnickou otázku. „Doktorku Scarpettovou většinou při práci nikdo nesledoval kromě osoby, která denně stála po jejím boku. Kromě Susan Storyové. Její svědectví ovšem neuslyšíte, dámy a pánové, protože ona a její nenarozené dítě jsou mrtvi. Ale dnešního dne vyslechnete výpovědi jiných. A ti vám vykreslí deprimující portrét chladné ctižádostivé ženy bažící po moci, která ve své práci tragicky chybovala. Nejdřív platila Susan Storyové za mlčení. Pak ji zabila.

Jistě víte, co je to dokonalý zločin, a kdo jiný by ho mohl úspěšně spáchat než někdo, kdo se stal odborníkem na odhalování zločinů? Takový odborník ví, že máli někoho zastřelit ve vozidle, je vhodné k tomu zvolit malorážnou zbraň, aby se vyloučilo riziko průstřelu a odrazu kulky. Odborník neponechá na místě činu sebemenší důkaz, nemluvě o prázdných nábojnicích. Odborník nepoužije vlastní revolver, zbraň nebo zbraně, o nichž přátelé a kolegové vědí, že je vlastní. Použije takovou, od níž nevedou stopy k pachateli.

Může si ostatně vypůjčit revolver z laboratoře, dámy a pánové, neboť soud každoročně zabaví stovky střelných zbraní, jimiž byl spáchán zločin, a některé věnuje státní balistické laboratoři. Revolver dvaadvacítka, kterým byla Susan Storyová střelena do zátylku, se přímo nabízí ve vitríně balistické laboratoře a je také k dispozici v suterénu na střelnici, kde soudní znalci testují zbraně a doktorka Scarpettová běžně trénuje střelbu. Mimochodem, střílí tak, že by mohla sloužit u kterékoli zásahové jednotky v Americe. V minulosti už taky zabila, byť v její prospěch hovoří, že v sebeobraně.“

Civěla jsem na vlastní ruce sepjaté na desce stolu, soudní zapisovatel tiše ťukal do klávesnice notebooku a Patterson pokračoval. Vyznačoval se výmluvností, obvykle však nevěděl, kdy přestat. Když mě požádal, abych vysvětlila, jak se moje otisky prstů dostaly na pouzdro schované v Susanině prádelníku, doprovodil moje slova tak teatrální znevažující mimikou a gesty, až jsem zadoufala, že někoho snad napadne, proč by to, co jsem řekla, nemohla být pravda. Pak přešel k penězům.

„Je pravda, doktorko Scarpettová, že jste dvanáctého listopadu navštívila pobočku Signet Bank a inkasovala šek na deset tisíc dolarů?“

„Ano.“

Patterson na okamžik očividně překvapením zaváhal. Předpokládal, že se odvolám na pátý dodatek ústavy.

„Tuto částku jste tedy nepoukázala na žádný svůj účet?“

„Ano, i to je pravda,“ řekla jsem.

„Takže několik týdnů předtím, než si vaše márniční technička zničehonic uložila na běžný účet tři tisíce pět set dolarů, jste vyšla z pobočky Signet Bank s deseti tisíci dolarů v kapse?“

„Ne. V mých finančních dokladech najdete stvrzenku o proplacení šeku na částku sedm tisíc tři sta osmnáct liber šterlinků. Kopii mám s sebou.“ Vytáhla jsem doklad z kufříku.

Patterson na něj sotva pohlédl a požádal soudního zapisovatele, aby zaznamenal předložení důkazu.

„To je opravdu zajímavé,“ pokračoval. „Takže vy jste proplatila šek ve prospěch jakéhosi Charlese Halea. Byla to součást transakce, kterou jste vymyslela, abyste zakryla platby vaší márniční techničce Susan Storyové a možná i dalším lidem? Neotočil se ten jistý Charles Hale na obrtlíku, neproměnil libry zpátky na dolary a nevyplatil hotově kohokoli třeba Susan Storyovou?“

„Ne,“ řekla jsem. „Šek jsem ostatně Charlesi Haleovi nepředala osobně.“

„Opravdu?“ Patterson vypadal dost zmateně. „A co jste s ním udělala?“

„Požádala jsem Bentona Wesleyho, ať zařídí, aby se šek dostal do rukou Charlese Halea. Benton Wesley…“

Skočil mi do řeči. „Vaše výpověď se stává čím dál absurdnější.“

„Pane Pattersone…“

„Kdo je Charles Hale?“

„Ráda bych dokončila své vyjádření k předchozímu nařčení,“ řekla jsem.

„Kdo je Charles Hale?“

„Chtěl bych slyšet, co má paní doktorka na srdci,“ prohlásil muž v kostkovaném saku.

„Prosím,“ hlesl Patterson a mrazivě se usmál.

„Dala jsem šek panu Bentonovi Wesleymu, zvláštnímu agentovi FBI, vedoucímu oddělení pro analýzu

násilných trestných činů na Národní akademii FBI v Quantiku.“

Jedna z porotkyň zvedla ruku. „To je ten, co o něm píšou v novinách? Vždycky ho volají, když se někde hrozně vraždí, jako tenkrát v Gainsville, viďte?“

„Je to on,“ přisvědčila jsem. „Můj spolupracovník. Byl to nejlepší přítel mého přítele Marka Jamese, taky zvláštního agenta FBI.“

„Vyjadřujte se do protokolu přesně, doktorko Scarpettová,“ nerudně pravil Patterson. „Mark James byl víc než váš přítel.“

„Mám to chápat jako otázku, pane Pattersone?“

„Až na to, že když hlavní soudní lékařka spí se zvláštním agentem FBI, jedná se o zjevný konflikt zájmů, je toto téma irelevantní. Neptám se tedy…“

Přerušila jsem ho. „Můj vztah s Markem Jamesem začal na právnické fakultě. Těžko se tady dá mluvit o konfliktu zájmů, nicméně uveďte do protokolu, že se odmítám panu prokurátorovi zpovídat z toho, s kým jsem údajně spala.“

Soudní zapisovatel čile datloval.

Svírala jsem ruce takovou silou, že mi zbělely kotníky na prstech.

„Kdo je Charles Hale a proč jste mu poukázala částku odpovídající deseti tisícům dolarů?“

V duchu se mi vybavily zarůžovělé jizvy a dva prsty na lesknoucím se pahýlu ruky.

„Prodával jízdenky na nádraží Victoria Station v Londýně,“ odpověděla jsem.

„Cože?“

„Pracoval tam v pondělí osmnáctého února, kdy na nádraží vybuchla bomba.“

Nikdo mě nevyrozuměl. Slyšela jsem to celý den ve zpravodajství a nic jsem netušila, dokud mě 19. února ve 2.41 nevzbudilo vyzvánění telefonu. V Londýně už bylo 6.40 ráno a Mark byl mrtev skoro den. To, co mi Benton Wesley líčil, mě tak ochromilo, že jsem vůbec nic nechápala.

„To se přihodilo včera, četla jsem o tom. Copak se to stalo znovu?“

„Bomba vybuchla včera v ranní špičce. Ale o Markovi jsem se dověděl až teď. Náš atašé v Londýně mě dřív neinformoval.“

„Víte to jistě? Naprosto jistě?“

„Bože, upřímnou soustrast, Kay. „

„Identifikovali ho bezpečně?“

„Ano, bezpečně.“

„Říkáte to přesvědčivě. Totiž…“

„Volám z domova, Kay. Za hodinu můžu být u vás.“

„Ne, ne.“

Celá jsem se třásla, ale nemohla jsem plakat. Bloumala jsem domem, tiše sténala a lomila rukama.

„Vy jste ovšem Charlese Halea předtím, než byl zraněn při bombovém atentátu, neznala, doktorko Scarpettová. Proč jste mu dala deset tisíc dolarů?“

Patterson si otřel čelo kapesníkem.

„Toužili se svojí paní po dětech, a nemohli je mít.“

„Jak jste se o cizích lidech dověděla něco tak důvěrného?“

„Pověděl mi o tom Benton Wesley a já jsem navrhla, aby se obrátili na Bourne Hall, přední výzkumný ústav, který se zabývá umělým oplodněním. Tento zásah ovšem nehradí pojišťovna.“

„Uvedla jste, že k bombovému atentátu došlo v únoru. Šek jste ale vystavila v listopadu.“

„Nevěděla jsem o problému Haleových až do podzimu, kdy FBI obdržela fotografii pana Halea po operaci. Tehdy jsem se také doslechla o jeho potížích. Dávno předtím jsem požádala Bentona, aby mi řekl, kdybych mohla panu Haleovi nějak pomoct.“

„Takže jste financovala umělé oplodnění manželky cizího člověka?“ Patterson se zeptal tónem, jako bych mu právě prohlásila, že věřím na skřítky.

,,Ano.“

„Jste světice, doktorko Scarpettová?“

„Ne.“

„Pak nám laskavě vysvětlete motiv svého jednání.“

„Charles Hale se snažil pomoct Markovi.“

„Snažil se mu pomoct?“ Patterson se rozpochodoval místností. „Snažil se mu pomoct při koupi jízdenky, vyhledal mu vlakové spojení nebo mu ukázal cestu na pánské toalety? Co jste tím myslela?“

„Mark byl ještě chvíli při vědomí a těžce zraněný Charles Hale se dovlekl k němu. Snažil se ho vyprostit z trosek. Mluvil s ním, podložil mu hlavu vlastním sakem… Pokoušel se zastavit krvácení. Udělal, co bylo v jeho silách. Marka nemohlo nic zachránit, ale nebyl aspoň sám. Jsem mu za to moc vděčná. Brzy přijde na svět dítě a jsem ráda, že jsem mohla udělat něco na oplátku. Pomáhá mi to. Je v tom určitý smysl. Ne, nejsem světice. Jednala jsem z vlastní potřeby. Tím, že jsem pomohla Haleovým, pomohla jsem sobě.“

V místnosti panovalo ticho, jako by byla prázdná.

Žena se světle červeně nalíčenými rty se mírně naklonila dopředu, aby upoutala Pattersonovu pozornost.

„Předpokládám, že Charles Hale je v Anglii, za oceánem. Nemůžeme aspoň úředně předvolat Bentona Wesleyho?“

„Nemusíte nikoho obesílat,“ řekla jsem. „Oba pánové jsou zde.“

Když předsedkyně informovala Pattersona o tom, že mimořádná velká porota neshledala důvod zahájit proti mně proces, nebyla jsem u toho. Ani když o tom infor

movali Gruemana. Jakmile mě porota propustila, horečně jsem se sháněla po Marinovi.

„Viděl jsem ho asi před půl hodinou vycházet z pánské toalety,“ informoval mě strážník, který pokuřoval cigaretu u fontány.

„Mohl byste se s ním spojit vysílačkou?“ požádala jsem.

Pokrčil rameny, vytáhl z pouzdra na opasku vysílačku a zavolal dispečerce, aby našla Marina.

Seběhla jsem ze schodů a pádila k autu. Nasedla jsem, zamkla se uvnitř a nastartovala. Chopila jsem se telefonu a vyťukala číslo policejního velitelství, které sídlilo přímo naproti soudu. Zatímco mi detektiv oddělení vražd sděloval, že Marino tam není, projížděla jsem parkovištěm za budovou a rozhlížela se po jeho Fordu LTD. Nestál tam. Zastavila jsem na vyhrazeném parkovišti a zatelefonovala Neilsu Vanderovi.

„Vzpomínáte si na loupež na West Franklin Avenue?“ zeptala jsem se. „Porovnával jste nedávno otisky prstů a odpovídaly Waddellovým.“

„To je ta loupež, kdy si zloděj odnesl prošívanou vestu s kajčím peřím?“

„Ano.“

„Vzpomínám si.“

„Měl jste k dispozici kartičky s deseti otisky prstů postiženého k vyloučení důkazních omylů?“

„Ne, nic jsem nedostal. Porovnával jsem jen latentní otisky sňaté na místě činu.“

„Děkuju, Neilsi.“

Opět jsem zavolala dispečerce.

„Objevila jste už poručíka Marina?“ zeptala jsem se.

„Jsem mu na stopě,“ odpověděla.

„Najděte ho, prosím vás, a zjistěte, kde právě přesně je. Vyřiďte mu, že volala doktorka Scarpettová ve velmi naléhavé záležitosti.“

Asi za minutu se znovu ozvala dispečerka. „Momentálně je u naší čerpací stanice.“

„Vyřiďte mu, že jsem kousek od něho a jedu za ním.

Čerpací stanice městské policie se nalézala na holém asfaltovém plácku obehnaném řetězovým plůtkem. Fungovala jako naprostá samoobsluha. Nebylo tam žádné zázemí, čerpadlář ani prodejní automaty a čelní sklo si člověk mohl očistit jedině tehdy, pokud si stěrku a windex přivezl s sebou. Když jsem vedle Marina zastavila, právě ukládal svou kartu na čerpání pohonných hmot do odkládací schránky v přístrojové desce, kde ji vždycky vozil. Vystoupil z vozu a přešel k mému oknu.

„Zrovna jsem tu novinu slyšel v rádiu.“ Nebránil se úsměvu. „Kde je Grueman? Chci mu potřást pravicí.“

„U soudu, zůstal tam s Wesleym. Co se stalo?“ Najednou se mi zatočila hlava.

„Ty to nevíš?“ otázal se nevěřícně. „Sakra, doktorko. Zamítli žalobu, to se stalo. Jsi volná. Co se pamatuju, za celou moji kariéru vynesla mimořádná velká porota výrok o zamítnutí žaloby jen dvakrát.“

Vydechla jsem a zavrtěla hlavou. „Asi bych měla tančit radostí. Ale nějak se mi nechce.“

„Mně taky moc ne.“

„Jak se jmenoval ten člověk, který ohlásil krádež prošívané vesty s prachovým kajčím peřím, Pete?“

„Sullivan. Hilton Sullivan. Proč?“

„Patterson mě před porotou nehorázně obvinil, že jsem mohla zastřelit Susan revolverem, který jsem se brala v balistické laboratoři. Jinými slovy, existuje značné riziko, že když použiješ vlastní řádně registrovanou zbraň a dokáže se, že se z ní střílelo, čeká tě dlouhé vysvětlování.“

„Jak to souvisí se Sullivanem?“

,,Kdy se přestěhoval do svého bytu?“

„Nevím.“

„Kdybych chtěla někoho zabít svým rugerem, pak bych před spácháním zločinu policii mazaně nahlásila, že mi zbraň někdo ukradl. Pokud by se potom revolver přece jen našel, protože bych ho v tísni někde odhodila, policii by sice výrobní číslo přivedlo ke mně, jenže já bych ohlášením krádeže prokázala, že v době spáchání trestného činu jsem zbraň v držení neměla.“

„Domníváš se, že Sullivan loupež fingoval? Prostě ji zinscenoval?“

„Radím jen, abys to uvážil,“ řekla jsem. „Nahrává tomu, že neměl zabezpečovací zařízení a nezajistil řádně okno. A taky to, že se choval neurvale k policistům. Myslím, že si oddechli, když odešel, a neobtěžovali se pořídit k vylučovacím účelům jeho otisky prstů. Zvlášť když byl oblečený v bílém a nadával, že mu celý byt popráškovali. Zkrátka a dobře, jak víš, že otisky v Sullivanově bytě nepatřily samotnému Sullivanovi? Žije v něm. Všechno tam mnohokrát osahal.“

„Podle Afisu odpovídají Waddellovým otiskům.“

„No právě.“

„Kdyby tomu tak bylo, proč by se Sullivan ozval policii po otištění článku o kajčím peří, který jsme propašovali do novin?“

„Podle Bentona si náš chlapík rád hraje. S potěšením tahá lidi za nos. Krasobruslí na hranici rizika.“

„Do prdele. Půjč mi telefon.“

Přešel kolem vozu a usedl na místo spolujezdce. Na informacích získal číslo na správce domu, kde Sullivan bydlel. Když se ozval, Marino se zeptal, kdy Hilton Sullivan dům koupil.

„Hm, a kdo tedy?“ zeptal se vzápětí. Něco si poznamenal do bloku. „Jaké číslo a kolik je tam vchodů? Dobře. Co jeho auto? Ano, jestli ho máte.“

Když Marino zavěsil, pohlédl na mne. „Sakra, tomu čiperovi byt vůbec nepatří. Vlastní ho nějaký obchodník a pronajímá ho. A Sullivan si ho pronajal první týden v prosinci, zatraceně. Zálohu zaplatil šestého, abych byl přesný.“ Otevřel dveře auta a dodal: „Jezdí s tmavomodrou dodávkou chevrolet. Starou, vzadu bez oken.“

Marino jel za mnou zpátky k velitelství, nechala Jsem auto na jeho parkovacím místě. Vyrazili jsme na Broad Street a odbočili na West Franklin Avenue.

„Doufejme, že tam správce moc neuklízel.“ Marino zvýšil hlas, aby přehlušil motor.

Přibrzdil a zaparkoval před sedmipatrovým domem.

„Jeho byt je vzadu,“ informoval mě a rozhlédl se. „Nemůže nás zahlédnout.“ Sáhl pod sedadlo a vytáhl pistoli ráže devět milimetrů na podporu tři sta padesát sedmičky, která spočívala v podpažním pouzdře pod jeho levým ramenem. Zastrčil si pistoli vzadu do kalhot, rezervní zásobník dal do kapsy a otevřel dveře.

„Jestli očekáváš válku, radši posedím v autě,“ řekla jsem.

„Jestli začne válka, hodím ti svoji tři sta padesát sedmičku a zásobník, a ať střílíš ještě líp, než si myslí Patterson. Rozhodně se drž pořád za mnou.“ Vyšli jsme do schodů a Marino zazvonil u dveří. „Nejspíš tu nebude.“

Vtom cvakl zámek a dveře se otevřely. Postarší muž s hustým šedivým obočím se představil jako správce domu, s nímž Marino krátce předtím hovořil telefonicky.

„Nevíte, jestli je v bytě?“ zeptal se Marino.

„Nemám ponětí.“

„Tak se podíváme.“

„Bydlí v přízemí.“ Správce ukázal doprava. „Jděte touhle chodbou, na konci zahněte doleva. Je to rohový byt. Číslo sedmnáct.“

V domě panoval klid a z vnitřních prostor vyzařoval poněkud omšelý přepych; připomínaly staré hotely, v nichž se málokdo rád ubytuje, protože pokoje jsou příliš malé, ponuré a vybavení lehce ošuntělé. Všimla jsem si na červeném koberci děr a na dřevěném obložení stěn černých skvrn od cigaretových oharků. Na dveřích rohového bytu Hiltona Sullivana visela plechová tabulka s číslem sedmnáct. Nebyla v nich špehýrka, a když Marino zaklepal, zaslechli jsme kroky.

„Kdo je?“ ozvalo se.

„Údržba,“ řekl Marino. „Odvzdušňujeme topení.“

Dveře se otevřely a v okamžiku, kdy jsem spatřila pronikavé modré oči a ty zaznamenaly mě, se mi zastavil dech. Hilton Sullivan se pokusil přibouchnout dveře, ale Marino do nich vklínil nohu.

„Uhni stranou!“ křikl na mne Marino, bleskově tasil revolver a zaklonil se co nejvíc ode dveří.

Uskočila jsem, Marino kopl do dveří, ty se rozletěly a udeřily o vnitřní stěnu. S revolverem v pohotovostní poloze vešel dovnitř, s hrůzou jsem čekala skřeky provázející rvačku nebo střelbu. Minuty ubíhaly. Pak jsem zaslechla, že Marino něco říká do vysílačky. Vyšel do chodby zpocený a brunátný.

„Sakra, to by jeden nevěřil. Vyskočil oknem a pelášil jako zajíc na honu, nikde po něm není vidu slechu. Parchant jeden! Jeho dodávka pořád stojí vzadu za barákem. Zmizel po svých. Zburcoval jsem hlídky v okolí.“ Otřel si obličej rukávem a snažil se popadnout dech.

„Myslela jsem, že je to žena,“ poznamenala jsem.

„Co?“ Marino si mě měřil očima.

„Když jsem navštívila Helen Grimesovou, byl v domě. Mluvila jsem s ní u vchodu, jenom za ní na okamžik vyhlédl. Domnívala jsem se, že je to žena.“

„Sullivan byl v domě u Nasírací Helen?“ zeptal se Marino halasně.

„Určitě.“

„Ježíšikriste. To nedává smysl ani za mák.“

Ale když jsme se rozhlédli po bytě, začínalo to dávat smysl. Byl vkusně zařízený starožitným nábytkem a drahými koberci, které ovšem patřily majiteli, nikoli Sullivanovi, jak upřesnil Marino s odvoláním na správce. Z ložnice se nesla jazzová hudba, na posteli jsme našli Sullivanovu modrou péřovou bundu, béžovou manšestrovou košili a vybledlé džíny, všechno pečlivě složené. Maratonky a ponožky spočívaly na koberci. Na mahagonovém prádelníku ležela zelená čepice, sluneční brýle a nedbale složená modrá košile od stejnokroje se jmenovkou Helen Grimesové nad náprsní kapsičkou. Pod ní vyčuhovala velká obálka s fotografiemi, jimiž se Marino probíral, zatímco jsem se mlčky rozhlížela.

„Do prdele, to je síla,“ zamumlal Marino každou chvíli.

Na více než desítce snímků byl Hilton Sullivan nahý a spoutaný, Helen Grimesová se nad ním tyčila jako sadistická dozorkyně. Očividně si oblíbili hru, kdy Sulivan seděl na židli a ona představovala vyšetřovatelku, která ho zezadu škrtila nebo trestala jiným způsobem. Byl to velmi krásný mladý blondýn štíhlé postavy, patrně překvapivě silný. A rozhodně ne pasivní. Našli jsme i fotografii zkrvaveného těla Robyn Naismithové opřeného o televizor v jejím obývacím pokoji a jinou z ocelového stolu v pitevně. Ale nejvíc mě deptala Sullivanova tvář. Naprosto bez výrazu, v očích chlad; právě tak se asi díval, když zabíjel.

„Možná se tím vysvětluje, proč si ho Donahue tolik oblíbil,“ pronesl Marino a zastrčil fotografie do obál

ky. „Někdo musel fotografovat. Paní Donahueová mi řekla, že manželovým koníčkem bylo fotografování.“

„Helen Grimesová jistě věděla, kdo je doopravdy Hilton Sullivan,“ řekla jsem, právě když zakvílely sirény.

Marino vyhlédl z okna. „Výborně. Lucero je tady.“ Zkoumala jsem na posteli zimní bundu a spatřila, jak z nepatrné dírky na švu čouhá bělostné prachové peříčko.

Přibližoval se hukot motorů. Bouchaly dveře aut.

„My padáme,“ řekl Marino, když vstoupil Lucero. „Zabavte jeho modrou dodávku.“ Obrátil se ke mně. „Doktorko? Pamatuješ si cestu k chaloupce Helen Grimesové?“

„Ano.“

„Promluvíme si s ní.“

Helen Grimesová nám toho moc neřekla.

Když jsme asi za tři čtvrtě hodiny dorazili k jejímu domku, vstupní dveře byly odemčené. Vešli jsme dovnitř. Topení bylo zapnuté na maximum a původ pachu bych poznala kdekoli na světě.

„Pane na nebi,“ vydechl Marino, když vstoupil do ložnice.

Tělo bez hlavy, oblečené ve stejnokroji, sedělo na židli u stěny. Po třech dnech našel farmář ze sousedství chybějící část. Podivil se, proč někdo pohodil na jeho pole kuželkářský vak. Kéž by ho byl nikdy neotevřel, přál si vzápětí.

EPILOG

Zahrada za domem mé matky v Miami se koupala zpola ve stínu a zpola v krotké sluneční záři, ibišek po obou stranách zadních vrátek se rozmařile zbarvil do červena. Limety podél plotu se prohýbaly pod úrodou, ačkoli naprosto všechny ostatní stromy široko daleko bud’ neplodily, nebo uschly. Tomu jsem nerozuměla, protože jsem netušila, že je možné i rostliny kritizovat tak dlouho, až začnou vypadat k světu. Soudila jsem, že jim stačí vlídně domlouvat.

„Katie?“ zavolala matka z kuchyňského okna. Slyšela jsem, jak v dřezu duní proud vody. Nemělo smysl reagovat.

Lucy mi vzala královnu věží. „Poslyš, hraju s tebou šachy dost nerada,“ řekla jsem.

„Tak proč mě pořád vyzýváš?“

„Já tebe? Ty mě nutíš! A jedna hra ti nikdy nestačí.“

„Protože ti pořád dávám další šanci. Jenže ty to stejně vždycky projedeš.“

Seděly jsme proti sobě u stolu v patiu. Led v limonádách se rozpouštěl, cítila jsem, že jsem se na sluníčku trochu spálila.

„Katie? Můžete s Lucy přerušit hru a skočit pro víno?“ požádala z okna matka.

Zahlédla jsem, jak známá hlava s kulaťoučkým obličejem mizí uvnitř. Dvířka kredence se otvírala a zavírala, po chvíli pronikavě zazvonil telefon. Volající se dožadoval mě a matka mi podala dveřmi bezdrátový aparát.

„Tady Benton,“ pravil známý hlas. „V novinách čtu, že tam dole máte nádherné počasí. Tady prší a teplotní maximum dosáhlo sedmi stupňů nad nulou.“

„Vaší vinou se mi snad bude stýskat po vlastním domově.“

„Kay, vyřešili jsme záhadu totožnosti pachatele. Mimochodem, někomu z toho bude pěkně horko. Padělky osobních dokladů byly velmi zdařilé. Klidně si v obchodě koupil zbraň a pronajal byt, nikdo se nad ničím nepozastavil.“

„Kde získal peníze?“

„Od rodiny. Někde si je pravděpodobně ulil. Probrali jsme vězeňskou dokumentaci a vyslechli řadu lidí. Víme, že Hilton Sullivan je falešné jméno jedenatřicetiletého muže, jistého Templea Brookse Gaulta z Albany ve státě Georgia. Otec vlastní plantáže a pěstuje ve velkém ořechy, hodně vydělává. Gault je v určitém směru typický případ zajímá se o střelné a bodné zbraně, vojenskou výstroj, násilnickou pornografii. Sociálně nepřizpůsobivý atakdále.“

„V čem je netypický?“ otázala jsem se.

„Podle všeho je naprosto nevypočitatelný. Jako osobnost se vymyká běžným šablonám, těžko ho někam zařadit. Když něco roznítí jeho fantazii, jde za tím. Je to vyložený marnivý narcista, projevuje se to třeba úpravami vlasů. Chce na sebe upozornit. Našli jsme v jeho bytě barvy na vlasy, odbarvovač a podobně. Počíná si ovšem i dost rozporuplně a podivně.“

„Například?“

„Jezdil se starou otlučenou dodávkou, která kdysi patřila malíři pokojů. Gault vůz nikdy neumyl, neobtěžoval se ho vyčistit, a to ani poté, co uvnitř smrtelně zranil Eddieho Heathe. Zanechal výmluvné stopy a důkazy, krevní skupina odpovídá Eddiemu. Svědčí to o zjevné nesoustavnosti. Vždyť Gault na druhé straně vyřízl kůži tam, kde se do ní zakousl, a zaměnil otisky prstů. V tom směru mu zase nelze upřít metodičnost.“

„Za co seděl, Bentone?“

„Za zabití. Před dvěma a půl lety se v baru pohádal s jedním mužem a kopl ho do hlavy. Stalo se to ve virginském Abingdonu. Gault je mimochodem nositelem černého pásu v karate.“

„Pořád netušíte, kam pláchnul?“ Pozorovala jsem Lucy, jak staví figurky na šachovnici.

„Ne. Ale všem, co mají s případem něco společného, znovu připomínám, že ten chlap vůbec nezná strach. Jedná převážně impulzivně, což značně komplikuje situaci.“

„Chápu.“

„Proto důsledně, neustále dodržujte předepsaná bezpečnostní opatření.“

Proti někomu takovému jsou bezpečnostní opatření neúčinná, pomyslela jsem si.

„Všichni se musíme mít na pozoru.“

„Rozumím.“

„Donahue neměl ponětí, co rozpoutá. Lépe řečeno Norring. Ačkoli nemyslím, že by si náš dobrý guvernér osobně špinil ruce. Chtěl získat zpět svůj ztracený kufřík pravděpodobně dal Donahueovi nezbytnou částku a požádal ho, aby to zařídil. Norringovi nezpůsobíme žádné těžkosti. Je příliš opatrný a málokdo by byl ochoten promluvit.“ Odmlčel se a dodal: „Pochopitelně jsem tu ještě já a váš advokát.“

„Jak to myslíte?“

„Je to samozřejmě choulostivá záležitost. Kdyby vešlo ve známost, komu patřil kufřík ukradený z domu Robyn Naismithové, byl by z toho pěkný skandál. Grueman s Norringem důvěrně pohovořil, a ten prý poněkud znervózněl, když mu naznačil, že si umí představit, v jak zbědovaném stavu se rozjel na pohotovostní ambulanci v noci předtím, než zemřela Robyn.“

Probrala jsem se starými novinovými výstřižky a promluvila s lidmi z různých pohotovostních zdravotnických zařízení ve městě a okolí. Zjistila jsem, že noc předtím, než byla zavražděna Robyn, Norringa ošetřili na pohotovosti v nemocnici v Henriku. Předtím si sám píchl do levého stehna epinefrin. Patrně zkolaboval v důsledku alergie na donesené čínské jídlo, z policejního hlášení jsem zjistila, že obal od něho se našel v odpadkovém koši Robyn Naismithové. Podle mého se do jarních rolek nebo jiného menu, které si Norring s Robyn objednali, omylem přimíchaly krevety nebo nějací jiní korýši. Aby odvrátil anafylaktický šok, použil jednu z epinefrinových injekcí možná si u Robyn uložil zásobu a pak vyrazil do nemocnice. V krajní úzkosti odjel bez kufříku.

„Já jen chci, aby se Norring ode mě držel pokud možno co nejdál,“ řekla jsem.

„Vypadá to, že v poslední době trpí zdravotními problémy a moudře uvažuje o rezignaci s tím, že se poohlédne po něčem méně vyčerpávajícím v soukromém sektoru. Možná na západním pobřeží. Určitě vás nebude deptat. Nebude vás deptat ani Ben Stevens. Především proto, že stejně jako Norringa ho příliš znervózňuje otázka, co je s Gaultem. Uvidíme. Podle posledních zpráv je Stevens v Detroitu. Věděla jste to?“

„Taky jste mu pohrozil?“

„Nikdy nikomu nevyhrožuju, Kay.“

„Jste jedním z nejobávanějších lidí, které znám, Bentone.“

„Znamená to, že se mnou nechcete pracovat?“

Lucy bubnovala prsty na desku stolu, druhou rukou si podpírala bradu.

„Pracovat s vámi?“ otázala jsem se.

„Přesně to vám navrhuju a chápu, že si to musíte rozmyslet. Ale rádi bychom, abyste u nás působila jako poradce oddělení pro analýzu násilných trestných činů. Zaměstnávalo by vás to zpravidla několik dnů v měsíci. Bývají samozřejmě i vypjatější období. Přezkoumávala byste případy z hlediska soudní medicíny a napomáhala při modelování psychologického profilu pachatelů. Váš úhel pohledu považuju za velmi důležitý. Kromě toho možná víte, že doktor Elsevier, který u nás pět let působil jako konzultující soudní patolog, odchází v červnu do penze.“

Lucy vylila svou limonádu na trávník, vstala a protáhla se. „Musím o tom opravdu popřemýšlet, Bentone. Uvažte, že můj úřad se otřásl v základech. Dejte mi trochu času, abych našla novou márniční techničku a administrátora a uvedla věci do pořádku. Kdy potřebujete znát moje stanovisko?“

„V březnu?“

„To stačí. Pozdravuje vás Lucy.“

Když jsem zavěsila, Lucy si mě vyzývavě měřila. „Proč říkáš něco takového, když to není pravda? Nepozdravovala jsem ho.“

„Ale strašně jsi chtěla.“ Vstala jsem. „Měla jsem to upřesnit.“

„Katie?“ Matka se opět objevila v okně. „Už bys opravdu měla jít dovnitř. Jsi venku celé odpoledne. Namazala ses vůbec opalovacím krémem?“

„Jsme ve stínu, babi,“ ozvala se Lucy. „Copak nevíš, jaký máš za domem obrovský fíkovník?“

„V kolik hodin říkala matka, že přijede?“ zeptala se moje matka vnučky.

„Jen co s tím nýmandem došoustá, babi.“

Matčin obličej zmizel z okna a proud vody znovu zaduněl v dřezu.

„Lucy!“ zašeptala jsem.

Zívla a přešla k plotu, aby zachytila ustupující sluneční paprsky.

„Vezmeš to, teto Kay?“ zeptala se. „Co jestli vezmu?“

„To, co ti nabídl pan Wesley.“

Začala jsem ukládat šachy do krabice.

„Tvoje mlčení je výmluvnější než přímá odpověď,“ prohlásila neteř. „Znám tě. Vezmeš to.“

„Ale nevykládej. Pojďme pro víno.“

„Jedině když dostanu napít.“

„Jedině když večer nikam nepojedeš.“ Objala mě kolem pasu a vešly jsme do domu.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s